Bryum Hedw. – prutník

Drobné, středně velké až poměrně mohutné rostliny, zpravidla vzpřímeně rostoucí, v různě hustých trsech nebo porostech, vzácněji polštářovité nebo jednotlivě rostoucí. Lodyhy nevětvené nebo slabě větvené inovacemi pod vrcholem, červenohnědé nebo zelené, obvykle s vyvinutým středním svazkem, ve spodní části obvykle výrazně vlášenité hnědočervenými papilnatými rhizoidy. Listy často více či méně nahloučené pod vrcholem, někdy rovnoměrně porůstající lodyhu, vejčité, vejčitě kopinaté nebo lopatovité, vzácněji úzce kopinaté, náhle či rovnoměrně zúžené do špičky, někdy ve špičce zaokrouhlené; okraje celokrajné nebo jemně zoubkaté pod špičkou, často úzce ohrnuté. Žebro zpravidla silné, hrotitě vybíhající, vzácněji končí pod špičkou.

Buňky v horní části listu kosníkovité, vzácně prodloužené, červíkovité, hladké, tenkostěnné nebo slabě rovnoměrně ztlustlé, na okrajích obvykle několik řad prodloužených, úzkých, silnostěnných buněk tvořících ± zřetelný lem. Bazální buňky obvykle širší, obdélníkovité nebo prodlouženě kosníkovité, na křídlech často kratší až téměř isodiametrické, nenafouklé, tenkostěnné.

Jednodomé i dvoudomé druhy, perichaetia terminální, vnější perichaetiální listy obvykle zvětšené, vnitřní malé. Perigonia poupátkovitá.

Vegetativní rozmnožování časté, pomocí lámavých větviček nebo mnohobuněčných gem v paždí listů nebo na rhizoidech.

Štět dlouhý, červený, hladký, zahnutý na vrcholu.

Tobolka hruškovitá nebo vejčitá, s rozlišeným krkem, obvykle nicí. Exothecium z pravoúhlých, často laločnatých, ± silnostěnných buněk, u ústí kratších; průduchy povrchové, na krku tobolky. Prstenec ze 2 – 5 řad velkých, loupavých buněk. Víčko obvykle kuželovité, čepička kápovitá.

Obústí dobře vyvinuté, dvojité. Exostom ze 16 mohutných, kopinatých, obvykle hnědých, příčně trámčitých, úzce lemovaných a obvykle papilnatých zubů, endostom blanitý, na vysoké, kýlnaté bazální membráně, segmenty úzce kopinaté, obvykle perforované podél střední linie, cilie (1 – 4) většinou vyvinuty, přívěskaté nebo kolénkaté.

Výtrusy obvykle papilnaté, kulovité, obvykle 12 – 30 µm velké.

Velký, kosmopolitně rozšířený rod, který téměř s jistotou zahrnuje taxony spíše na základě vnější podobnosti, zejména ve znacích sporofytu. V současném pojetí rozeznáváno na světě přes 400 druhů, z toho v Evropě téměř 70, avšak pojetí jednotlivých druhů se často značně liší. U nás v následujícím pojetí prokazatelně 36 druhů, výskyt dalších ca. 5 druhů u nás je však možný.

Literatura:

Holyoak D.T. (2002): A draft key to European species of Bryum with rhizoidal tubers. Ms., online.

Holyoak D.T. (2003): A taxonomic review of some British coastal species of the Bryum bicolor complex, with a description of Bryum dyffrynense sp. nov. – Journal of Bryology 25: 107 – 113.

Holyoak D.T. (2004): Taxonomic notes on some European species of Bryum (Bryopsida: Bryaceae). – Journal of Bryology 26: 247 – 264.

Syed H. (1973): A taxonomic study of Bryum capillare Hedw. and related species. – Journal of Bryology 7: 265 – 326.

Vanderpoorten A. & Zartman C.E. (2002): The Bryum bicolor complex in North America. Bryologist 105: 128 – 139.

Zolotov V. I. (2000): The genus Bryum (Bryaceae, Musci) in the Middle European Russia. – Arctoa 9: 155 – 232.

Poznámka: přestože je „klasický“ koncept rodu zjevně neudržitelný, dosud nebyla vzhledem k početnosti druhů a stále nedořešeným vztahům v čeledi v podstatě navržena alternativní klasifikace. Jistý pokus o novou klasifikaci publikoval on-line J.R. Spence, když v rodu Bryum ponechal pouze B. argenteum, část agregátu B. dichotomum (negemiferní taxony, tedy např. B. oblongum, B. blindii apod.) a druhy, tradičně zahrnované do rodu Anomobryum v klasickém, úzkém pojetí. Většinu druhů současného pojetí rozděluje mezi rody Ptychostomum, kam řadí – v pojetí Nyholmové 1993 – sekce Amblyophyllum (B. pallens, B. arcticum, B. turbinatum apod.), a Bryum podsekce Penduliformia (B. algovicum, B. archangelicum a jim příbuzné), dosud nepopsaný rod, zahrnující sect. Alpiniformia, „B. erythrocarpum agg.“ a gemiferní druhy Bryum dichotomum agg., a jím navržený rod Rosulabryum (Bryum capillare agg.). Posledně jmenovaný rod jako jediný segregát přejali i autoři polského katalogu mechů (Ochyra & al., Census Catalogue of Polish Mosses, Biodiversity of Poland, Vol. 3, 2003). Pedersen & al. (2003) však dokazují, že růžicovitý habitus je v rodu Bryum polyfyletický.

Alternativní přístup ke klasifikaci rodu byl naznačen v práci Pedersen & Hedenäs (Bryologist 108(1), 123-128, 2005), která vychází z jejich přechozích molekulárních studií, kdy bylo významně emendováno pojetí rodu Plagiobryum, které v pojetí těchto autorů zahrnuje (některé) druhy sekcí Amblyophyllum, Capillaria i Pseudotriquetra; z druhů sekce Alpiniformia byl nově vytvořen rod Imbribryum. Tato práce však jednoznačně není dotažena k obecně akceptovatelným závěrům.

Klíč k určení druhů:

Poznámky k určování: následující klíč je vzhledem k počtu zahrnutých druhů jen omezeně použitelný, pokud uživatel nemá alespoň přibližnou představu o variabilitě druhů a rámcovém zařazení do jednotlivých skupin (zde uváděných jako sekcí). Klíč jsem se pokusil zkonstruovat tak, aby byly postupně oddělovány jednotlivé lépe vymezené a spíše menší skupiny, ve kterých je potom cesta k určení jednodušší. Traduje se, že sterilní druhy rodu jsou neurčitelné, což samozřejmě částečně platí, avšak značný počet druhů je u nás vždy nebo velmi často sterilní (sekce Doliolidium, sekce Capillaria, sekce Alpiniformia, „B. erythrocarpum agg.“, B. weigelii, B. schleicheri, B. turbinatum, B. pallens, B. cyclophyllum, B. pseudotriquetrum, B. neodamense, B. kunzei, B. funkii) – právě tyto druhy ale bývají obvykle určitelné i tak. Přítomnost rhizoidálních gem velmi často může k určení pomoci (druhy „komplexu B. erythrocarpum“ jsou bez nich dokonce neurčitelné), avšak pozor na skutečnost, že i některé druhy dalších sekcí rhizoidální gemy pravidelně tvoří (sekce Capillaria, sekce Caespitibryum, sekce Doliolidium). Konečně, pokud nemáte vůbec žádnou představu, kudy kam a kde začít, vyplatí se porovnat své rostliny s popisy nejběžnějších (a bohužel do jisté míry jedny z nejobtížněji určitelných) druhů – B. caespiticium, B. pallescens, B. pallens, B. capillare, B. moravicum či B. pseudotriquetrum, u drobných sterilních rostlin se pokusit o nalezení rhizoidálních gem.

Pro určení plodných rostlin je téměř vždy potřeba zjistit rozdělení pohlaví, velikost výtrusů, tvar cilií endostomu a zjistit, zda je endostom přirostlý k exostomu nebo je volný.

Poznámka: z našeho území byly udávány rovněž tři severské druhy, jejichž výskyt u nás lze považovat prakticky za vyloučený – Bryum cryophilum Mårtensson, Bryum knowltonii Barnes a Bryum purpurascens (R. Br.) Bruch & Schimp. Posledně jmenovaný taxon je považován Holyoakem (2004) pouze za severskou modifikaci druhu Bryum arcticum.

sect. Bryum

Drobné rostliny s rovnoměrně, hustě střechovitě či jehnědovitě olistěnými lodyhami. Listy silně vyduté, na bázi červené, s málo diferencovaným, jednovrstevným okrajem. Tobolky krátké, hnědočervené, náhle zúžené ve štět. Cilie endostomu dobře vyvinuté, přívěskaté. Výtrusy drobné, < 15 µm. Rhizoidální gemy chybí, v paždí listů často lámavé redukované větvičky, připomínající cibulkaté gemy komplexu Bryum dichotomum.

Bryum argenteum Hedw. – prutník stříbřitý

 Syn.: Argyrobryum argenteum (Hedw.) Kindb., Bryum argenteum var. lanatum (P. Beauv.) Hampe, ?Bryum veronense De Not.

Rostliny 0,5 – 2 cm vysoké, stříbřitě zelené, v hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, hnědočervené, ve spodní části s bledě hnědým rhizoidálním vlášením.

Listy rovnoměrně rozmístěné po lodyze, za sucha jehnědovitě či střechovitě přitisklé, za vlhka nepatrně odstávající od lodyhy, vejčité s poměrně náhle zúženou až nasazenou špičkou a načervenalou bází, ca. 0,3 – 0,6 × 0,5 – 0,9 mm. Okraje celokrajné, ploché nebo naspodu slabě ohrnuté. Žebro slabé, na bázi červenohnědé, končící obvykle značný kus pod špičkou.

Buňky v horní části listu kosníkovité, obvykle poměrně výrazně rovnoměrně ztlustlé, 12 – 14 (– 20) µm široké, na okraji poněkud zúžené v nezřetelný lem, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité až téměř čtvercovité, na křídlech kratší a mírně rozšířené.

Vegetativní rozmnožování pomocí lámavých větviček, někdy redukovaných do podoby olistěných gem v paždích listů.

Dvoudomý. Perichaetiální listy trojúhelníkovité, užší než vegetativní, s užšími buňkami.

Tobolka převislá, symetricky vejčitá, hnědočervená za zralosti; exothecium z nepravidelných, prodloužených, výrazně silnostěnných buněk, u ústí několik řad buněk ± isodiametrických, tenkostěnných. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žluté až hnědavé, úzce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široké, úzce oválně perforované, cilie dobře vyvinuté, přívěskaté.

Výtrusy velmi jemně papilnaté, 10 – 14 µm.

Ekologie: na obnažené zemi téměř všech typů a chemismu i ve štěrbinách skal, na otevřených i mírně zastíněných biotopech, z nížin do alpínského pásma, charakteristicky zejména na okrajích cest, sešlapávaných, ruderálních biotopech, velmi odolný k antropické zátěži.

Rozšíření: Česká rep.: hojný druh na vhodných stanovištích po celém území, vzácně pouze v nejvyšších polohách.
Celkové: kosmopolitní.

Variabilita: druh je velmi variabilní vzhledem k široké ekologické amplitudě. Významná je zejména variabilita v délce hyalinní horní části listu (rostliny s hyalinní čístí okolo 1/2 délky listu jsou často popisovány jako var. lanatum (P. Beauv.) Hampe, patrně se však jedná pouze o ekomorfózu. Do variability druhu bývá některými autory řazen i taxon Bryum veronense De Not., které se má od B. argenteum lišit zelenými špičkami listů a zcela hladkými rhizoidy.

Možné záměny: Plagiobryum zieri – viz poznámku pod tímto druhem.

sect. Amblyophyllum MÜll. Hal.

Středně velké až mohutné rostliny (ca. 1 – 10 cm) s ± rovnoměrně olistěnými lodyhami. Listy vyduté nebo ploché, jednobarevné (pokud báze růžová nebo červená, pak i zbytek listu ± stejné barvy), s více či méně diferencovaným, alespoň částečně dvouvrstevným okrajem, často sbíhavé. Tobolky prodlouženě vejčité až dlouze hruškovité, bledé až tmavě hnědé, ± postupně zúžené ve štět. Cilie endostomu obvykle dobře vyvinuté, přívěskaté. Výtrusy různě velké, (10 –) 14 – 24 (– 45) µm. Rhizoidální gemy nejsou tvořeny, axilární vláknité gemy poměrně vzácné.

Bryum cyclophyllum (Schwägr.) Bruch & Schimp. – prutník okrouhlolistý

Syn.: Bryum tortifolium Brid., Plagiobryum cyclophyllum (Schwägr.) Pedersen

Rostliny 1 – 3 (– 8) cm vysoké, zelené až hnědo- nebo růžovozelené, v obvykle volných, někdy hustších trsech. Lodyhy vzpřímené, málo větvené, tmavě zelené až hnědočervené, ve spodní části s hnědavým rhizoidálním vlášením, rhizoidy papilnaté.

Listy sterilních lodyh poměrně rovnoměrně, volně rozmístěné po lodyze, poněkud vyduté, za sucha nepravidelně pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,8 – 1,2 × 1,2 – 2,5 mm, vejčité až oválné se zaoblenou špičkou, vzácněji spodní listy téměř okrouhlé, krátce sbíhavé, báze stejné barvy jako zbytek listu. Okraje částečně dvouvrstevné, celokrajné, ploché nebo mírně ve spodní části ohrnuté. Žebro slabé, zelené, končící pod špičkou.

Buňky v horní části listu široce kosníkovité, ± tenkostěnné, netečkované, 16 – 24 × 30 – 60 µm, na okraji nepříliš zřetelný lem z 1 – 3 řad užších silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech úzké, delší než u žebra.

Vegetativní rozmnožování pomocí zelených až hnědavých vláknitých gem v úžlabí listů.

Dvoudomý.

Tobolka převislá, symetricky vejčitá nebo hruškovitá, světle hnědá za zralosti; exothecium z krátce obdélníkových, ± nelaločnatých, slabě ztlustlých buněk, u ústí krátce příčně obdélníkovitých nebo ± isodiametrických. Víčko krátce kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutavé, úzce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široce perforované, cilie dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 10 – 14 µm.

Ekologie: na vlhké, kyselé nebo slabě bazické otevřené zemi, zejména ve vlhkých příkopech, na vypuštěných rybničních dnech, obnažené půdě podél řek a jezer, z nížin do montánního pásma.

Rozšíření: Česká rep.: velmi vzácný druh, recentně sbíraný pouze na třech lokalitách (Slavkovský les: Mýtský rybník, Černý rybník u Nového Města na Moravě, nádrž Šance v Beskydech), historicky (cf. Podpěra, Bryum generis monographiae prodromus – I, 1973, pp. 21 – 29) na rybnících Souš u Mostu, Žízníkovském u České Lípy, „Jarischteich“ u Nového Boru, Olšina u Horní Plané, . Rožmberk na Třeboňsku, Dářko u Krucemburka, Padrťský ryb. u Mirošova.
Celkové: Evropa (zejména boreální část), severní Asie, Čína, Japonsko, Severní Amerika a Grónsko.

Variabilita: variabilní ve tvaru a zabarvení listů včetně tvaru listové špičky, tvorba axilárních gem rovněž není pravidelná.

Možné záměny: Bryum neodamense – liší se červenými bázemi listů, listy bývají více zašpičatělé, netvoří axilární gemy. Jinak u nás patrně nezaměnitelný druh; ve sterilním stavu by snad ještě mohl připomínat zástupce čeledi Funariaceae, avšak žádný náš druh nemá zaokrouhlené špičky listů.

Bryum pallens Sw. ex Anon. – prutník bledý

Syn.: Bryum subelegans Kindb., * Bryum fallax Milde, hom. illeg., Bryum rutilans Brid., Bryum oeneum Blytt ex Bruch & Schimp., Plagiobryum pallens (Sw. ex Anon.) Pedersen

Rostliny 0,5 – 2 (– 4) cm vysoké, ve sterilním stavu obvykle růžové až purpurové, v plodném tmavě zelené až hnědo- nebo růžovozelené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, málo větvené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy hrubě papilnaté.

Listy sterilních lodyh poměrně rovnoměrně rozmístěné po lodyze, u fertilních více nahloučené pod vrcholem, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,7 – 1,0 × 1 – 3 mm, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, krátce, někdy výrazněji sbíhavé, báze stejné barvy jako zbytek listu. Okraje částečně dvouvrstevné, celokrajné nebo jemně zoubkaté pod špičkou, téměř v celé délce ohrnuté. Žebro silné, hnědé, obvykle vybíhající krátkým, hladkým nebo slabě zoubkatým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, netečkované, 16 – 24 × 40 – 60 µm, na okraji zřetelný lem ze 2 – 3 řad úzkých silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech poněkud kratší.

Vegetativní rozmnožování vzácné (ve střední Evropě patrně nebylo dosud udáváno, u severských populací však častější), pomocí vláknitých gem v úžlabí listů.

Dvoudomý.

Tobolka převislá, symetricky až velmi slabě asymetricky vejčitá, hruškovitá až dlouze vejčitá s dlouhým krkem, světle až tmavě hnědá za zralosti; exothecium z obdélníkových, ± nelaločnatých, ztlustlých buněk, u ústí krátce příčně obdélníkovitých nebo ± isodiametrických. Víčko krátce kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutavé, velmi úzce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty úzce oválně perforované, cilie obvykle dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 16 – 24 µm.

Ekologie: na vlhké, kyselé nebo slabě bazické otevřené zemi, zejména na okrajích cest, v prameništích, u potůčků, vzácněji ve štěrbinách silikátových, obvykle neutrálních skal, z nížin do alpínského pásma, ale obvykle ve středních a horských polohách.

Rozšíření: Česká rep.: poměrně hojný druh, rozšířený po celém území, zejména v horských oblastech; vyhýbá se vápencovým podkladům a xerotermním oblastem.
Celkové: Evropa, Afrika, téměř celá Asie s výjimkou tropické části, Severní Amerika a Grónsko, hory Jižní Ameriky od Ekvádoru po Patagonii.

Variabilita: poměrně variabilní druh, zejména ve tvaru tobolky, velikosti a zabarvení listů a žebra. Plodné rostliny často svou velikostí, zbarvením a charakterem olistění lodyh nejsou příliš podobné sterilním porostům. Holyoak (2004) považuje gemiferní rostliny, popisované dosud jako Bryum rutilans Brid., Bryum oeneum Blytt ex Bruch & Schimp. a Bryum subelegans Kindb. za formy, nevyžadující taxonomické rozlišování. Posledně jmenovaný taxon byl přitom teprve nedávno znovu definován (Hodgetts 2001), když byl předtím obvykle chápán jako identický s taxonem, nazývaným zde Bryum moravicum.

Možné záměny: Bryum uliginosum – liší se bezpečně pouze autoickým rozmístěním gametangií a většími výtrusy. Tobolky jsou vždy asymetrické.
Ve sterilním stavu lze zaměnit rovněž za Bryum weigelii, které má výrazněji, šířeji sbíhavé listy a žebro končící déle pod špičkou listu.
Bryum turbinatum – bývá mohutnější, listy jsou velmi bledě zelené, nikdy růžové nebo nachové. Tobolka je bledě žlutohnědá, po vyprášení nápadně stažená pod ústím.
Bryum warneum – viz poznámku níže.

Poznámka: Hein (1874) a Svěrák (1905) udávají ze dvou lokalit na severní Moravě rovněž druh Bryum warneum (Röhl.) Blandow ex Brid. (prutník warenský). Ani jedna z položek nebyla nikým revidována, nejsou citovány ani v Podpěrových monografiích. Není však vyloučeno, že se druh mohl vyskytovat či se dokonce ještě někde na našem území vyskytuje, neboť z okolních zemí spolehlivě určené doklady existují. Druh je velmi charakteristický krátce hruškovitou nebo vejčitou tobolkou na značně dlouhém štětu a velkými výtrusy (přes 40 µm). Jinak je gametofytem podobný druhu B. pallens, se zelenými nebo načervenalými listy, bází stejně barevnou jako zbytek listu, okraji částečně dvouvrstevnými, rostliny jsou autoické. Roste obvykle na obnažené písčité zemi na březích jezer či mořském pobřeží.

Bryum schleicheri Schwägr. – prutník Schleicherův (prutník číšovitý Schleicherův)

Syn.: Bryum turbinatum subsp. schleicheri (Schwägr.) Kindb.

Rostliny 2 – ca. 10 cm vysoké, bledě až bělavě zelené, v rozvolněných nebo hustších, často velmi rozsáhlých porostech. Lodyhy vzpřímené, málo větvené, zelené až hnědočervené, ve spodní části s řídkým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy hrubě papilnaté.

Listy rovnoměrně rozmístěné po lodyze, obvykle silně vyduté, za sucha volně přitisklé a pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 1,3 – 2,5 × 2,5 – 4,5 mm, široce vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, krátce sbíhavé, báze stejné barvy jako zbytek listu. Okraje částečně dvouvrstevné nebo jednovrstevné, celokrajné nebo nezřetelně zoubkaté pod špičkou, slabě ohrnuté naspodu až zcela ploché. Žebro slabší, hnědozelené, končící ± ve špičce nebo vybíhající krátkým, hladkým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, netečkované, 16 – ca. 40 × 30 – 60 µm, na okraji ± zřetelný lem ze 2 – 5 řad užších a více ztlustlých buněk, směrem k bázi buňky širší, nafoukle obdélníkovité, na křídlech poněkud kratší.

Vegetativní rozmnožování chybí.

Dvoudomý. Sporofyty velmi vzácné, ± shodné s druhem B. turbinatum, u nás nepozorovány.

Ekologie: na vlhké, kyselé nebo slabě bazické, písčité zemi, na vlhkých okrajích cest, v prameništích, u potůčků, téměř výhradně nad hranicí lesa.

Rozšíření: Česká rep.: s jistotou pouze v prameništích Malé kotliny v Hrubém Jeseníku, historické rozšíření, uvedené v Podpěrově monografii (Bryum generis monographiae prodromus – I, 1973, pp. 240 – 257) se na našem území vztahuje podle revize dostupných položek na druhy Bryum pseudotriquetrum a B. turbinatum.
Celkové: Evropa, severní Afrika, jihozápadní, střední a severní Asie, Severní Amerika.

Variabilita: druh je značně variabilní ve tvaru a míře vydutosti listů, což jsou diakritické znaky vůči příbuznému druhu B. turbinatum; typické rostliny se však jeví být naprosto nezaměnitelné. Řadou autorů je uznávána var. latifolium (Schwägr.) Kindb. na základě poněkud širších listů a jejich kápovité špičky, její hodnota je však velmi pochybná.

Možné záměny: Bryum turbinatum – liší se nižším vzrůstem, ± nevydutými listy s obvykle zřetelně vybíhavým žebrem, rostliny nepůsobí „naducaným“ dojmem.
Bryum pseudotriquetrum – liší se více sbíhavými a méně vydutými, na bázi červenými listy, okraj bývá zřetelněji odlišen, buňky listů jsou více ztlustlé a tečkované.
Pohlia wahlenbergii var. glacialis – viz poznámku pod tímto druhem.

Bryum turbinatum (Hedw.) Turner – prutník číšovitý

Rostliny 1 – 4 cm vysoké, bledě až bělavě zelené, v rozvolněných nebo hustších trsech. Lodyhy vzpřímené, málo větvené, zelené až hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy hrubě papilnaté.

Listy sterilních lodyh poměrně rovnoměrně rozmístěné po lodyze, pod vrcholem více nahloučené u plodných rostlin, mírně vyduté, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,5 – 0,9 × 1,0 – 2,8 mm, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, krátce sbíhavé, báze stejné barvy jako zbytek listu. Okraje částečně dvouvrstevné, celokrajné nebo nezřetelně zoubkaté pod špičkou, u horních listů ohrnuté do ca. 2/3 – 3/4 délky, u spodních méně, někdy i zcela ploché. Žebro silné, hnědozelené, vybíhající krátkým, hladkým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, netečkované, 16 – 24 × 40 – 60 µm, na okraji ± zřetelný lem ze 2 – 3 řad užších a více ztlustlých buněk, směrem k bázi buňky ± obdélníkovité, na křídlech poněkud kratší.

Vegetativní rozmnožování chybí.

Dvoudomý.

Tobolka převislá, symetricky široce hruškovitá až podlouhle vejčitá, z sucha pod ústím zřetelně stažená, bledě hnědá za zralosti; exothecium z krátce obdélníkových, ± nelaločnatých, mírně ztlustlých buněk, u ústí krátce příčně obdélníkovitých. Víčko krátce kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutavé až oranžové, úzce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty úzce oválně perforované, cilie dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 16 – 20 µm.

Ekologie: na vlhké, kyselé nebo slabě bazické, písčité zemi, na vlhkých okrajích cest, v prameništích, u potůčků, z nížin do alpínského pásma, častější v horských polohách.

Rozšíření: Česká rep.: poměrně vzácný druh, rozšířený však přinejmenším historicky široce po celém území, recentně zaznamenán pouze v Krkonoších na Kotli a Krušných horách (údolí Polavy), historické rozšíření viz Podpěra, Bryum generis monographiae prodromus – I, 1973, pp. 223 – 239).
Celkové: Evropa, severní, střední a jižní Afrika, téměř celá Asie s výjimkou tropické části, Severní, Střední a Jižní Amerika.

Variabilita: v užším pojetí poměrně málo variabilní druh, taxonomicky dosud ne zcela vyjasněná je variabilita směrem k taxonu Bryum schleicheri, od něhož bývá odlišení v některých případech arbitrární.

Možné záměny: Bryum schleicheri – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum pallens – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum pseudotriquetrum – liší se více sbíhavými, na bázi červenými listy, okraj bývá zřetelněji odlišen, buňky listů jsou více ztlustlé a tečkované.

Bryum uliginosum (Brid.) Bruch & Schimp. – prutník bažinný

Syn.: * Bryum cernuum (Hedw.) Bruch & Schimp., hom. illeg., Plagiobryum uliginosum (Brid.) Pedersen

Rostliny 1 – 2 cm vysoké, tmavě zelené až hnědo- nebo růžovozelené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, málo větvené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy hrubě papilnaté.

Listy ± nahloučené pod vrcholem, za sucha volně přitisklé nebo slabě pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,5 – 1,0 × 1,2 – 3,5 mm, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, ± nesbíhavé, báze stejné barvy jako zbytek listu. Okraje částečně dvouvrstevné, celokrajné nebo jemně zoubkaté pod špičkou, obvykle téměř v celé délce úzce ohrnuté. Žebro silné, hnědé, obvykle vybíhající krátkým, hladkým nebo slabě zoubkatým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, netečkované, 16 – 24 × 60 – 100 µm, na okraji zřetelný, částečně víceřadý lem ze 2 – 3 řad úzkých silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech poněkud kratší.

Vegetativní rozmnožování chybí.

Autoický.

Tobolka převislá, asymetricky vejčitá, hruškovitá až dlouze vejčitá s dlouhým krkem, světle až tmavě hnědá za zralosti; exothecium z obdélníkových, ± nelaločnatých, ztlustlých buněk, u ústí krátce příčně obdélníkovitých nebo ± isodiametrických. Víčko krátce kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutavé až žlutohnědé, velmi úzce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom hyalinní až nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty úzce oválně perforované, cilie krátké až rudimentární.

Výtrusy jemně papilnaté, 28 – 34 µm.

Ekologie: na vlhké, slabě nebo silněji bazické otevřené zemi, v bazických prameništích, štěrbinách vápencových nebo jiných bazických skal, převážně z podhůří do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: nepříliš dobře známý, ale patrně vzácný druh, doložený z několika lokalit, převážně na vápencových podkladech v horách, vzácně v nižších polohách (historicky cf. Podpěra, Bryum generis monographiae prodromus – II, 1973, pp. 203 – 211: Praha, Neratovice, Bělá p. Bezdězem, Šumava: Želnava, Rajnochovice, Grygov a Hlušovice u Olomouce), recentně pouze v Rudné rokli a Křížlických vápenců v Krkonoších, vrchu Šerák v Hrubém Jeseníku a údolí Hluchové ve Slezských Beskydech.
Celkové: Evropa, Kavkaz, střední, severní a východní Asie, Severní, Střední a Jižní Amerika, Nový Zéland.

Variabilita: variabilní zejména ve tvaru a délce tobolky, jinak mnohem stálejší než B. pallens.

Možné záměny: Bryum pallens – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum arcticum – viz poznámku níže.

Poznámka: poněkud podobným druhem je rovněž Bryum arcticum (R. Br.) Bruch & Schimp. (prutník severský), udávané z našeho území ze Sněžky, avšak doklad se patrně nedochoval (podle Mildeho byl sběratelem bohužel blíže neznámý Boss). B. arcticum patří do okruhu B. pallens, je synoické a vyznačuje se endostomem přirostlým k exostomu podobně jako u druhu B. algovicum, zuby exostomu jsou na bázi hnědavé, výtrusy jsou značně velké – ca. 28 – 40 µm; listy nemají červenou bázi a okraj je částečně dvouvrstevný.

Bryum weigelii Spreng. – prutník Weigelův

Syn.: Bryum duvalii Voit

Rostliny 1 – 5 (– 10) cm vysoké, růžové nebo zelené až žlutozelené, ve volných, často rozsáhlých porostech nebo trsech. Lodyhy vzpřímené, málo větvené, zelené až hnědé, ve spodní části se svazečky papilnatých rhizoidů v paždí listů.

Listy rovnoměrně a obvykle poměrně řídce rozmístěné po lodyze, za sucha nepravidelně pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,8 – 1,6 × 1,2 – 2,5 mm, široce vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, dlouze a široce sbíhavé, báze stejné barvy jako zbytek listu. Okraje částečně dvouvrstevné, u slabších rostlin někdy jednovrstevné v celé délce, celokrajné, ploché. Žebro poměrně slabé, obvykle zelené, končící obvykle pod špičkou, méně často až ve špičce.

Buňky v horní části listu kosníkovité až nepravidelně čtyř- až šestiboké, prodloužené, ca. 16 – 24 × 40 – 60 µm, tenkostěnné, netečkované, na okraji pouze úzký, obvykle jednořadý, nezřetelný lem úzkých buněk, směrem k bázi buňky ± obdélníkovité, na křídlech nepatrně kratší.

Vegetativní rozmnožování chybí.

Dvoudomý, vzácně plodný.

Tobolka převislá, symetricky vejčitá nebo hruškovitá až prodlouženě vejčitá, hnědá za zralosti; exothecium z obdélníkových, ± nelaločnatých, ztlustlých buněk, u ústí krátce příčně obdélníkovitých nebo ± isodiametrických. Víčko krátce kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žluté nebo oranžové, úzce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široce perforované, cilie obvykle dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, ca. 12 – 18 µm.

Ekologie: v mírně kyselých až neutrálních prameništích, na vlhké, kyselé nebo slabě bazické zemi okolo potůčků, v příkopech, na prýštivých místech vysokobylinných niv, z podhůří do alpínského pásma, vzácněji v nižších polohách.

Rozšíření: Česká rep.: poměrně častý druh na vhodných stanovištích v horách, vzácněji v nižších polohách (historické rozšíření cf. Podpěra, Bryum generis monographiae prodromus – I, 1973, pp. 31 – 48).
Celkové: Evropa, téměř celá Asie s výjimkou tropické části, Severní Amerika a Grónsko.

Variabilita: nepříliš variabilní druh s výjimkou například zabarvení rostlin (od světle- nebo žlutozelených přes špinavě zelené po růžové). Poněkud variabilní je délka buněk listů – horské formy mají někdy buňky velmi krátké.

Možné záměny: Bryum pallens – viz poznámku pod tímto druhem.
Pohlia ludwigii – viz poznámku pod tímto druhem.

sect. Alpiniformia Kindb.

Poměrně malé až středně velké rostliny (ca. 0,5 – 5 cm) s rovnoměrně olistěnými lodyhami. Listy vyduté nebo ploché, na bázi červené, s málo diferencovaným, jednovrstevným okrajem, ± nesbíhavé. Buňky listů často výrazně ztlustlé, prodloužené až červíkovité. Žebro často končí pod špičkou. Tobolky prodlouženě vejčité, tmavě hnědočerné, ± postupně zúžené ve štět. Cilie endostomu obvykle dobře vyvinuté, přívěskaté. Výtrusy středně velké, 12 – 20 µm. Rhizoidální gemy často přítomny (někdy na nadzemních, axilárních rhizoidech), úžlabní cibulkaté gemy u některých (u nás nerostoucích) druhů.

Bryum alpinum Huds. ex With. – prutník horský

Syn. Imbribryum alpinum (Huds. ex With.) Pedersen

Rostliny 1 – 6 cm vysoké, v hustých, lesklých, kovově hnědočervených, žíhaně červenozelených až zelených, lesklých trsech. Lodyhy vzpřímené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, oranžovým až hnědým rhizoidálním vlášením, ve kterém mohou být přítomny vejčité nebo téměř okrouhlé, 120 – 200 µm široké mnohobuněčné gemy.

Listy rovnoměrně rozmístěné po lodyze, za sucha přitisklé, za vlhka slabě šikmo odstávající od lodyhy, 0,4 – 0,7 × 2 – 3 mm, vejčitě až podlouhle kopinaté s postupně zúženou, obvykle poměrně širokou špičkou a načervenalou bází. Okraje pod špičkou obvykle jemně zoubkaté, téměř v celé délce úzce ohrnuté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, končící ± ve špičce nebo těsně pod ní.

Buňky v horní části listu dlouze kosníkovité až čárkovité, někdy s prohnutými stěnami, více či méně rovnoměrně ztlustlé, 10 – 16 µm široké, na okraji téměř bez diferencovaného lemu. Na křídlech buňky kratší až téměř isodiametrické, mírně rozšířené.

Vegetativní rozmnožování pomocí výše popsaných gem v rhizoidálním vlášení.

Dvoudomý, poměrně vzácně plodný.

Tobolka převislá, symetricky ± vejčitá, červená až červenočerná za zralosti; exothecium z prodloužených, poměrně výrazně laločnatých buněk, u ústí náhle téměř isodiametrických. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žluté až hnědavé, úzce lemované, v horní části hyalinní, trámčité. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široce perforované, cilie přívěskaté nebo kolénkaté.

Výtrusy papilnaté, 12 – 18 µm.

Ekologie: ve štěrbinách ± neutrálních, zpravidla vlhkých, exponovaných i stinných skal, z nížin vysoko do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: druh má dvě těžiště rozšíření – jednak výhřevné silikátové skály v teplejších oblastech, zejména v Povltaví, Českém středohoří a údolích řek v moravském podhůří Českomoravské vrchoviny, typicky vyvinuté rostliny se pak vzácně vyskytují ve vyšších polohách našich hor, zejména v Hrubém Jeseníku a méně v Krkonoších. Historické rozšíření cf. Podpěra, Acta Acad. Sci. Natur. Moravo-Siles. 24: 267 – 306.
Celkové: Evropa, Makaronésie, severní Afrika, horské oblasti subsaharské Afriky, Blízký Východ, Kavkaz, střední, severní a východní Asie, Japonsko, Severní a Jižní Amerika (Andy).

Variabilita: druh je značně variabilní zejména v celkové mohutnosti, barvě (mladé rostliny a rostliny z teplých oblastí bývají někdy i čistě zelené – tyto typy bývají označovány jako var. viride Husn., obvykle je s barvou korelována i menší tloušťka buněčných stěn) a buněčné síti, zejména síle buněčných stěn – starší rostliny a rostliny z exponovanějších stanovišť mají zpravidla buňky podstatně více ztlustlé. Nepravidelná je přítomnost gem v rhizoidálním vlášení.

Možné záměny: Bryum muehlenbeckii – liší se zatupělými špičkami listů s žebrem obvykle nedosahujícím špičky a poněkud širšími, méně ztlustlými buňkami listů.
Bryum mildeanum – liší se tenčím žebrem, ± tenkostěnnými buňkami, absencí gem, rostliny včetně žebra jsou vždy zelené; rostliny jsou zpravidla menší.
Bryum pseudotriquetrum – liší se zpravidla mohutnějším vzrůstem, širšími, kosníkovitými buňkami s obvykle alespoň relativně méně ztlustlými buňkami, žebro je vybíhavé a okrajový lem z užších buněk je dobře vyvinutý.
Pohlia nutans subsp. schimperi – žebro končí vždy pod špičkou, buňky mají rovné podélné stěny a často vodorovné příčné stěny, gemy v rhizoidálním vlášení vždy chybí, rostliny jsou obvykle paroické, často se sporofyty. Oproti B. alpinum je striktním acidofytem.

Bryum mildeanum Jur. – prutník Mildeův

Syn.: Bryum alpinum var. mildeanum (Jur.) Podp.

Rostliny 0,5 – 2,5 cm vysoké, v hustých, lesklých, živě zelených nebo žlutozelených trsech. Lodyhy vzpřímené, červené za zralosti, ve spodní části s oranžovým až hnědým rhizoidálním vlášením.

Listy rovnoměrně rozmístěné po lodyze, za sucha přitisklé, ± nesbíhavé, za vlhka slabě šikmo odstávající od lodyhy, 0,4 – 0,8 × 1,2 – 1,8 mm, vejčitě až podlouhle kopinaté s postupně zúženou, kopinatou špičkou a načervenalou bází. Okraje pod špičkou obvykle jemně zoubkaté, téměř v celé délce úzce ohrnuté. Žebro silné, na bázi 45 – 75 µm široké, červenohnědé, krátce vybíhající.

Buňky v horní části listu dlouze kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, 8 – 16 × 40 – 70 µm, na okraji téměř bez diferencovaného lemu. Bazální buňky širší, volné, pravoúhlé, ca. 14 – 24 µm široké, na křídlech buňky kratší až téměř isodiametrické, mírně rozšířené.

Vegetativní rozmnožování chybí.

Dvoudomý, velmi vzácně plodný, u nás sporofyty neznámé.

Ekologie: ve štěrbinách ± neutrálních až bazických, zpravidla vlhkých, exponovaných až polostinných skal, z nížin vysoko do alpínského pásma, ale přednostně v podhorských až horských polohách.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření v současné době prakticky neznámé (jediné recentní doklady z jesenické Velké kotliny a Nezabudických skal na Berounce), historicky (cf. Podpěra, Acta Acad. Sci. Natur. Moravo-Siles. 25: 53 – 73, 1953) udáván z řady lokalit zejména ze skalnatých a kaňonovitých údolí větších řek (Povltaví, Posázaví, údolí Svratky, Oslavy, Rokytky, Dyje), od Rajnochovic, Hrubé Vody, z Beskyd a Hrubého Jeseníku. Starší údaje jsou však zatíženy řadou chybných určení, mj. za příbuzný druh Bryum alpinum.
Celkové: Evropa, Makaronésie, severní Afrika, Blízký Východ, Kavkaz.

Variabilita: druh je poměrně málo variabilní, avšak je obtížně vymezitelný vůči formám druhu Bryum alpinum.

Možné záměny: mimořádně nenápadný druh, u kterého se často nikdo ani nepokouší o určení vzhledem k tomu, že je pravidelně sterilní a netvoří žádný typ gem. Druh má však poměrně charakteristický habitus – drobnější, ale pravidelně rovnoměrně olistěné, světle zelené a zpravidla lesklé rostliny, připomínající zelené formy druhu Bryum alpinum, které lze odlišit užšími, více ztlustlými buňkami listů odlišného tvaru – viz poznámku pod tímto druhem.

Bryum muehlenbeckii Bruch & Schimp. – prutník Mühlenbeckův

Syn.: Imbribryum muehlenbeckii (Bruch & Schimp.) Pedersen

Rostliny 0,5 – 4 (–8) cm vysoké, v hustých, lesklých, žíhaně červenozelených trsech. Lodyhy vzpřímené, hnědočervené, ve spodní části s červenohnědým rhizoidálním vlášením bez rhizoidálních gem.

Listy rovnoměrně rozmístěné po lodyze, za sucha přitisklé, za vlhka slabě šikmo odstávající od lodyhy, vejčitě až podlouhle kopinaté s postupně zúženou, široce kopinatou až téměř zaoblenou špičkou a načervenalou bází. Okraje pod špičkou někdy jemně vybíhajícími rohy zoubkaté, ploché nebo úzce ohrnuté naspodu. Žebro středně silné, na bázi červenohnědé, končící vždy zřetelně pod špičkou.

Buňky v horní části listu podlouhle kosníkovité, slabě nebo silněji rovnoměrně ztlustlé, 16 – 24 µm široké, na okraji téměř bez diferencovaného lemu. Bazální buňky širší, volné, pravoúhlé, na křídlech buňky kratší až téměř isodiametrické, mírně rozšířené.

Dvoudomý, velmi vzácně plodný, u nás sporofyty neznámé.

Ekologie: na trvale nebo alespoň periodicky vlhkých, zpravidla exponovaných šikmých silikátových skalách a skalních plotnách, vzácněji ve vlhkých štěrbinách v subalpínském až alpínském stupni, zřídka i na vlhkém humusu pod skalami.

Rozšíření: Česká rep.: poměrně pravidelně na vhodných mikrolokalitách karů v pohoří Vysokých Sudet (Kotel, Labský důl, Úpská jáma v Krkonoších, Velká a Malá kotlina v Hrubém Jeseníku), příležitostně splavován do nižších poloh, kde může kratší dobu vytrvávat.
Celkové: Evropa, Makaronésie, severní a jižní Afrika, Blízký Východ, Kavkaz, Írán, Severní Amerika, hory Jižní Ameriky.

Variabilita: druh je poměrně málo variabilní.

Možné záměny: Bryum alpinum – viz poznámku pod tímto druhem.
Pohlia nutans subsp. schimperi – viz poznámku pod tímto druhem.

sect. Capillaria Spruce

Středně velké rostliny (ca. 1 – 5 cm) s mohutnými, často lopatovitými, nejširšími na středem, a náhle chlupovitě zašpičatělými listy postupně se zvětšujícími k vrcholu. Listy na bázi červené, s dobře diferencovaným, několikařadým, ale jednovrstevným okrajem (někdy vícevrstevným u druhů u nás nerostoucích), sbíhavé nebo ± nesbíhavé. Buňky listů široké, obvykle > 20 µm, často výrazně tečkované. Tobolky dlouze hruškovité až elipsoidní, hnědé, postupně zúžené ve štět. Cilie endostomu dobře vyvinuté, přívěskaté. Výtrusy poměrně malé, 10 – 15 µm. Hnědočervené rhizoidální gemy často přítomny, vzácně přítomny i axilární vláknité gemy.

Bryum capillare Hedw. – prutník chluponosný

Syn.: Rosulabryum capillare (Hedw.) J.R. Spence, Plagiobryum capillare (Hedw.) Pedersen, Bryum rufifolium (Dixon) Demaret & R. Wilczek, Bryum platyloma Schwägr.

Rostliny 1 – 5 cm vysoké, tmavě až hnědě zelené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, sympodiálně větvené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy hrubě papilnaté.

Listy více či méně nahloučené pod vrcholem, za sucha pod vrcholem obvykle zřetelně spirálně stočené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, téměř nesbíhavé, 0,7 – 1,5 × 1 – 3 mm, obvejčité až obvejčitě kopinaté s ± náhle zúženou špičkou do chlupovité části, báze načervenalá. Okraje ohrnuté ve spodní části, obvykle zoubkaté pod špičkou. Žebro silné, na bázi červenohnědé, končící pod špičkou, ve špičce nebo i zřetelně a dlouze vybíhající hladkým až ostře zubatým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, obvykle zřetelně tečkované, ca. 20 – 30 µm široké, na okraji diferencován zřetelný, obvykle široký lem z několika řad prodloužených buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech buňky kratší.

Vegetativní rozmnožování pomocí hnědočervených, hladkých, kulovitých nebo nepravidelných či vejčitých rhizoidálních gem, 65 – ca. 200 µm širokých.

Dvoudomý.

Tobolka převislá, symetricky dlouze vejčitá, hnědá za zralosti; exothecium z obdélníkových až prodloužených, silnostěnných, nelaločnatých buněk, u ústí téměř isodiametrických a méně ztlustlých. Víčko krátce kuželovité, bradavičnaté.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé, široce lemované, v horní části hyalinní, trámčité. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široce oválně perforované, cilie dobře vyvinuté, dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 12 – 15 µm.

Ekologie: bazifilní druh, rostoucí nejčastěji ve štěrbinách skal, balvanů, zídek apod., vzácněji i na otevřené zemi, bázích stromů, na mírně až silně zastíněných, méně často i otevřených stanovištích, z nížin do alpínského pásma, ale častěji v nižších, teplejších polohách.

Rozšíření: Česká rep.: velmi hojný druh v oblastech s výskytem bazických substrátů, případně na antropogenních stanovištích, v oblastech s kyselými substráty roztroušeně, v nejvyšších polohách ojediněle.
Celkové: kosmopolitní.

Variabilita: druh je mimořádně variabilní zejména ve tvaru listů, buněčné síti, míře diferenciace okraje, vybíhavosti a zubatosti žebra, míře a pravidelnosti zkrutu listů za sucha a dalších znacích. Většina historicky popsaných infraspecifických taxonů pravděpodobně nemá taxonomické oprávnění, avšak není také ve všech případech dořešena případná synonymizace s dnes uznávanými příbuznými taxony okruhu (B. elegans, B. moravicum a další, u nás nerostoucí taxony). Někteří recentní autoři uznávají na infraspecifické nebo dokonce druhové úrovni taxon B. rufifolium, který se vyznačuje poměrně úzkými listy s mohutně vyvinutým okrajem, dlouze chlupovitě vybíhavým, silným žebrem, avšak patrně jde o xerotermní stanovištní modifikaci; rostliny odpovídající tomuto taxonu lze najít i u nás.

Možné záměny: Bryum torquescens – liší se synoickými či autoickými gametangii (vzácně jsou však rovněž udávány dvoudomé populace), rhizoidální gemy mají jasněji červenou barvu.
Bryum elegans – liší se široce vejčitými až okrouhlými, nápadně vydutými listy se zpravidla mnohem užším okrajem, rostliny jsou za sucha střechovitě až jehnědovitě olistěné, listy nikdy nejsou spirálně stočené.
Bryum moravicum – liší se přítomností hnědých, vláknitých gem v paždích listů, listy mají zpravidla jen nezřetelně vytvořený lem z 2 – 3 řad užších buněk.

Poznámka: z našeho území byl rovněž udáván atlantsko-mediteránní druh Bryum donianum Grev. (Rosulabryum donianum (Grev.) Ochyra, Plagiobryum donianum (Grev.) Pedersen) na základě nesprávné synonymizace s taxonem B. platyloma, který je většinou autorů považován za totožný s taxonem B. rufifolium, tj. širokolemými modifikacemi druhu B. capillare Podpěrou sbírané a jako B. platyloma označené položky patří většinou k druhu B. capillare (zejména k modifikacím, označitelným jako var. rufifolium (Dixon) Podp.). B. donianum má několikavrstevný (nikoliv jen několikařadý!) široký lem listů, splývající ve špičce s krátce vybíhavým žebrem; jeho výskyt u nás patrně nelze zcela vyloučit.

Bryum elegans Nees – prutník zdobný (prutník chluponosný zdobný)

Syn.: Bryum capillare subsp. elegans (Nees) Lindb., Bryum capillare var. elegans (Nees) Husn., Rosulabryum elegans (Nees) Ochyra, Bryum stirtonii Schimp., Rosulabryum stirtonii (Schimp.) Ochyra, Bryum ferchelii Funck ex Brid., Bryum capillare var. carinthiacum Bruch & Schimp., Bryum obliviscionis Podp.

Rostliny 0,5 – 4 cm vysoké, tmavě až hnědě nebo červenohnědě zelené, v hustých nebo rozvolněných trsech. Lodyhy vzpřímené, málo větvené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy jemně až hrubě papilnaté.

Listy poměrně rovnoměrně rozmístěné po lodyze, nápadně vyduté, za sucha střechovitě až jehnědovitě přitisklé, za vlhka slabě odstávající od lodyhy kromě vehnuté špičky, slabě sbíhavé, 0,5 – 1,0 × 1,0 – 2,0 mm, vejčité až téměř okrouhlé v obrysu a poměrně náhle zúžené do krátce chlupovité vehnuté špičky, báze načervenalá. Okraje ploché nebo úzce ohrnuté ve spodní části, celokrajné nebo nezřetelně zoubkaté pod špičkou. Žebro silné nebo slabší, na bázi červenohnědé, obvykle alespoň krátce vybíhající hladkým nebo jemně zoubkatým hrotem, vzácněji končí pod špičkou.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, obvykle tečkované, ca. 18 – 24 µm široké, na okraji diferencován poměrně málo zřetelný lem z 1 – 3 řad prodloužených buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech buňky krátké.

Vegetativní rozmnožování vzácné, pomocí hnědých, hladkých, kulovitých nebo nepravidelných či vejčitých rhizoidálních gem, ca. 90 – 200 µm širokých.

Dvoudomý. Sporofyty poměrně vzácné, nelišící se od B. capillare.

Ekologie: montánní bazifilní druh, rostoucí nejčastěji na humusu ve zpravidla vlhkých štěrbinách bazických, zejména vápencových skal, balvanů, zídek apod., vzácněji i na otevřené zemi, bázích stromů, na otevřených i zastíněných stanovištích, z podhůří do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: nepříliš hojný druh, vázaný z větší části na vápence v podhorských a horských oblastech, na takových místech však poměrně pravidelně; doložen i z vápenců v nejteplejších oblastech (cf. Podpěra, Acta Acad. Sci. Natur. Moravo-Siles. 22: 463-472; Libčice, Praha, Strašice, Vyšenské kopce u Č. Krumlova, Štramberk, Drásovský kopeček, Mor. kras, úd. Jihlavy, Pavlovské kopce).
Celkové: Evropa, Turecko, Kavkaz, Sibiř, Severní Amerika.

Variabilita: druh je velmi variabilní v míře vyvinutí lemu na listech, šířce stěn buněk a jejich tvaru, vybíhavosti žebra, míře vydutí listů a jejich pokroucení za sucha (což má velký vliv na celkový habitus rostlin), jakož i v celkové mohutnosti. Taxon byl popsán pod mnoha jmény (B. stirtonii, B. ferchelii, B. carinthiacum), které jsou však s největší pravděpodobností pouze stanovištními modifikacemi sušších či exponovaných vysokohorských stanovišť; úplný konsensus však v taxonomii tohoto druhu neexistuje.

Možné záměny: Bryum capillare – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum moravicum – liší se přítomností hnědých, vláknitých gem v paždích listů a méně vydutými, za sucha poněkud stočenými listy.
Bryum funkii – liší se bělavou barvou, ± ostře kýlnatými listy prakticky bez vytvořeného lemu, buňky jsou užší a netečkované, výtrusy větší (16 – 18 vs. 12 – 16 µm).
Bryum kunzei – liší se užšími, netečkovanými buňkami listů a jejich nápadněji růžicovitým nahloučením pod vrcholem lodyh.

Bryum moravicum Podp.– prutník moravský

Syn.: Bryum laevifilum Syed, Rosulabryum laevifilum (Syed) Ochyra, Bryum subelegans auct., Bryum flaccidum auct.

Rostliny 0,5 – 4 cm vysoké, tmavě až hnědě zelené, ve volnějších, vzácněji hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, ve s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, ve kterém s tvoří obvykle početné, vláknité, hnědé gemy; rhizoidy obvykle silně papilnaté.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po lodyze, poněkud hustší směrem k vrcholu, za sucha obvykle výrazně nepravidelně pokroucené, někdy ± spirálně, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, krátce nebo déle úzce sbíhavé, 0,5 – 1,2 × 1,5 – 4,0 mm, široce vejčité až úzce kopinaté s postupně nebo ± náhle zúženou špičkou, vybíhající do více nebo méně zřetelné chlupovité části, báze načervenalá. Okraje ohrnuté ve spodní části nebo ploché, obvykle zoubkaté pod špičkou. Žebro silné nebo u slabších rostlin méně výrazné, červenohnědé, končící pod špičkou až krátce vybíhavé ± hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, tenkostěnné až slabě rovnoměrně ztlustlé, obvykle tečkované, ca. 15 – 30 µm široké, na okraji diferencován zřetelný lem z 1 – 3 řad prodloužených buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech buňky kratší.

Vegetativní rozmnožování pomocí obvykle četných, hnědých, hladkých až jemně papilnatých, někdy i větvených vláknitých gem, tvořících se v paždí listů a příležitostně také kulovitými, hnědavými rhizoidálními gemami, 65 – 120 µm širokými, s neprotuberantními stěnami buněk.

Dvoudomý, mimořádně vzácně plodný, sporofyt podobný jako u B: capillare.

Ekologie: nejčastěji epifyticky na borce a bázích listnáčů, vzácněji na obvykle stinných silikátových i bazických kamenech a skalách, hnijícím dřevě apod., z nížin do supramontánního pásma s těžištěm v montánním pásmu.

Rozšíření: Česká rep.: poměrně častý druh na celém území státu, zejména v podhorských a horských oblastech.
Celkové: Evropa, severní Afrika, Turecko, Kavkaz, střední a severní Asie, Severní Amerika.

Variabilita: druh je poměrně značně variabilní ve tvaru listů, buněčné síti, míře diferenciace okraje, síle a vybíhavosti žebra, zkrutu listů za sucha i míře tvorby diakritických axilárních gem. Poměrně extrémní rostliny (patrně xeromorfózy) s úzce kopinatými listy, mohutným okrajem a silným a dlouze vybíhavým žebrem byly popsány právě jako Bryum moravicum z netypického biotopu – slepencových skal u Řeznovic; i na těchto rostlinách se však nacházejí listy obvyklých tvarů (cf. Holyoak 2004 a Kučera & Holyoak, J. Bryol. in press).

Možné záměny: Bryum capillare – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum elegans – viz poznámku pod tímto druhem.

Bryum torquescens Bruch & Schimp. – prutník kroucený (prutník chluponosný kroucený)

Syn.: Bryum capillare subsp. torquescens (Bruch ex De Not.) Kindb.

Rostliny 1 – 5 cm vysoké, tmavě až hnědě zelené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, v hjorní části sympodiálně větvené, ve spodní části s hustým, hnědavým rhizoidálním vlášením, rhizoidy hrubě papilnaté.

Listy více či méně nahloučené pod vrcholem, za sucha obvykle poněkud spirálně stočené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, téměř nesbíhavé, obvejčité až obvejčitě kopinaté či lopatovité s ± náhle zúženou špičkou do chlupovité části, báze načervenalá. Okraje ohrnuté ve spodní části až ca. 3/4, obvykle zřetelně zoubkaté pod špičkou. Žebro silné, na bázi červenohnědé, končící pod špičkou, ve špičce nebo i zřetelně a dlouze vybíhající hladkým nebo jemně zubatým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, obvykle zřetelně tečkované, ca. 18 – 24 µm široké, na okraji diferencován zřetelný, obvykle široký lem z 2 – 4 řad prodloužených buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech buňky kratší.

Vegetativní rozmnožování pomocí červených, hladkých, kulovitých nebo nepravidelných rhizoidálních gem, 80 – ca. 250 µm širokých.

Synoický, méně často autoický, udáván i dvoudomý.

Tobolka převislá, symetricky dlouze vejčitá, hnědá za zralosti; exothecium z obdélníkových až prodloužených, silnostěnných, nelaločnatých buněk, u ústí téměř isodiametrických a méně ztlustlých. Víčko krátce kuželovité, bradavičnaté.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé, široce lemované, v horní části hyalinní, trámčité. Endostom žlutavý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široce oválně perforované, cilie dobře vyvinuté, dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 10 – 15 µm.

Ekologie: bazifilní a teplomilný druh, rostoucí nejčastěji ve štěrbinách skal, balvanů, zídek apod., vzácněji i na otevřené zemi, na exponovaných až mírně zastíněných stanovištích, z nížin do podhůří.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření nedokonale známé, roztroušeně v teplejších oblastech státu. Podle Podpěry (Acta Acad. Sci. Natur. Moravo-Siles. 22: 440-454) Máslovice u Prahy, Český kras (Tetín, Srbsko), Sv. kopeček u Mikulova.
Celkové: v Evropě subatlantsko-mediteránní druh, dále rozšířený v Makaronésii, severní, středo-východní a jižní Africe, na Blízkém Východě, ve střední Asii, Číně, Severní a Střední Amerika, Chile, Austrálie a Nový Zéland.

Variabilita: druh je poněkud variabilní ve tvaru listů, míře zkrutu listů, buněčné síti apod., problémem však je ne vždy synoické rozmístění gametangií, které je v podstatě jediným znakem, charakterizujícím tento taxon v okruhu Bryum capillare.

Možné záměny: Bryum capillare – viz poznámku pod tímto druhem.

sect. Pseudotriquetra (Broth.) J.J. Amann

Středně velké rostliny až velké rostliny (ca. 1 – 10 cm) s rovnoměrně olistěnými lodyhami nebo listy růžicovitě nahloučenými pod vrcholem. Listy na bázi červené, s velmi dobře diferencovaným, několikařadým, ale jednovrstevným okrajem, výrazně nebo nezřetelně sbíhavé. Buňky listů 12 – 24 µm široké, často tečkované. Tobolky dlouze hruškovité až elipsoidní, hnědé, postupně zúžené ve štět. Cilie endostomu dobře vyvinuté, přívěskaté. Výtrusy poměrně malé až středně velké, 10 – 24 µm. Rhizoidální i axilární gemy chybí.

Bryum bimum (Schreb.) Turner – prutník dvouletý

Syn.: Bryum pseudotriquetrum var. bimum (Schreb.) Lilj., Plagiobryum bimum (Schreb.) Pedersen

Rostliny 1 – 2 (– 4) cm vysoké, tmavě zelené, na exponovaných místech až hnědočervené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy hrubě papilnaté.

Listy téměř rovnoměrně rozmístěné po lodyze nebo poněkud nahloučené pod vrcholem, za sucha volně přitisklé a slabě pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 1,0 – 1,5 × 2,5 – 4,5 mm, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou a načervenalou bází, krátce úzce sbíhavé. Okraje pod špičkou slabě zoubkaté nebo ± celokrajné, téměř v celé délce ohrnuté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, vybíhající krátkým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě nebo silněji rovnoměrně ztlustlé, tečkované, 10 – 15 (– 18) × 45 – 70 (– 80) µm široké, na okraji výrazný lem z několika řad úzkých silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech prakticky nerozlišené.

Synoický.

Tobolka převislá, symetricky prodlouženě vejčitá, hnědočervená za zralosti; exothecium z krátce až dlouze obdélníkových, ve spodní části laločnatých, více či méně silnostěnných buněk, u ústí téměř isodiametrických a méně ztlustlých. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi oranžové až hnědočervené, úzce lemované, v horní části hyalinní, trámčité. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široce oválně perforované, cilie dobře vyvinuté, dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 10 – 16 µm.

Ekologie: na zpravidla vlhké, slabě i silněji bazické zemi, vlhkých štěrbinách skal a balvanů na otevřených až mírně zastíněných biotopech, z nížin do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: vzhledem k nemožnosti terénního odlišení od B. pseudotriquetrum málo známé, ale vyskytuje se na stejných typech biotopů, i když zřetelně méně často. Téměř s jistotou roste ve všech našich oblastech.
Celkové: udáván z Evropy, severní Afriky, Severní Ameriky a Nového Zélandu, ale není jisté, jestli je všude odlišován od běžnějšího, kosmopolitně rozšířeného druhu B. pseudotriquetrum.

Variabilita: druh je variabilní zejména v zabarvení, rovnoměrnosti olistění lodyhy a do jisté míry v buněčné síti, zejména míře tloušťky stěn a z ní vyplývajícího tvaru buněk. Taxon samotný bývá mnohými autory řazen do variability druhu B. pseudotriquetrum.

Možné záměny: Bryum pseudotriquetrum – liší se dvoudomostí a (relativně) širšími buňkami (viz popis), listy bývají výrazněji sbíhavé. Rostliny jsou také zpravidla vyšší a méně často plodné, na tyto znaky však nelze spoléhat. Pro podrobné zpracování variability  odlišení od B. pseudotriquetrum viz Demaret F. & Empain A. (1985): Bryum pseudotriquetrum Hedw.) Gaert., Meyer & Scherb. et sa variété bimum (Schreb.) Lilj., Bull. Jard. Bot. Nat. Belg. 55: 275 – 290.

Bryum creberrimum Taylor – prutník nahloučený (prutník chluponosný zašpičatělý, prutník příbuzný)

Syn.: Bryum capillare subsp. cuspidatum (Schimp.) Podp., * Bryum affine Lindb. & Arnell, hom. illeg.

Rostliny 0,5 – 4 cm vysoké, tmavě až hnědě zelené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy krátké, vzpřímené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením.

Listy nahloučené pod vrcholem, za sucha volně přitisklé a slabě pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,8 – 1,4 × 2 – 4 mm, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou a načervenalou bází. Okraje celokrajné, téměř v celé délce ohrnuté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, vybíhající hladkým až slabě zoubkatým hrotem.

Buňky v horní části listu krátce až dlouze kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, 12 – 16 × 40 – 50 µm široké, na okraji lem z 1 – 2 řad úzkých silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech kratší až téměř isodiametrické, mírně rozšířené, nápadnější u perichaetiálních listů.

Synoický.

Tobolka převislá, symetricky vejčitá, hruškovitá až dlouze vejčitá, světle až tmavě hnědá za zralosti; exothecium z obdélníkových, laločnatých, více či méně silnostěnných buněk, u ústí téměř isodiametrických. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé, široce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široce perforované, cilie obvykle dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy téměř hladké až jemně papilnaté, 10 – 14 µm.

Ekologie: vzhledem k malé dokumentovanosti u nás nedobře známá – na slabě i silněji bazické zemi, obvykle ve štěrbinách skal, balvanů a zídek (většina recentních nálezů pochází právě z maltovou vyplněných štěrbin zdí, od nížin po 1510 m pod vrcholem Studniční hory v Krkonoších) na otevřených až mírně zastíněných biotopech, z nížin vysoko do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření vzhledem k prakticky neexistujícímu cílenému sběru a historickému zahrnování do komplexu Bryum capillare prakticky neznámé (doklady autora z Labského dolu, Rudné rokle a Studniční hory v Krkonoších, údolí Berounky u Skryjí a z Žofína v Novohradských horách). Pravděpodobně je však druhem, vyskytujícím se roztroušeně, místy pravidelně po celém území, z nížin až do nejvyšších poloh.
Celkové: Evropa, severní Afrika, střední a severní Asie, Japonsko, Severní Amerika a Grónsko, Patagonie, subantarktické ostrovy, Austrálie.

Variabilita: variabilita druhu je málo známá.

Možné záměny: přestože jde o habitem nenápadný druh, v terénu nerozlišitelný od druhů komplexu Bryum pallescens – Bryum algovicum, případně i forem B. capillare či B. caespiticium, kombinace malých výtrusů (do 14 µm), synoických gametangií a dobře vyvinutého endostomu s přívěskatými ciliemi by jej měla vcelku bezpečně odlišit.
Bryum torquescens – liší se za sucha zřetelně spirálně stočenými listy a větším vzrůstem.

Bryum pallescens Schleich. ex Schwägr. – prutník plavý

Syn.: Bryum lonchocaulon Müll. Hal., * Bryum cirrhatum Hoppe & Hornsch., hom. illeg., Plagiobryum pallescens (Schleich. ex Schwägr.) Pedersen

Rostliny 1 – 2 cm vysoké, zelené až nahnědlé, v obvykle hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, pod vrcholem větvené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy jemně až hrubě papilnaté.

Listy nahloučené pod vrcholem, za sucha volně přitisklé a slabě pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,5 – 1,0 × 1,5 – 3,5 mm, vejčitě kopinaté až kopinaté s postupně zúženou špičkou, ± nesbíhavé, báze načervenalá. Okraje celokrajné nebo jemně zoubkaté pod špičkou, téměř v celé délce ohrnuté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, obvykle vybíhající hladkým až slabě zoubkatým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, slabě tečkované, 12 – 20 × 40 – 60 µm, na okraji zřetelný lem z 3 – 5 řad úzkých silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech kratší až téměř isodiametrické, mírně rozšířené, zřetelné zejména u perichaetiálních listů.

Autoický, vzácněji synoický nebo heteroický.

Tobolka převislá, symetricky vejčitá, hruškovitá až dlouze vejčitá, světle až tmavě hnědá za zralosti; exothecium z obdélníkových, slabě laločnatých, mírně ztlustlých buněk, u ústí krátce příčně obdélníkovitých. Víčko krátce kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé, úzce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty poměrně široce perforované, cilie dlouhé, obvykle dlouze přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 16 – 22 µm.

Ekologie: na slabě i silněji bazické zemi, ve štěrbinách skal , balvanů a zídek na otevřených až mírně zastíněných biotopech, z nížin do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: velmi široce rozšířený, v oblastech bazických substrátů hojný druh, jinde roztroušeně, převážně na zídkách a jiných antropogenních substrátech. Synoický taxon (Bryum lonchocaulon) je rozšířen mnohem sporadičtěji, avšak patrně rovněž po celém území (srov. též Podpěra, Acta Acad. Scientiarum Čechoslovenicae Basis Brunensis 31(5-6), 1959, p. 253-309)
Celkové: Evropa, severní a střední Afrika, střední a severní Asie, Čína, Japonsko, Severní Amerika a Grónsko, hory Střední a Jižní Ameriky.

Variabilita: velmi variabilní druh, jak v celkovém habitu, tak v mikroskopických znacích. Typické rostliny (u nás také nejběžnější) jsou autoické, ale většina recentních autorů do variability druhu zahrnuje i heteroické nebo synoické populace, které byly v Evropě dříve rozlišovány pod ilegitimním jménem B. cirrhatum Hoppe & Hornsch. (prutník osinatý). Zolotov (2000) však považuje tento taxon za dobrý druh a označuje jej (na základě dřívějších Ochiho prací) jménem B. lonchocaulon.

Možné záměny: Bryum algovicum – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum archangelicum – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum creberrimum – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum intermedium – viz poznámku pod tímto druhem.

Bryum pseudotriquetrum (Hedw.) P. Gaertn., B. Mey. & Scherb. – prutník hvězdovitý

Syn.: Plagiobryum pseudotriquetrum (Hedw.) Pedersen, * Bryum ventricosum Relhan, nom. illeg.

Rostliny 1 – 5 (– ca. 10) cm vysoké, zelené, na exponovaných místech až hnědočervené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy statné, vzpřímené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy hrubě papilnaté.

Listy rovnoměrně rozmístěné po lodyze, za sucha slabě pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, zřetelně až dlouze sbíhavé, 1,0 – 2,0 × 2 – 4,5 mm, vejčité až vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze červená. Okraje pod špičkou obvykle zřetelně zoubkaté, téměř v celé délce ohrnuté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, vybíhající krátkým, obvykle zoubkatým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě nebo silněji rovnoměrně ztlustlé, tečkované, (15 –) 18 – 25 × 40 – 60 µm, na okraji výrazný lem z ca. 3 – 5 řad úzkých silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech prakticky nerozlišené, kratší.

Dvoudomý.

Tobolka převislá, symetricky prodlouženě vejčitá, hnědá až hnědočervená za zralosti; exothecium z krátce až dlouze obdélníkových, ve spodní části laločnatých, více či méně silnostěnných buněk, u ústí isodiametrických nebo krátce příčně obdélníkovitých a méně ztlustlých. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi oranžové až hnědočervené, úzce lemované, v horní části hyalinní, trámčité. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široce oválně perforované, cilie dobře vyvinuté, dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 12 – 18 µm.

Ekologie: na zpravidla vlhké, slabě i silněji bazické zemi, ve vlhkých štěrbinách skal a balvanů na otevřených až mírně zastíněných biotopech, v prameništích, slatiništích a přechodových rašeliništích, z nížin do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: široce rozšířený druh po celém území státu, nejhojnější ve vyšších polohách na alespoň slabě bazických substrátech.
Celkové: kosmopolitní.

Variabilita: druh není paradoxně i přes svou hojnost příliš variabilní, problémy snad mohou občas působit pouze kompaktní horské formy. Mnozí autoři řadí do variability druhu taxon Bryum bimum, někteří (Anderson L.E. & al., Bryologist 93: 448 – 499) dokonce i taxon Bryum neodamense.

Možné záměny: Bryum bimum – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum alpinum – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum neodamense – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum schleicheri – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum turbinatum – viz poznámku pod tímto druhem.

Bryum neodamense Itzigs. – prutník neudamský

Syn.: Bryum pseudotriquetrum var. neodamense (Itzigs.) Büse, Bryum pseudotriquetrum subsp. neodamense (Itzigs.) J.J. Amann

Rostliny až 10 cm vysoké, zelené, naspodu obvykle tmavohnědé až začernalé, ve vysokých, řídkých trsech. Lodyhy statné, vzpřímené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy hrubě papilnaté.

Listy rovnoměrně rozmístěné po lodyze, za sucha slabě pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, ± vyduté, podlouhle vejčité s krátkou až tupou, často kápovitou špičkou, krátce sbíhavé, báze načervenalá. Okraje celokrajné nebo pod špičkou nezřetelně zoubkaté, ploché nebo naspodu slabě ohrnuté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, končící ± ve špičce nebo těsně pod ní, případně krátce vybíhající krátkým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité až prodlouženě šestiúhlé, slabě nebo silněji rovnoměrně ztlustlé, ± tečkované, 16 – 18 µm široké, na okraji ± výrazný lem z ca. 3 – 5 řad úzkých silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech prakticky nerozlišené, kratší.

Dvoudomý, velmi vzácně plodný, u nás sporofyty nezaznamenány (znaky sporofytu se udávají stejné jako u B. pseudotriquetrum).

Ekologie: na vlhké, bazické zemi ve slatiništích a přechodových rašeliništích v nížinách.

Rozšíření: Česká rep.: jediná známá historická lokalita na slatiništích Čaganov u Bzence (leg. Podpěra 1906; lokalita podle samotného autora zanikla, považován proto za vyhynulý druh). Šmardou udávaný výskyt v jesenické Velké kotlině se zakládá na mylném určení druhu B. weigelii.
Celkové: vzhledem k problematickému vymezení nejisté. Udáván z většiny zemí střední, severní a západní Evropy, méně jisté údaje z jižní a východní Evropy, Turecka, Kavkazu, Sibiře, Altaje, Číny, severní části Severní Ameriky a Grónska.

Variabilita: navzdory své všeobecné vzácnosti velmi variabilní v celkovém habitu, tvaru listů, zatupělosti špičky a míře případné vybíhavosti žebra, tedy diakritických znacích vůči druhu Bryum pseudotriquetrum. Vzhledem k těmto skutečnostem se zdá být pravděpodobné, že jde pouze o extrémní stanovištní modifikaci druhu Bryum pseudotriquetrum, solidní studie komplexu však dosud neexistují.

Možné záměny: Bryum pseudotriquetrum – liší se postupně ostře zašpičatělými, dlouze sbíhavými listy s vybíhavým žebrem, špičky nejsou kápovité.
Bryum cyclophyllum – viz poznámku pod tímto druhem.

sect. Penduliformia Kindb.

Poměrně malé až středně velké rostliny (ca. 0,5 – 2,5 cm) s listy nahloučenými pod vrcholem. Listy na bázi červené, s dobře diferencovaným, několikařadým, ale jednovrstevným okrajem, nezřetelně sbíhavé. Buňky listů 12 – 24 µm široké, netečkované nebo slabě tečkované. Tobolky dlouze hruškovité až elipsoidní, hnědé, postupně zúžené ve štět. Cilie endostomu často redukované, kolénkaté nebo krátce přívěskaté. Výtrusy středně velké až velké, 18 – 35 (– 50) µm. Rhizoidální i axilární gemy chybí.

Bryum algovicum Sendtn. ex Müll. Hal. – prutník převislý

Syn.: Plagiobryum algovicum (Sendtn. ex Müll. Hal.) Pedersen, * Bryum pendulum (Hornsch.) Schimp., hom. illeg.

Rostliny 0,5 – 1,0 (– 1,5) cm vysoké, v hustých trsech. Lodyhy hnědočervené, ve spodní části s hustým rhizoidálním vlášením.

Listy poněkud nahloučené v růžici pod vrcholem, za sucha mírně pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,5 – 0,8 × 1,5 – 2,5 mm, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou a načervenalou bází. Okraje celokrajné, ohrnuté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, vybíhavé.

Buňky v horní části listu kosníkovité, kolem 15 µm široké, na okraji poměrně široký lem úzkých silnostěnných buněk. Křídelní buňky téměř isodiametrické, mírně nafouklé, až 40 µm široké.

Synoický, vzácně i autoický nebo dvoudomý.

Tobolka převislá, symetricky vejčitá až prodlouženě vejčitá, u ústí červená; exothecium z nepravidelných, krátce obdélníkovitých až prodloužených, slabě laločnatých buněk, u ústí ± isodiametrických. Víčko kuželovité s ostrou nebo zatupělou špičkou.

Zuby exostomu na bázi žluté až hnědavé, v horní části hyalinní, trámčité s četnými šikmými spojujícími přepážkami. Endostom hyalinní, v bazální části pevně přirostlý k endostomu, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty úzce vejčitě až čárkovitě perforované, cilie obvykle krátké, kolénkaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 20 – 35 (–40) µm.

Ekologie: na hlinité až písčité půdě ve štěrbinách bazických skal a balvanů nebo na obnaženém substrátu, z nížin vysoko do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: ve všech oblastech s bazickými substráty od nejteplejších oblastí po naše nejvyšší polohy (cf. Podpěra, Bryum generis monographiae prodromus – II, 1973, pp. 306 – 362), kde roste i na sekundárních, antropogenních substrátech, recentně však vůbec nebyl zaznamenán – není však jisté, zda není do jisté míry pouze přehlížen.
Celkové: Evropa, středo-východní Afrika, Blízký Východ, Kavkaz, střední, severní a východní Asie, Japonsko, Severní Amerika a Grónsko, hory Jižní Ameriky, subantarktické ostrovy, Austrálie a Nový Zéland.

Variabilita: druh je značně variabilní téměř ve všech znacích včetně diakritických. Značná variabilita je zejména ve tvaru tobolky, míře vývinu endostomu – zejména cilií a perforací endostomu, proměnlivý je počet šikmých spojujících přepážek na vnější straně exostomu. Velké rozdíly jsou rovněž ve velikosti výtrusů mezi populacemi, některé nepřesahují za plné zralosti ca. 24 µm, jiné mají všechny výtrusy přes 30 µm. Zejména vysokohorské populace mohou mít jiné než synoické rozložení gametangií. Variabilita může být do jisté míry způsobena tím, že se jedná o komplex několika drobnějších nerozlišených taxonů nebo může jít o důsledek hybridizace s blízce příbuznými taxony. Nominátní varieta by měla být dvoudomá, synoické rostliny (nejběžnější stav) jsou popisovány jako var. rutheanum (Warnst.) Crundw.

Možné záměny: Bryum archangelicum – liší se absencí šikmých spojujících přepážek exostomu a volným endostomem.
Bryum intermedium – liší se absencí šikmých spojujících přepážek exostomu, volným endostomem a asymetrickými tobolkami.
Bryum pallescens – liší se absencí šikmých spojujících přepážek exostomu, volným endostomem a autoickým rozdělením gametangií.
Bryum creberrimum – liší se absencí šikmých spojujících přepážek exostomu, volným endostomem a mnohem menšími výtrusy.
Bryum arcticum – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum warneum – viz poznámku pod tímto druhem.

Bryum archangelicum Bruch & Schimp. – prutník nachýlený

Syn.: Plagiobryum archangelicum (Bruch & Schimp.) Pedersen, Bryum amblyodon Müll. Hal., Bryum inclinatum (Sw. ex Brid.) Blandow, hom. illeg., Bryum stenotrichum Müll. Hal., Bryum imbricatum auct., B. curvatum Kaurin & Arnell

Rostliny 0,5 – 2,5 cm vysoké, tmavě zelené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědým rhizoidálním vlášením.

Listy převážně nahloučené pod vrcholem, za sucha volně přitisklé a slabě pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,7 – 1,2 × 1,5 – 3,0 mm, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou a načervenalou bází. Okraje celokrajné, téměř v celé délce ohrnuté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, vybíhající zubatým hrotem.

Buňky v horní části listu krátce až dlouze kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, 14 – 18 µm široké, na okraji lem z 1 – 2 řad úzkých silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech kratší až téměř isodiametrické, mírně rozšířené, nápadnější u perichaetiálních listů.

Synoický.

Tobolka převislá, symetricky vejčitá, hruškovitá až dlouze vejčitá, světle až tmavě hnědá za zralosti, se světle oranžovým až červeným zúženým ústím; exothecium z krátce až dlouze obdélníkových, alespoň slabě laločnatých, více či méně silnostěnných buněk, u ústí téměř isodiametrických. Víčko kuželovité, tupé až krátce špičaté.

Zuby exostomu na bázi oranžové až hnědočervené, úzce lemované, v horní části hyalinní, trámčité. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/3 – 1/2 výšky, segmenty úzce až široce oválně perforované, cilie obvykle krátké, lámavé, redukované, vzácně některé dobře vyvinuté a přívěskaté.

Výtrusy papilnaté, (16–) 22 – 34 (–44) µm.

Ekologie: na slabě i silněji bazické zemi, obvykle ve štěrbinách skal a balvanů na otevřených i mírně zastíněných biotopech, z nížin vysoko do alpínského pásma, u nás převážně v horách.

Rozšíření: Česká rep.: historicky na řadě lokalit s výskytem bazických hornin od nížin do nejvyšších poloh (cf. Podpěra, Bryum generis monographiae prodromus – II, 1973, pp. 17 – 202), recentně doložen pouze z Rudné rokle v Krkonoších, Vřesové studánky v Hr. Jeseníku, údolí Berounky u Skryjí a z Hranic na Moravě.
Celkové: Evropa, severní Afrika, střední a severní Asie, Čína, Japonsko, Severní Amerika a Grónsko, hory Jižní Ameriky, subantarktické ostrovy, Austrálie.

Variabilita: druh, zejména v tomto pojetí, je mimořádně variabilní zejména ve znacích sporofytu. Tobolka je u kompaktních forem krátce vejčitá po dlouze vejčitou u forem z méně extrémních stanovišť, ústí může být velmi úzké i poměrně široké, bledě žluté až červené. Mimořádná je variabilita ve velikosti a barvě výtrusů (populace s velkými, za zralosti až černými výtrusy byly popisovány jako B. archangelicum oproti běžnějším formám, popisovaným jako B. amblyodon) a míře vyvinutí cilií. Není jisté, nakolik může být variabilita taxonu případně způsobena hybridizací s příbuznými taxony (např. B. pallescens a B. algovicum), existencí kryptotaxonů nebo zda je čistě projevem fenotypické variability na širokém spektru ekologických stanovišť, každopádně mezi dříve rozeznávanými taxony B. archangelicum, B. amblyodon a B. curvatum existuje řada přechodných typů a na základě morfologických znaků je není možné rozeznávat.

Možné záměny: Bryum algovicum – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum pallescens – liší se zpravidla autoickým rozmístěním gametangií, dobře vyvinutými přívěskatými ciliemi, výtrusy nepřesahují ca. 24 µm.
Bryum creberrimum – liší se dobře vyvinutými přívěskatými ciliemi a mnohem menšími výtrusy (< 14 µm).
Bryum intermedium – liší se asymetrickými tobolkami.
Bryum longisetum – viz klíčové znaky.

Nomenklatorická poznámka: druh u nás (i jinde v Evropě) byl dlouho znám pod ilegitimním jménem B. inclinatum (tak je uváděn např. i v klíčích Pilous & Duda 1960 či ještě Smith 1978). Po prokázání ilegitimity jména bylo používáno jméno B. stenotrichum (např. Nyholm 1993) a později ještě starší B. imbricatum (např. Frey & al. 1995). Demaret & Geissler (1990) však prokázali, že typ jména B. imbricatum není identický s taxonem, který byl označován jako B. inclinatum či B. stenotrichum a za nejstarší použitelné jméno pro něj považují B. amblyodon. I to je však mladší než B. archangelicum, které musí být použito, pokud jsou B. amblyodon a B. archangelicum považovány za synonyma (Holyoak 2004).

Bryum intermedium (Brid.) Blandow – prutník prostřední

Syn.: Bryum nitidulum Lindb.

Rostliny 0,5 – 2 cm vysoké, světle zelené nebo žlutozelené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy krátké, vzpřímené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy papilnaté.

Listy nahloučené pod vrcholem, za sucha volně přitisklé a slabě pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,7 – 1,2 × 2,0 – 3,5 mm, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, nesbíhavé, báze načervenalá. Okraje celokrajné nebo jemně zoubkaté pod špičkou, téměř v celé délce ohrnuté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, vybíhající hladkým až slabě zoubkatým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, netečkované, 12 – 16 × 40 – 60 µm, na okraji ± zřetelný lem z 2 – 4 řad úzkých silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech kratší až téměř isodiametrické, mírně rozšířené, zřetelné zejména u perichaetiálních listů.

Synoický.

Tobolka převislá, asymetricky vejčitá, hruškovitá až dlouze vejčitá, světle hnědá až hnědočervená nebo tmavě hnědá za zralosti; exothecium z obdélníkových, ± laločnatých, více či méně silnostěnných buněk, u ústí krátce příčně obdélníkovitých. Víčko krátce kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé, úzce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/3 – 1/2 výšky, segmenty poměrně široce perforované, cilie dlouhé, kolénkaté nebo krátce přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 18 – 24 (– 32) µm.

Ekologie: vzhledem k malé dokumentovanosti u nás nedobře známá – na slabě i silněji bazické, otevřené, často písčité zemi, ve štěrbinách zídek, balvanů a skal na otevřených až mírně zastíněných biotopech, z nížin do alpínského pásma.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření u nás velmi málo známé, recentnějediný doklad z býv. lomu u obce Horní Morava v Kralickém Sněžníku. Podle zpracování Podpěry (Acta Acad. Scientiarum Čechoslovenicae Basis Brunensis 30(3), 1958, p. 89-130) jím revidované položky z Rečkova u Bělé p. B., Prahy, Libčic, úd. ‘Louisental’ u Rokytnice, krkonošských Rýchor, Žampachu u Žamberka, Herálce na Českomor. vrchovině, Náměšti, Jedlé a Králic u Náměšti n. Osl., v úd. Svitavy mezi Blanskem a Adamovem, na Bílé hoře u Štramberka.
Celkové: Evropa, severní Afrika, Kavkaz, střední a severní Asie, Severní Amerika, Austrálie a Nový Zéland.

Variabilita: variabilní zejména v délce tobolky, míře diferenciace přívěsků cilií a obvyklá je variabilita v mohutnosti a celkovém habitu. Severské kompaktní horské formy byly rozeznávány jako B. nitidulum Lindb., oba taxony však byly recentně Holyoakem (2004) synonymizovány.

Možné záměny: Bryum algovicum – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum archangelicum – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum pallescens – liší se symetrickou tobolkou, obvykle autoickým rozložením gametangií a zpravidla menšími výtrusy. Cilie jsou dlouze přívěskaté.

Bryum longisetum Blandow ex Schwägr. – prutník dlouhoštětý (prutník nachýlený dlouhoštětý)

Syn.: Bryum inclinatum subsp. longisetum (Blandow ex Schwägr.) J.J. Amann

Rostliny ca. 1 – 2 cm vysoké, zelené, ve více či méně hustých trsech, velmi podobné předchozímu druhu. Lodyhy vzpřímené, hnědočervené, ve spodní části s hustým, hnědým rhizoidálním vlášením.

Listy převážně nahloučené pod vrcholem, za sucha volně přitisklé a slabě pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou a načervenalou bází. Okraje celokrajné, téměř v celé délce ohrnuté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, vybíhající zubatým hrotem.

Buňky v horní části listu krátce až dlouze kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, ca. 12 – 18 µm široké, na okraji zřetelný lem z 2 – 4 řad úzkých silnostěnných buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech kratší až téměř isodiametrické, mírně rozšířené, nápadnější u perichaetiálních listů.

Synoický. Štět nápadně dlouhý, ca. 5 – 10 cm.

Tobolka převislá, symetricky hruškovitá až dlouze vejčitá, hnědá za zralosti, se světle oranžovým až červeným zúženým ústím; exothecium z krátce až dlouze obdélníkových, alespoň slabě laločnatých, více či méně silnostěnných buněk, u ústí téměř isodiametrických. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi oranžové až hnědočervené, úzce lemované, v horní části hyalinní, trámčité. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/3 výšky, segmenty úzce oválně perforované, cilie obvykle krátké, lámavé, redukované.

Výtrusy papilnaté, ca. 40 – 50 µm.

Ekologie: na vlhké, rašelinné zemi v nevápnitých slatiništích a přechodových rašeliništích.

Rozšíření: Česká rep.: prokazatelně zřejmě jen historicky na Borkovických blatech (leg. Podpěra 1899), položka, určená Podpěrou jako B. longisetum z Přívorů v Polabí (leg. Velenovský 1881)má výtrusy okolo 27 – 32 µm a rostliny jsou autoické.
Celkové: severní a střední Evropa (zde téměř všude patrně vyhynulý), udáván i ze Severní Ameriky.

Variabilita: variabilita druhu je vzhledem k vzácnosti málo známá, výtrusy jsou v některých pramenech udávány i menší, okolo 30 µm. Vzhledem k této variabilitě v hlavních diakritických znacích a výskytu – navíc mimořádně vzácnému – pouze v extrémních biotopech není zcela jisté, jestli je oprávněné odlišování tohoto taxonu od mimořádně variabilního druhu Bryum archangelicum; cílená studie bohužel neexistuje.

Možné záměny: Bryum archangelicum – viz klíčové znaky.

sect. Caespitibryum (Podp.) J.J. Amann

Poměrně malé až středně velké rostliny (ca. 0,5 – 2 cm) s listy nahloučenými pod vrcholem. Listy na bázi červené, s velmi slabě diferencovaným nebo zcela nerozlišeným, jednovrstevným okrajem, ± nesbíhavé. Buňky listů 12 – 20 µm široké, netečkované nebo slabě tečkované. Tobolky dlouze hruškovité až elipsoidní, bledé až hnědé, postupně zúžené ve štět. Cilie endostomu dobře vyvinuté, přívěskaté. Výtrusy malé až středně velké, 10 – 20 µm. Rhizoidální gemy časté, axilární množilky chybí.

Bryum caespiticium Hedw. – prutník drnatý

Syn.: Bryum badium (Bruch ex Brid.) Schimp., Bryum comense Schimp.

Rostliny 0,5 – 2 cm vysoké, světle, šedavě až hnědě zelené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, sympodiálně větvené, ve spodní části s hustým, oranžově hnědým až hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy jemně až hrubě papilnaté.

Listy ± nahloučené pod vrcholem, za sucha volně přitisklé a slabě pokroucené, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,4 – 1,0 × 1,2 – 2,5 mm, vejčitě kopinaté až kopinaté s postupně zúženou špičkou a načervenalou bází, téměř nesbíhavé. Okraje úzce nebo široce ohrnuté, někdy téměř ploché, celokrajné nebo nezřetelně vybíhajícími rohy zoubkaté. Žebro silné, na bázi červenohnědé, zřetelně vybíhající poměrně dlouhým, hladkým až ostře zubatým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě nebo silněji rovnoměrně ztlustlé, někdy tečkované, ca. 12 – 16 × 30 – 70 µm, na okraji nezřetelný lem z 1 – 4 řad prodloužených buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech skupina téměř isodiametrických, slabě nafouklých buněk, zejména u perichaetiálních listů.

Dvoudomý.

Tobolka převislá, symetricky hruškovitá až prodlouženě vejčitá, bledě hnědá až hnědočervená za zralosti; exothecium z obdélníkových až prodloužených, více či méně silnostěnných, ± nelaločnatých buněk, u ústí téměř isodiametrických a méně ztlustlých. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé až hnědočervené, úzce lemované, v horní části hyalinní, trámčité. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široce oválně perforované, cilie dobře vyvinuté, dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy téměř hladké až jemně papilnaté, 9 – 16 µm.

Ekologie: na suché až mírně vlhké, kyselé i slabě bazické zemi otevřených stanovišť, typicky na okrajích cest, zídkách apod., ve štěrbinách silikátových skal a balvanů, z nížin nad hranici lesa, ale častěji v nižších a středních polohách.

Rozšíření: Česká rep.: hojný druh ve všech našich oblastech. B. badium je Podpěrou (Acta Acad. Scientiarum Čechoslovenicae Basis Brunensis 29(3), 1957, p. 179-187) udáváno z Jenšovic u Mělníka, Libčic n. Vlt., Hrabanovské černavy, Prahy (Motol, Strahov), Olomouce, Ferdinandska u Vyškova a jesenického Šeráku.
Celkové: kosmopolitní.

Variabilita: druh je mimořádně variabilní nejen v habitu a mohutnosti rostlin, ale i mikroskopických znacích gametofytu a sporofytu. Velmi proměnlivá je tloušťka stěn a z ní vyplývající tvar buněk, míra jejich tečkování, síla žebra a jeho zubatost ve vybíhající části, barva tobolky, velikost výtrusů a další znaky. Do variability bývá většinou dnešních autorů řazeny taxony B. badium (Bruch ex Brid.) Schimp. (Bryum caespiticium var. badium Bruch ex Brid.), které se má oproti typické formě B. caespiticium vyznačovat hnědou barvou tobolky, velikostí výtrusů při horní hranici variability, intenzivněji žlutým endostomem a mohutnějším žebrem, vybíhajícím v zubatý chlup. B. comense se má odlišovat výrazně tečkovanými buňkami listů. Naopak B. kunzei bylo v nejnovějším zpracování skupiny (Holyoak 2004) potvrzeno jako dobrý taxon.

Možné záměny: Bryum kunzei – liší se střechovitými, vydutými listy, které jsou podlouhle vejčité a poměrně náhle zúžené do špičky s vybíhavým žebrem; okraj bývá plochý.
Druhy z okruhu B. pallescens – B. archangelicum – B. algovicum mají mnohem větší výtrusy, nejsou dvoudomé a mají výrazněji rozlišený lem listů.

Bryum funkii Schwägr. – prutník Funckův

Rostliny 0,5 – 1 cm vysoké, bělavě až světle zelené, v řídkých trsech nebo jednotlivě rostoucí. Lodyhy vzpřímené, sympodiálně větvené, ve spodní části s oranžovým až hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy jemně až hrubě papilnaté.

Listy ± nahloučené pod vrcholem, za sucha střechovitě přitisklé a prakticky nepokroucené, za vlhka nepatrně odstávající od lodyhy, 0,5 – 1,5 × 0,6 – 2 mm, vejčité až téměř okrouhlé v obrysu, silně kýlnatě vyduté s postupně zúženou širokou špičkou a načervenalou bází, téměř nesbíhavé. Okraje ploché, celokrajné. Žebro silné, na bázi červenohnědé, vybíhající krátkým, hladkým hrotem.

Buňky v horní části listu široce kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, ca. 16 – 20 × 30 – 50 µm, na okraji ± nelemované, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech skupina téměř isodiametrických, slabě nafouklých buněk, výraznější u perichaetiálních listů.

Dvoudomý.

Tobolka převislá, symetricky hruškovitá až vejčitá, hnědá za zralosti; exothecium z obdélníkových až prodloužených, silnostěnných, nelaločnatých buněk, u ústí téměř isodiametrických a méně ztlustlých. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé až hnědé, úzce lemované, v horní části hyalinní, trámčité. Endostom nažloutlý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široce oválně perforované, cilie dobře vyvinuté, dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy téměř hladké až jemně papilnaté, 16 – 18 µm.

Ekologie: na suché až mírně vlhké, slabě nebo silněji bazické, jílovité až písčité zemi otevřených až pionýrských stanovišť, z nížin nad hranici lesa.

Rozšíření: Česká rep.: u nás málo známý druh, častěji v minulosti udávaný (Podpěra, Acta Acad. Scientiarum Čechoslovenicae Basis Brunensis 32(8), 1960, p. 345-350) z vápencových oblastí (Praha (Radotín, Hlubočepy), Český kras (Sv. Ivan), podkrkonošské vápence (Černý Důl, Horní Lánov), sudetské kary (Krkonoše - Úpská jáma, Hr. Jeseník - Velká kotlina), Brno-Slatina), současné rozšíření zcela neznámé (poslední sběry z Podkrkonoší z roku 1949, snad k druhu patří i recentní doklad od Čejše na Hodonínsku).
Celkové: Evropa, severní a střední Asie, Čína.

Variabilita: druh je oproti ostatním taxonům komplexu B. caespiticium nepříliš variabilní.Historicky popsané infraspecifické taxony jsou téměř s jistotou jen nevýznamnými modifikacemi.

Možné záměny: Bryum kunzei – liší se nekýlnatými, relativně užšími a delšími listy, užším (45 – 60 vs. 60 – 120 µm), více vybíhavým žebrem, delšími buňkami listů, růstem v poměrně hustých trsech a obvyklou absencí sporofytů.
Bryum elegans – viz poznámku pod tímto druhem.

Bryum kunzei Hoppe & Hornsch. – prutník Kunzeův (prutník drnatý Kunzeův)

Syn.: Bryum caespiticium subsp. kunzei (Hoppe & Hornsch.) Podp., Bryum caespiticium var. imbricatum Bruch & Schimp.

Rostliny 0,5 – 2 cm vysoké, světle, šedavě nebo živě zelené, v hustých trsech. Lodyhy vzpřímené, sympodiálně větvené, ve spodní části s hustým, hnědým rhizoidálním vlášením, rhizoidy jemně až hrubě papilnaté.

Listy ± nahloučené pod vrcholem, za sucha střechovitě přitisklé a slabě pokroucené, za vlhka slabě odstávající od lodyhy, 0,4 – 0,6 × 0,5 – 1,0 mm, podlouhle vejčité až obvejčité s náhle zúženou špičkou a načervenalou bází, téměř nesbíhavé. Okraje úzce ohrnuté nebo ploché, celokrajné. Žebro silné, na bázi červenohnědé, zřetelně vybíhající poměrně dlouhým, ± hladkým, často hyalinním hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě nebo silněji rovnoměrně ztlustlé, někdy tečkované, ca. 12 – 16 × 30 – 70 µm, na okraji nezřetelný lem z 1 – 2 řad prodloužených buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech skupina téměř isodiametrických, slabě nafouklých buněk, zejména u perichaetiálních listů.

Dvoudomý, vzácně plodný. Sporofyt udáván jako u typické formy B. caespiticium.

Ekologie: málo známá, nejsou udávány odlišnosti oproti B. caespiticium, ale vzhledem k mnohem menší rozšířenosti nezasahuje do extrémnějších biotopů.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření v podstatě není známé. Podle Podpěry (Acta Acad. Scientiarum Čechoslovenicae Basis Brunensis 29(3), 1957, p. 144-155) řada historických lokalit v nižších až středních polohách (Lobeč u Kralup n. Vlt., Libčice, Oplot u Přeštic, Praha, Český kras (Tetín, Cís. rokle, Loděnice, Hostín), Český Krumlov, Sloupnice u Litomyšli, Nový Dvůr u Litovle, Hluboké údolí u Náměšti, Slavonín u Olomouce, Vyškov, úd. Křetinky u Letovic, úd. Svratky u Tišnova,, Chudčice, Josefské úd. u Adamova, Brno-Slatina, Kounice, Nová Ves u Oslavan, Klentnice u Mikulova), bez kritické revize je však obtížné údaje převzít.
Celkové: patrně rovněž téměř neznámé, udáván z velké části Evropy, Blízkého Východu, střední Asie.

Variabilita: málo známá.

Možné záměny: Bryum caespiticium – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum funkii – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum elegans – viz poznámku pod tímto druhem.

sect. Doliolidium (MÜll. Hal.) MÜll. Hal.

Poměrně malé rostliny (ca. 0,5 – 1,5 cm) s listy ± rovnoměrně rozmístěnými po krátké lodyze. Listy na bázi zelené, s velmi slabě diferencovaným nebo zcela nerozlišeným, jednovrstevným okrajem, ± nesbíhavé. Buňky listů 10 – 20 µm široké, netečkované. Tobolky krátce hruškovité, červenohnědé, náhle zúžené ve štět. Cilie endostomu dobře vyvinuté, přívěskaté. Výtrusy malé, 10 – 14 µm. Typická tvorba axilárních cibulkatých množilek, rhizoidální gemy tvořeny příležitostně.

Bryum dichotomum Hedw. – prutník dvoubarevný

Syn.: Bryum bicolor Dicks., Bryum dunense A.J.E. Sm. & H. Whitehouse, ?Bryum barnesii J.B. Wood, Bryum versicolor A. Br. ex Bruch & Schimp., Bryum excurrens Lindb., * Bryum atropurpureum Bruch & Schimp.

Rostliny 0,5 – 1,5 cm vysoké, světle zelené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy krátké, vzpřímené, zelené, na bázi s žlutohnědým až hnědočerveným rhizoidálním vlášením, rhizoidy papilnaté.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po krátké lodyze, obvykle poněkud vyduté, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,4 – 0,7 × 0,7 – 1,2 mm, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze zelená. Okraje celokrajné, vzácněji zoubkaté pod špičkou, úzce ohrnuté nebo téměř ploché. Žebro silné, zelené, s věkem hnědnoucí, vybíhající kratším nebo delším hladkým, vzácněji zoubkatým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, 10 – 16 × 30 – 60 µm, na okraji velmi slabě odlišený lem z užších buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech kratší až čtvercové.

Vegetativní rozmnožování pomocí cibulkatých gem (množilek) v paždích listů, tyto obvykle v počtu 1 – 2 v axile, vzácně 3 – 4, zelené až žlutozelené, vejčité, ca. 200 – 650 µm dlouhé, se zřetelnými listovými primordii, vyrůstajícími po celé množilce. Rhizoidální gemy někdy rovněž přítomny, žluté až žlutohnědé, ± kulovité, 70 – 100 µm široké.

Dvoudomý.

Tobolka převislá, symetricky krátce vejčitá až hruškovitá se zřetelně užším krkem náhle zúženým do štětu, hnědočervená až karmínová za zralosti; exothecium z nepravidelně obdélníkových i téměř isodiametrických, mírně silnostěnných buněk, u ústí téměř isodiametrických. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé, široce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom žlutý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široké, široce perforované, cilie dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy téměř hladké až jemně papilnaté, 10 – 14 µm.

Ekologie: na holé, kyselé až slabě bazické, písčité až jílovité zemi, z nížin do horských oblastí, pionýrský druh s nízkou konkurenční schopností.

Rozšíření: Česká rep.: velmi hojný druh téměř na celém území státu, osídlující i ruderální biotopy, chybí v nejvyšších polohách.
Celkové: kosmopolitní.

Variabilita: značně variabilní druh, popsaný z celého světa pod různými jmény. Kromě obvyklé variability ve vzrůstu, habitu, tvaru listů a buněk je proměnlivá míra vybíhavosti žebra, počet a zejména velikost úžlabních množilek (rostliny s ojedinělými, většími množilkami a dlouze vybíhavým žebrem byly popsány jako B. dunense), zubatost listů a vybíhavé části žebra (zřetelně zubaté typy byly popsány jako B. excurrens z jižního Norska), míra ohrnutí listů a zabarvení (žíhané rostliny s ohrnutými listy v celé délce jsou ve střední Evropě někdy rozlišovány jako B. versicolor). Na druhou stranu byly některé taxony, dříve zahrnované do variability druhu po nových taxonomických zpracováních opět „oživeny“ (Bryum barnesii J.B. Wood, viz poznámku pod druhem B. gemmiferum) či dokonce nově popsány (Bryum dyffrynense Holyoak, J. Bryol. 25: 108, 2003)

Možné záměny: Bryum gemmiferum – liší se mnohem početnějšími (5 – 25), menšími (100 – 250 µm) množilkami, které bývají zpravidla žlutější až naoranžovělé, listová primordia jsou menší a vyrůstají jen v horní části gem. Taxon, označovaný jako Bryum barnesii se má lišit větším počtem zelených množilek v paždí listů (viz poznámku pod druhem B. gemmiferum).
Podobné druhy rodu Pohlia s jednotlivými úžlabními množilkami (zejména P. drummondii, P. andalusica) se liší užšími, dlouze obdélníkovitými buňkami listů a žebrem končícím pod špičkou.

Bryum gemmiferum R. Wilczek & Demaret – prutník množilkonosný

Rostliny 0,5 – 1,5 cm vysoké, světle zelené až žlutozelené, v obvykle hustých trsech. Lodyhy krátké, vzpřímené, zelené až červenohnědé, na bázi s hnědavým rhizoidálním vlášením, rhizoidy papilnaté.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po krátké lodyze, slabě až výrazně vyduté, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, 0,5 – 0,8 × 0,8 – 1,2 mm, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze zelená. Okraje celokrajné nebo nezřetelně zoubkaté pod špičkou, úzce ohrnuté naspodu nebo ± ploché. Žebro silné, zelené, s věkem hnědnoucí, končící ve špičce nebo vybíhající kratším nebo delším hladkým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, 14 – 22 × 30 – 60 µm, na okraji slabě odlišený lem z 1 – 3 užších buněk, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech kratší až čtvercové.

Vegetativní rozmnožování pomocí cibulkatých gem (množilek) v paždích listů v počtu ca. 5 – 25 v axile, žlutozelené až tmavooranžové, vejčité, ca. 100 – 250 µm dlouhé, s malými, avšak zřetelnými, úzkými a přišpičatělými listovými primordii, dosahujícími až 1/3 délky gemy, vyrůstajícími v horní části množilky. Rhizoidální gemy někdy rovněž přítomny, žlutohnědé až červenohnědé, podobné jako u B. dichotomum.

Dvoudomý, vzácně plodný, sporofyty u nás dosud nepozorovány, stejné jako jako u B. dichotomum.

Ekologie: na vlhké, obvykle živinami bohaté, neutrální až slabě bazické, hlinité až jílovité zemi, typicky na obnažených březích rybníků a řek v nižších polohách.

Rozšíření: Česká rep.: teprve nedávno objevený druh u nás (cf. Soldán Z. & Kučera J., Bryonora 33: 1 – 5, 2004): Praha – Uhříněves (Podleský ryb.), ryb. Řežabinec u Ražic a poblíž Čížové na Písecku, rez. Zástudánčí u Tovačova (na náplavech Moravy), velkolom Kotouč u Štramberka, nádrž Lučina v Bílých Karpatech.
Celkové: dosud znám ze západní Evropy, Španělska, Německa, Severní Ameriky (Kalifornie, Florida), ale patrně má širší areál (druh byl popsán teprve v roce 1976).

Variabilita: variabilní ve velikosti rostlin, velikosti množilek a jejich listových primordií, barvě množilek (od zelené přes žlutou po oranžově červenou), vybíhavosti žebra listů. Rhizoidální gemy jsou tvořeny jen u některých populací (v různou roční dobu nebo v závislosti na stáří rostlin?).

Možné záměny: Bryum dichotomum – viz poznámku pod tímto druhem.
I u nás byly již zaznamenány rostliny, určitelné jako Bryum barnesii J.B. Wood. Taxon se má lišit většími množilkami v paždí listů (200 – 400 vs. 100 – 250 µm) a širšími, zaoblenými nebo široce zašpičatělými listovými primordii (cf. Vanderpoorten & Zartman 2002). Holyoak (2003) však považuje tento taxon za identický s druhem B. dichotomum; mnohé populace se zdají být skutečně obtížně přiřaditelné. Rovněž u nás zatím nezjištěný druh Bryum gemmilucens R. Wilczek & Demaret se liší ještě menšími množilkami se zcela redukovanými, hrbolkatými listovými primordii.
Podobné druhy rodu Pohlia s početnějšími úžlabními množilkami (zejména P. bulbifera, P. andalusica, P. annotina, P. camptotrachela) se liší užšími, dlouze obdélníkovitými buňkami listů a žebrem končícím pod špičkou.

sect. Apalodictyon auct. (“Bryum erythrocarpum agg.”)

Malé rostliny (ca. 0,2 – 0,5 (– 1,5) cm) s listy ± rovnoměrně rozmístěnými po velmi krátké lodyze. Listy na bázi červené, s obvykle slabě diferencovaným, jednovrstevným okrajem, ± nesbíhavé, drobné, ca. 0,2 – 0,6 × 0,6 – 2,2 mm. Buňky listů 10 – 25 µm široké, netečkované. Tobolky krátce až dlouze hruškovité, červenohnědé, postupně nebo náhleji zúžené ve štět. Cilie endostomu dobře vyvinuté, přívěskaté. Výtrusy malé, 10 – 14 µm (pouze u B. sauteri větší, 16 – 20 µm). Typická tvorba rhizoidálních gem.

Nomeklatorická poznámka: pro sekci patrně neexistuje v současné době platné a použitelné jméno.

Bryum klinggraeffii Schimp. – prutník Klinggraefův

Syn.: Bryum radiculosum subsp. klinggraeffii (Schimp.) Margad. & During

Rostliny 0,2 – 0,5 cm vysoké, světle až tmavě zelené, roztroušeně rostoucí nebo v řídkých trsech. Lodyhy krátké, vzpřímené, červenohnědé, na bázi s nevýraznými, světle hnědými, hladkými až slabě papilnatými rhizoidy.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po krátké lodyze, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze načervenalá. Okraje celokrajné, pod špičkou zoubkaté, úzce ohrnuté naspodu nebo téměř v celé délce. Žebro silné, na bázi hnědočervené, končící ± ve špičce nebo krátce vybíhavé.

Buňky v horní části listu kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, 10 – 14 × 45 – 60 µm, na okraji slabě odlišený lem z užších buněk nebo listy zcela nelemované, směrem k bázi buňky ± obdélníkovité, na křídlech kratší až čtvercové.

Vegetativní rozmnožování pomocí rhizoidálních gem, tyto karmínově červené, nepravidelně isodiametrické, 50 – 110 µm široké, s vystouplými buňkami.

Dvoudomý, velmi vzácně plodný.

Tobolka převislá, symetricky krátce vejčitá až hruškovitá, stažená pod ústím, hnědočervená až karmínová za zralosti; exothecium z nepravidelně obdélníkových, mírně silnostěnných buněk, u ústí malých, isodiametrických až příčně prodloužených. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé, lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom žlutý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široké, široce perforované, cilie dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy téměř hladké až jemně papilnaté, 10 – 12 µm.

Ekologie: na holé, kyselé i bazické, písčité až jílovité zemi, zejména na okrajích cest, na polích, březích vodních toků a nádrží, z nížin do horských oblastí, dosud ale nezaznamenán nad hranicí lesa.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření není dobře známé (údaje ze starší literatury není možné bez revize konkrétních položek převzít), ale podle dosavadních nálezů poměrně častý druh na celém území státu.
Celkové: Evropa, severní Afrika, Turecko, Indie, Čína, Japonsko, Severní Amerika, Patagonie.

Variabilita: variabilita nepříliš významná pro identifikaci.

Možné záměny: Bryum violaceum – liší se zřetelně fialovými rhizoidy a nevystouplými stěnami buněk rhizoidálních gem.

Bryum radiculosum Brid. – prutník zední

Syn.: Bryum murale Wilson ex Hunt, Bryum erythrocarpum var. murorum Schimp.

Rostliny 0,3 – 1,0 cm vysoké, světle až tmavě zelené, roztroušeně rostoucí nebo v řídkých trsech. Lodyhy krátké, vzpřímené, červenohnědé, na bázi se žlutými až hnědými, hrubě papilnatými rhizoidy.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po krátké lodyze, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, podlouhle vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze načervenalá. Okraje pod špičkou jemně zoubkaté, ploché nebo úzce ohrnuté. Žebro velmi silné, s věkem hnědočervené, vybíhavé v poměrně silný hrot.

Buňky v horní části listu úzce kosníkovité, rovnoměrně ztlustlé, 10 – 12 × 35 – 60 µm, směrem k okrajům užší, ale nevytvářející zřetelně odlišený lem, směrem k bázi buňky obdélníkovité, na křídlech kratší až čtvercové.

Vegetativní rozmnožování pomocí rhizoidálních gem, tyto hnědavé až jasně červené, ± kulovité, 120 – 200 µm široké, s nevystouplými buňkami.

Dvoudomý, avšak poměrně často plodný.

Tobolka převislá, symetricky dlouze vejčitá až elipsoidní, stažená u ústí, hnědočervená až karmínová za zralosti; exothecium z nepravidelně obdélníkových, mírně silnostěnných buněk, u ústí malých, isodiametrických až příčně prodloužených. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi hnědavé, lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom žlutý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široké, široce perforované, cilie dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy téměř hladké až jemně papilnaté, 10 – 14 µm.

Ekologie: ve štěrbinách ± výslunných vápencových skal, na holé otevřené bazické zemi v teplejších oblastech státu. Oproti ostatním druhům komplexu je pravidelně nalézán na přirozených, spíše než antropických a narušovaných stanovištích.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření není dobře známé (údaje ze starší literatury není možné bez revize konkrétních položek převzít), ale podle dosavadních nálezů poměrně častý druh na vápencích, případně dalších silně bazických substrátech v teplejších územích státu, zejména v okolí Prahy a na jižní Moravě.
Celkové: Evropa, Makaronésie, severní a jižní Afrika, Turecko, Blízký Východ, Kavkaz, Čína, Japonsko, Mexiko, Bermudy, Venezuela, Peru.

Variabilita: variabilita nepříliš významná pro identifikaci.

Možné záměny: Bryum subapiculatum – liší se zpravidla většími rhizoidálními gemami, lépe zřetelným lemem na okraji listů a biotopem – dává přednost kyselým půdám a narušovaným stanovištím.
Bryum rubens – liší se širšími buňkami listů, většími gemami s výrazně protuberantními buňkami, které často vyrůstají i na nadzemních rhizoidech.
Bryum dichotomum – vytváří kromě rhzoidálních i axilární cibulkaté množilky, buňky listů jsou širší a báze není červená.

Bryum rubens Mitt. – prutník červenající

Syn.: Bryum erythrocarpum var. rubens (Mitt.) Podp., Bryum radiculosum var. rubens (Mitt.) Margad. & During

Rostliny 0,2 – 1,5 cm vysoké, světle až tmavě zelené, roztroušeně rostoucí nebo v řídkých trsech. Lodyhy vzpřímené, na bázi červené až červenohnědé, naspodu s hnědými, papilnatými rhizoidy.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po krátké lodyze, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze načervenalá. Okraje celokrajné, pod špičkou zoubkaté, úzce ohrnuté. Žebro silné, na bázi hnědočervené, krátce vybíhavé zoubkatým hrotem.

Buňky v horní části listu kosníkovité až dlouze kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, 16 – 20 × 40 – 70 µm, na okraji zřetelně odlišený lem z užších buněk, na bázi buňky obdélníkovité.

Vegetativní rozmnožování pomocí rhizoidálních gem, přítomných často i na nadzemních rhizoidech v paždí spodních listů, tyto karmínově červené, kulovité, 180 – 300 µm široké, se zřetelně vystouplými (protuberantními) buňkami.

Dvoudomý, nepříliš často plodný.

Tobolka převislá, symetricky nebo mírně asymetricky dlouze vejčitá až téměř válcovitá s krkem postupně staženým so štětu, nestažená pod ústím, hnědočervená za zralosti; exothecium z podlouhlých, nepravidelně obdélníkovitých silnostěnných buněk, u ústí několik řad buněk ± isodiametrických až příčně prodloužených. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé, lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom žlutý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široké, široce perforované, cilie dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy téměř hladké až jemně papilnaté, 8 – 12 µm.

Ekologie: na holé, bazické i kyselé, písčité až jílovité zemi, zejména na okrajích cest, na polích, březích vodních toků a nádrží, z nížin do nižších až středních poloh horských oblastí. Zdá se, že upřednostňuje bazičtější substráty než většina ostatních druhů komplexu.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření není dobře známé (údaje ze starší literatury není možné bez revize konkrétních položek převzít), ale podle dosavadních nálezů jeden z nejčastějších druhů na celém území státu, v oblastech bazičtějších substrátů patrně zcela nejběžnější.
Celkové: Evropa, Makaronésie, jižní Afrika, Turecko, Kavkaz, Indie, Japonsko, Severní Amerika, Austrálie, Nový Zéland.

Variabilita: variabilita nepříliš významná pro identifikaci.

Možné záměny: druh je díky svým gemám s „malinovitě“ vystouplými buňkami a časté tvorbě gem i nad povrchem substrátu obvykle nezaměnitelný. Pokud jsou gemy přítomny pouze v substrátu, připadá v úvahu záměna za ostatní druhy s většími červenými gemami – Bryum subapiculatum (buňky nemají tak vystouplé stěny, okraj listů je mnohem méně diferencován, celkově jsou rostliny méně mohutné), B. bornholmense (viz poznámku pod tímto druhem) a B. radiculosum (buňky listů užší, 10 – 12 µm, gemy menší, do 180 µm, a jejich buňky ± neprotuberatní).

Bryum ruderale Crundw. & Nyholm – prutník rumištní

Syn.: Bryum radiculosum var. ruderale (Crundw. & Nyholm) Margad. & During

Rostliny 0,3 – 0,8 cm vysoké, světle až tmavě zelené, roztroušeně rostoucí nebo v řídkých trsech. Lodyhy krátké, vzpřímené, červenohnědé, na bázi s karmínovými nebo hnědofialovými, jemně papilnatými rhizoidy.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po krátké lodyze, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, kopinaté až vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze načervenalá. Okraje pod špičkou obvykle jemně zoubkaté, úzce ohrnuté nebo ± ploché. Žebro silné, hnědavé nebo tmavě zelené, vybíhavé v obvykle jemně zubatý hrot.

Buňky v horní části listu dlouze kosníkovité, rovnoměrně ztlustlé, 10 – 14 × 30 – 60 µm, na okraji poněkud užší, ale netvořící zřetelný lem, na bázi včetně křídel buňky krátce obdélníkovité až isodiametrické.

Vegetativní rozmnožování pomocí rhizoidálních gem, tyto červené až karmínové, vzácněji oranžové, nepravidelně isodiametrické, 125 – 200 µm široké, s ± nevystouplými buňkami.

Dvoudomý, velmi vzácně plodný, sporofyt jako u B. violaceum.

Ekologie: málo známá, patrně na ± stejných místech jako B. klinggraefii a B. violaceum, často nacházený spolu s nimi.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření prakticky neznámé (dříve vůbec nerozlišovaný druh), patrně roztroušeně v nižších a středních polohách na celém území státu.
Celkové: Evropa, Makaronésie, severní a jižní Afrika, střední Asie, Severní Amerika, Nový Zéland.

Variabilita: variabilita málo známá, nepříliš významná pro identifikaci.

Možné záměny: Bryum violaceum – liší se menšími rhizoidálními gemami.
Bryum subapiculatum – liší se bledě hnědými, nenafialovělými rhizoidy, lépe odlišeným lemem listů, rostliny jsou obvykle větší.

Bryum sauteri Bruch & Schimp. – prutník Sauterův

Syn.: Bryum erythrocarpum var. pycnoneurum Podp.

Rostliny 0,2 – 0,5 cm vysoké, světle až tmavě zelené, roztroušeně rostoucí. Lodyhy krátké, vzpřímené, červenohnědé, na bázi s hnědočervenými, jemně papilnatými rhizoidy.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po krátké lodyze, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, vejčitě až podlouhle kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze načervenalá. Okraje celokrajné, pod špičkou slabě zoubkaté nebo celokrajné, úzce ohrnuté naspodu. Žebro silné, hnědavé nebo zelené, končící ± ve špičce nebo krátce vybíhavé.

Buňky v horní části listu úzce kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, 12 – 16 × 50 – 70 µm, na okraji bez diferencovaného lemu z užších buněk, na bázi a křídlech buňky krátce obdélníkovité až čtvercové.

Vegetativní rozmnožování pomocí rhizoidálních gem, tyto žluto- až červenohnědé, hruškovité, 40 – 60 × 60 – 100 µm, jejich buňky nevystouplé.

Synoický, autoický nebo dvoudomý.

Tobolka převislá, slabě asymetricky hruškovitá, hnědočervená za zralosti; exothecium z prodloužených, silnostěnných buněk, u ústí několik řad buněk ± isodiametrických až příčně prodloužených. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutohnědé, na bázi spojené, úzce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom žlutý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široké, široce perforované, cilie dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy jemně papilnaté, 16 – 20 µm.

Ekologie: na holé, kyselé i bazické, písčité až jílovité zemi, na okrajích cest, na polích, březích vodních toků a nádrží, z nížin do horských oblastí, detaily ekologie nejsou známy.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření prakticky neznámé (údaje ze starší literatury není možné bez revize konkrétních položek převzít), podle dosavadních nálezů patrně roztroušený druh na celém území státu (revidované doklady existují ze středních a jižních Čech).
Celkové: Evropa, Makaronésie, Kavkaz, Čína, jižní Afrika, Nový Zéland, Jižní Amerika.

Variabilita: podle existujících popisů existují jednodomé i dvoudomé populace – středoevropské, často horské rostliny jsou údajně jednodomé, zatímco oceánické, nížinné typy jsou dvoudomé (může jít i o jiný taxon). U nás byl druh recentně zjištěn sterilní. Variabilita v ostatních znacích není významná pro identifikaci.

Možné záměny: jediný druh komplexu u nás, který má hruškovité rhizoidální gemy a bývá navíc jednodomý, takže záměna je nepravděpodobná; pokud jsou vyvinuty sporofyty, druh má i mnohem větší výtrusy.
Do úvahy však připadá záměna za Bryum demaretianum Arts, známé dosud z Belgie, sousedního Německa, Slovenska a kanadského Québecu. To má rovněž hruškovité, ale jasně oranžové rhizoidální gemy, které však jsou větší, ca. 60 – 100 × 100 – 150 µm, často nahloučené v hroznech na krátkých rhizoidech poblíž báze lodyžek.

Bryum subapiculatum Hampe – prutník přišpičatělý

Syn.: Bryum microerythrocarpum Müll. Hal. & Kindb.

Rostliny 0,4 – 1,0 cm vysoké, světle až tmavě zelené, roztroušeně rostoucí nebo v řídkých trsech. Lodyhy krátké, vzpřímené, červenohnědé, na bázi s hnědými, papilnatými rhizoidy.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po krátké lodyze, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, podlouhle kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze načervenalá. Okraje pod špičkou obvykle jemně zoubkaté, úzce ohrnuté nebo ± ploché. Žebro silné, hnědavé, vybíhavé v obvykle jemně zubatý hrot.

Buňky v horní části listu kosníkovité, tenkostěnné nebo slabě ztlustlé, 10 – 16 × 40 – 70 µm, na okraji v ca. 2 řadách užší, tvořící úzký lem, na bázi včetně křídel buňky obdélníkovité.

Vegetativní rozmnožování pomocí rhizoidálních gem, tyto červené, kulovité, 190 – 260 µm široké, s ± nevystouplými buňkami.

Dvoudomý, velmi vzácně plodný, sporofyt jako u B. violaceum.

Ekologie: na podobných místech jako B. tenuisetum a B. rubens, vyhýbající se výrazně bazickým substrátům, z nížin do středních horských poloh.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření málo známé (údaje ze starší literatury není možné bez revize konkrétních položek převzít), podle současných nálezů jeden z nejběžnějších druhů komplexu, rozšířený téměř po celém území státu.
Celkové: Evropa, Makaronésie, východní a jižní Afrika, Blízký Východ, Severní Amerika, Venezuela, Austrálie a Nový Zéland.

Variabilita: pro identifikaci může být významná variabilita v zabarvení a velikosti gem, zejména mladší gemy mohou být spíše hnědavé až žlutohnědé.

Možné záměny: Bryum radiculosum – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum rubens – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum ruderale – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum tenuisetum – viz poznámku pod tímto druhem.
Druh je rovněž možné zaměnit za u nás dosud nezjištěný taxon Bryum bornholmense Wink. & R. Ruthe, který ale byl již nalezen ve většině okolních zemí. Od B. subapiculatum se liší většími gemami (160 – 330 µm), tvořenými ale menšími buňkami (30 – 60 µm), širšími buňkami listů (> 14 µm) a lépe vytvořeným okrajovým lemem listů. Ekologicky se oba druhy patrně neliší, i když Smith (2004) uvádí, že tento druh nebyl nikdy zaznamenán na polích. Bryum rubens tvoří gemy i na rhizoidech v paždí listů nad zemí a gemy mají poměrně zřetelně vystouplé (protuberantní) buňky i za vlhka.

Bryum tenuisetum Limpr. – prutník tenkoštětý

Rostliny 0,3 – 1,0 cm vysoké, světle až tmavě zelené, roztroušeně rostoucí nebo v řídkých trsech. Lodyhy krátké, vzpřímené, na bázi s nevýraznými, žlutými až světle hnědými, papilnatými rhizoidy.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po krátké lodyze, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, obvykle úzce vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze načervenalá. Okraje pod špičkou zoubkaté, úzce ohrnuté. Žebro silné, s věkem hnědočervené, krátce vybíhavé.

Buňky v horní části listu úzce kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, 12 – 14 × 50 – 60 (– 100) µm, k okrajům užší, avšak netvořící zřetelný lem, na bázi buňky ± obdélníkovité.

Vegetativní rozmnožování pomocí rhizoidálních gem, tyto žluté, isodiametrické, 120 – 180 (– 220) µm široké, s vystouplými buňkami.

Dvoudomý nebo heteroický, se synoickými gametangii, poměrně často plodný.

Tobolka převislá, symetricky až mírně asymetricky dlouze vejčitá až hruškovitá, nestažená pod ústím, hnědočervená až karmínová za zralosti; exothecium z nepravidelně obdélníkových, silnostěnných buněk, u ústí několik řad buněk malých, ± isodiametrických až příčně prodloužených. Víčko kuželovité.

Zuby exostomu na bázi žlutavé, úzce lemované, trámčité, v horní části hyalinní. Endostom žlutý, volný, bazální membrána tvoří ca. 1/2 výšky, segmenty široké, široce perforované, cilie dlouhé, přívěskaté.

Výtrusy téměř hladké až jemně papilnaté, 12 – 16 µm.

Ekologie: na holé, kyselé až rašelinné, písčité nebo hlinité zemi, zejména na březích vodních toků a nádrží, okrajích cest, udáván rovněž často na rašeliništích, vzácně na polích, z nížin do horských oblastí, celkově u nás ekologie prakticky neznámá.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření prakticky neznámé (údaje ze starší literatury není možné bez revize konkrétních položek převzít), podle dosavadních nálezů nepříliš častý druh, řídce roztroušený v oblastech s kyselými substráty.
Celkové: dosud jen střední, západní a severní Evropa, Severní Amerika.

Variabilita: druh není popisován jako příliš variabilní, neustálená je sexualita rostlin.

Možné záměny: Bryum subapiculatum – liší se v typickém případě červenou barvou rhizoidálních gem, které jsou navíc obvykle větší mají méně vystouplé stěny; nedobře vyvinuté rostliny druhu se světlejšími gemami je však rozlišit velmi obtížné.

Bryum violaceum Crundw. & Nyholm – prutník nafialovělý

Syn.: Bryum radiculosum fo. violaceum (Crundw. & Nyholm) Margad. & During

Rostliny 0,2 – 0,7 cm vysoké, světle až tmavě zelené, roztroušeně rostoucí nebo v řídkých trsech. Lodyhy krátké, vzpřímené, červenohnědé, rhizoidy karmínové nebo fialové až hnědofialové, hladké nebo jemně papilnaté.

Listy ± rovnoměrně rozmístěné po krátké lodyze, za sucha volně přitisklé, za vlhka šikmo odstávající od lodyhy, kopinaté až vejčitě kopinaté s postupně zúženou špičkou, báze načervenalá. Okraje pod špičkou jemně zoubkaté, úzce ohrnuté nebo ploché. Žebro silné, hnědočervené, obvykle krátce vybíhavé.

Buňky v horní části listu úzce kosníkovité, slabě rovnoměrně ztlustlé, 10 – 14 × 30 – 70 µm, na okraji poněkud užší buňky, které ale netvoří zřetelný lem, směrem k bázi buňky širší, ± obdélníkovité, na křídlech kratší až čtvercové.

Vegetativní rozmnožování pomocí početných rhizoidálních gem, tyto karmínově červené nebo oranžově červené, nepravidelně isodiametrické, 60 – 110 µm široké, s ± nevystouplými buňkami.

Dvoudomý, velmi vzácně plodný.

Tobolka převislá, symetricky vejčitá až hruškovitá, nestažená pod ústím, ostatní znaky sporofytu jako u Bryum klinggraefii.

Ekologie: na holé, kyselé i bazické, písčité až jílovité zemi, zejména na okrajích cest, na polích, březích vodních toků a nádrží, z nížin do nižších poloh horských oblastí, ekologicky velmi podobný druhu Bryum klinggraefii a s ním často rostoucí.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření není dobře známé (tento dříve vůbec nerozlišovaný druh byl poprvé na našem území zaznamenán zcela nedávno), ale podle dosavadních nálezů poměrně častý či roztroušený druh na celém území státu kromě vyšších horských poloh.
Celkové: Evropa, Makaronésie, Turecko, Indie, Severní Amerika, Patagonie.

Variabilita: variabilita nepříliš významná pro identifikaci s výjimkou občasných forem s méně výrazně fialovými, spíše hnědofialovými až hnědými rhizoidy.

Možné záměny: Bryum klinggraefii – viz poznámku pod tímto druhem.
Bryum ruderale – viz poznámku pod tímto druhem.

Verze 1.0 (17.1.2005): Vytvoření textu.

Verze 1.1 (20.4.2005): Zohlednění práce Pedersen & Hedenäs 2005.

Verze 1.2 (9.5.2005): Doplnění historického rozšíření podle Podpěrových prací.

Verze 1.3 (26.4.2017): Doplnění rozšíření druhů.