Calliergonella Loeske – károvka

Calliergon sect. Calliergonella (Loeske) Mönk., Acrocladium sect. Pseudacrocladium (Kindb.) Broth., Hypnum sect. Pratensia Schimp. p.p.

Rostliny střední velikosti až poměrně statné, zelené, žlutozelené nebo hnědavě až zlatě zelené, lesklé, tvořící řídké či hustší trsy nebo koberce. Lodyhy plazivé, vystoupavé nebo vzpřímené, ploše nebo rovnoměrně oble olistěné, řídce a nepravidelně nebo téměř pravidelně řídce zpeřeně větvené, konce lodyh a větví někdy svinutými listy zašpičatělé; na průřezu lodyhy kruhovité až oválné, s hyalodermis (někdy neúplnou až téměř chybějící), tlustostěnnými korovými buňkami a vyvinutým středním svazkem. Pseudoparafylie řídké až chybějící, široké, nepravidelně trojúhelníkovité s nepravidelným okrajem. Lodyžní listy přímé nebo srpovitě zahnuté, ze slabě sbíhavé, mírně zúžené báze široce vejčité až vejčitě kopinaté, krátce až dlouze, ± rovnoměrně zašpičatělé, hladké, vyduté; okraje ploché, celokrajné nebo jemně zoubkaté v horní části; žebro dvojité, krátké nebo i zcela chybí. Buňky čárkovité, esovitě prohnuté, hladké, ztlustlé, bazální buňky kratší, dlouze obdélníkovité, obvykle pórovité, v nejbazálnější řadě někdy načervenalé; křídelní buňky dobře a náhle odlišené ve větší skupině, nafouklé, hyalinní a tenkostěnné. Větevní listy menší, slabě odlišené.

Dvoudomé druhy. Vnitřní perichaetiální listy dlouze zašpičatělé, řáskaté, bez žebra nebo s nezřetelným dvojitým žebrem, na okraji ± hladké. Sporofyt tvořen vzácně, štět dlouhý, hladký, tobolka nachýlená až vodorovná, obvejčitá až podlouhle válcovitá s odlišeným krkem, asymetricky nafouklá, za sucha nápadně podélně brázditá. Buňky exothecia rovnoměrně ztlustlé, obdélníkovité; prstenec dobře vyvinutý, 1–3-řadý, vytrvávající nebo částečně se odlupující, víčko kuželovité. Obústí dokonalé, zuby exostomu kopinaté, žlutohnědé nebo načervenalé, s nízkou bazální membránou, v dolních 2/3 čárkovitě papilnaté, na vnějším povrchu trámcovité, s trámci na okraji zubů spojenými v tenký, křehký, podélný hyalinní okraj; endostom stejně vysoký jako exostom, na vysoké bazální membráně, se širokými, kýlnatými, úzce perforovanými segmenty, brvy dobře vyvinuté, přívěskaté nebo naspodu uzlíkovité, někdy na bázi spojené nebo přirostlé k segmentům endostomu. Výtrusy (12–)16–30 µm, jemně zrnité.

Rod se 3 druhy, v Evropě i u nás dva.

Poznámka: Rod je vymezen zejména mikroskopickými znaky, svým habitem jsou evropské dva druhy velmi odlišné; jejich fylogenetické příbuznost však byla prokázána i molekulárními daty. Zařazení rodu do čeledi Pylaisiaceae je však poměrně sporné, možná by rod zasluhoval vyčlenění do samostatné čeledi s blízce příbuzným, nedávno vylišeným rodem Calliergonellopsis.

Literatura:

Hedenäs L. (1990): Taxonomic and nomenclatural notes on the genera Calliergonella and Breidleria. – Lindbergia 16: 161–168. https://www.jstor.org/stable/20149785

Kučera J., Kuznetsova O. I., Manukjanová A. & Ignatov M. S. 2019. A phylogenetic revision of the genus Hypnum: Towards completion. Taxon, doi:10.1002/tax.12095

Klíč k určení druhů:

Calliergonella cuspidata (Hedw.) Loeske – károvka hrotitá

Syn.: Acrocladium cuspidatum (Hedw.) Lindb., Calliergon cuspidatum (Hedw.) Kindb.

Rostliny obvykle poměrně statné, zelené nebo zlatavě, načervenale nebo hnědavě zelené, ve vysokých, nepříliš hustých trsech. Lodyhy 5–10 cm dlouhé, červenohnědé, vzpřímené nebo vystoupavé, oble olistěné, nepravidelně až téměř pravidelně, řídce zpeřeně větvené, se zúženými, ostře zašpičatělými konci lodyh i větví; na průřezu s dobře vyvinutou povrchovou hyalodermis. Lodyžní listy řídce nebo hustě střechovité, přímé, vyduté, přitisklé, za sucha zpříma slabě odstávající, široce až podlouhle vejčité nebo oválné, 1,3–2,2 × 0,8–1,1 mm, postupně zúžené do poměrně široké, někdy i zaoblené nebo kápovité špičky; okraje ploché nebo široce vehnuté, celokrajné nebo nezřetelně zoubkaté pod špičkou; žebro velmi krátké a dvojité nebo chybí. Větevní listy téměř stejného tvaru jako lodyžní, o něco menší. Buňky čepele ve střední části 50–90 × 4–7 µm. Křídelní buňky ve 3–4 řadách, ve velmi dobře ohraničené skupině, nejvnitřnější spolu se spodní řadou bazálních buněk často načervenalé. Vnitřní perichaetiální listy řáskaté.

Sporofyty poměrně vzácné. Štět 3–6 mm dlouhý, tobolka asymetrická, obvejčitá, prohnutá, zúžená k ústí, za sucha brázditá, víčko kuželovité; exothecium tvořeno krátce až dlouze obdélníkovitými, silnostěnnými buňkami, na krku s četnými průduchy.Výtrusy 13–19 µm. Čepička rourkatě kápovitá, hladká.

Ekologie: na vlhkém podkladu v širokém spektru biotopů, nejčastěji na vlhkých lukách, slatinách, vlhhkých okrajích cest a v příkopech, neutrofilní až bazifilní, ale nesnášející trvalé vyšší zastínění, z nížin po hranici lesa s těžištěm rozšíření v nižších a středních polohách. Rozšíření podle databáze ISOP.

Rozšíření: Česká rep.: na příhodných biotopech hojný druh v celém území, v nejvyšších horských oblastech vyznívá, chybí také na silně kyselých biotopech.
Celkové: široce rozšířený druh na celé severní polokouli, zasahuje i do Jižní Ameriky, severní Afriky, Austrálie a na Nový Zéland.

Variabilita: poměrně variabilní druh, ale spíše v habitu (velikost, hustota větvení, poléhavost lodyžek, zbarvení), popsané infraspecifické taxony pravděpodobně nemají taxonomickou hodnotu.

Možné záměny: Calliergon cordifolium – liší se přítomností jednoduchého středního žebra v listech a méně nápadně odlišenými křídelními buňkami.
Entodon concinnus – liší se zejména menší skupinou méně odlišených, zaobleně čtvercovitých křídelních buněk, méně ostře zašpičatělými konci lodyžek a větví (habitem připomínajícím spíše druh Pleurozium schreberi) a výskytem na xerotermních stanovištích (oba druhy se však mohou v ekotonech svých společenstev potkávat).

Fotografie a ilustrace na webu: bryo.cz (Š. Koval), Bildatlas der Moose Deutschlands (M. Lüth), arctoa.ru, Flora of North America, Wikimedia Commons.

Calliergonella lindbergii (Mitt.) Hedenäs – károvka Lindbergova (jílovka křivolistá)

Syn.: Hypnum lindbergii Mitt., Breidleria arcuata (Molendo) Loeske

Rostliny středně velké až poměrně statné, obvykle zlatavě nebo nahnědle zelené, na stíněnějších místech čistě zelené, v často rozsáhlých kobercích. Lodyhy obvykle do 5 cm dlouhé, poléhavé, konci obvykle vystoupavé, zploštěle a zdánlivě dvouřadě olistěné, nepravidelně větvené; na průřezu s dobře vyvinutou povrchovou hyalodermis. Lodyžní listy slabě až silněji srpovité, vejčité až široce kopinaté, 1,5–2,4 × 0,7–1,0 mm, postupně zúžené do poměrně široké, ostré špičky; okraje ploché nebo slabě vehnuté, celokrajné nebo slabě zoubkaté pod špičkou; žebro krátké, dvojité. Větevní listy téměř stejného tvaru jako lodyžní, o něco menší. Buňky čepele ve střední části 50–100 × 5–7 µm. Křídelní buňky ve 2–3 řadách, ve velmi dobře ohraničené podélně trojúhelníkovité skupině.

Sporofyty velmi vzácné. Štět 3–4 mm dlouhý, tobolka asymetrická, obvejčitá, prohnutá, zúžená k ústí, za sucha brázditá, víčko kuželovité; exothecium tvořeno krátce až dlouze obdélníkovitými, silnostěnnými buňkami, na krku s četnými průduchy.Výtrusy 13–19 µm. Čepička hladká.

Ekologie: na holé, alespoň periodicky vlhké, kyselé až neutrální minerální půdě až písku, typicky na okrajích cest, ušlapávaných místech s malou konkurencí jiných rostlin, z nížin do horských oblastí, směrem k hranici lesa vyznívá.

Rozšíření: Česká rep.: široce rozšířený druh na celém území kromě vyšších horských poloh (rozšíření podle databáze ISOP silně podhonocuje výskyt ve většině regionů).
Celkové: široce rozšířený druh na celé severní polokouli, ale do tropických oblastí a na jižní polokouli nezasahuje.

Variabilita: druh je proměnlivý zejména ve svém habitu (barva, velikost, větvení rostlin), mikroskopické znaky jsou alespoň na našem území (a v Evropě) dosti stálé.

Možné záměny: od nejpodobnějších zástupců rodu Hypnum (H. jutlandicum, H. cupressiforme) se liší přítomností hyalodermis; z druhů se srpovitými listy, krátkým dvojitým žebrem a dobře vyvinutou hyalodermis zaměnitelný nejspíše za následující:
Stereodon pratensis – viz poznámku pod tímto druhem.
Stereodon callichrous – liší se kroužkovitě zatočenými listy s dlouze vytaženou špičkou, rostliny jsou celkově menší a hustěji pravidelně větvené.
Hygrohypnella ochracea – liší se tupě zakončenými listy a slabě odlišenými křídelními buňkami.

Fotografie a ilustrace na webu: bryo.cz (Š. Koval), Bildatlas der Moose Deutschlands (M. Lüth), arctoa.ru, Flora of North America, Wikimedia Commons.

Poznámky k verzi:

Verze 1.0 (16.8.2020): Doplnění popisů rodu a druhu.

Verze: 0.1 (30.11.2019): Vytvoření předběžné verze textu bez popisů.