Brachythecium Schimp. – baňatka

Syn.: Brachytheciastrum Ignatov & Huttunen, Sciuro-hypnum Hampe, Chamberlainia Grout, Pancovia Neck. ex J. J. Kickx.

Rostliny robustní až poměrně drobné, světle nebo tmavě zelené i žlutozelené, lesklé nebo matné, rostoucí v rozvolněných až poměrně hustých kobercích.

Lodyhy poléhavé až vystoupavé, nepravidelně nebo pravidelněji větvené, s vyvinutým středním svazkem, různě hustě olistěné, bez parafylií, pseudoparafylie trojúhelníkovité, někdy s nasazenou špičkou.

Listy lodyžní za sucha přitisklé nebo ± volně odstávající, za vlhka obvykle šikmo odstálé, široce trojúhelníkovité až kopinaté nebo z vejčité báze náhleji zúžené do úzce kopinaté špičky, špička u některých druhů jednostranná až srpovitá, křídla téměř nesbíhavá až poměrně dlouho a široce sbíhavá; okraje téměř hladké až jemně pilovité, pod špičkou někdy poměrně výrazně zubaté; žebro jednoduché, vzácně na konci rozeklané, někdy vybíhající dorzálně v jeden či více trnů, dosahující do 2/3 listu až krátce vybíhavé, od báze znenáhla se zužující. Větevní listy velmi podobné lodyžním, často ale o něco menší a užší a s okraji více zubatými.

Buňky listů obvykle čárkovité, mírně silně rovnoměrně ztlustlé, méně často kratší, prodlouženě šestiboké, hladké, na bázi kratší, často tečkované, křídelní buňky málo až poměrně výrazně odlišené, v různě velké skupině, zpravidla drobné, zaobleně čtvercové nebo krátce obdélníkovité, ztlustlé, u druhů s více odlišenými buňkami ale častěji nafouklé a ± tenkostěnné.

Jednodomé – autoické, dvoudomé i heteroické druhy. Perichaetiální listy s polopošvatou bází, špička listů často zpět odehnutá.

Štět dlouhý, tmavě červený až červenohnědý, papilnatě drsný nebo hladký.

Tobolka obvykle asymetricky vejčitá, nachýlená, vzácněji elipsoidní až válcovitá, potom obvykle přímá, prstenec vytvořen, loupavý po částech nebo i zcela chybí. Víčko obvykle (dlouze) kuželovité (naše druhy v tomto pojetí). Obústí dobře vyvinuté, dvojité, endostom prakticky stejné délky jako exostom. Čepička kápovitá, hladká, vzácně chlupatá.

Poměrně velký, kosmopolitně rozšířený rod s většinou zástupců na severní polokouli, v následujícím pojetí nejméně 60 druhů, v Evropě v závislosti na druhovém pojetí asi 28 druhů, z nichž u nás roste 16.

Poznámka: pojetí rodu, které bylo poměrně ustálené do začátku 21. století, prochází v posledních letech bouřlivým vývojem, který podnítila zejména vnitročeleďová fylogenetická analýza Ignatova a Huttunenové (Arctoa 11: 245–296, 2002). Přinejmenším část zástupců rodu v tradičním pojetí je zbytku skupiny patrně značně vzdálená a byla vyčleněna do rodu Brachytheciastrum (z našich zástupců pouze B. velutinum); postavení této skupiny bylo dále potvrzeno prací Vanderpoortena et al. (Taxon 54: 369–376, 2005), kdy ovšem bylo také potvrzeno, že tento taxon zřejmě nesdílí jedinou morfologickou synapomorfii, a je proto klasickým způsobem prakticky nedefinovatelný. Ve zbytku analyzovaných druhů byl vylišen další morfologicky nedefinovatelný taxon, Sciuro-hypnum, který zahrnuje jednak zástupce, tradičně v rámci rodu řazené do sekce Reflexa Broth. (pro tuto skupinu by na rodové úrovni připadalo v úvahu jméno Chionobryum Głow. s typem Brachythecium glaciale), a druhou skupinu, kam náleží zástupci sekce Velutina De Not. s vydutými listy (B. plumosum – lektotyp rodu Sciuro-hypnum, B. populeum) spolu s druhem Cirriphyllum flotowianum. Ve zbytku rodu Brachythecium zůstaly všechny ostatní druhy, a ukázalo se, že sem dokonce patří i několik druhů, tradičně podle morfologických znaků řazených do rodu Cirriphyllum (C. tommasinii, C. cirrosum), čímž se i takto „osekaný“ rod stal morfologicky ještě více heterogenní, než býval. Pro účely praktického klíče je proto zatím výhodnější ponechat klasické vymezení rodu, přestože v ostatních případech jsem nová rodová vymezení akceptoval.

Klíč k určení druhů se sporofytem:

Klíč k určení druhů bez sporofytu:

Brachythecium albicans (Hedw.) Schimp. – baňatka bělavá

Syn.: Chamberlainia albicans (Hedw.) H. Rob.

Rostliny středně velké, světle až bělavě zelené nebo žlutozelené, lesklé, rostoucí v rozvolněných kobercích.

Lodyhy plazivé až vystoupavé, do 8 cm dlouhé, nepravidelně větvené, do kulata hustě jehnědovitě olistěné, větve vystoupavé, do 10(15) mm dlouhé.

Listy lodyžní za sucha i vlhka střechovitě přitisklé, jen u zastíněných forem, např. mezi trávou, volně odstávající, obvykle do 2,5 mm dlouhé, z vejčité báze ± náhleji zúžené do úzce kopinaté až chlupovité, přímé špičky, mírně vyduté, podélně obvykle s dvěma řáskami, křídla poměrně dlouze a široce sbíhavá; okraje téměř hladké nebo nezřetelně zoubkaté, ploché nebo místy slabě ohrnuté; žebro jednoduché, nevybíhající dorzálně v trn (nebo vzácně ve velmi nízký), dosahující do 1/2 – 2/3 délky listu.

Buňky listů ve střední části čárkovité, 7–10 × 40–80 µm, mírně rovnoměrně ztlustlé, na bázi kratší, rombické, slabě tečkované, křídelní buňky zaobleně čtvercové až krátce obdélníkovité, ve středně výrazně odlišené vejčité, po okraji vystupující skupině.

Dvoudomý druh.

Štět 12–20 mm dlouhý, hladký.

Tobolka nachýlená až vodorovná, vejčitá až elipsoidní. Výtrusy jemně papilnaté, 13–18 µm.

Ekologie: na otevřených stanovištích s malou konkurencí ostatních mechů a cévnatých rostlin – terestricky i epiliticky, na mírně kyselých až bazických substrátech, typicky na okrajích nezpevněných i asfaltových cest, na rozvolněných místech v trávnících a na písčinách, jako pionýrský mech na obnažené zemi, z nížin nad hranici lesa.

Rozšíření: Česká rep.: všeobecně rozšířen po celém území, hojně na synantropních stanovištích.
Celkové: cirkumboreálně rozšířený, Makaronésie a severní Afrika, Asie kromě jihovýchodní, Severní Amerika, zavlečeně v Austrálii a na Novém Zélandu.

Variabilita: značně variabilní zejména v habitu (nejmarkantněji v hustotě a míře střechovitosti či vůbec přitisklosti listů) v závislosti na podmínkách prostředí. Formálně nejsou recentně rozlišovány žádné vnitrodruhové taxony.

Možné záměny: Brachythecium campestre – liší se méně chlupovitou, ostřeji zubatou, často o 180° otočenou špičkou listů a méně střechovitým olistěním, které nevytváří v průřezu nápadně kulaté větve. Štět je alespoň slabě papilnatý a rostliny jsou autoické.
Brachythecium salebrosum – liší se od volně olistěných forem druhu velmi málo sbíhavými listy s nevýrazně odlišenou, nenápadnou skupinou křídelních buněk, které převážně nejsou čtvercovité, kratší špičkou listu a jednodomostí. Stejnou kombinací znaků je možné odlišit i druh Brachythecium mildeanum.

Ilustrace a fotografie na internetu: mikroskopické znaky (Flora Danica Online), habitus (Flora Danica Online – spodní část obrázku, K. U. Leuven, Waarneming.nl).

Poznámka: Horský druh Brachythecium erythrorrhizon Schimp. byl vícekrát uváděn z České republiky, avšak jeho výskyt na našem území dosud nebyl prokázán; veškeré dosud revidované položky patří jiným druhům. I v Evropě byl tento druh donedávna často mylně interpretován (viz Hedenäs L., Lindbergia 21: 21–25, 1996). B. erythrorrhizon patří mezi drobnější druhy rodu, je často poměrně hustě větvené a přichycené k povětšinou epilitickému substrátu červenými rhizoidy (tuto barvu rhizoidů mají však všechny druhy rodu i většina ostatních pleurokarpních mechů), dále má vejčitě kopinaté, špičkou zejména u větevních listů velmi často zahnuté listy, obvykle poměrně hluboce podélně rýhované, žebro dosahující asi do 2/3 – 3/4 délky listu a dorzálně končící trnem, sbíhavou skupinu zaobleně čtvercových křídelních buněk, štět hladký, rostliny jsou dvoudomé.

Brachythecium campestre (Müll. Hal.) Schimp. – baňatka ladní

Syn.: Hypnum rutabulum var. campestre Müll. Hal., Brachythecium salebrosum subsp. campestre (Müll. Hal.) J. J. Amann, Chamberlainia campestris (Müll. Hal.) H. Rob., Brachythecium ryanii Kaurin

Rostliny středně velké, žlutozelené nebo světle zelené, ± lesklé, rostoucí v rozvolněných kobercích.

Lodyhy obvykle plazivé, do 8(–12) cm dlouhé, nepravidelně větvené, poměrně hustě olistěné, větve přímé nebo částečně vystoupavé, do 15 mm dlouhé.

Listy lodyžní za sucha volně přitisklé, za vlhka mírně odstávající, do 2,4 mm dlouhé, z vejčité báze postupně nebo náhleji zúžené do dlouhé a jemné, často o 180° otočené špičky, mírně vyduté, jemně podélně řáskaté, křídla sbíhavá; okraje zoubkaté, ve špičce a u větevních listů někdy velmi výrazně zubaté, na bázi listu a při nasazení špičky slabě ohrnuté; žebro jednoduché, vybíhající obvykle dorzálně v trn alespoň u větevních listů, dosahující do 1/2 – 2/3(–3/4) délky listu.

Buňky listů ve střední části čárkovité, 6–10 × 50–120 µm, mírně rovnoměrně ztlustlé, někdy slabě tečkované, na bázi kratší a širší, tečkované, křídelní buňky čtvercové až krátce obdélníkovité, mírně ztlustlé, v oválné, po okraji vystupující skupině.

Autoický druh.

Štět 1–2 cm dlouhý, nízce papilnatý.

Tobolka ± vodorovná, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 14–21 µm.

Ekologie: nedokonale známá, rovněž údaje z literatury je nutné vzhledem k často chybnému chápání druhu brát s rezervou. Častěji je nalézán např. při prosvětlených okrajích cest (na rozdíl od B. albicans však není příliš tolerantní k sešlapu) na obvykle bazickém substrátu, v kobercích přes bazičtější kameny a balvany, vždy na prosvětlených místech se slabší konkurencí ostatních mechů a často synantropně.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření u nás velmi málo známé, recentní spolehlivé údaje oproti historickým spíše z podhorských a nižších horských poloh, pravděpodobně však na většině území roztroušeně.
Celkové: udáván z celé Holarktidy, ale velmi často byl v minulosti dezinterpretován, proto není možné údaje, které přesahují rámec Hedenäsovy recentní revize (Lindbergia 20: 94–101, 1995) přejímat jako spolehlivé. V Evropě a zřejmě i v Asii má spíše severský, boreální charakter areálu.

Variabilita: druh je do jisté míry variabilní v habituálních znacích (hustota olistění, větvení, barva) a tvaru zejména lodyžních listů, zejména však v míře zoubkatosti lodyžních i větevních listů.

Možné záměny: Brachythecium albicans – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium laetum – liší se listy zúženými do zřetelně kratší špičky, silnějším žebrem a kratšími buňkami listů.
Brachythecium salebrosum – liší se poněkud širšími, rovnoměrněji zúženými listy s nepootočenou špičkou, ± isodiametrickou skupinou křídelních buněk, neprotaženou podél okraje listů a zcela hladkým štětem.
Brachythecium glareosum – liší se delší chlupovitou špičkou listů, vždy pouze jemně zoubkatým okrajem listů, ± isodiametrickou skupinou křídelních buněk, neprotaženou podél okraje listů a zcela hladkým štětem. Rostliny jsou dvoudomé.

Brachythecium capillaceum (F. Weber & D. Mohr) Giacom. – baňatka vláskovitá

Brachythecium salebrosum var. capillaceum (F. Weber & D. Mohr) Lorentz, Brachythecium rotaeanum De Not., Chamberlainia rotaeana (De Not.) H. Rob.

Rostliny středně velké, obvykle světle zelené, lesklé, rostoucí v rozvolněných kobercích.

Lodyhy obvykle plazivé, do 7 cm dlouhé, nepravidelně, řídce nebo hustěji větvené, poměrně hustě olistěné, větve přímé nebo částečně vystoupavé, do 8 mm dlouhé.

Listy lodyžní mírně šikmo odstávající, do ca. 2,5 mm dlouhé, vejčitě kopinaté, postupně vytažené do neotočené špičky, nevýrazně vyduté, obvykle silně podélně řáskaté, křídla krátce sbíhavá; okraje zoubkaté, na bázi listu někdy slabě ohrnuté; žebro jednoduché, vybíhající někdy dorzálně v nevýrazný trn u větevních listů, dosahující do 2/3 – 3/4 délky listu.

Buňky listů ve střední části čárkovité, 6–10 × (50)70 – 110 µm, ± tenkostěnné, slabě tečkované, na bázi kratší a nepatrně širší, křídelní buňky čtvercové až krátce obdélníkovité, v ± isodiametrické, malé, nezřetelně ohraničené skupině.

Autoický druh. Štět 15 – 20 mm dlouhý, hladký.

Tobolka přímá nebo slabě nachýlená, vejčitě-válcovitá, i s víčkem obvykle do 2 mm dlouhá. Výtrusy jemně papilnaté, 16–19 µm.

Ekologie: velmi málo známá – podle dostupných informací bazifilní, převážně epilitický druh nižších a středních poloh, rostoucí např. s druhy Homalothecium lutescens, Brachythecium glareosum, Anomodon attenuatus apod.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření v podstatě není známé, nedávno byl nalezen ve Vyšenských kopcích u Č. Krumlova, kde však bylo jeho stanoviště záhy zničeno, předchozí ověřené údaje pocházejí z konce 19. stol., kdy jej sbíral J. Velenovský dvakrát u Prahy (Libčice n. Vlt., Modřanská rokle).
Celkové: centrum rozšíření leží v jižní Sibiři a na Dálném Východě, odtud proniká na západ Severní Ameriky a do střední Evropy, rozšíření je však vzhledem k obvyklému neodlišování druhu od B. salebrosum celkově velmi málo známé.

Variabilita: nemohla být studována. Ve znacích gametofytu se zdá být součástí variability druhu B. salebrosum, důležitost sporofytického rozdílu je poněkud sporná. Je však jisté, že v některých územích (jižní Sibiř, Dálný Východ) je tato odchylka velice rozšířena a B. salebrosum nahrazuje.

Možné záměny: Brachythecium salebrosum – liší se spolehlivě pouze více vyhrblou, ± vodorovnou tobolkou, listy bývají často jednostranně odstálé, křídelní buňky nebývají tmavší než ostatní, okraje listů bývají zubatější.
Brachythecium glareosum – liší se delší, dlouze chlupovitou špičkou listů, dvoudomostí a více vyhrblou, ± vodorovnou tobolkou.
Brachythecium laetum – liší se kratšími buňkami listů, silnějším žebrem a kratší špičkou listů.

Brachythecium geheebii Milde – baňatka Geheebova

Syn.: Camptothecium geheebii (Milde) Kindb., Homalothecium geheebii (Milde) Wigh

Rostliny středně velké nebo drobnější, žlutozelené nebo světle zelené, lesklé, rostoucí v poměrně hustých kobercích.

Lodyhy plazivé, do 5(–10) cm dlouhé, hustě, často až pérovitě větvené, rhizoidy pevně k substrátu přichycené, poměrně hustě olistěné, větve přímé, do kulata olistěné, do 10 mm dlouhé.

Listy lodyžní hustě střechovitě přitisklé, za vlhka slabě odstávající, do 1,7(–2) mm dlouhé, vejčitě kopinaté, postupně zúžené do úzce kopinaté špičky, slabě vyduté, výrazně podélně řáskaté, na křídlech velmi krátce sbíhavé; okraje velmi slabě zoubkaté, ve spodní části a někdy přerušovaně výše ohrnuté; žebro jednoduché, poměrně silné, dosahující do 4/5 délky listu nebo i výše.

Buňky listů ve střední části prodlouženě rombické, 6–10 × 30–60 µm, slabě rovnoměrně ztlustlé, slabě tečkované, na bázi kratší a širší, křídelní buňky ± čtvercové v menší, nepříliš zřetelně ohraničené skupině.

Dvoudomý druh. Sporofyty vzácné.

Štět 8 – 10 mm dlouhý, silně papilnatý.

Tobolka nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 14–20 µm.

Ekologie: na bázích listnáčů, zejména buků, jeřábů a klenů v montánních až subalpínských polohách, příležitostně i na neutrálních epilitických substrátech v blízkosti těchto dřevin, typicky např. s druhem Anomodon rugelii.

Rozšíření: Česká rep.: vzácně v horských oblastech, v minulosti patrně značně ustoupil vzhledem k acidifikaci i zhoršení kvality ovzduší, revize však nebyla dosud zpracována a rozšíření tak není přesně známé. Historické údaje existují např. z Krkonoš (Stříbrný důl, Kotel, Sv. Petr), Bukovce v Jizerských horách, Rokytnice, Jeseníků a jejich podhůří (Sněžné strže, Vřesová studánka, Vozka, Šerák, Velká kotlina a údolí Morávky, Ramzová, Braná, Václavov, Rabštejn u Rýmařova, Uničov), Králického Sněžníku, Beskyd. Recentní údaje jsou z Hrubého Jeseníku (Velká kotlina, Františkova myslivna), Rabštejna u Rýmařova, Krkonoš (Pančavská jáma) a Šumavy (Hraničník u N. Pece).
Celkové: pohoří střední Evropy (od západních Alp po východní Karpaty), jižní Skandinávie, Kavkaz, vzácně zasahuje až do střední Asie.

Variabilita: do jisté míry je variabilní celková velikost rostlin, jinak (patrně také vzhledem ke vzácnosti druhu ve střední Evropě) nevýznamná.

Možné záměny: Homalothecium sericeum – viz poznámku pod tímto druhem.
Lescuraea mutabilis, L. saxicola – liší se přítomností parafylií na lodyze a znaky sporofytu (viz tam).

Brachythecium glareosum (Bruch ex Spruce) Schimp. – baňatka štěrková

Rostliny obvykle poměrně robustní, bělavě zelené až žlutozelené, lesklé, rostoucí v rozvolněných kobercích.

Lodyhy plazivé, do 10 cm dlouhé, nepravidelně, řídce nebo hustěji větvené, hustě olistěné, větve rozprostřené, do 8 mm dlouhé.

Listy lodyžní volně přitisklé až slabě odstávající, do ca. 4 mm dlouhé, z vejčité nebo oválné báze postupně nebo náhleji vytažené do velmi jemné až chlupovité, dlouhé špičky, nevýrazně vyduté, silně podélně řáskaté, na křídlech velmi krátce sbíhavé; okraje ± celokrajné nebo zejména pod špičkou jemně zoubkaté, místy slabě ohrnuté; žebro jednoduché, vybíhající někdy dorzálně v nevýrazný trn u větevních listů, dosahující obvykle do 1/2 – 2/3 délky listu.

Buňky listů ve střední části čárkovité, 6–10 × 50 – 120 µm, ± tenkostěnné, na bázi kratší a nepatrně širší, tečkované, křídelní buňky malé, ± čtvercové, v ± isodiametrické, malé, nezřetelně ohraničené skupině.

Dvoudomý druh. Sporofyty vzácné.

Štět 15 – 30 mm dlouhý, hladký.

Tobolka nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 14–18 µm.

Ekologie: vápnomilný druh na silnější či slabší vrstvou humusu pokrytých vápencových kamenech a skalách, na rozvolněných místech pod keři i v xerotermních trávnících, na zídkách apod., vyhýbá se vlhčím stanovištím, z nížin do alpínského stupně.

Rozšíření: Česká rep.: ve vápencových oblastech poměrně hojně, jinde příležitostně na výchozech bazických hornin, sekundárně až na výjimky jen v oblastech přirozeného výskytu.
Celkové: s jistotou Evropa, severní Afrika, Turecko a Kavkaz, Ignatov (2004) zpochybňuje dřívější údaje z hor střední Asie, Číny, Japonska a Severní Ameriky.

Variabilita: do jisté míry variabilní v habitu – zejména větvení rostlin a barvě, vcelku ale vždy s vysoce charakteristickou kombinací znaků. Vysokohorské formy (u nás nerostoucí) jsou někdy odlišovány jako var. tauriscorum (Molendo) A. Walln. a var. alpinum (De Not.) Limpr., jejich taxonomická hodnota je nejistá.

Možné záměny: Brachythecium salebrosum – liší se kratší špičkou listů, celkově poněkud kratšími listy, jednodomostí – je poměrně často plodný a do jisté míry i ekologií – snáší i kyselé substráty.
Brachythecium capillaceum – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium campestre – viz poznámku pod tímto druhem.
Cirriphyllum tommasinii – viz poznámku pod tímto druhem.
Homalothecium philippeanum – viz poznámku pod tímto druhem.

Ilustrace na internetu: habitus, ostatní znaky (Flora Danica Online).

Brachythecium laetum (Brid.) Schimp. – baňatka lesklá

Syn.: Brachythecium oxycladon auct.

Rostliny středně velké, světle zelené nebo žlutozelené, lesklé, rostoucí v rozvolněných kobercích.

Lodyhy obvykle poléhavé až plazivé, do ca. 5 cm dlouhé, nepravidelně, řídce nebo hustěji větvené, poměrně hustě olistěné, větve vzpřímené nebo rozprostřené, do 2 cm dlouhé.

Listy lodyžní šikmo odstávající, do 2,5 mm dlouhé, vejčitě kopinaté, postupně vytažené do neotočené špičky, nevýrazně vyduté, obvykle silně podélně řáskaté, na křídlech krátce sbíhavé; okraje pod špičkou slabě zoubkaté (u větevních listů výrazněji), částečně slabě ohrnuté; žebro jednoduché, poměrně silné, vybíhající dorzálně v trn u větevních listů, dosahující do 1/2 – 3/4 délky listu.

Buňky listů ve střední části čárkovité, 6–8 × 30 – 60 µm, poměrně silně rovnoměrně ztlustlé, tečkované, na bázi kratší a širší, křídelní buňky čtvercové až krátce obdélníkovité, tmavší, v ± isodiametrické, poměrně dobře ohraničené skupině.

Dvoudomý druh. Sporofyty velmi vzácné. Štět hladký.

Tobolka přímá nebo slabě nachýlená, válcovitá až úzce elipsoidní, do 3 mm dlouhá. Výtrusy jemně papilnaté, 12–16 µm.

Ekologie: vápnomilný epilitický druh teplých, otevřených až polostinných stanovišť, z nížin do nižších horských poloh.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření u nás velmi málo známé, na literární údaje (udáván např. z Libčic u Prahy, Práchně u České Lípy, z Děvína v Pavlovských vrších, Hostěnic u Brna, Olomouce, Velké kotliny v Hrubém Jeseníku) není možné se ve většině případů spolehnout a kritická revize nebyla dosud provedena (recentní revidovaný sběr pochází od Bábovce na Znojemsku; sběry J. Podpěry (Hostěnice, Hády a Sokolnice u Brna, Kosmonosy a Choboty u Ml. Boleslavi, Domoradice u Č. Krumlova, Děvín u D. Věstonic) nebyly správně určeny). Velmi pravděpodobně ve všech našich teplých oblastech na bazických substrátech, pravděpodobně všude poměrně vzácně.
Celkové: střední a jihovýchodní Evropa, severní Afrika, Severní Amerika, Jižní Amerika?

Variabilita: nemohla být studována.

Možné záměny: Brachythecium salebrosum – liší se poněkud většími rozměry, delšími, tenkostěnnými buňkami listů, jejich kratší špičkou, jednodomostí a častou tvorbou sporofytů, které mají tobolky obvykle vodorovně zahnutou.
Brachythecium capillaceum – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium campestre – viz poznámku pod tímto druhem.
Cirriphyllum crassinervium – viz poznámku pod tímto druhem.
Homalothecium lutescens – viz poznámku pod tímto druhem.

Brachythecium mildeanum (Schimp.) Schimp. – baňatka Mildeova

Syn.: Brachythecium salebrosum subsp. mildeanum (Schimp.) Renauld & Cardot, Brachythecium salebrosum var. palustre Schimp.

Rostliny středně velké až poměrně robustní, světle zelené až žlutozelené, lesklé, rostoucí v rozvolněných kobercích nebo porostech.

Lodyhy poléhavé až vystoupavé, do 8 cm dlouhé, nepravidelně obvykle jen řídce větvené, poměrně hustě olistěné, větve rovné, do 6 mm dlouhé.

Listy lodyžní mírně šikmo odstávající, do ca. 3 mm dlouhé, z vejčité báze kopinaté, postupně vytažené do neotočené špičky, jen slabě vyduté, téměř hladké nebo slabě řáskaté, na křídlech krátce sbíhavé; okraje celokrajné nebo velmi jemně zoubkaté, někdy místy slabě ohrnuté; žebro jednoduché, vybíhající někdy dorzálně v nevýrazný trn u větevních listů, dosahující do 2/3 – 3/4 délky listu.

Buňky listů ve střední části čárkovité, 6–10 × 60 – 120 µm, ± tenkostěnné, slabě tečkované, na bázi kratší a nepatrně širší, křídelní buňky čtvercové až krátce obdélníkovité, v ± isodiametrické, malé, nezřetelně ohraničené skupině.

Autoický, heteroický nebo dvoudomý druh, nepříliš často plodný.

Štět 20 – 25(40) mm dlouhý, hladký nebo slabě nízce papilnatý.

Tobolka nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá, do 2,5 mm dlouhá. Výtrusy jemně papilnaté, 13–20 µm.

Ekologie: typicky ve společenstvech vlhkých rašelinných až slatinných luk, příležitostně také v prameništích, vlhkých příkopech u cest apod., nebývá však ve společenstvech okolo tekoucích vod; z nížin po hranici lesa.

Rozšíření: Česká rep.: na vhodných stanovištích po celém území, chybí v xerotermních oblastech a v extrémnějších podmínkách nad hranicí lesa, s ústupem rašelinných luk v minulosti značně ustoupil, avšak stále není vzácným či silně ohroženým druhem.
Celkové: cirkumboreální druh, dále Makaronésie, tropická Afrika, Austrálie.

Variabilita: nepříliš variabilní druh, do jisté míry je proměnlivý tvar listů (široce až úzce trojúhelníkovité listy), míra podélné řáskatosti, zoubkatost okrajů i tvar buněk. Přestože většina autorů udává, že štět je zcela hladký, Hedenäs (např. in Lindbergia 20: 94–101, 1995) připouští i nízce papilnatý štět; takové rostliny byly zaznamenány i u nás.

Možné záměny: Brachythecium salebrosum – liší se více zubatými listy, křídelními buňkami nezasahujícími v pásu až k žebru a mnohem častější tvorbou sporofytů s vždy zcela hladkým štětem.
Brachythecium rutabulum – liší se zejména drsně papilnatými štětem, dále více vydutými a nápadněji sbíhavými, relativně širšími listy, křídelní buňky nezasahují v pásu až k žebru a jsou alespoň zčásti isodiametrické.
Brachythecium rivulare – liší se nápadně diferencovanými, nafouklými a hyalinními křídelními buňkami, drsně papilnatými štětem a dvoudomostí.

Brachythecium curtum (Lindb.) J. Lange & C.E.O. Jensen – baňatka zkrácená

Syn.: Sciuro-hypnum curtum (Lindb.) Ignatov, Brachythecium starkii var. explanatum (Brid.) Mönk., Brachythecium oedipodium auct., Sciuro-hypnum oedipodium auct.

Rostliny středně velké, tmavě nebo světle zelené, na exponovanějších místech žlutozelené, lesklé, rostoucí v obvykle rozvolněných kobercích.

Lodyhy plazivé nebo částečně vystoupavé, do 10 cm dlouhé, volně větvené, větve často slabě obloukovitě zahnuté, do 1 cm dlouhé, poněkud oploštěně, nepříliš hustě olistěné.

Listy lodyžní volně přitisklé až téměř vodorovně odstávající, do 2,3 mm dlouhé, široce vejčitě kopinaté až ze srdčité báze široce trojúhelníkovité, postupně nebo náhleji zúžené do kopinaté, často pootočené špičky, velmi slabě vyduté, hladké, na křídlech dlouze sbíhavé; okraje zřetelně zoubkaté, u větevních listů i silně zubaté, ploché; žebro jednoduché, dosahující do 1/2 – 3/4 délky listu, vybíhající dorzálně obvykle ve zřetelný trn.

Buňky listů ve střední části čárkovité, s ± rovnými stěnami, 8–12 × (60) 80–120 µm, slabě nebo silněji rovnoměrně ztlustlé, na bázi kratší a širší, tečkované, křídelní buňky větší, v obvykle nepříliš zřetelně ohraničené skupině.

Autoický druh, často plodný.

Štět 1 – 2 cm dlouhý, naspodu obvykle hladký, v horní části slabě papilnatý.

Tobolka relativně krátká (vzhledem k délce štětu), nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 14–18 µm.

Ekologie: na stejných stanovištích jako Brachythecium starkii, avšak častěji i v nižších polohách, zejména v lužních lesích různého charakteru.

Rozšíření: Česká rep.: po celém území kromě xerotermních oblastí roztroušeně, v horských oblastech častěji, ale s nedokonale známým rozšířením zhledem k dřívějšímu nedůslednému rozlišování od B. starkii.
Celkové: cirkumboreální druh s poměrně rovnoměrným rozšířením.

Variabilita: nepříliš významná, do jisté míry v celkovém habitu (robustnost, barva, větvení) a tvaru buněk listů (délka, přímost buněčných stěn). Některé rostliny je velmi obtížné odlišit od druhu Brachythecium starkii, s nímž byl dříve často spojován.

Možné záměny: Brachythecium starkii – liší se kratšími buňkami s obvykle červíkovitě prohnutými stěnami, déle dosahujícím žebrem, početnějšími křídelními buňkami, hustším a pravidelnějším větvením lodyh, obvykle tmavší barvou, kratšími štěty a celkově o něco menší velikostí.
Brachythecium rutabulum – liší se obvykle většími rozměry, více vydutými, podélně obvykle řáskatými, méně sbíhavými listy, delší tobolkou v poměru k délce štětu a mnohem hruběji papilnatými povrchem štětu.
Brachythecium rivulare – liší se zejména nápadně diferencovanou skupinou nafouklých, hyalinních křídelních buněk a dvoudomostí, jinak stejnými znaky jako B. rutabulum.
Brachythecium albicans – viz poznámku pod tímto druhem.
Oxyrrhynchium speciosum – viz poznámku pod tímto druhem.
Rhynchostegium megapolitanum – viz poznámku pod tímto druhem.

Poznámka: Podle práce Ignatov & Milyutina (Arctoa 16: 47-61, 2007), jsou taxony Brachythecium (Sciuro-Hypnum) curtum a oedipodium samostatnými druhy, B. oedipodium s. str. patrně v Evropě neroste.

Brachythecium plumosum (Hedw.) Schimp. – baňatka pravá

Syn.: Sciuro-hypnum plumosum (Hedw.) Ignatov & Huttunen

Rostliny středně velké, tmavě zelené, na exponovanějších místech zejména nad hranicí lesa žlutozelené, lesklé, rostoucí v obvykle hustých, rozlehlých kobercích nebo porostech.

Lodyhy plazivé, do 4 cm dlouhé, nepravidelně volně i poměrně pravidelně až zpeřeně větvené, větve obvykle vystoupavé, u pérovitě větvených forem ploché, do 0,5 cm dlouhé, do kulata hustě nebo volněji všestranně olistěné.

Listy lodyžní volně přitisklé až slabě odstávající, do ca. 2 mm dlouhé, vejčité až vejčitě kopinaté, často jednostranně zahnuté, postupně nebo náhleji zúžené do kopinaté, nepootočené špičky, obvykle zřetelně vyduté, hladké, na křídlech velmi krátce sbíhavé; okraje celokrajné nebo velmi jemně zoubkaté; žebro jednoduché, na konci někdy rozeklané, na bázi silné a rychle se zužující, dosahující do 1/3 – 2/3 délky listu, nevybíhající dorzálně ve zřetelný trn; větevní listy obvykle (úzce) vejčitě kopinaté, pod špičkou i silně zubaté a s žebrem vybíhajícím v trn.

Buňky listů ve střední části červíkovité, s prohnutými stěnami, 6–9 × (30) 50–80 µm, rovnoměrně ztlustlé, na bázi kratší a širší, tečkované, křídelní buňky zaobleně čtvercovité až krátce pravoúhlé, malé, poměrně nápadně silnostěnné, tmavé, v poměrně zřetelně ohraničené skupině.

Autoický druh, poměrně často plodný.

Štět 0,7 – 2 cm dlouhý, naspodu obvykle hladký, v horní části slabě papilnatý.

Tobolka nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 15–20 µm.

Ekologie: vlhkomilný až hydrofytický mech na bázemi i živinami spíše chudších stanovištích, principiálně epilitický, obvykle v bezprostředním okolí vodních toků včetně pravidelně přeplavovaných míst, na kapavých skalách, z nížin do alpínského stupně.

Rozšíření: Česká rep.: na celém území kromě vápencových oblastí poměrně častý druh, vždy ale vázaný na specifická vlhká stanoviště.
Celkové: široce holarkticky rozšířený druh, pravidelně ještě ve většině subtropických oblastí a zasahující i hor tropických oblastí zejména v jihovýchodní Asii a Oceánii, Nový Zéland, Karibská oblast.

Variabilita: poměrně velmi proměnlivý druh, zejména ve znacích habitu – celkové velikosti, míře jednostrannosti listů, jejich vydutosti, barvě rostlin (od zlatožlutých forem, zejména v horských oblastech nad hranicí lesa po tmavě zelené mohutné rostliny nižších poloh), větvení (zejména v horách se vyskytují pravidelněji, někdy až pérovitě větvené rostliny). Popsané infraspecifické taxony však nemají zřejmě taxonomickou hodnotu

Možné záměny: Brachythecium rivulare – liší se většími rozměry, nápadně diferencovanými, hyalinními, nafouklými křídelními buňkami, listy nejsou nikdy jednostranné, rostliny jsou dvoudomé.
Cirriphyllum crassinervium, C. flotowianum – viz poznámku pod těmito druhy.
Rhynchostegium confertum – viz poznámku pod tímto druhem.

Ilustrace a fotografie na internetu: ilustrace (Flora Danica Online), habitus (Wisconsin Plants).

Brachythecium populeum (Hedw.) Schimp. – baňatka topolová

Syn.: Sciuro-hypnum populeum (Hedw.) Ignatov & Huttunen

Rostliny poměrně útlé, tmavě zelené, rostoucí v obvykle poměrně hustých kobercích.

Lodyhy plazivé, do 3 cm dlouhé, nepravidelně, poměrně hustě větvené, větve ploché, přímé, do 6 mm dlouhé, všestranně olistěné.

Listy lodyžní přitisklé, za vlhka slabě odstávající, do ca. 2 mm dlouhé, z vejčité báze postupně zúžené do úzce kopinaté, nepootočené špičky, velmi slabě vyduté, hladké, na křídlech velmi krátce sbíhavé; okraje velmi jemně, ve špičce zřetelněji zoubkaté; žebro jednoduché, dosahující ± do špičky listu; větevní listy výrazněji zubaté.

Buňky listů ve střední části čárkovité, někdy s poněkud prohnutými stěnami, 6–8 × 30 – 60 µm, mírně rovnoměrně ztlustlé, na bázi kratší a širší, slabě tečkované, křídelní buňky zaobleně čtvercovité až krátce pravoúhlé, malé, tmavší, v nezřetelně ohraničené skupině.

Autoický druh, poměrně často plodný.

Štět 10 – 15 mm dlouhý, naspodu obvykle hladký, v horní části slabě papilnatý.

Tobolka nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 12–18 µm.

Ekologie: stínomilný bazifilní druh, rostoucí epifyticky (zejména na bázích listnatých stromů), epixylicky i epiliticky (bázemi bohaté substráty – silikáty i vápence) na nepříliš stanovištích s vyšší vzdušnou vlhkostí, ale ne zamokřených, z nížin nad hranici lesa.

Rozšíření: Česká rep.: na vhodných stanovištích pravidelně až hojně po celém území, nejčastější ve vápencových oblastech v lesních biotopech, vyhýbá se otevřeným xerotermní stanovištím i extrémnějším biotopům nad hranicí lesa.
Celkové: cirkumboreálně rozšířený druh kromě Arktidy, na jih proniká přes hory střední Afriky do jižní Afriky.

Variabilita: obvykle nepříliš variabilní druh; vzácně se vyskytuje odchylka rozlišovaná jako var. amoenum (Milde) Limpr., vyznačující se mohutnějším vzrůstem a téměř srdčitými lodyžními listy s výrazně ohrnutým okrajem na bázi.

Možné záměny: Cirriphyllum flotowianum – viz poznámku pod tímto druhem.
Lescuraea mutabilis – viz poznámku pod tímto druhem.

Ilustrace a fotografie na internetu: ilustrace (Flora Danica Online), habitus (Biopix.dk, Wisconsin Mosses).

Brachythecium reflexum (Starke) Schimp. – baňatka zakřivená

Syn.: Sciuro-hypnum reflexum (Starke) Ignatov & Huttunen

Rostliny poměrně drobné, tmavě nebo žlutavě zelené, ± lesklé, rostoucí v poměrně hustých, nízkých porostech.

Lodyhy plazivé nebo poléhavé, do 5 cm dlouhé, obvykle poměrně hustě a pravidelně větvené až zpeřené, větve většinou obloukovitě zahnuté, do 0,6 cm dlouhé, všestranně, hustě olistěné.

Listy lodyžní poměrně volně na lodyze vyrůstající, odstávající, s často zpět odehnutou špičkou, do 1,5 mm dlouhé, z široké, srdčité až příčně obdélníkovité báze náhle vytažené do velmi úzké, neotočené, dlouhé špičky, ploché, hladké, na křídlech dlouze a široce sbíhavé; okraje zřetelně zoubkaté, ploché; žebro jednoduché, dosahující ± do špičky listu nebo těsně pod ní. Větevní listy značně odlišné, do 1,1 mm dlouhé, vejčitě kopinaté, spíše postupně se zužující do kopinaté, někdy jednostranné špičky, po okraji alespoň ve špičce silně zubaté, žebro obvykle končí těsně pod špičkou dorzálně obvykle zubaté.

Buňky listů ve střední části prodlouženě až dlouze rombické, 6–9 × 30–60 µm, rovnoměrně ztlustlé, na bázi kratší a širší, ± netečkované, křídelní buňky ± isodiametrické, obvykle velmi početné, v nepříliš zřetelně ohraničené skupině, u větevních listů skupina mnohem menší.

Autoický druh, poměrně často plodný.

Štět 8 – 15 mm dlouhý, papilnatý.

Tobolka nachýlená, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 12–20 µm.

Ekologie: nejčastěji na kyselém humusu nebo bázích stromů, příležitostně i epiliticky (kyselé substráty) či epixylicky, na polostinných až stinných, nepříliš vlhkých stanovištích v montánním až subalpínském pásmu, v nižších polohách vzácně na stanovištích demontánního charakteru.

Rozšíření: Česká rep.: poměrně hojný druh v horských oblastech ve všech typech lesů, v porostech kosodřeviny, ve vysokostébelných nivách (zde převážně epiliticky), v nižších polohách příležitostně na vhodných stanovištích.
Celkové: cirkumboreální druh, široce rozšířený.

Variabilita: nepříliš významná, spíše v habitu (hustota a pravidelnost větvení, hustota olistění).

Možné záměny: Brachythecium starkii – liší se tvarem lodyžních listů, které mají více vejčitou bazální část, méně náhle staženou a relativně širší špičkou listů, žebrem dosahujícím zejména u lodyžních listů níže, méně početnou skupinou křídelních buněk u lodyžních listů, méně pravidelným a méně intenzívním větvením lodyh.
Kindbergia praelonga – viz poznámku pod tímto druhem.

Ilustrace a fotografie na internetu: Flora Danica Online, habitus (© M. Lüth).

Brachythecium rivulare Schimp. – baňatka potoční

Rostliny poměrně robustní, zelené až žlutozelené, lesklé, rostoucí v rozsáhlých rozvolněných porostech.

Primární lodyhy poléhavé, sekundární vystoupavé, do 15 cm dlouhé, často výrazně, někdy zpeřeně nebo ± stromkovitě větvené, hustě olistěné, větve ± rovné, do 2 cm dlouhé.

Listy lodyžní za sucha přiléhavé, za vlhka šikmo odstávající, do ca. 2,5 mm dlouhé, široce trojúhelníkovitě vejčité, s náhleji zúženou, krátkou špičkou, vyduté, slabě řáskaté, na křídlech dlouze sbíhavé; okraje zejména v horní polovině zoubkaté až pilovité, ± ploché; žebro jednoduché, vybíhající někdy dorzálně v nevýrazný trn u větevních listů, dosahující do 1/2 – 3/4 délky listu.

Buňky listů ve střední části čárkovité, 6–10 × 60 – 130 µm, ± tenkostěnné, netečkované, na bázi kratší a širší, křídelní buňky zaobleně krátce obdélníkovité, nafouklé, hyalinní, ve zřetelně oddělené skupině.

Dvoudomý druh, nepříliš často plodný.

Štět 20 – 25 mm dlouhý, silně papilnatý.

Tobolka nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 13–22 µm.

Ekologie: vlhkomilný až hydrofytický druh živinami bohatších stanovišť v prameništích, na vlhkých loukách, v příkopech, podél vodních toků apod., kde osidluje terestrické, epilitické i epifytické biotopy, bez preferencí pro kyselost substrátu, z nížin do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: na vhodných stanovištích po celém území státu.
Celkové: subkosmopolitní, rozšířený zejména po celé Holarktidě, ale známý i z řady zemí Afriky, Austrálie, Antarktidy a Jižní Ameriky.

Variabilita: velmi podobného typu jako u druhu B. rutabulum (viz tam).

Možné záměny: Brachythecium rutabulum – liší se zejména jednodomostí a charakterem křídelních buněk, které nejsou nafouklé a hyalinní a tvoří pouze nezřetelně odlišenou skupinu.
Brachythecium mildeanum – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium plumosum – viz poznámku pod tímto druhem.
Platyhypnidium riparioides – viz poznámku pod tímto druhem.

Ilustrace a fotografie na internetu: list, křídlo a buněčná síť (© A. Montalvo, California Bryophytes), habitus (Wisconsin Bryophytes).

Brachythecium rutabulum (Hedw.) Schimp. – baňatka obecná

Rostliny obvykle robustní, tmavě zelené až žlutozelené, ± lesklé, rostoucí v rozsáhlých rozvolněných porostech.

Primární lodyhy poléhavé, sekundární vystoupavé, do 10 cm dlouhé, nepravidelně větvené, hustě olistěné, větve ± rovné, do 2 cm dlouhé.

Listy lodyžní za sucha přiléhavé nebo slabě odstávající, za vlhka šikmo odstávající, do ca. 3 mm dlouhé, široce trojúhelníkovitě vejčité, s postupně nebo náhleji zúženou, krátkou špičkou, obvykle velmi výrazně vyduté, slabě nebo silněji řáskaté, na křídlech obvykle dlouze sbíhavé; okraje zejména v horní polovině zoubkaté až pilovité, ploché nebo naspodu krátce nevýrazně ohrnuté; žebro jednoduché, vybíhající někdy dorzálně v nevýrazný trn u větevních listů, dosahující do 1/2 – 3/4 délky listu.

Buňky listů ve střední části čárkovité, 8–11 × 70 – 130 µm, ± tenkostěnné, netečkované, na bázi kratší a širší, tečkované, křídelní buňky zaobleně obdélníkovité, nenafouklé ale poněkud rozšířené, zelené, v nepříliš zřetelně oddělené skupině.

Autoický druh, často plodný.

Štět 15 – 30 mm dlouhý, velmi silně papilnatý.

Tobolka nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 14–20 µm.

Ekologie: otevřená, ale častěji polostinná až stinná stanoviště, terestricky na bázemi bohatší i kyselé zemi, konkurenčně schopný i na živinami bohatších stanovištích, na vrstvě humusu i téměč čistě epiliticky na kyselých i bazických substrátech, betonu a zdivu, epifyticky zejména na bázích stromů nebo v nižších partiích kmenů na živinami a bázemi bohatší borce, epixylicky na dřevu převážně listnatých stromů v různém stupni rozkladu.

Rozšíření: Česká rep.: nejběžnější druh rodu a jeden z nejhojnějších mechorostů u nás vůbec, z nížin nad hranici lesa téměř ve všech biotopech kromě nejextrémnějších.
Celkové: subkosmopolitní – temperátní a jižnější boreální oblasti Holarktidy, tropická i jižní Afrika, Austrálie a Oceánie, Střední Amerika.

Variabilita: vzhledem k široké škále stanovišť poměrně značně variabilní druh, zejména v celkové velikosti rostlin a listů, míře zoubkatosti okraje listů a jejich podélné řáskatosti, do jisté míry i ve sbíhavosti listů a míře diferenciace křídelních buněk. Formální vnitrodruhové taxony však většinou autorů nejsou rozeznávány.

Možné záměny: Brachythecium rivulare – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium mildeanum – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium salebrosum – liší se užšími, více podélně řáskatými, jen málo vydutými listy vytaženými v delší špičku, méně sbíhavými křídly listů s isodiametrickými křídelními buňkami a zcela hladkým štětem.
Brachythecium curtum – viz poznámku pod tímto druhem.

Ilustrace a fotografie na internetu: Flora Danica Online, habitus (Biopix.dk).

Brachythecium salebrosum (Hoffm. ex F. Weber & D. Mohr) Schimp. – baňatka draslavá

Syn.: Chamberlainia salebrosa (Hoffm. ex F. Weber & D. Mohr) H. Rob.

Rostliny středně velké, obvykle světle zelené, lesklé, rostoucí v rozvolněných kobercích.

Lodyhy obvykle plazivé, do 7 cm dlouhé, nepravidelně, řídce nebo hustěji větvené, poměrně hustě olistěné, větve přímé nebo částečně vystoupavé, do 8 mm dlouhé.

Listy lodyžní mírně šikmo a někdy poněkud jednostranně odstávající, do ca. 3 mm dlouhé, vejčitě kopinaté, postupně vytažené do neotočené špičky, nevýrazně vyduté, obvykle silně podélně řáskaté, křídla krátce sbíhavá; okraje zoubkaté, na bázi listu někdy slabě ohrnuté; žebro jednoduché, vybíhající někdy dorzálně v nevýrazný trn u větevních listů, dosahující do 2/3 – 3/4 délky listu.

Buňky listů ve střední části čárkovité, 6–10 × (50)70 – 110 µm, ± tenkostěnné, slabě tečkované, na bázi kratší a nepatrně širší, křídelní buňky čtvercové až krátce obdélníkovité, v ± isodiametrické, malé, nezřetelně ohraničené skupině.

Autoický druh.

Štět 15 – 20 mm dlouhý, hladký.

Tobolka nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá, s víčkem 2 – 3(4) mm dlouhá. Výtrusy jemně papilnaté, 13–18 µm.

Ekologie: otevřená až polostinná stanoviště, terestricky (obvykle na živinami o něco méně bohatých stanovištích než B. rutabulum), epiliticky (na kyselém i bazickém substrátu) na slabší nebo silnější vrstvě humusu, epifyticky zejména na bázích stromů s bazičtější borkou, epixylicky na řezných plochách i rozpadávající se borce, z nížin nad hranici lesa.

Rozšíření: Česká rep.: jeden z nejhojnějších druhů prakticky na celém území, vyhýbá se pouze nejextrémnějším polohám.
Celkové: holarkticky rozšířený druh, zaznamenaný i v jižní a tropické Africe, Střední Americe, Austrálii a na Novém Zélandu, subantarktické ostrovy.

Variabilita: druh je proměnlivý zejména v míře zoubkatosti okrajů listů a míře jejich podélné rýhovanosti. Formální vnitrodruhové taxony však většinou autorů nejsou rozeznávány kromě toho, že někteří autoři řadí do variability druhu i taxon Brachythecium capillaceum, zde pojednaný samostatně.

Možné záměny: Brachythecium capillaceum – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium albicans – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium rutabulum – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium mildeanum – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium glareosum – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium campestre – viz poznámku pod tímto druhem.
Homalothecium sp. div., zejména H. lutescens.

Ilustrace a fotografie na internetu: Flora Danica Online, habitus (Wisconsin Bryophytes).

Brachythecium starkii^[1] (Brid.) Schimp. – baňatka Starkeova

Syn.: Sciuro-hypnum starkii (Brid.) Ignatov & Huttunen

Rostliny středně velké nebo drobnější, obvykle tmavě zelené, téměř nelesklé, rostoucí v poměrně hustých kobercích.

Lodyhy plazivé nebo částečně vystoupavé, do 5 cm dlouhé, obvykle poměrně hustě pravidelně větvené, větve často slabě obloukovitě zahnuté, do 0,6 cm dlouhé, většinou všestranně, nepříliš hustě olistěné.

Listy lodyžní volně přitisklé až téměř vodorovně odstávající, do 2 mm dlouhé, široce vejčitě kopinaté až ze srdčité báze široce trojúhelníkovité, postupně nebo náhleji zúžené do kopinaté, neotočené, ale někdy zahnuté špičky, velmi slabě vyduté, hladké, na křídlech dlouze sbíhavé; okraje zřetelně zoubkaté, u větevních listů i silně zubaté, ploché; žebro jednoduché, dosahující do 2/3 – 4/5 délky listu, někdy i výše, vybíhající dorzálně obvykle ve zřetelný trn.

Buňky listů ve střední části červíkovité, s ± prohnutými stěnami, 5–12 × 40–80(100) µm, rovnoměrně ztlustlé, na bázi kratší a širší, ± netečkované, křídelní buňky zaobleně čtvercovité až krátce obdélníkovité ve větší, obvykle nepříliš zřetelně ohraničené skupině.

Autoický druh, často plodný.

Štět do 1,5 cm dlouhý, naspodu obvykle slabě, v horní části poněkud silněji papilnatý.

Tobolka nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 14–18 µm.

Ekologie: horský druh, rostoucí terestricky v lesních i nelesních společenstvech, epiliticky na kyselých substrátech i epifyticky na bázích stromů, v nižších polohách pouze na stanovištích demontánního charakteru, nejvíce v montánním a supramontánním stupni, nad hranicí lesa postupně vyznívající.

Rozšíření: Česká rep.: ve všech horských oblastech poměrně pravidelně roztroušený, v nižších polohách velmi porůznu na vhodných stanovištích, nahrazovaný spíše druhem B. curtum.
Celkové: cirkumboreální druh v horských oblastech prakticky celé Holarktidy.

Variabilita: druh je proměnlivý do jisté míry v habitu, zbarvení, délce žebra, zubatosti listů a tvaru buněk listů.

Možné záměny: Brachythecium curtum – viz poznámku pod tímto druhem.
Brachythecium reflexum – viz poznámku pod tímto druhem.

Fotografie na internetu: habitus (© M. Lüth).

Brachythecium velutinum (Hedw.) Schimp. – baňatka aksamitová

Syn.: Brachytheciastrum velutinum (Hedw.) Ignatov & Huttunen, Chamberlainia velutina (Hedw.) H. Rob.

Rostliny poměrně drobné, tmavě zelené nebo žlutozelené, rostoucí v obvykle poměrně hustých porostech.

Lodyhy plazivé, do 4 cm dlouhé, nepravidelně nebo pravidelněji, většinou hustě větvené, větve vzpřímené nebo vystoupavé, do 4 mm dlouhé, poněkud dvoustranně olistěné.

Listy lodyžní volně postavené, šikmo až zpříma odstávající, často špičkami jednostranné, do ca. 1,8 mm dlouhé, ze slabě zúžené, krátce vejčité až oválné báze kopinaté, ploché nebo nezřetelně vyduté, hladké, špička nepootočená, obvykle jednostranná, křídla nesbíhavá nebo velmi kratičce sbíhavá; okraje zpravidla od báze zřetelně zoubkaté nebo ostře pilovité; žebro jednoduché, dosahující do 2/3 – 3/4 délky listu, dorzálně vybíhající jedním nebo více trny; větevní listy užší, výrazněji zubaté.

Buňky listů ve střední části čárkovité, 5–8 × 40 – 80 µm, mírně rovnoměrně ztlustlé, na bázi kratší a širší, rombické, ± netečkované, křídelní buňky zaobleně čtvercovité až krátce pravoúhlé, v nepříliš zřetelně ohraničené skupině.

Autoický druh, často plodný.

Štět 7 – 20 mm dlouhý, naspodu méně papilnatý až hladký, v horní části slabě nebo silněji papilnatý, vzácně po celé délce ± hladký.

Tobolka nachýlená až vodorovná, asymetricky vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 10–14 µm.

Ekologie: nejčastěji na holé, mírně či více stíněné zemi kyselé až slabě bazické reakce, příležitostně ale i na kamenech a skalách, zejména ve štěrbinách, na zídkách, bázích i borce stromů (zejména listnatých).

Rozšíření: Česká rep.: všeobecně rozšířen ve většině biotopů, vyhýbá se do značné míry jen extrémnějším horským polohám a výrazně xerotermní stanovištím.
Celkové: většina oblastí Holarktidy, v Evropě všeobecně.

Variabilita: značně variabilní druh ve většině znaků, zejména v zubatosti a zahnutosti listů, hustotě olistění, míře papilnatosti štětu, velikosti výtrusů ad. Část variability není dosud uspokojivě vyřešena, forma se zcela hladkým štětem je rozeznávána jako var. salicinum (Schimp.) Mönk. (?=Brachythecium olympicum Jur.), hustě zpeřeně větvené formy, přitisklé rhizoidy k epilitickému podkladu jsou někdy rozeznávány jako var. vagans (Milde) Warnst., avšak popsána byla celá řada dalších, taxonomicky patrně zcela nevýznamných odchylek. Rovněž odlišení od vysokohorského taxonu Brachythecium trachypodium (Funck ex Brid.) Schimp., u nás nerostoucího, není zcela uspokojivé.

Možné záměny: Kindbergia praelonga – viz poznámku pod tímto druhem.
Rhynchostegiella teneriffae – viz poznámku pod tímto druhem.
Rhynchostegiella tenuicaulis – viz poznámku pod tímto druhem.

Fotografie na internetu: habitus (Wisconsin Bryophytes, M. Lüth).

Poznámka: Málo známý a pravděpodobně pochybný druh Brachythecium vanekii Šmarda, popsaný ze slovenských Tater, byl v rukopisu Červeného seznamu krkonošských mechů Z. Pilouse z 90. let jako vzácný druh krkonošské flóry. Žádná jiná zmínka o druhu u nás neexistuje, položky se nepodařilo dosud najít. Taxon se má od nejblíže příbuzných druhů B. velutinum  a B. trachypodium lišit výrazně srpovitými, podélně rýhovanými listy a poněkud větší, nápadnější skupinou drobných, silnostěnných, čtvercových křídelních buněk.

Poznámky k verzi:

Verze 1.0 (18.1.2007): Vytvoření textu.

Verze 1.0.1 (25.1.2010): Oprava jména B. oedipodium na B. curtum.