Tetralophozia (R.M. Schust.) Schljakov – toporec

Syn.: Chandonanthus subg. Tetralophozia R.M. Schust.

Rostliny vytvářející ploché či vyklenuté trsy či porosty hustě spletených rostlinek.

Lodyhy poléhavé, spíše však vystoupavé a vzpřímené, obvykle nedělené nebo vzácně laterálně-interkalárně (typ Plagiochila) či terminálně (typ Frullania) větvené. Rhizoidy dosti vzácné, roztroušené na spodní straně lodyhy.

Listy nepatrně šikmo podloženě až téměř příčně vetknuté, vzájemně se kryjící, jen zřídka oddálené, objímající lodyhu, do 0,7 – 0,85 délky čtyřlaločné. Laloky téměř stejně velké, trojboké, na okraji zpět odehnuté, takže laloky jsou konvexní, obvykle směrem k bázi s jedním či více zuby či brvami. Spodní listy mohutné, o něco menší než postranní listy, hluboce dvoulaločné; laloky podobné lalokům sterilních listů.

Buňky se ztlustlými stěnami, bez nápadných rohových ztluštěnin. Siličná tělíska po 2 – 4 v buňkách, oválná či kulovitá.

Vegetativní rozmnožování zcela výjimečné pomocí 2-buněčných gem na listech na vrcholcích lodyžek.

Dvoudomé druhy. Androecea interkalární, samčí obalné listy podobné listům sterilních lodyh, poněkud méně hluboko laločnaté. Gynaecea terminální, samičí obalné listy podobné listům sterilních lodyh, ale hruběji a více zubaté. Periant poměrně krátký, vejčitý až oválný, směrem k bázi řáskatý, směrem k ústí zúžený, zubatý.

Tobolka vejčitá se stěnou složenou z mnoha vrstev. Výtrusy 13 – 15 µm; mrštníky 8 – 10 µm široké.

Rod se 4 druhy, z toho 2 v Evropě, jeden na našem území.

Tetralophozia setiformis (Ehrh.) Schljakov – toporec štětinatý

Syn.: Chandonanthus setiformis (Ehrh.) Lindb.

Obvykle v samostatných, hustých černozelených, zelených, žlutohnědých až hnědých porostech či trsech, vzácně promíšených jinými druhy mechorostů.

Lodyhy vystoupavé či vzpřímené, jen vzácně větvené, (1 –) 2 – 10 cm vysoké. Rhizoidy prakticky chybějí (pouze ojedinělé při bázi rostlinek).

Listy téměř příčně vetknuté, objímající lodyhu, nesbíhavé, v obrysu ledvinité, až 1,5 širší než dlouhé, do 0,7 – 0,85 délky rozdělené ve čtyři laloky rovnoběžně s lodyhou vzpřímené z odstávající báze; laloky úzce oválné až široce kopinaté, na vrcholku zaostřené nebo zatupělé, silně nazpět vyduté (při pohledu shora konvexní), okraje nazpět ohrnuté a obvykle pouze v dolní části s několika velkými zuby, zářez obvykle ostroúhlý. Spodní listy zhruba 0,75 velikosti postranních listů, dvoulaločné, laloky podobné lalokům postranních listů.

Buňky se stěnami poněkud ztlustlými a nepříliš velkými rohovými ztluštěninami, na vrcholcích laloků 10 – 15 µm, ve střední části 15 – 25 × 12 – 20 µm. Kutikula jemně papilnatá. Siličná tělíska kulovitá nebo vejčitá, 4 – 6 × 3 – 5 µm, složená z drobných krůpějí.

Dvoudomý, velmi vzácně plodný druh. Androecea interkalární, samčí obalné listy podobné listům sterilních lodyh, poněkud více vyduté, v paždí s 2 – 3 antheridii. Brakteoly poměrně velké (bez antheridií). Gynaecea terminální; samičí obalné listy téměř až k bázi dělené, ostře zubaté (až k vrcholku). Brakteoly dvoulaločné, zubaté. Periant vejčitý až oválný, téměř až k bázi zřasený, u ústí brvitý až 5 buněk dlouhými brvami.

Sporofyt viz popis rodu.

Ekologie: obvykle na silikátových skalách nebo sutích v horách; v arktických oblastech a alpínské zóně i na zemi; doklad ze severních Čech sbírán údajně na mokré louce (!).

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 31: 28 – 30, 1982): vzácný druh s jedinou větší populací na Sněžce v Krkonoších, menší populace rovněž recentně nalezena na Mužských kamenech, v minulosti v Krkonoších doložený i z Kozích hřbetů a dále z okolí Nového Boru; údaje z Jizerských hor a Hrubého Jeseníku jsou problematické (doklady chybějí, výskyt na lokalitách neověřen).
Celkové: cirkumpolární arkticko-alpínský druh; údaje z Himálaje a Japonska mylné.

Variabilita: nepříliš variabilní druh. Odchylky popsané na úrovni variet vyznačující se malým vzrůstem nebo zaoblenými či zašpičatělými laloky nemají taxonomické oprávnění a představují pouze stanovištní modifikace.

Možné záměny: prakticky vyloučena, nápadně odlišný taxon od všech našich druhů. Snad nejvíce podobný druh Schljakovianthus quadrilobus se odlišuje hlavně méně hluboko dělenými listy (zhruba do 0,6 délky) a vždy nezubatými laloky (zuby nejvýše na vnějších okrajích listů poblíž báze).

Poznámky k verzi:

Verze 1.0 (24.1.2005): Vytvoření textu.

Verze 2.0 (23.10.2017): Přesun druhu do čeledi Anastrophyllaceae, úprava textu, doplnění rozšíření.