Blindia Bruch & Schimp. – hruškoplodec (rožínka)

Syn.: Stylostegium Bruch & Schimp.

Rostliny drobné až středně velké, rozvolněné nebo tvořící trsy, zelené nebo hnědavé.

Lodyhy vzpřímené nebop vystoupavé, jednoduché nebo větvené, bez rhizoidálního vlášení.

Listy přímé nebo jednostranně zahnuté až srpovité, z oválné, mírně vyduté báze dlouze kopinaté, často se šídlovitou špičkou; okraje celokrajné nebo zoubkaté. Žebro vyplňuje kratší či delší šídlovitou špičku, hladké.

Buňky v horní části listu čtverovité až krátce obdélníkovité, rovnoměrně ztlustlé; křídelní buňky nápadně rozšířené, hnědočervené, nafouklé.

Obvykle dvoudomé. Obalné listy s vysoce pošvatou, rozšířenou bází.

Štět prodloužený, přímý nebo zahnutý (velmi krátký u B. caespiticia).

Tobolka symetrická, obvejčitá, obráceně hruškovitá (někdy až krkatá na bázi) nebo oválná, v dolní části s průduchy, hladká. Prstenec chybí. Víčko kuželovité, krátce nebo dlouze šikmo zobanité. Čepička kápovitá.

Obústí zpravidla vyvinuto (chybí u B. caespiticia), tvořeno 16 zuby endostomu; zuby kopinaté, někdy rozdělené na špičce, hladké. Výtrusy kulovité.

Středně velký rod, zahrnující asi 15-25 druhů rozšířených celosvětově, avšak převážně na jižní polokouli (Jižní Amerika, Afrika); v Evropě pouze dva druhy (druhý – B. caespiticia (F. Weber & D. Mohr) Müll. Hal. bývá navíc někdy řazen do monotypického rodu Stylostegium).

Blindia acuta (Hedw.) Bruch & Schimp. – hruškoplodec ostrý (rožínka ostrá)

Rostliny (0.5-) 1-10 cm vysoké, ± lesklé, žlutozelené nebo tmavě zelené, naspodu často tmavěji zbarvené, v hustých trsech nebo rozvolněnějších porostech. Střední svazek lodyhy chybí nebo slabý, sklerodermis silná, hyalodermis chybí.

Listy za vlhka šikmo odstálé nebo srpovité, 1.5-3.5 mm dlouhé, mírně vyduté, z vejčité nebo vejčitě kopinaté báze postupně nebo i ± náhle zúžené do delší šídlovité, hladké nebo velmi jemně zoubkaté špičky (šídlovitá část 1-3× delší než rozšířená báze), vlastní špička ostrá nebo zatupělá; listy poměrně snadno od lodyžky odpadavé. Okraje rovné až mírně vehnuté. Žebro poměrně slabé, při bázi mírně zúžené, dorzálně kulatě vystupující, obvykle až vybíhavé ve špičce, na průřezu tvořené silnostěnnými substereidami a stereidami.

Buňky v horní části listu krátce až dlouze zaobleně obdélníkové až kosodélníkové, 6-8 µm široké, se ztlustlými buněčnými stěnami, při okrajích užší, až čárkovité; bazální buňky dlouze obdélníkovité až čárkovité, silnostěnné, křídelní buňky výrazně odlišené, nafouklé, s oranžově hnědými buněčnými stěnami (alespoň u starších listů).

Dvoudomý.

Štět přímý nebo mírně pokřivený, ca. 4-8 mm vysoký, žlutý až žlutohnědý.

Tobolka přímá, vejčitá až obráceně hruškovitá se širokým ústím, exothecium tvořené nepravidelnými buňkami. Víčko dlouze šikmo zobanité.

Obústí vyvinuté, tvořené 16 hnědými, krátkými, kopinatými, hladkými, obvykle perforovanými zuby.

Výtrusy ca. 12-15 µm, téměř hladké až jemně papilnaté.

Ekologie: hygrofytický, epiliticky rostoucí druh vlhkých, kapavých nebo vodou pravidelně ostřikovaných nebo zaplavovaných skal a balvanů podél potoků a vodopádů, výhradně na silikátových, kyselých až subneutrálních substrátech; u nás téměř výhradně ve vyšších horských oblastech.

Rozšíření: Česká rep.: velmi hojně na vhodných stanovištích ve vyšších polohách Krkonoš a Hrubého Jeseníku, odkud někdy sestupuje i do nižších poloh (v Podkrkonoší u obce Poniklá dosahuje zřejmě nejnižší nadm. výšky – ca 400 m); méně často až vzácně v našich ostatních, zejména pohraničních horstvech (Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Králický Sněžník, Bílé Karpaty).
Celkové: Evropa (se zřetelnou oceánickou afinitou), Makaronésie, hory střední Afriky, Turecko, Kavkaz, Nepál, Čína, ruský Dálný Východ, Japonsko, Severní Amerika až Kolumbie, Grónsko a Island, Tasmánie(?).

Variabilita: nesmírně variabilní druh především v celkovém vzrůstu (zřejmá závislost na humiditě biotopu) a vybíhavosti žebra; jsou popisovány i formy s kratším štětem.

Možné záměny: s jistou znalostí druhu je tento taxon u nás i ve sterilním stavu nezaměnitelný. Drobnější přímolisté formy mohou připomínat zástupce rodu Ditrichum (zejména D. flexicaule) nebo Dicranella, liší se však od nich výraznými křídelními buňkami. Větší formy se srpovitými listy mohou upomínat na rody Dicranum nebo Kiaeria, od rodu Dicranum se však kromě znaků sporofytu liší absencí rhizoidálního vlášení a hyalinních nadkřídelních buněk, od rodu Kiaeria pak kromě znaků sporofytu jinak utvářenou šidlovitou, ale často zatupělou špičkou listů a vždy hladkými buňkami čepele.

Ilustrace: BFNA.

Verze 1.0 (30.6.2004): přepracování textu, vytvořeného v r. 1999.