Autor: J. Váňa
Verze: 2.0 (24.10.2017)
Neoorthocaulis L. Södestr. De Roo & Hedd. – sečovka
Většina morfologických znaků shodná s rodem Orthocaulis..Listy (2–) 3 (–4)-laločné s laloky většinou zašpičatělými, s ciliemi tvořenými čtvercovými buňkami nebo bez cilií na zadním okraji. Spodní listy mohutné, dvoulaločné a na okraji brvité nebo redukované až chybějící.
Gemy zelené až červené, u některých druhů chybějí.
Celkem 4 druhy, všechny jsou známy i z Evropy; na našem území pouze dva druhy.
Poznámka: Druhy původního rodu Orthocaulis se na základě výsledků molekulárních studií (De Roo et al. 2007, Vilnet et al. 2010 aj.) nacházejí ve čtyřech různých větvích, odpovídajících současnému pojetí rodů. Pouze rody Orthocaulis a Neoorthocaulis jsou v sesterské pozici, což – navíc vzhledem k absenci odlišujících morfologických znaků – může být podkladem k zpochybnění oprávněnosti odlišení obou rodů (Vilnet et al. 2007, 2008, 2010).
Klíč k určení druhů:
1a |
Spodní listy chybějí nebo pouze drobné, kopinaté, nebrvité; zadní okraj listů bez brv |
|
1b |
Spodní listy poměrně mohutné, dvoulaločné, na okraji brvité; zadní okraj listů s brvami |
Neoorthocaulis attenuatus (Mart.) L. Söderstr., De Roo & Hedd. – sečovka štíhlá
Syn.: Lophozia attenuata (Mart.) Dumort., Barbilophozia attenuata (Mart.) Loeske, Orthocaulis attenuatus (Mart.) A. Evans, Jungermannia attenuata (Mart.) Lindenb., Barbilophozia gracilis (Schleich. ex Steph.) Müll. Frib., Lophozia gracilis Schleich. ex Steph., Orthocaulis gracilis (Schleich. ex Steph.) H. Buch, Jungermannia gracilis Schleich. ex Lindb.
Rostliny v zelených nebo poněkud nahnědlých, nepříliš hustých kobercích či trsech, vzácně promíšené dalšími druhy mechorostů.
Lodyhy poléhavé až vystoupavé či vzpřímené, 1 – 4 cm dlouhé, s listy 1 –2 mm široké, většinou nevětvené s výjimkou terminální části, kde se obvykle vytvářejí svazečky drobnolistých, šupinovitě olistěných, jehnědovitých, gemy nesoucích výhonků. Rhizoidy hojné, chybějí na drobnolistých výhoncích.
Listy šikmo podloženě až téměř příčně vetknuté, obvykle vzájemně se kryjící a od lodyhy odstávající, v obrysu okrouhle čtvercové nejvýše nepatrně delší než širší nebo naopak širší než delší, téměř ploché, na zadním okraji bez brv, do 0,25 – 0,35 délky dělené na (2 –) 3 (– 4) laloky. Laloky poněkud nestejné (zadní nepatrně menší), trojboké, špičaté nebo zašpičatělé, většinou ploché nebo pouze nepatně konci směrem dovnitř zakřivené, zářez ostroúhlý až pravoúhlý, někdy zaoblený. Spodní listy chybějí, výjimečně přítomny v podobě 1 – 3-buněčných brv nebo slizových papil.
Buňky listové se stěnami slabě ztlustlými a nepříliš velkými rohovými ztluštěninami, na okraji listů zhruba 12 – 16 µm, ve střední části 17 – 25 × 15 – 20 µm. Kutikula jemně papilnatá. Siličná tělíska v počtu 3 – 10 v buňce, kulovitá až elipsoidní, 6 – 10 × 5 – 7 µm.
Gemy se tvoří na vzpřímených, drobnolistých, z vrcholu lodyh svazčitě vyrůstajících výhoncích s přilehlými, mělce trojlaločnými nebo spíše na vrcholku vroubkovanými listy, nesoucí světle zelené, hnědavá až načervenalé, 1 – 2-buněčné gemy velmi různého tvaru (od vřetenovitých až po hvězdicovité), 20 – 30 × 18 – 22 µm. Rovněž tyto výhonky bez spodních listů, nejvýše se slizovými papilami.
Dvoudomý druh. Androecea interkalární, tvořená 4 – 8 páry silně vydutých samčích obalných listů s bazálním zubem, poněkud menších než sterilní listy; v paždí 1 – 2 antheridia. Samičí obalné listy větší než sterilní listy, poněkud zvlněné, 3 – 5-laločné. Brakteoly nepravidelně 2 – 4-laločné. Periant válcovitá až kyjovitý, poblíž ústí laločnatý, směrem k ústí zúžený; ústí s brvami až 5 – 6 buněk dlouhými.
Tobolka se stěnou 3-vrstevnou. Výtrusy 13 – 16 µm, mrštníky 7 – 8 µm široké.
Ekologie: obvykle na tlejícím dřevě, vzácněji na skalách (zvláště pískovcových), skalním humusu nebo rašelinách v podhorských a horských oblastech.
Rozšíření: Česká rep.
(cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 33: 1 – 9, 1984): poměrně hojný druh v okrajových
horských soustavách ČR, v inverzních polohách pískovcových oblastí v severních
Čechách, v Brdech a Žďárských vrších, ojediněle (Tišnov: Babí lom u Kuřimi,
Letovice: Kunštát aj.) v nižších polohách.
Celkové: cirkumboreální druh, zasahující až do Japonska a na Taiwan.
Variabilita: přes svou hojnost nepříliš variabilní druh; jako samostatná varieta bývaly oddělovány rostliny bez gemiferních výhonků.
Možné záměny: typicky vyvinuté rostliny s gemiferními výhonky jsou nezaměnitelné s dalšími druhy. Při absenci drobnolistých výhonků možnost záměny s Orthocaulis atlanticus (viz tento druh), ostatní druhy podrodu mají spíše kolenchymatické buňky, brvy na zadním okraji listů, nápadné spodní listy apod.
Neoorthocaulis floerkei (F. Weber & D. Mohr) L. Söderstr., De Roo & Hedd. – sečovka Floerkeova
Syn.: Lophozia floerkei (F. Weber & D. Mohr) Schiffn., Barbilophozia floerkei (F. Weber & D. Mohr) Loeske, Orthocaulis floerkei (F. Weber & D. Mohr) H. Buch, Jungermannia floerkei F. Weber & D. Mohr
Rostliny vytvářející poměrně řídké, světle zelené, žlutozelené, tmavozelené až hnědavé koberce či porosty nebo jsou rostliny přimíšeny do koberců dalších mechorostů.
Lodyhy vystoupavé až vzpřímené, sporadicky terminálně nebo laterálně-interkalárně větvené, většinou 2 – 8 cm dlouhé a s listy až 4 – 5 mm široké. Rhizoidy poměrně hojné.
Listy šikmo podloženě vetknuté, zdánlivě však jakoby příčně vetknuté, vzájemně se kryjící nebo poněkud oddálené, od lodyhy odstávající téměř v pravém úhlu, poněkud zvlněné, v obrysu zaobleně čtverečné až příčně obdélné, obvykle širší než delší, na hřbetní straně slabě sbíhavé, na ventrální straně s 1 – 6 poměrně krátkými brvami, tvořenými 2 – 5 čtvercovými buňkami, do 0,25 – 0,35 délky trojlaločné. Laloky zhruba stejně velké, široce oválně trojboké, tupě zašpičatělé, zakřivené, více či méně kadeřavé, zářez pravoúhlý až tupoúhlý, často zaoblený a po stranách ohrnutý. Spodní listy poměrně velké, často skryté v rhizoidálním vlášení, obvykle téměř k bázi dvoulaločné, dlouze zašpičatělé, po stranách s několika brvami.
Buňky tenkostěnné, s poměrně velkými rohovými ztluštěninami, okrajové buňky 15 – 20 µm, ve střední části listu 20 – 25 × 15 – 20 µm. Kutikula více či méně papilnatá. Siličná tělíska po 2 – 6 v buňkách, kulovitá až elipsoidní, složená z drobných krůpějí, 6 – 10 × 4 – 6 µm.
Gemy většinou chybějí, ač některé prameny uvádějí ojediněle se vyskytující, zelené až purpurové, 1-buněčné 3 – 4-boké gemy na okrajích vrcholových listů.
Dvoudomý druh. Androecea interkalární, tvořená 4 – 8 páry vydutých samčích obalných listů na bázi se zubem, v paždí nesoucí 1 – 3 antheridia. Samičí obalné listy větší než sterilní listy, kadeřavé, dělené na 3 – 4 (– 7) laloků, které mají na okraji několik zubů nebo brv. Brakteoly dvoulaločné, na bázi brvité. Periant oválný až válcovitý, hluboce laločnatý v horní polovině, ústí zubaté.
Tobolka se stěnou 4-vrstevnou. Výtrusy 10 – 13 µm, mrštníky 8 – 9 µm široké.
Ekologie: na humózní, vlhké lesní půdě (zvláště ve smrčinách), na vrchovištích, vzácněji na skalním humusu v horách.
Rozšíření: Česká rep.
(cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 32: 215 – 224, 1983): Šumava, Slavkovský
les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický
Sněžník, Hrubý Jeseník, okolí Šumperku a Beskydy, věrohodnější údaje jsou ještě
z Českého lesa, od Liberce a z Adršpašských skal.
Celkové: západní část Severní Ameriky, severovýchodní část od Northwest Territories
až po Vermont, severní, západní a střední Evropa (údaje z Kavkazu a Sibiře
asi mylné), Peru.
Variabilita: podobně jako další druhy rodu velmi variabilní druh, vytvářející řadu modifikací. Proměnlivý téměř ve všech znacích počínaje habitem, hlavně v postavení listů apod.
Možné záměny: ač se jedná o poměrně snadno poznatelný druh vzhledem k poměrně širokým, tupě zašpičatělým lalokům na listech, bývá poměrně často zaměňován hlavně za druhy Barbilophozia hatcheri a formy druhu B. lycopodioides. Oba druhy se odlišují trnovitě zašpičatělými, většinou 4-laločnými listy a brvami na zadním okraji listů s prodlouženými buňkami. B. barbata má rovněž 4-laločné listy, vysoce redukované nebo žádné spodní listy, Orthocaulis atlanticus – viz tento druh. Spodní listy chybějí i druhu Tritomaria quinquedentata, který má asymetricky trojlaločné listy.
Verze 1.0 (24.1.2005): Vytvoření textu.
Verze 2.0 (24.10.2017): Osamostatnění rodu – úprava rodového popisu a klíče.