Dicranum Hedw. – dvouhrotec

Syn.: Orthodicranum (Bruch & Schimp.) Loeske

Rostliny v rozsáhlých, volných nebo hustých až kompaktních trsech, žlutozelené až tmavě zelené barvy. Lodyhy přímé, 1 až 20 cm vysoké, větvené, bíle, později rezavě hnědě vlášenité, se zřetelným centrálním svazkem, vyvinutou sklerodermis a hyalodermis.

Listy úzce až široce kopinaté, obvykle jednostranně srpovitě zahnuté, někdy téměř všestranně odstálé, za sucha přitisklé, stočené až kadeřavé, někdy příčně vlnité, za vlhka přímo odstálé, okraj listu celokrajný, zoubkatý až pilovitý.

Žebro různě silné, zaujímající 1/15 až 1/3 šířky báze listu, končící před nebo ve špičce, na hřbetní straně ve špičce hladké nebo zubaté, na průřezu s jednou, vzácně s dvěma řadami vůdčích buněk, ventrálním a dorzálním svazkem stereid (vzácněji pouze substereidy), obvykle vyvinutou dorzální, někdy i ventrální epidermis.

Buňky v horní části listu jedno-, vzácněji dvouvrstevné, isodiametrické nebo prodloužené, obvykle pórovité, různě silně ztlustlé; bazální buňky podlouhle obdélné až čárkovité, většinou pórovité. Křídelné buňky vždy vyvinuté, jedno-, dvou- i vícevrstevné, obvykle hnědě zbarvené. Mezi křídelnými buňkami a žebrem se většinou nachází skupina hyalinních až světle žlutých, jednovrstevných buněk.

Vegetativní rozmnožování u některých druhů pomocí lámavých listů, někdy na specializovaných větvičkách na koncích lodyhy.

Dvoudomé, někdy pseudoautoické (samčí rostliny epifyticky na samičích). Perichaetiální listy vysoko pošvaté, vyduté, zakulacené, náhle nad středem zúžené v delší celokrajnou nebo zubatou štětinovitou špičku.

Štět 1 – 5 cm vysoký, přímý, žlutý nebo oranžový, jeden i více z jednoho perichaetia.

Tobolka většinou podlouhle vejčitě válcovitá, nachýlená, vzácněji přímá, hladká nebo podélně vrásčitá. Prstenec většinou dvou- až třířadý, snadno oddělitelný, vzácně chybí. Průduchy na bázi tobolky přítomny. Víčko dlouze šikmo zobanité, na okraji hladké nebo vroubkované. Čepička kápovitá, hladká.

Obústí tvořeno 16 žlutočervenými až tmavě červenými, příčně pruhovanými, probodanými zuby, většinou do 1/2 – 1/3 rozeklanými ve 2 až 3 úzké, jemně papilnaté hroty.

Výtrusy 15 – 24 µm, jemně papilnaté.

Široce rozšířený kosmopolitní rod s přibližně 100 druhy, převážně v chladnějších oblastech Severní polokoule; v Evropě podle pojetí ca. 24 – 30 druhů.

Literatura:

Bellolio-Trucco G. & Ireland R.R. 1990. A taxonomic study of the moss genus Dicranum (Dicranaceae) in Ontario and Quebec. Canadian Journal of Botany 68: 867–909.

Klíč k určení druhů:

Subg. CRASSIDICRANUM Limpr.

Středně velké, tmavozelené rostliny. Žebro velmi silné, zabírající až 1/2 šířky báze. Bazální buňky u žebra pouze krátce obdélníkovité, křídelní buňky vícevrstevné. Tobolka válcovitá, přímá nebo slabě nachýlená.

Dicranum fulvum Hook. – dvouhrotec hnědožlutý (raděnka hnědožlutá)

Syn.: Paraleucobryum fulvum (Hook.) Loeske

Rostliny vytváří husté, nelesklé, zelené až černozelené trsy.

Lodyhy 2 – 5 cm vysoké, slabě hnědě vlášenité.

Listy 4 – 6 mm dlouhé, 8 – 12× delší než širší, všestranně odstálé, za sucha silně kadeřavé, za vlhka přímo odstálé, jen ve špičce srpovitě zahnuté. Z úzce kopinaté báze vybíhají v šídlovitou až štětinovitou, na okraji jemně zubatou a na hřbetní straně mamilnatou špičku. Žebro silné, 200 – 240 µm široké, 1/2 – 1/3 šířky báze, vybíhající do špičky, na hřbetní straně ve špičce zubaté a mamilnaté.

Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, který nevybíhá ke středu listu, s dorzální a ventrální epidermis, někdy slabě vyvinutou.

Buňky čepele jedno- i dvouvrstevné, slabě ztlustlé, horní buňky 6 – 8 µm široké, dvouvrstevné, netečkované, různých tvarů, nejčastěji čtvercové, bazální buňky obdélníkovité, 3 – 5:1, hladké nebo slabě tečkované, křídelní buňky jednovrstevné, hyalinní až hnědé, žebra skoro dosahující.

Dvoudomý, samčí rostlinky stejně velké jako samičí, ve smíšeném trsu.

Perichaetiální listy vysoko pošvaté, široké nad středem náhle zúžené v dlouhou štětinovitou jemně zubatou a mamilnatou špičku, žebro slabé, vybíhavé.

Štět 1 – 2 cm vysoký, žlutý později žlutočervený, pravotočivě zkroucený, jednotlivý.

Tobolka přímá, podlouhle úzce válcovitá. hnědá, hladká nebo slabě pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj vroubkovaný, prstenec třířadý, oddělitelný.

Obústí červenohnědé, zuby 50 – 70 µm široké, 240 – 350 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, do poloviny rozeklané ve dva světlé, jemně papilnaté hroty.

Výtrusy 15 – 24 µm, zelené, jemně papilnaté.

Ekologie: na stinných silikátových skalách v nižších a středních polohách v místech s vyšší vzdušnou vlhkostí. Vzácně se udává též na kmenech stromů, ztrouchnivělém dřevě a lesní půdě.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 169: 53 – 56 (2000). Nerovnoměrně rozšířený druh na našem území, častější zejména v údolích větších řek; chybí ve vyšších montánních polohách. Doklady zejména z povodí Vltavy, Lužnice, Berounky, Ohře a Svratky, dále na pískovcích v severních Čechách, ojediněle na Českomoravské vysočině, v Podorličí, Vizovické vrchovině, pravděpodobně se vyskytuje i v ostatních částech státu.
Celkové: střední a severní Evropa, Turecko, střední Asie, Čína, Korea, Japonsko, Severní Amerika.

Variabilita: v zubatosti okraje listu a mamilnatosti horních buněk na hřbetní straně ve špičce, v tvaru bazálních buněk.

Možné záměny: vzhledově připomíná D. montanum (za sucha silně stočené špičky listů), liší se barvou (tmavě zelené trsy), horní čepelné buňky kratší, 6 – 8 µm široké, dvouvrstevné.
Dicranum viride – liší se celokrajnou, na hřbetní straně hladkou špičkou, slabším žebrem (1/3 – 1/5 šířky báze), bazální buňky tvoří větší jednovrstevnou skupinu, křídelní buňky dosahující žebra a štět je levotočivě zkroucený.

Ilustrace na WWW: BFNA.

Dicranum viride (Sull. & Lesq.) Lindb. – dvouhrotec zelený (raděnka zelená)

Syn. Paraleucobryum viride (Sull. & Lesq.) Podp., Dicranum fulvum var. viride (Sull. & Lesq.) Grout

Rostliny vytváří husté, slabě lesklé, zelené až tmavě zelené trsy.

Lodyhy 1 – 4 cm vysoké, hnědě vlášenité.

Listy 3 – 6 mm dlouhé, 7 – 12× delší než širší, přímé, všestranně odstálé, za sucha přilehlé, křehké, většinou s ulámanými špičkami. Z kopinaté báze vybíhají v úzkou, celokrajnou špičku, ojediněle ve špičce slabě zubatou. Žebro silné, 120 – 170 µm, 1/3 – 1/5 šířky báze, vybíhající do špičky, na hřbetní straně ve špičce hladké. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, který nevybíhá ke středu listu, se slabě vyvinutou dorzální a ventrální epidermis.

Buňky čepele jedno- i dvouvrstevné, slabě ztlustlé, horní buňky 6 – 8 µm široké, dvouvrstevné, krátce obdélné, zaobleně čtvercové, netečkované, střední buňky 12 – 18 µm široké, čtvercové, krátce obdélné, řazené, bazální buňky jednovrstevné, 3 – 4:1, podlouhle obdélné, hladké nebo slabě tečkované, křídelní buňky hyalinní až světle hnědé, jednovrstevné, žebra dosahující.

Dvoudomý, samčí rostlinky stejně velké jako samičí.

Perichaetiální listy vysoko pošvaté, z širší báze nad prostředkem náhle zúžené v štětinovitou, celokrajnou, většinou ulomenou špičku, žebro slabé, vybíhavé.

Štět 1 – 1.5 cm vysoký, žlutý, levotočivě zkroucený, jednotlivý .

Tobolka malá, krátce válcovitá, přímá, pravidelná, slabě zakřivená, světle hnědá až hnědá, hladká.

Druh na našem území vzácně plodný.

Víčko dlouze zobanité, okraj hladký, prstenec chybí.

Obústí žlutočervené, zuby krátké, 40 – 50 µm široké, 160 – 180 µm vysoké. příčně pruhované, slabě probodané, do 1/2 rozeklané ve 2 světlé, jemně papilnaté ulámané hroty.

Výtrusy 15 – 25 µm, žlutohnědé, jemně papilnaté.

Ekologie: typický epifyt na borce listnatých stromů (dub, olše, osika, buk, lípa) v nížinách až montánním stupni, v oblastech s vyšší vzdušnou vlhkostí. Udává se rovněž epiliticky ze stanovišť typických pro D. fulvum, ale je otázka, zda nejde o záměnu za formy tohoto druhu.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 169: 53 – 56 (2000). Poměrně vzácný druh, vícekrát sbírán v jižních Čechách a v minulosti na jižní Moravě (okolí Brna), zcela recentně však nálezů opět přibývá. Historicky kromě uvedených lokalit vzácně na Šumavě (Debrník) a v Českém lese (Čerchov), v okolí Šumperka a na Javořině v Bílých Karpatech, většina nálezů z konce 19. století. Recentně sbírán zejména v již. Čechách (údolí Vltavy mezi Č. Krumlovem a Vráží u Písku, úd. Malše pod Kaplicí, Novohradské hory – Žofínský a Hojnovodský prales, Terčino údolí u Nových Hradů, Jindřišské úd. u J. Hradce), roztroušeně pak v Českém lese, na Křivoklátsku (údolí Úpořského potoka, Vůznice a na Brdatce), na Českomoravské vrchovině (Špičák u Třešti, Zaječí skok u Jihlavy, u Náměšti n. Osl., úd. Doubravy), ve Žďárských vrších (Žákova hora), Moravském krasu a v lese Království u Olomouci.
Celkové: střední a severní Evropa, Kavkaz, Sibiř, Čína, Korea, Japonsko, Severní Amerika.

Variabilita: málo variabilní druh, problémy však způsobují taxonomicky nevyjasněné přechody diakritických morfologických znaků k druhu D. fulvum.

Možné záměny: D. tauricum – liší se zejména delšími a užšími bazálními buňkami, rovněž tvarem horních buněk (krátce obdélné), jednovrstevnou čepelí ve špičce a slabším žebro (1/4 – 1/5 šířky báze).
Dicranum fulvum – viz poznámku pod tímto druhem.

Ilustrace: habitus.

Subg. DICRANUM

Obvykle mohutné rostliny, rostoucí převážně terestricky. Buňky v celém listu většinou výrazně tečkované, bazální buňky dlouze obdélníkové, křídelní buňky vícevrstevné. Žebro většinou v poměru k široké bázi slabé. Tobolka převážně vejčitá, asymetrická, nachýlená, hladká nebo za sucha podélně rýhovaná.

Sect. Dicranum

Buňky v horní části listu prodloužené. Žebro na dorzální straně obvykle s více nebo méně nápadnými zubatými lištami. Tobolka nachýlená, hladká, prstenec neloupavý. Samčí rostliny obvykle trpasličího vzrůstu.

Dicranum bonjeanii De Not. – dvouhrotec bahenní

Syn.: Dicranum palustre Bruch & Schimp., Dicranum undulatum Turner, hom. illeg.

Rostliny vytváří volné, rozpadavé, lesklé, žluto- až hnědozelené trsy.

Lodyhy 5 – 8 cm vysoké, bíle později rezavě hnědě vlášenité.

Listy 4 – 6 mm dlouhé, 4 – 7× delší než širší, všestranně odstálé, přímé nebo slabě srpovitě zahnuté, za sucha pokroucené, jen ve špičce slabě příčně vlnité. Z širší oválné báze vybíhají v úzkou, plochou, na okraji drobně pilovitou nebo celokrajnou špičku. Žebro slabé, 80 – 90 µm, 1/8 – 1/15 šířky báze, končící před špičkou, na hřbetní straně ve špičce s 2 úzkými, slabě zubatými nebo hladkými lištami. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, s dorzální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, prosenchymatické, hladké, slabě ztlustlé, tečkované, horní buňky kratší, 12 – 18 µm široké, bazální buňky 7 – 8:1, křídelní buňky výrazné, dvou- i vícevrstevné, hnědé, nedosahující žebra.

Pseudoautoický. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, náhle zúžené v ostře zubatou šídlovitou špičku, žebro slabé, mizející.

Štět 2 – 3 cm vysoký, žlutozelený, levotočivě zkroucený, 1 – 2 z jednoho perichaetia.

Tobolka podlouhle válcovitá, slabě zahnutá, světle hnědá, nezřetelně pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj celokrajný, prstenec chybí.

Obústí žlutočervené, zuby 80 – 90 µm široké, 300 – 350 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, do 2/3 rozeklané ve 2 až 3 hustě papilnaté hroty.

Výtrusy 18 – 21 (– 24) µm, zelenohnědé, slabě papilnaté.

Ekologie: typický druh rašelinných luk a přechodových rašelinišť, od nížin do subalpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 162: 55 – 65 (1994). V minulosti poměrně hojně rozšířený druh po celém území; největší množství dokladů z jižních a západních Čech, Českomoravské vysočiny a okolí Brna. Vzhledem k destrukci stanovišť dnes ohrožený druh, častější zřejmě již jen na Českomoravské vysočině.
Celkové: Evropa, Azory, Turecko, Kavkaz, Sibiř, střední Asie, Čína, Japonsko, Severní Amerika, Grónsko.

Variabilita: druh má větší počet forem, které se liší v zubatosti okraje, hřbetní strany žebra ve špičce, tvarem a délkou špičky listu.

Možné záměny: Dicranum scoparium – liší se silnějším, ohraničeným žebrem, okraj listu a hřbetní strana žebra ve špičce ostře zubatá.
Dicranum polysetum – liší se velikosti, tvarem a zubatosti listu (trnitě zubatý), silně příčně vlnitý list.
Dicranum undulatum – má širší jazykovitou, pilovitě zubatou špičku a jiný tvar horních čepelných buněk.

Dicranum majus Sm. – dvouhrotec velký

Syn.: Dicranum scoparium var. majus (Sm.) Wahlenb.

Rostliny vytváří volné, rozpadavé, lesklé, žlutozelené trsy.

Lodyhy 5 – 15 cm vysoké, z poléhavé báze vystoupavé, slabě hnědě vlášenité.

Listy 8 – 12 mm dlouhé, 7 – 10× delší než širší, jednostranně srpovitě zahnuté. Z širší kopinaté báze vybíhají v dlouhou, šídlovitou až štětinovitou špičku, do poloviny délky listu na okraji ostře zubaté. Žebro slabé, 120 – 160 µm, 1/6 – 1/10 šířky báze, vybíhající do špičky, na hřbetní straně ve špičce se třemi (vzácně čtyřmi) zubatými lištami. Na příčném řezu žebrem s dvěmi řadami vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním někdy i středním svazkem stereid, s dorzální a ventrální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, prosenchymatické, hladké, silně tečkované, neztlustlé, horní buňky 9 – 12 µm široké, bazální buňky 6 – 8:1, křídelní buňky výrazné, dvou- i vícevrstevné, hnědé, nedosahující žebra.

Pseudoautoický. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, na zaoblené špičce tupě až hrubě zubaté, se slabým žebrem vybíhajícím v krátkou osinu.

Štět 2 – 3 cm vysoký, žlutozelený až hnědý, pravotočivě zkroucený, 1 – 5 z jednoho perichaetia.

Tobolka malá, podlouhle obvejčitá, vyklenutá, skoro vodorovná, hnědá, není pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj hladký, prstenec chybí.

Obústí červenohnědé, zuby 110 – 150 µm široké, 400 – 500 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, pod 1/2 rozeklané ve 2 světle žluté, papilnaté hroty.

Výtrusy 14 – 19 µm, zelenohnědé, jemně papilnaté.

Ekologie: na lesním humusu, humózních skalách a na ztrouchnivělém dřevě v horských jehličnatých lesích přirozeného charakteru s vysokou vzdušnou vlhkostí, u nás však častější v subalpínském stupni, zejména na humusu pod klečí, případně i na otevřených stanovištích.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 166: 63 – 68 (1997). Více údajů pouze z Jizerských hor a Krkonoš; dále velmi vzácně v Labských pískovcích a na Šumavě. Druh s velmi rapidním ústupem během posledních 100 let vzhledem k rozpadu lesních ekosystémů, v poslední době sbírán vícekrát pouze nad hranicí lesa nebo v karech v Krkonoších, v údolí Suché Kamenice v Labských pískovcích a v Hrubém Jeseníku.
Celkové: Evropa, Turecko, Kavkaz, Sibiř, střední Asie, Čína, Korea, Japonsko, Severní Amerika, Grónsko.

Variabilita: v zubatosti okraje listu a žebra na hřbetní straně ve špičce.

Možné záměny:Dicranum scoparium – liší se příčným řezem žebrem s jednou řadou vůdčích buněk a jednotlivými štěty.

Dicranum polysetum Sw. ex Anon. – dvouhrotec čeřitý

Syn. Dicranum undulatum Ehrh. ex F. Weber & D. Mohr, hom. illeg., Dicranum rugosum Hoffm. ex Brid., nom. illeg.

Rostliny vytváří rozsáhlé, volné, lesklé, žlutozelené trsy.

Lodyhy 3 – 12 cm i více vysoké, silně bíle později rezavě hnědě vlášenité.

Listy 7 – 10 mm dlouhé, 5 – 7× delší než širší, všestranně odstálé, za sucha ve špičce pokroucené, silně příčně vlnité, přímé nebo srpovitě zahnuté. Z širší báze podlouhle kopinaté, ostře zašpičatělé, na okraji ploché, dole slabě ohrnuté, až pod polovinu délky listu na okraji ostře trnovitě zubaté. Žebro slabé 120 – 160 µm, 1/8 – 1/12 šířky báze, končící před špičkou, na hřbetní straně ve špičce s 2(4) zubatými lištami. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, slabě vyvinutou dorzální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, prosenchymatické, hladké, neztlustlé, horní buňky kratší, 9 – 12 µm široké, slabě tečkované, bazální buňky 7 – 10:1, silně tečkované, křídelní buňky výrazné, dvou- i vícevrstevné, hnědé, nedosahující žebra.

Pseudoautoický. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, jemně rýhované, náhle zúžené v krátkou, oddáleně zubatou, šídlovitou špičku, žebro slabé, mizející.

Štět 3 – 4 cm vysoký, světle žlutý, dole vpravo, nahoře vlevo zkroucený, 1 – 5 z jednoho perichaetia.

Tobolka válcovitá, nakloněná, vyhrblá, světle hnědá, nezřetelně pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj hladký, prstenec chybí.

Obústí červené, zuby 100 – 180 µm široké, 650 – 920 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, pod 1/2 rozeklané ve 2 až 3 světlé, jemně papilnaté hroty.

Výtrusy 18 – 24 µm, žlutozelené, slabě papilnaté.

Ekologie: nejčastěji v jehličnatých lesích, na humózních skalách, vzácněji i v bažinách a močálech; přednost dává kyselému, propustnému, minerálnímu substrátu, proto je obzvlášť častý v borech a na pískovcích. Z nížin do (supra)montánního stupně, nad hranici lesa obvykle nevystupuje.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 162: 22 – 45 (1994). Všeobecně rozšířený na celém území, zejména v borových lesích a na pískovcích.
Celkové: Evropa, Turecko, Kavkaz, Sibiř, Mongolsko, Čína, Korea, Japonsko, Severní a Střední Amerika.

Variabilita: v zubatosti okraje a žebra na hřbetní straně ve špičce listu.

Možné záměny: Dicranum scoparium – má příčně vlnité listy, silnější žebro, řadu kosníkovitých buněk na okraji listu ve špičce a jednotlivě rostoucí štěty z perichaetia.
Dicranum bonjeanii – viz poznámku pod tímto druhem.

Dicranum scoparium Hedw. – dvouhrotec chvostnatý

Rostliny vytváří rozsáhlé, volné až husté, lesklé, žluto- až hnědozelené trsy.

Lodyhy 2 – 10 cm vysoké, bíle později rezavě hnědě vlášenité.

Listy 4 – 10 mm dlouhé, 5 – 10× delší než širší, většinou jednostranně srpovitě zahnuté, někdy přímo odstálé až kroužkovitě stočené, vzácně ve špičce příčně vlnité. Z úzce kopinaté báze vybíhají v žlábkovitou až štětinovitou špičku, na okraji pod polovinu listu ostře zubatou (někdy celokrajnou). Žebro slabé, 120 – 200 µm, 1/5 – 1/12 šířky báze, vybíhající do špičky, na hřbetní straně ve špičce se dvěma až čtyřmi zubatými lištami. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, slabě vyvinutou dorzální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, prosenchymatické, hladké, slabě ztlustlé, horní buňky kratší, 9 – 12 µm široké, na okraji ve špičce řada kosníkovitých buněk, 6 – 9 µm široké, bazální buňky 10 – 12:1, silně tečkované, křídelní buňky výrazné, dvou- i vícevrstevné, hnědé, nedosahující žebra.

Pseudoautoický, vzácně dvoudomý. Perichaetiální listy, vysoko pošvaté, jemně rýhované, ze zaoblené špičky náhle ostře šídlovité, na okraji zubaté, žebro slabé, mizející.

Štět 2 – 4 cm vysoký, žlutohnědý až červenohnědý, levotočivě zkroucený, jednotlivý.

Tobolka válcovitá, slabě zahnutá, hnědá, není pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj hladký, prstenec chybí.

Obústí červené, zuby 110 – 160 µm široké, 650 – 800 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, pod 1/2 rozeklané ve 2 až 3 světlejší, hustě papilnaté hroty.

Výtrusy 18 – 24 µm, žlutozelené, hustě papilnaté.

Ekologie: na širokém spektru stanovišť, nejčastěji na kyselém humusu v jehličnatých i listnatých lesích, schopen však růst i epifyticky, epixylicky a epiliticky na kyselých i bazických substrátech, na sušších i trvale zamokřených stanovištích, z nížin do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 165: 35 – 58 (1996). Na celém území hojný druh s těžištěm rozšíření v horských jehličnatých lesích.
Celkové: Evropa, Makaronésie, severní Afrika, severní, střední a dálněvýchodní Asie, Nový Zéland, Severní, Střední a Jižní Amerika, Grónsko.

Variabilita: silně variabilní druh v tvaru listu (přímé až kroužkovitě stočené), v zubatosti okraje listu a žebra na hřbetní straně (celokrajné až ostře zubaté).

Možné záměny: D. bonjeanii – viz poznámku pod tímto druhem.
D. majus – viz poznámku pod tímto druhem.
D. polysetum – viz poznámku pod tímto druhem.
D. spadiceum – viz poznámku pod tímto druhem.

Ilustrace na WWW: BFNA, BFNA – 2. část.

Sect. Elongata I. Hagen

Buňky v horní části listu isodiametrické a krátce obdélníkové, nepravidelné, velmi silně ztlustlé. Žebro na dorzální straně bez zubatých lišt. Tobolka nachýlená nebo téměř přímá, hladká, prstenec z velkých buněk. Samčí rostliny stejně velké jako samičí.

Dicranum elongatum Schleich. ex Schwägr. – dvouhrotec prodloužený

Syn.: Dicranum sendtneri Limpr.

Rostliny vytváří husté až kompaktní, lesklé, žluto- až hnědozelené trsy.

Lodyhy 2 – 10 cm vysoké, rezavě hnědě vlášenité.

Listy 3 – 4 mm dlouhé, 4 – 12× delší než širší, úzce kopinaté, za sucha obloukovitě přitisklé, za vlhka přímo odstálé. Z úzké báze vybíhají v úzkou až rourkovitou, na okraji celokrajnou nebo slabě zubatou špičku. Žebro silné, 120 – 170 µm, 1/4 – 1/2 šířky báze, končící před nebo ve špičce, na hřbetní straně ve špičce hladké. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, se slabě vyvinutou dorzální a ventrální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, silně ztlustlé, horní buňky 6 – 9 µm široké, netečkované, oválné, zaobleně čtvercové, neuspořádané, bazální buňky 5 – 12:1, tečkované, úzce čárkovité, křídelní buňky jedno- i dvouvrstevné, hnědé, žebra dosahující.

Vegetativní rozmnožování příležitostně pomocí drobnolistých, lámavých konců lodyh.

Dvoudomý. Perichaetiální listy, vysoko pošvaté, nad středem listu náhle zúžené v dlouhou štětinovitou celokrajnou špičku, žebro vybíhavé.

Štět 1.5 – 2 cm vysoký, žlutý později červený, dole vpravo, nahoře vlevo zkroucený.

Tobolka malá, oválná, pravidelná, vysoko vyklenutá, žlutozelená až hnědá, pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj vroubkovaný, prstenec dvouřadý, lámavý.

Obústí červenohnědé, zuby úzké, 60 – 90 µm široké, 320 – 600 µm vysoké, příčně pruhované, výrazně probodané, pod 1/2 rozeklané ve 2 velmi úzké, světlé, slabě papilnaté hroty.

Výtrusy 18 – 24 µm, hnědozelené, jemně papilnaté.

Ekologie: na humusu silikátových skal, v alpínských trávnících, zejména na exponovaných stanovištích horských hřebenů a v chladných inverzních polohách horských údolí a pískovcových skalních měst.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová (sub D. elongatum a D. sendtneri), Čas. Nár. muz., 162: 22 – 45 (1994). Krkonoše (Sněžka – patrně jen polská část, potvrzeno i recentně, kdysi Studničná, Kozí hřbety), dále udáváno z Králického Sněžníku, doklady se však nepodařilo dosud nalézt; na Šumavě rostlo na bavorské straně (Javor); v pískovcových oblastech Adršpašsko-Teplické skály (dosud) a Peklo u České Lípy.
Celkové: Evropa (severní a vysokohoří), Kavkaz, severní a střední a SV Asie, Čína, Japonsko, Severní Amerika, Grónsko.

Variabilita: v délce a zubatosti okraje listu ve špičce, v šířce žebra.

Možné záměny: Dicranum spadiceum – liší se méně ztlustlými buňkami v horní části listů, širšími bázemi a relativně užším žebrem.
Dicranum flagellare – liší se kromě znaků sporofytu o něco kratšími, méně ztlustlými a ± netečkovanými bazálními buňkami, buňky v horní části listu jsou pravidelněji čtvercové a mnohem méně ztlustlé, křídelní buňky jsou jednovrstevné. Habitem však jde v některých případech o mimořádně podobný druh.
Dicranum fuscescens – liší se méně ztlustlými buňkami v horní části listu.

Ilustrace na WWW: BFNA.

Pozn.: Typ Dicranum sendtneri se podařilo nalézt teprve nedávno; jde o směs druhů Dicranum fuscescens a D. elongatum (Hedenäs in litt.). Položky, které byly z našeho území udávány jako D. sendtneri patří druhu D. elongatum.

Sect. Fuscescentiformia Kindb.

Buňky v horní části listu isodiametrické, poměrně málo ztlustlé. Žebro na dorzální straně bez zubatých lišt. Tobolka nachýlená, hladká nebo podélně rýhovaná, prstenec víceřadý, z velkých buněk. Samčí rostliny stejně velké jako samičí nebo trpasličí, přichycené na samičích rostlinách.

Dicranum flexicaule Brid. – dvouhrotec směstnaný

Syn.: Dicranum congestum auct.

Rostliny vytváří husté až hutné, slabě lesklé, žlutozelené trsy. Lodyhy 6 – 8 cm vysoké, slabě hnědě vlášenité.

Listy 3 – 6 mm dlouhé, 3 – 7× delší než širší, za sucha krátce jednostranně srpovitě zahnuté, za vlhka přímo odstálé. Z kopinaté báze vybíhají v žlábkovitou až šídlovitou, na okraji celokrajnou někdy slabě zubatou, na hřbetní straně hladkou nebo slabě mamilnatou špičku. Žebro slabé, 110 – 130 µm, 1/5 – 1/6 šířky báze, vybíhající do špičky, na hřbetní straně hladké. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, s dorzální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, někdy na okraji ve špičce a v okolí žebra dvouvrstevné, horní buňky 9 – 12 µm široké, netečkované, různých tvarů, neuspořádané, bazální buňky 5 – 10:1, podlouhle obdélné, slabě tečkované až hladké, křídelní buňky dvouvrstevné, hnědé, nedosahující žebra.

Dvoudomý, samčí rostlinky stejně velké jako samičí, v samostatných nebo smíšených trsech. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, ve střední části rychle zúžené v štětinovitou, slabě oddáleně zubatou špičku, žebro slabé, vybíhavé.

Štět 1 – 1.5 cm vysoký, žlutý později hnědočervený, dole vpravo, nahoře vlevo zkroucený.

Tobolka krátce vejčitě podlouhlá, pravidelná, nachýlená, slabě vyklenutá, žlutozelená, není pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj vroubkovaný, prstenec dvouřadý, lámavý.

Obústí tmavě červené, zuby 100 – 110 µm široké, 600 – 650 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, do 1/2 rozeklané ve 2 až 3 světlé, papilnaté hroty.

Výtrusy 15 – 18 (– 21) µm, žlutozelené, jemně papilnaté.

Ekologie: na stejných stanovištích jako D. fuscescens, častěji nad hranicí lesa, kde z větší části tento druh nahrazuje.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 162: 22 – 45, 1994 (sub D. congestum i D. flexicaule). Ve stejných oblastech jako D. fuscescens, ale vzácněji; častější pouze nad hranicí lesa v Krkonoších a Hrubém Jeseníku.
Celkové: Evropa, Kavkaz, Sibiř, střední Asie, Čína, Severní Amerika, Grónsko.

Variabilita: druh je velmi variabilní v zubatosti a mamilnatosti listů i habitu a celkových rozměrech. Častější modifikace z exponovanějších stanovišť má kratší listy a méně zubaté žebro pod špičkou a byla u nás často označována jako D. congestum. Typus tohoto taxonu je však podle T.-B. Engelmarka totožný s D. fuscescens.

Možné záměny: D. fuscescens – má ± pravidelně uspořádané čtvercové buňky v horní části listu, výrazně zubatý okraj a dorzální stranu žebra a za sucha výrazněji vrásčitou tobolku.

Dicranum fuscescens Sm. – dvouhrotec nahnědlý

Syn. Dicranum congestum Brid.

Rostliny vytváří rozsáhlé, volné až husté, nelesklé, zelené až tmavě zelené trsy.

Lodyhy 2 – 8 cm vysoké, hnědě vlášenité.

Listy 4 – 7 mm dlouhé, 8 – 12× delší než širší, za sucha jednostranně srpovitě zahnuté až kroužkovité. Z úzce kopinaté báze vybíhají v žlábkovitou až štětinovitou, na okraji ostře zubatou, vzácně celokrajnou špičku. Žebro silné, 130 – 230 µm,1/4 – 1/5 šířky báze, vybíhající do špičky, na hřbetní straně ve špičce zubaté. Příčný řez žebrem má tvar obloukovitý, s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, s dorzální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, na okraji ve špičce a vzácně v okolí žebra dvouvrstevné, horní buňky 8 – 14 µm široké, netečkované, různých tvarů (čtvercové, úhelnaté, obdélné), většinou uspořádané v řadách, na hřbetní straně ve špičce mamilnaté, bazální buňky 5 – 10:1, podlouhle obdélné, slabě tečkované až hladké, křídelní buňky výrazné, dvouvrstevné, hnědé, nedosahující žebra.

Dvoudomý, samčí rostlinky v samostatných nebo smíšených trsech. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, rychle zúžené v dlouhou štětinovitou, silně zubatou špičku, žebro výrazné, vybíhavé.

Štět 1.5 – 3.5 cm vysoký, žlutý později hnědočervený, dole vpravo, nahoře vlevo zkroucený.

Tobolka obvejčitá až skoro válcovitá, nepravidelná, slabě nachýlená, vyklenutá, světle hnědá, pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj vroubkovaný, prstenec dvouřadý, lámavý.

Obústí tmavě červené až červené, zuby 90 – 110 µm široké, 430 – 540 µm dlouhé, příčně pruhované, probodané, do 1/2 rozeklané ve 2 velmi úzké, světle žluté, papilnaté hroty.

Výtrusy 18 – 24 µm, zelenohnědé, jemně papilnaté.

Ekologie: roste na vlhké lesní půdě, na humózních skalách, na humusu v suti mezi kameny, na kořenech a kmenech stromů a na ztrouchnivělém dřevě, těžiště rozšíření v supramontánních polohách, vzácně níže nebo nad hranicí lesa.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 162: 22 – 45 (1994). Z větší části vázán na naše vyšší pohoří – na Šumavě, v Jizerských horách, Krkonoších a v Hrubém Jeseníku, více nálezů i z pískovcových oblastí severních a východních Čech; ojedinělé nálezy i mimo tyto oblasti.
Celkové: Evropa, Turecko, Kavkaz, střední a severní Asie, Čína, Korea, Japonsko, Severní Amerika, Grónsko.

Variabilita: druh s velkým počtem variet a forem, na určování velmi obtížný. Variabilní v tvaru a délce listu, v zubatosti okraje listu a hřbetní strany žebra ve špičce, v tvaru a mamilnatosti horních čepelných buněk.

Možné záměny: D. muehlenbeckii se liší výrazněji vyvinutým rezavým vlášením, za sucha kadeřavě pokroucenými listy, horními buňkami čepele pravidelnějšími, uspořádanými v řadách, čepel v horní části listu je rourkovitá, s nevýrazně vystupujícím žebrem, roste na bazickém substrátu.
D. flexicaule – viz poznámku pod tímto druhem.
D. montanum – liší se kromě znaků sporofytu zejména užšími a kratšími listy, relativně širokým žebrem, ani bazální buňky nejsou nikdy tečkované. Za sucha má ± kadeřavé listy, na koncích lodyh se někdy tvoří drobné lámavé listy, sloužící vegetativnímu rozmnožování.
Dicranum elongatum – viz poznámku pod tímto druhem.

Ilustrace na WWW: BFNA.

Dicranum muehlenbeckii Bruch & Schimp. – dvouhrotec Mühlenbeckův

Rostliny vytváří rozsáhlé, husté, nelesklé, žlutozelené až zelené trsy.

Lodyhy 3 – 6 cm vysoké, silně rezavě vlášenité.

Listy 4 – 6 mm dlouhé, 8 – 12× delší než širší, všestranně odstálé, jen ve špičce jednostranné, za sucha spirálně stočené. Z širší kopinaté báze vybíhají v dlouhou úzkou až štětinovitou špičku, která se spirálně a rourkatě stáčí, na okraji ostře zubaté, na hřbetní straně hustě mamilnaté. Žebro silné, 110 – 140 µm, 1/5 – 1/6 šířky báze, vybíhající do špičky, na hřbetní straně ve špičce ostře zubaté. Příčný řez žebrem má tvar klešťovitý, s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, s ventrální a dorzální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, horní buňky 9 – 12 µm široké, netečkované, krátce obdélné a oválné, neřazené, ve střední části převládají čtvercové, uspořádané v řadách, bazální buňky 4 – 10:1, podlouhle obdélné, slabě ztlustlé, tečkované, křídelní buňky dvouvrstevné, hnědé, dosahující skoro k žebru.

Pseudoautoický. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, ve střední části zakulacené, rychle zúžené v štětinovitou, oddáleně tupě zubatou špičku, žebro slabé, vybíhavé.

Štět 2 – 3 cm vysoký, žlutohnědý, dole vpravo, nahoře vlevo zkroucený.

Tobolka dlouze úzce válcovitá, ze vzpřímené báze zakřivená, hnědá, pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj vroubkovaný, prstenec dvou- až třířadý, oddělitelný.

Obústí červené, zuby úzké, 60 – 90 µm široké, 470 – 530 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, do 1/2 rozeklané ve 2 úzké, světle žluté, hustě papilnaté hroty.

Výtrusy 15 – 24 µm, žlutozelené, jemně papilnaté.

Ekologie: epiliticky a terestricky na bazičtějších substrátech, teplomilný druh nížin a pahorkatin; vzhledem k leckdy obtížnému odlišení od taxonů z příbuzenstva D. fuscescens ekologie udávaná v literatuře někdy velmi kontroverzní.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 162: 22 – 45 (1994). Nejvíce historických dokladů z Bílých Karpat, Moravského krasu a Třebíčska; vzácněji rovněž v Českém krasu, roztroušené údaje zejména z ostatních částí Moravy; údaje ze Šumavy pochybné. Recentně s jistotou pouze na Doutnáči v Českém krasu.
Celkové: střední a severní Evropa, severní a střední Asie, Čína, Korea, Japonsko, Severní Amerika, Mexiko.

Variabilita: v délce špičky listu, zubatosti okraje listu a žebra na hřbetní straně ve špičce, v mamilnatosti horních čepelných buněk na hřbetní straně.

Možné záměny: D. fuscescens – viz poznámku pod tímto druhem.
D. spadiceum – liší se nepravidelnými buňkami v horní části listů, méně výrazným rhizoidálním vlášením a výskytem na kyselejších substrátech nad hranicí lesa.

Ilustrace na WWW: BFNA.

Dicranum spadiceum J.E. Zetterst. – dvouhrotec opomíjený

Syn: Dicranum muehlenbeckii var. spadiceum (J.E. Zetterst.) Podp., Dicranum fuscescens subsp. spadiceum (J.E. Zetterst.) C.E.O. Jensen, Dicranum muehlenbeckii var. neglectum (Jur. ex De Not.) Pffef., Dicranum neglectum Jur. ex De Not.

Rostliny vytváří husté až volné, lesklé, žluto- až tmavě zelené trsy.

Lodyhy 4 – 7 cm vysoké, slabě hnědě vlášenité.

Listy 4 – 8 mm dlouhé, 7 – 8× delší než širší, všestranně odstálé, za sucha obloukovitě přitisklé, za vlhka přímo odstálé, jen ve špičce slabě zakřivené. Z širší kopinaté báze vybíhají v úzkou žlábkovitou až rourkovitou, na okraji listu celokrajnou nebo slabě zubatou, tupou špičku. Žebro slabé, 100 – 110 µm, 1/9 – 1/10 šířky báze, vybíhající do špičky, na hřbetní straně ve špičce hladké nebo slabě zubaté. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, s dorzální epidermis, vzácně vyvinutou ventrální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, tečkované, horní buňky 8 – 12 µm široké, různých tvarů, slabě ztlustlé, na hřbetní straně hladké nebo slabě mamilnaté, střední buňky 12 – 18 µm široké, krátce prosenchymatické, bazální buňky 5 – 10:1, dlouze prosenchymatické, křídelní buňky výrazné, dvouvrstevné, hnědé, nedosahující k žebru.

Pseudoautoický. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, ve střední části náhle zúžené v štětinovitou celokrajnou špičku, žebro slabé, vybíhavé.

Štět 2 – 3 cm vysoký, žlutý až žlutočervený, dole vpravo, nahoře vlevo zkroucený.

Tobolka úzce válcovitá, ze vzpřímené báze zahnutá až zakřivená, hnědá, zřetelně pruhovaná. Druh je u nás vzácně plodný.

Víčko dlouze zobanité, okraj vroubkovaný, prstenec jedno- až dvouřadý, oddělitelný.

Obústí červené, zuby úzké, 65 – 70 µm, 340 – 350 µm vysoké, příčně pruhované, slabě probodané, pod 1/2 rozeklané ve 2 až 3 úzké, papilnaté hroty.

Výtrusy 15 – 24 mm, žlutozelené, papilnaté.

Ekologie: ve štěrbinách otevřených silikátových skal a na ± kyselém humusu v alpínských a subalpínských trávnících, pouze nad hranicí lesa.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 162: 55 – 65 (1994). Hrubý Jeseník (Petrovy kameny, nedatovaný Niesslův sběr kolem r. 1880, recentně objeven na Tabulových skalách pod Pradědem) a ze Sněžky v Krkonoších (1869 leg. Limpricht; údaj v práci Franklové je mylný).
Celkové: Evropa, severní a střední Asie, Severní Amerika, Grónsko.

Variabilita: v zubatosti okraje listu a žebra na hřbetní straně ve špičce.

Možné záměny: D. scoparium – žebro má dorzálně zubaté lamely a výrazněji vystupuje, buňky ve střední a horní části listu jsou delší, okraje pod špičkou zpravidla výrazně zubaté; horní část listu není rourkatá.
D. muehlenbeckii – viz poznámku pod tímto druhem.
Dicranum elongatum – viz poznámku pod tímto druhem.

Sect. Spuria Bruch & Schimp.

Buňky v horní části listu isodiametrické až krátce obdélníkovité, nepravidelné. Žebro na dorzální straně bez zubatých lišt. Tobolka nachýlená, poněkud podélně rýhovaná za sucha, prstenec z velkých buněk. Samčí rostliny trpasličího vzrůstu.

Dicranum spurium Hedw. – dvouhrotec nepravý

Rostliny vytváří rozsáhlé, lehce rozpadavé, lesklé, žlutozelené trsy.

Lodyhy 2 – 6 cm vysoké, hustě rezavě vlášenité.

Listy 4 – 5 mm dlouhé, 3 – 4× delší než širší, za sucha obloukovitě přitisklé, ve špičce pokroucené až kadeřavé, za vlhka přímo odstálé, v horní části listu příčně vlnité. Z podlouhle vejčité báze vyduté (obvejčité) vybíhají v krátkou, na okraji slabě pilovitou, někdy celokrajnou, přeloženou nebo spirálně stočenou špičku. Žebro slabé, 90 – 110 µm, 1/7 – 1/10 šířky báze, 1/17 – 1/20 nejširší části listu, končící před špičkou, na hřbetní straně ve špičce hladké. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, s dorzální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, horní buňky kratší, 7 – 18 µm široké, zaobleně čtvercové, úhelnaté, oválné, neuspořádané, netečkované, nepravidelně ztlustlé, na hřbetní straně mamilnaté, bazální buňky 9 – 13:1, čárkovité, slabě tečkované, ztlustlé, křídelní buňky dvouvrstevné, hnědé, nedosahující žebra.

Pseudoautoický. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, náhle zúžené v krátkou, celokrajnou, šídlovitou špičku, žebro slabé, vybíhavé.

Štět 2 – 3 cm vysoký, žlutohnědý, levotočivě zkroucený, jednotlivý.

Tobolka podlouhle válcovitá, skoro vzpřímená, slabě obloukovitě zahnutá, slabě bradatá, olivově hnědá, pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj vroubkovaný, prstenec jedno- až dvouřadý, oddělitelný.

Obústí žlutočervené až červenohnědé, zuby 100 – 160 µm široké, 490 – 520 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, do 1/2 rozeklané ve 2 až 3 úzké, světle žluté, papilnaté hroty.

Výtrusy 18 – 24 µm, zelenohnědé, slabě papilnaté.

Ekologie: roste na suchých, písčitých, kyselých půdách, vřesovištích a suchých skalách a v jehličnatých, zejména borových lesích, od nížin do montánního pásma.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 162: 22 – 45 (1994). Roztroušeně na vhodných stanovištích po celém území, na písčitých substrátech pravidelněji; nejhojnější výskyt je v jižních, západních a středních Čechách, dále na pískovcích v severních Čechách, vzácněji na Moravě.
Celkové: Evropa, severní a střední Asie, Čína, Korea, Japonsko, Severní Amerika.

Variabilita: v délce a šířce listu, mamilnatosti horních čepelných buněk na hřbetní straně.

Možné záměny: D. undulatum – viz poznámku pod tímto druhem.

Dicranum undulatum Schrad. ex Brid. – dvouhrotec Bergerův

Syn.: Dicranum bergeri Blandow, Dicranum affine Funck, Dicranum schraderi Wahlenb.

Rostliny vytváří rozsáhlé, husté, slabě lesklé, žluto- až hnědozelené trsy.

Lodyhy 4 – 10 cm i více vysoké, hnědě vlášenité.

Listy 6 – 7 mm dlouhé, 6 – 7× delší než širší, za sucha všestranně odstálé, ve špičce pokroucené, v horní části listu slabě příčně vlnité, za vlhka přímo odstálé. Ze zúžené báze vybíhají v krátkou, tupou až jazykovitou, na okraji drobně pilovitou špičku. Žebro slabé, 160 – 210 µm, 1/5 – 1/6 šířky báze, končící před špičkou, vzácně vybíhající do špičky, na hřbetní straně ve špičce hladké nebo slabě zubaté. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, s dorzálním a ventrálním svazkem stereid, s dorzální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, hladké, slabě ztlustlé, horní buňky 12 – 18 µm široké, různých tvarů, netečkované, neuspořádané, bazální buňky 10 – 15: 1, čárkovité, tečkované, křídelní buňky dvouvrstevné, hnědé, nedosahující žebra.

Pseudoautoický. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, ze srdcovitě zaoblené celokrajné špičky krátce ostře šídlovité, žebro slabé, vybíhavé.

Štět 2 – 4 cm vysoký, žlutý později hnědý, levotočivě zkroucený.

Tobolka malá, skoro válcovitá, nakloněná až přímá, mírně zahnutá, hnědá, pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj vroubkovaný, prstenec dvouřadý, oddělitelný.

Obústí červenohnědé, zuby 70 – 130 µm široké, 490 – 540 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, do 1/2 rozeklané ve 2 až 3 jemně papilnaté hroty.

Výtrusy 18 – 24 µm, hnědozelené, jemně papilnaté.

Ekologie: typický druh horských vrchovišť a blatkových rašelinišť v montánních až subalpínských polohách.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 162: 55 – 65 (1994). Poměrně častý na vrchovištích Krkonoš, Jizerských hor, Šumavy a Krušných hor, vzácněji i ve Slavkovském lese (Plešivec, Čistá), pouze jediný doklad z Hrubého Jeseníku (Břidličná).
Celkové: Evropa, Makaronésie, Kavkaz, severní a střední Asie, Severní Amerika.

Variabilita:ve tvaru špičky od široce jazykovité přes kápovitou až po ostře špičatou, v zubatosti okraje listu a žebra na hřbetní straně ve špičce.

Možné záměny: D. spurium – liší se zejména tvarem listu (široce obvejčitý) a ekologií.
D. bonjeanii – viz poznámku pod tímto druhem.

Subg. ORTHODICRANUM Bruch & Schimp.

Pouze středně velké nebo i menší rostliny s listy za sucha kadeřavými nebo přitisklými. Buňky nejsou tečkované nebo pouze nezřetelně v bazální části listu, křídelní buňky jednovrstevné. Žebro v poměru k šířce báze široké. Tobolka ± přímá, válcovitá.

Dicranum flagellare Hedw. – dvouhrotec výhončitý (sobík výhončitý)

Syn: Orthodicranum flagellare (Hedw.) Loeske

Rostliny vytváří husté, slabě lesklé, žluto- až tmavě zelené trsy.

Lodyhy 0.5 – 4 cm vysoké, hnědě vlášenité.

Listy 2 – 4 mm dlouhé, 6 – 8× delší než širší, slabě srpovitě zahnuté, za sucha ve špičce slabě pokroucené, za vlhka přímo odstálé. Z úzce kopinaté báze vybíhají v úzkou až rourkovitou, na okraji hladkou nebo slabě zubatou, tupou špičku. Žebro silné, 60 – 90 µm, 1/3 – 1/5 šířky báze, končící před špičkou, na hřbetní straně ve špičce hladké nebo slabě zubaté. Na příčném řezu s jednou řadou vůdčích buněk, se slabě vyvinutým dorzálním a ventrálním svazkem stereid, který nevybíhá ke středu listu, se slabě vyvinutou dorzální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, horní buňky 8 – 12 µm široké, netečkované, různých tvarů, neupořádané, bazální buňky 3 – 6:1, podlouhle obdélné, hladké nebo slabě tečkované, křídelní buňky jednovrstevné, hyalinní nebo hnědé, žebra dosahující.

Dvoudomý. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, náhle zúžené v kratší, slabě zubatou šídlovitou špičku, žebro slabé, vybíhavé.

Štět 1.5 – 2.5 cm vysoký, žlutý, pravotočivě zkroucený.

Tobolka přímá, úzká, podlouhle válcovitá, žlutozelená, hrubě pruhovaná. Víčko tence zobanité, okraj vroubkovaný, prstenec dvouřadý, oddělitelný.

Obústí červenohnědé, zuby úzké, 40 – 70 µm široké, 350 – 450 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, do 2/3 rozeklané ve 2 velmi úzké, světlé, hustě papilnaté hroty.

Výtrusy 14 – 18 µm, žlutozelené, jemně papilnaté.

Vegetativní rozmnožování pomocí flagel, drobně olistěných kolmých větviček, 1 – 3 mm dlouhých, které se vytvářejí ve svazečcích na vrcholku lodyžky.

Ekologie: na ztrouchnivělém dřevě, bázích stromů, na rašelinné a písčité půdě, od nížin do montánních poloh.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 166: 63 – 68 (1997). Ostrůvkovitě rozšířený druh na celém území, hojnější zejména na Třeboňsku, Šumavě a Českolipsku.
Celkové: Evropa, Makaronésie, ?severní Afrika, Kavkaz, severní a střední Asie, Čína, Korea, Japonsko, Severní, Střední a Jižní Amerika.

Variabilita : v délce a zubatosti okraje špičky listu.

Možné záměny: Campylopus flexuosus – viz poznámku pod tímto druhem.
Dicranoweisia crispula, cirrata – viz poznámku pod těmito druhy.
Dicranum montanum – viz klíčové znaky.
Dicranum elongatum – viz poznámku pod tímto druhem.

Ilustrace na WWW: BFNA.

Dicranum montanum Hedw. – dvouhrotec chlumní (sobík chlumní)

Syn: Orthodicranum montanum (Hedw.) Loeske

Rostliny vytváří rozsáhlé, husté, nelesklé, žlutozelené až tmavě zelené trsy.

Lodyhy 0.5 – 4 cm vysoké, hustě hnědě vlášenité.

Listy 2.5 – 4 mm dlouhé, 7 – 11× delší než širší, všestranně odstálé, slabě srpovitě zahnuté, za sucha silně stočené až kadeřavé, někdy s ulomenou špičkou, za vlhka přímo odstálé. Z úzce kopinaté báze vybíhají v žlábkovitou, na hřbetní straně hustě mamilnatou a na okraji nepravidelně jemně (vyhlodávaně) zubatou špičku. Žebro silné, 50 – 90 µm, 1/4 – 1/5 šířky báze, vybíhající do špičky, na hřbetní straně ve špičce zubaté a mamilnaté. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, se slabě vyvinutým dorzálním a ventrálním svazkem stereid, který nevybíhá ke středu listu, se slabě vyvinutou dorzální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, slabě ztlustlé, horní buňky 9 – 12 µm široké, různých tvarů, převládají ostře čtyřhranné, uspořádané v řadách, netečkované, na hřbetní straně ve špičce mamilnaté, bazální buňky 3 – 6:1, podlouhle obdélné, hladké nebo slabě tečkované, křídelní buňky jednovrstevné, hyalinní až světle hnědé, často od ostatních buněk špatně odlišitelné, žebra skoro dosahující.

Dvoudomý. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, náhle zúžené v dlouhou, zubatou, mamilnatou, štětinovitou špičku, žebro slabé, vybíhavé.

Štět 1 – 1.5 cm vysoký, slámově žlutý, pravotočivě zkroucený, jednotlivý.

Tobolka přímá, podlouhle válcovitá, pravidelná, žlutozelená, pruhovaná.

Víčko dlouze zobanité, okraj vroubkovaný, prstenec dvou- až třířadý, oddělitelný.

Obústí červené, zuby úzké, 50 – 60 µm široké, 340 – 370 µm vysoké, příčně pruhované, probodané, nad 1/2 rozeklané ve 2 úzké, světle žluté, jemně papilnaté hroty.

Výtrusy 14 – 18 µm. žlutozelené, jemně papilnaté.

Vegetativní rozmnožování prostřednictvím malých kopinatých lístků, které se vytváří v chomáčcích v horní části lodyžky a snadno se odlamují.

Ekologie: na kořenech a kmenech stromů (listnatých i jehličnatých), ztrouchnivělém dřevě, na lesní půdě a silikátových skalách, nejčastěji v horských, zejména bukových lesích, často i na pískovcích, chybí na vápencích; od nížin do nejvyšších poloh s těžištěm v montánním pásmu.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 168: 103 – 115 (1999). Všeobecně rozšířený druh na celém území, vyhýbající se pouze vápencovému podkladu; častější je v horách; pouze vzácně však překračuje hranici lesa.
Celkové: Evropa, Turecko, Kavkaz, severní, střední a východní Asie, Severní Amerika, Peru.

Variabilita: v délce listu, zubatosti okraje a mamilnatosti horních buněk na hřbetní straně ve špičce.

Možné záměny: Dicranum fuscescens – viz poznámku pod tímto druhem.
Dicranum flagellare – viz klíčové znaky.
Dicranoweisia cirrata – viz poznámku pod tímto druhem.
Cynodontium polycarpon, C. bruntonii, C. tenellum – viz poznámku pod těmito druhy.

Dicranum tauricum Sapjegin – dvouhrotec tuhý (sobík tuhý)

Syn.: Orthodicranum strictum Broth., Orthodicranum tauricum (Sapjegin) Smirnova, Dicranum strictum Schleich. ex D. Mohr, hom. illeg.

Rostliny vytváří husté, slabě lesklé, žlutozelené až zelené trsy.

Lodyhy 0.5 – 4 cm vysoké, slabě hnědě vlášenité.

Listy 2 – 5 mm dlouhé, 8 – 10× delší než širší, tuhé, křehké, ve špičce většinou lámavé, za vlhka přímo odstálé. Z kopinaté báze vybíhají v úzkou, na okraji celokrajnou, vzácně slabě zubatou špičku. Žebro silné, 60 – 90 µm, 1/4 – 1/5 šířky báze, vybíhající do špičky, na hřbetní straně ve špičce hladké. Na příčném řezu žebrem s jednou řadou vůdčích buněk, není vyvinutý dorzální a ventrální svazek stereid, který je nahrazen tenkostěnnými substereidálními buňkami, s dorzální a ventrální epidermis.

Buňky čepele jednovrstevné, slabě ztlustlé, horní buňky 8 – 9 µm široké, netečkované, krátce obdélné, čtvercové, bazální buňky 3 – 8:1, podlouhle obdélné, hladké nebo slabě tečkované, křídelní buňky jednovrstevné, vzácně dvouvrstevné, hyalinní až hnědé, žebra skoro dosahující.

Vegetativní rozmnožování pomocí rozvětvených, vláknitých gem mezi rhizoidálním vlášením v paždí listů.

Dvoudomý, samčí rostlinky v samostatných nebo smíšených trsech. Perichaetiální listy vysoko pošvaté, náhle zúžené v štětinovitou, slabě zubatou nebo celokrajnou, často ulámanou špičku, žebro slabé, vybíhavé.

Štět 1.5 – 2 cm vysoký, žlutý, pravotočivě zkroucený.

Tobolka z rozšířené báze pozvolna úzce válcovitá, přímá nebo slabě zahnutá, pravidelná, žlutozelená, hladká. Víčko dlouze zobanité, okraj hladký, prstenec chybí.

Obústí žlutočervené, zuby úzké, 30 – 40 µm široké, 240 – 300 µm vysoké, slabě příčně pruhované, slabě probodané, do 1/2 až 3/4 rozeklané ve 2 trnovité, světlé, slabě papilnaté, lámavé hroty.

Výtrusy 14 – 18 µm, zelené, slabě papilnaté.

Ekologie: roste na kořenech a kmenech stromů, na ztrouchnivělém dřevě, vzácně na lesní půdě a humózních skalách, z nížin do subalpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: srov. Franklová, Čas. Nár. muz., 166: 63 – 68 (1997). Na našem území nejspíše sbírán teprve v poslední době (podle našich herbářů i lit. údajů první údaj až z r. 1977); druh se v poslední době evidentně šíří a zejména ve středních polohách je pravidelně nalézán na celém území.
Celkové: západní a střední Evropa, severní Afrika, Turecko, Čína, Severní Amerika.

Variabilita: alespoň na našem území málo variabilní druh.

Možné záměny: D. viride – viz poznámku pod tímto druhem.

Poznámky k verzi:

Verze 1.5 (22.9.2009): Doplněny lokality D. viride.

Verze 1.4 (2.5.2005): Doplněny další lokality D. viride.

Verze 1.3 (16.1.2005): Rozšířeny ekologické údaje.

Verze: 1.2 (29.9.2004): Doplněny lokality D. viride.

Verze: 1.1 (17.3.2004): Přidání odkazu na ilustraci v BFNA.

Verze: 1.0 (17.1.2004): Převedení textu, vytvořeného v roce 1999 do html, aktualizace.