Kiaeria I. Hagen – veleška
Syn.: Dicranum sect. Falcata Bruch & Schimp., Dicranum subgen. Kiaeria (I. Hagen) C.E.O. Jensen
Rostliny tvořící husté nebo rozvolněné koberce nebo trsy, světle- až tmavě zelené.
Lodyhy ± přímé, málo větvené, ca. 1 – 12 cm dlouhé, střední svazek vyvinut, rhizoidální vlášení chybí.
Listy za sucha jednostranně zahnuté nebo mírně kadeřavé, dlouze šídlovitě kopinaté z širší ± vejčité báze, špička někdy kanálkovitá. Žebro slabé, končící ve špičce nebo vybíhavé, hladké nebo mamilnaté dorzálně, na průřezu s ± homogenními substereidálními buňkami. Okraje ploché, jemně zoubkaté v horní části.
Buňky v horní části listu isodiametrické až obdélníkové (ca. 1 – 5:1), ca. 8 – 14 µm široké, silnostěnné, hladké nebo papilnaté, někdy pórovité. Bazální buňky u žebra dlouze obdélníkovité, někdy pórovité, silně ztlustlé (stěny tvoří až 50% šířky buněk), křídelní buňky diferencované, hnědé, krátce obdélníkovité, někdy nafouklé, v jedné až dvou vrstvách.
Vegetativní rozmnožování chybí.
Autoické nebo polyoické. Perichaetiální listy větší než vegetativní, s pošvatou bází objímající štět, antheridia v poupátkovitých perigoniích na krátkých větvích pod perichaetiem nebo terminálně.
Štět dlouhý, ca. (4) 6 – 16 mm, přímý.
Tobolka obvykle asymetricky vejčitá, vyklenutá, se strumou, často podélně rýhovaná; exotheciální buňky krátce až dlouze obdélníkovité, ztlustlé; prstenec tvořen velkými loupavými nebo malými vytrvávajícími buňkami; víčko kuželovitě zobánkaté, čepička kápovitá.
Obústí z 16 zubů dělených ca. do 1/2, hnědočervených, v horní části papilnatých, ve spodní papilnatých až papilnatě čárkovaných.
Podle pojetí rodu 3 – 7 druhů, rozšířených převážně v Holarktidě, v Evropě podle pojetí rodu 3 – 5 druhů.
Možné mezirodové záměny: Blindia – viz poznámku u B. acuta.
Klíč k určení druhů
| 1a | Čepel v horní části listů hladká, nejvýš s poněkud drsnou kutikulou, křídelní buňky alespoň částečně dvouvrstevné | |
| 1b | Čepel v horní části listů papilnatá, křídelní buňky jednovrstevné |
3 |
| 2a | Buňky v horní části listů téměř bez pórů; obvykle 1 – 3 cm vysoké, tmavě zelené rostliny s jednostranně zahnutými listy | |
| 2b | Buňky v celém listu nápadně ztlustlé a pórovité; poměrně robustní, 3 – 6 (–12) cm vysoké, zlatožluté rostliny s obvykle přímými listy | |
| 3a | Prstenec z velkých, loupavých buněk, exothecium (u nepříliš starých tobolek) ± tenkostěnné, perigonia daleko pod perichaetii; listy za sucha obvykle kadeřavé | |
| 3b | Prstenec z malých, neloupavých buněk, exothecium (kromě zcela mladých tobolek) výrazně silnostěnné, perigonia těsně pod perichaetii; listy za sucha obvykle jednostranné |
Kiaeria blyttii (Bruch & Schimp.) Broth. – veleška Blyttova
Syn.: Dicranum blyttii Bruch & Schimp.
Rostliny v hustých kobercích, světle, vzácněji tmavě zelené.
Lodyhy obvykle do 3 (–5) cm dlouhé. Listy za sucha obvykle poněkud kadeřavé, z vejčitě kopinaté báze dlouze šídlovité, ca. 2.5 – 4 mm dlouhé, čepel v horní části pravidelně nebo nepravidelně dvouvrstevná, okraje dvouvrstevné. Žebro mamilnaté dorzálně. Buňky v horní části listu isodiametrické až obdélníkovité, papilnaté, ztlustlé, nepórovité, bazální buňky hladké až slabě pórovité, křídelní buňky nevyduté, jednovrstevné. Autoická nebo polyoická. Perigonia poměrně daleko pod perichaetii. Štět (5–) 8 – 12 (–16) mm dlouhý. Tobolka ± nerýhovaná, prstenec ze tří řad velkých loupavých buněk. Buňky exothecia obdélníkové, poměrně málo ztlustlé. Obústí 350 – 450 µm vysoké. Výtrusy zrnité až jemně papilnaté, (14–) 18 – 25 µm.Ekologie: na slabé vrstvě humusu na silikátových balvanech nebo skalních římsách, u nás v (sub)montánním až subalpínském pásmu.
Variabilita: variabilní ve tvaru horních buněk čepele, poněkud v míře papilnatosti čepelných buněk a diferencovanosti křídelních buněk, rovněž v míře kadeřavosti listů za sucha.
Rozšíření: Česká rep.: roztroušeně
v Krkonoších a na Šumavě, Hrubý Jeseník, Králický Sněžník, České středohoří
(Malý Ostrý, Binov), Jizerské hory (Nová Louka, údolí Smědé), Suché skály u
Turnova; udávána i z Milešovky (Röll).
Celkové: Evropa kromě jižní, Sibiř, Himálaj, Japonsko, Severní Amerika.
Možné záměny: Kiaeria falcata –
liší se zejména absencí loupavých buněk prstence a kratšími, silnostěnnými
buňkami exothecia, dále umístěním perigonií těsně pod perichaetii a ± jednovrstevnou
čepelí v horní části listu.
Kiaeria starkei – liší se rovněž absencí loupavého prstence, za sucha většinou
rýhovanou tobolkou, dále hladkými nebo velmi nezřetelně papilnatými buňkami
čepele, umístěním perigonií těsně pod perichaetii a nápadnějšími a zřetelněji
oddělenými, často dvouvrstevnými křídelními buňkami.
Arctoa fulvella – viz poznámku pod tímto druhem.
Poněkud podobná Dicranoweisia crispula se mj. liší podélně čárkovitou
kutikulou, přímými tobolkami s obústními zuby pouze na špičce rozčísnutými
a za sucha mnohem výrazněji kadeřavými listy.
Ilustrace: BFNA.
Mikrofotografie: habitus, listy, průřez listem, bazální a křídelní buňky, horní buňky čepele, obústí, exothecium.
Kiaeria falcata (Hedw.) I. Hagen – veleška srpovitá
Syn.: Dicranum falcatum Hedw.
Rostliny tvořící různě husté porosty, někdy koberce, zelené.
Lodyhy obvykle do 3 cm dlouhé. Listy za sucha obvykle jednostranné až kroužkovité, z vejčitě kopinaté báze postupně dlouze šídlovité, ca. 3.5 – 4 mm dlouhé, čepel obvykle jednovrstevná, někdy s dvouvrstevnými pruhy. Žebro mamilnaté dorzálně. Buňky v horní části listu isodiametrické až obdélníkovité, papilnaté, bazální buňky nejsou pórovité, křídelní buňky obvykle nevýrazně diferencované, nevyduté, jednovrstevné. Autoická. Perigonia těsně pod perichaetii. Štět (4–) 5 – 6 mm dlouhý. Tobolka ± hladká za sucha, poměrně málo nachýlená, struma někdy chybí; prstenec z malých, neloupavých buněk. Buňky exothecia nepravidelné, krátce obdélníkovité, silnostěnné. Obústí ca. 400 – 550 µm vysoké. Výtrusy téměř hladké, (11?) 13 – 19 µm.Ekologie: na tenké vrstvě humusu překrývající silikátové balvany nebo na ± vlhké zemi ve vyšších horských polohách, často ve sněžných políčkách.
Variabilita: poněkud variabilní v míře papilnatosti listů a vrstevnatosti čepele, jinak variabilita nevýznamná.
Rozšíření: Krkonoše: v horní
části dolu Bílého Labe, na hraně Obřího dolu (prameny Úpy, Sněžný most) a Labského
dolu; údaje z Jizerských hor (Opiz), Šumavy (Čertovo jez., Velenovský),
Hrubého Jeseníku (Petrovy kameny, Velká kotlina – Podpěra; Šerák (Schenk) jsou
mylné. Literární údaje rovněž z Jizerských hor (Ludwig), Hrubého Jeseníku
(Praděd) a Králického Sněžníku (Sendtner, Flotow).
Celkové: Evropa (kromě jižní a východní), severní Asie, Japonsko, Severní Amerika.
Možné záměny: Kiaeria blyttii –
viz poznámku pod tímto druhem.
Kiaeria starkei – liší se ± hladkými buňkami čepele, nápadněji odlišenými,
často dvouvrstevnými křídelními buňkami, delšími buňkami exothecia a přítomností
loupavého prstence.
Někdy se vyskytují i záměny za habitem podobné druhy Dicranella heteromalla a D.
cerviculata – ty se liší mj. nediferencovanými křídelními buňkami, silnějším
žebrem, zabírajícím až 1/3 báze a hladkými buňkami čepele.
Arctoa fulvella – viz poznámku pod tímto druhem.
Mikrofotografie: habitus, list, průřez listem, báze listu, tobolka, obústí, exothecium.
Kiaeria glacialis (Berggr.) I. Hagen – veleška ledovcová
Syn.: Dicranum glaciale Berggr., Dicranum arcticum Schimp.
Rostliny často mohutné, tvořící koberce, zlatožluté.
Lodyhy ca. 3 až 12 cm dlouhé. Listy za sucha obvykle ± přímé nebo mírně jednostranné, z vejčitě kopinaté báze postupně dlouze šídlovité, 3.5 – 6 mm dlouhé, čepel jednovrstevná, hladká nebo se zvlněnou kutikulou. Žebro hladké dorzálně. Buňky v horní části listu prodloužené a pórovité, bazální buňky dlouze obdélníkovité, výrazně ztlustlé a silně pórovité, křídelní buňky ve výrazně diferencované skupině, většinou vyduté, dvouvrstevné. Autoická. Perigonia těsně pod perichaetii. Vzácně plodná, u nás jen sterilní. Tobolka jemně rýhovaná za sucha, prstenec z jedné řady velkých, loupavých buněk. Výtrusy jemně papilnaté, 16 – 20 µm.Ekologie: na zemi nebo slabé vrstvě humusu přes silikátové balvany v polohách nad hranicí lesa, někdy ve sněžných políčkách.
Variabilita: poněkud variabilní v míře pórovitosti buněk a míře diferencovanosti stereid v žebru, jinak kromě habituálních modifikací (mohou se např. vyskytnout rostliny s výrazněji srpovitými listy) málo proměnlivá.
Rozšíření: Česká rep.: Krkonoše
– Stříbrné návrší (jediný sběr z r. 1949).
Celkové: cirkumpolární taxon, v Krkonoších nejjižnější lokalita.
Možné záměny: Dicranum scoparium, Dicranum majus – liší se dvoudomostí, přítomností tomenta, zubatých lamel na dorzální straně žebra aj. Od ostatních druhů r. Kiaeria se liší již habitem, velikostí, barvou, obvykle mnohem výrazněji pórovitými a více ztlustlými buňkami, v žebru jsou často dorzálně, někdy i ventrálně přítomny stereidy.
Mikrofotografie: habitus, list, průřez listem, listová báze, bazální buňky, horní buňky čepele.
Kiaeria starkei (F. Weber & D. Mohr) I. Hagen – veleška Starkeova
Syn.: Dicranum starkei F. Weber & D. Mohr
Rostliny v hustých kobercích, obvykle tmavě zelené.
Lodyhy obvykle 1 – 3, vzácně až 10 cm dlouhé. Listy za sucha obvykle jednostranné, z vejčitě kopinaté báze postupně dlouze šídlovité, ca. (2–) 3 – 5 mm dlouhé, čepel jednovrstevná, někdy s dvouvrstevným okrajem. Žebro hladké až mamilnaté dorzálně. Buňky v horní části listu obdélníkovité, někdy slabě pórovité, bazální buňky dlouze obdélníkovité, obvykle pórovité, křídelní buňky obvykle ve výrazně diferencované skupině, často vyduté, jedno- až dvouvrstevné. Autoická. Perigonia těsně pod perichaetii. Štět ca. 7 – 16 mm dlouhý. Tobolka rýhovaná za sucha, prstenec ze dvou až tří řad velkých, loupavých buněk. Buňky exothecia obdélníkovité, ± silnostěnné. Obústí ca. 450 – 650 µm vysoké. Výtrusy hladké až jemně papilnaté, 12 – 20 (–22) µm.Ekologie: na slabé vrstvě humusu na silikátových balvanech nebo skalních římsách, v montánním až subalpínském pásmu.
Variabilita: variabilní ve tvaru buněk horní části listu, pórovitosti bazálních buněk, papilnatosti žebra, do jisté míry diferencovanosti křídelních buněk.
Rozšíření: Česká rep.: Krkonoše
(v subalpínském pásmu častá), Hrubý Jeseník (více lokalit), Šumava (poměrně
vzácně – kar Čertova jezera, údolí Malé Řezné); dále udávána z Jizerských
hor (Poech, Limpricht), Králického Sněžníku (Weidmann), Krušných hor (Rabenhorst)
a Hlinska (Kalenský).
Celkové: Evropa, Turecko, Kavkaz, severní a střední Asie, Japonsko, Austrálie,
Severní Amerika.
Možné záměny: Kiaeria blyttii –
viz poznámku pod tímto druhem.
Kiaeria falcata – viz poznámku pod tímto druhem.
Ilustrace: BFNA.
Mikrofotografie: habitus, listy, průřez listem, báze listu s křídly, bazální buňky, horní buňky čepele, tobolka, exothecium.
Verze: 1.0 (1.1.2004): Převedení textu, vytvořeného v r. 1999, aktualizace.
Verze 2.0 (7.3.2004): Přidání upravených mikrofotografií.
