Orthocaulis H. Buch – sečovka

Syn.: Lophozia subg. Orthocaulis (H. Buch) R.M. Schust.

Zelené nebo hnědě zbarvené, nikdy s odstínem purpurové barvy, v kobercích či trsech.
Lodyhy vystoupavé nebo vzpřímené, většinou nevětvené, vzácněji terminálně (typ Frullania) nebo laterálně-interkalárně (typ Plagiochila) větvené, stolony nejsou přítomné. Rhizoidy poměrně vzácné.
Listy téměř příčně vetknuté, ploché nebo častěji vyduté, avšak nikoliv žlábkovité, typicky 3-laločné. Spodní listy většinou pouze na vrcholcích lodyh. Buňky tenkostěnné , s většími či menšími rohovými ztluštěninami. Kutikula hladká nebo papilnatá.

Gemy většinou přítomny, 1 – 2-buněčné.
Dvoudomé druhy. Androecea obvykle interkalární. Samčí obalné listy vyduté, v paždí s 2 či více antheridii. Samičí obalné listy větší než listy sterilních lodyh. Brakteoly většinou přítomny, srostlé s obalným listem. Periant vejčitý, obvykle alespoň v horní části laločnatý; perigynium chybí.
Štět tvořen množstvím buněk. Tobolka vejčitá či oválná, se stěnou 3 – 5-vrstevnou. Vnější vrstva obvykle s mohutnými čípkovitými ztluštěninami, vnitřní s poloměsíčitými ztluštěninami.

Celkem 2 druhy známé i z Evropy, u nás jeden druh.

Orthocaulis atlanticus (Kaal.) H. Buch – sečovka atlantská

Syn.: Jungermannia atlantica Kaal., Barbilophozia atlantica (Kaal.) Müll. Frib., Lophozia atlantica (Kaal.) Müll. Frib.,

Rostliny v zelených, žlutavých až hnědavých kobercích, případně prorostlé dalšími druhy mechorostů.

Lodyhy poléhavé až vystoupavé, nepříliš hojně terminálně nebo laterálně-interkalárně větvené, zhruba 1 – 3 cm dlouhé a s listy 1 – 2 mm široké, bez drobnolistých gemiferních výhonků (nejvýše konec hlavní lodyhy s poněkud zmenšenými listy). Rhizoidy nehojné až hojné, na spodní straně lodyhy.

Listy poněkud šikmo podloženě až téměř příčně vetknuté, vzájemně se kryjící nebo oddálené, od lodyhy odstávající, slabě vyduté, příčně zaobleně obdélníkové nebo obtrapezoidní, obvykle 1,2 – 1,5 × širší než dlouhé, na zadním okraji bez brv (nejvýše se slizovými papilami), do 0,25 – 0,4 délky listu (2 –) 3 (– 4)-laločné. Laloky široce trojboké, zaoblené nebo zašpičatělé, směrem k lodyze zakřivené, zářez ostroúhlý, někdy zaoblený. Spodní listy většinou chybějí (s výjimkou gemiparních lodyh), vzácněji přítomny na vrcholcích lodyh, drobné, kopinaté či pouze niťovité, tvořené 2 – 4 buňkami.

Buňky tenkostěnné, s nepatrnými až uzlovitými, ale nesplývajícími rohovými ztluštěninami, na okrajích listů 20 – 25 µm, ve střední části 25 – 35 × 25 – 30 µm. Kutikula s drobnými papilami nebo téměř hladká. Siličná tělíska v počtu 4 – 8 (– 10) v buňkách, kulovitá nebo krátce vejčitá, 6 – 9 × 4 – 6 µm, jemně zrnitá.

Gemy purpurové na vrcholových, poněkud menších listech hlavní lodyhy, nahloučené na vrcholcích laloků nebo jednotlivé na jejich okrajích (laloky potom zubaté od uvolněných gem), 1 – 2-buněčné, 25 – 35 × 20 – 25 µm (ojedinělé gemy až 40 µm).

Dvoudomý druh, prakticky vždy sterilní. Androecea terminální, samčí obalné listy vyduté, 3-laločné, na dorzálním a někdy i ventrálním okraji s nevelkým zubem, v paždí s 1 – 2 antheridii. Samičí obalné listy poněkud větší než listy sterilních lodyh, 4 – 5-laločné, zvlněné, s kadeřavými, nepravidelně zubatými laloky. Periant válcovitý, v horní části laločnatý, postupně stažený v brvité ústí (brvy 2 – 6 buněk dlouhé).

Sporofyt neznámý (?).

Ekologie: na silikátových skalách, skalním humusu nebo na rašeliništích v horách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 33: 217, 1984): dosud sbírán pouze v Krkonoších (Labská louka, Bílé Labe, Pančavská louka; recentně v Harrachově jámě).
Celkové: severovýchodní část Severní Ameriky (Quebec, Maine, New Hampshire), Grónsko, severozápadní a střední Evropa.

Variabilita: nepříliš variabilní druh; variabilita nejvýše ve tvaru listů, papilnatosti kutikuly a přítomnosti či absenci gem na listech.

Možné záměny: poměrně obtížně odlišitelný druh od druhu Neoorthocaulis attenuatus. Pokud N. attenuatus má vytvořeny drobnolisté gemiferní výhonky, nečiní odlišení potíže; pokud ne, oba druhy lze odlišit podle velikosti buněk (u N. attenuatus buňky v průměru o 5 µm menší s poněkud ztloustlými stěnami a nepatrnými rohovými ztluštěninami) a poněkud zakřivených listových laloků u O. atlanticus (u druhu Neoorthocaulis attenuatus jsou listy i s laloky ploché). N. floerkei se odlišuje dobře vyvinutými spodními listy, přítomností brv na zadním okraji listů, vzpřímenými lodyhami a dalšími znaky.

Poznámky k verzi:

Verze 1.0 (24.1.2005): Vytvoření textu.

Verze 2.0 (24.10.2017): Osamostatnění rodu – úprava rodového popisu a klíče.