Hlavní stránka | Přehled systému
Čeleď: Scapaniaceae Mig. – kýlnatkovité

Autor: J. Duda, úprava J. Váňa

Verze: 1.1 (17.10.2017)

Diplophyllum (Dumort.) Dumort. – zdvojenka

 

Rostliny zelené až hnědé, drobné nebo středně velké, 0,5 – 10 cm, na skalách nebo holé půdě.

Lodyhy poléhavé, nejvýše vystoupavé; větvení laterálně-interkalární (Plagiochila-typ). Rhizoidy poměrně časté, difusně roztroušené na spodní straně lodyhy.

Listy podložené, téměř příčně vetknuté, nepravidelně dvoudílné, kýlnaté, zčásti na bázi nekýlnaté; listové laloky zaoblené, někdy zašpičatělé; spodní listový lalok jazykovitý, kolmo od lodyhy odstávající, 3 – 4× tak dlouhý jak široký, svrchní eliptický, v ostrém úhlu přirostlý. Spodní listy chybějí.

Buňky tlustostěnné (zvláště na okrajích laloků), v rozích neztloustlé, uprostřed laloků někdy pruh protáhlých buněk („vitta“). Siličná tělíska po 2 – 4 v každé buňce (v okrajových řadách někdy chybějí), v protáhlých buňkách ve větším počtu. Kutikula hladká nebo bradavičnatá.

Rozmnožovací tělíska 1 – 2-buněčná, hvězdovitá.

Dvoudomé, paroické nebo autoické druhy. Samčí obalné listy podobné sterilním listům, pouze poněkud vyduté. Antheridia po 2 – 4, stopka jednořadá. Samičí obalné listy poněkud větší než listy sterilních lodyh. Periant terminální, oválný, nahoře stažený, s 5 rýhami, jen málo vpředu a vzadu stlačený.

Tobolka oválná, zpravidla 4-vrstevná; štět tlustý, ze stejných buněk složený. Výtrusy hladké až jemně bradavičnaté, 11 – 15 µm; mrštníky 7 – 8 µm široké, tvořené 2 šroubovicemi.

Rod Diplophyllum je se svými 12 – 17 druhy rozšířen spíše na severní polokouli. V Evropě pouze 4 druhy, na našem území 3 druhy.

 

Klíč k určení druhů:

 

1a

Listové laloky ve střední části od báze ke špičce s pruhem protáhlých dlouhých buněk (60 – 70 µm), ostatní buňky malé, neprodloužené; kutikula hladká. Dvoudomý (sekce Diplophyllum)

D. albicans

1b

Listové laloky bez protáhlých buněk, nejvýš jejich náznak na bázi laloků; kutikula papilnatá (sekce Protodiplophyllum)

2

2a

Buňky ve střední části a na bázi laloků 2 – 4× tak dlouhé jak široké. Rozmnožovací tělíska častá. Dvoudomý. Převážně na skalách

D. taxifolium

2b

Buňky ve střední části a na bázi laloků 1 – 2× tak dlouhé jak široké. Rozmnožovací tělíska vzácná. Paroický. Převážně na hlinitém podkladu

D. obtusifolium

 

Sekce Diplophyllum

 

Diplophyllum albicans (L.) Dumort. – zdvojenka bělavá

 

Rostliny tvoří řídké porosty nebo rostou jednotlivě mezi jinými mechy, zelené nebo olivově zelené, někdy nahnědlé až načervenalé, 1 – 5 cm dlouhé. Korové buňky lodyhy ve 3 – 5 vrstvách, silně ztloustlé. Rhizoidy bezbarvé.

Listy na bázi poloobjímavé; spodní lalok jazykovitý, kolmo od lodyhy odstávající, svrchní o polovinu menší, k lodyze v ostrém úhlu skloněný. V obou lalocích 4 – 6 řad prodloužených buněk od báze až ke špičce; v případě tvorby rozmnožovacích tělísek prodloužené buňky jsou vybíhavé ze špiček laloků.

Buňky na okrajích laloků 12 – 14 µm, v rozích mírně ztloustlé; prodloužené buňky („vitta“) 35 – 70 × 10 – 15 µm. Siličná tělíska v 1 – 2 okrajových řadách buněk zpravidla chybějí, uprostřed laloků po 3 – 6 v každé buňce, v prodloužených buňkách po 12 – 14 (i více). Kutikula hladká.

Rozmnožovací tělíska častá na koncích laloků, žlutohnědá, jednobuněčná, hvězdovitá, 11 – 17 µm.

Dvoudomý druh. Samčí větvičky se 4 – 8 páry obalných, na bázi poněkud vydutých listů; antheridia po 1 – 2 za každým obalným listem. Samičí obalné listy stejné jako listy, jen poněkud větší. Periant oválný, horní část s 5 řáskami; ústí stažené, zubaté až brvité.

Tobolka oválná, výtrusy jemně bradavičnaté, 11 – 15 µm, žlutohnědé.

Ekologie: na holé půdě, podél cest, potoků, hlavně na vlhkých a stinných silikátových; vyhýbá se bazickému podkladu.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 29: 65 – 78, 1980): porůznu od podhorských oblastí až do subalpínského pásma, v nížinách obvykle chybí.
Celkové: Severní Amerika, Havajské ostrovy, Evropa, severní, Přední a střední Asie, Japonsko, severní Afrika, Makaronésie.

Variabilita: nepříliš velká, hlavně ve velikosti rostlinek, zabarvení, velikosti buněk apod., obvykle však neovlivňuje rozpoznatelnost druhu.

Možné záměny: téměř žádné vzhledem k prodlouženým buňkám („vitta“) uprostřed listových laloků. Nejvýše s D. taxifolium, kde někdy bývá náznak prodloužených buněk na bázích listových laloků.

 

Sekce Protodiplophyllum (R.M. Schust.) Váňa & L. Söderstr.

 

Diplophyllum obtusifolium (Hook.) Dumort. – zdvojenka tupolistá

 

Rostliny zelené až žlutozelené nebo nahnědlé až červenohnědé, jen asi 0,5 – 1 cm dlouhé.

Listy do 2/3 dělené, oba listové laloky jazykovité někdy s naznačenou špičkou. Spodní lalok 2× tak široký jako svrchní, mírně srpovitý, na špičce a na zadním okraji zoubkatý, kolmo k lodyze přirostlý; svrchní lalok k lodyze v ostrém úhlu nebo souběžně s lodyhou postavený.

Buňky na okrajích laloků tlustostěnné, 10 µm, uprostřed laloků 15 – 25 × 12 – 15 µm, někdy i delší (až 40 µm), v rozích mírně ztloustlé. Siličná tělíska kulovitá až oválná, 5 × 3 µm, po 2 – 4 v buňkách uprostřed listových laloků. Kutikula mírně papilnatá.

Rozmnožovací tělíska velmi vzácná, hvězdovitá, jednobuněčná, 10 – 13 µm.

Paroický druh. Samčí obalné listy ve 3 – 5 párech, na bázi břichaté. Samičí obalné listy větší než listy. Periant oválný, při ústí stažený, nahoře jedno-vrstevný, dole 2 –3-vrstevný; ústí zubaté, s 1 – 2 buňky dlouhými zuby. Výtrusy jemně bradavčité, 10 µm; mrštníky 7 – 8 µm široké.

Ekologie: především v horském pásmu, s centrem rozšíření mezi 700 – 1000 m, v nižších nebo vyšších polohách celkem zřídka, a to téměř výhradně na holé jílovité, hlinité nebo i písčité půdě. Vyhýbá se vápnitému podkladu.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 29: 229 – 234, 1980): v horských oblastech často, zatím vzácně v Českém lese a Krušných horách; dosud neuváděn z Brd. V pahorkatinách zřídka.
Celkové: Severní Amerika, Grónsko, Evropa, severní a střední Asie, Japonsko.

Variabilita: v zabarvení a velikosti rostlinek, mikroskopické znaky poměrně stálé.

Možné záměny: sterilní rostliny lze zaměnit s D. taxifolium; tento druh roste však většinou na skalách, výjimečně na holé půdě a má téměř vždy 2-buněčná rozmnožovací tělíska, kdežto D. obtusifolium je nemá téměř nikdy.

 

Diplophyllum taxifolium (Wahlenb.) Dumort. – zdvojenka tisolistá

 

Zelené, hnědozelené až hnědé rostliny, 0,5 – 2 cm dlouhé.

Listové laloky jazykovité, ve špičce zoubkaté, ve střední části bez prodloužených buněk, jen u báze laloků mohou být buňky uprostřed poněkud prodloužené. Spodní lalok v pravém úhlu, svrchní v ostrém k lodyze přirostlý. Spodní lalok na zadním okraji zoubkatý.

Buňky na okrajích laloků 7 – 10 µm, uprostřed 18 – 25 × 10 – 15 µm, při bázi 25 – 50 × 15 µm. Siličná tělíska v okrajových buňkách často chybějí, jinak po 3 – 6 v každé buňce, v prodloužených buňkách při bázi po 10 – 15, kulovitá až oválná, složená z mnoha kuliček. Kutikula papilnatá.

Rozmnožovací tělíska častá na koncích laloků, 2-buněčná, hvězdovitá, žlutozelená, 12 – 18 µm.

Dvoudomý druh. Samčí rostliny štíhlejší, zpravidla s 5 – 6 páry obalných listů; svrchní lalok břichatě vydutý. Periant oválný, při ústí stažený, nahoře dorsiventrálně zploštělý; ústí celokrajné nebo drobně zoubkaté.

Výtrusy 13 – 15 µm, světle hnědé, jemně bradavčité; mrštníky 7 – 8 µm široké.

Ekologie: typický horský druh rostoucí na silikátových skalách, ve skulinách skal, v samostatných porostech, zřídka na holé půdě nebo mezi jinými mechy.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 30: 10 – 15, 1981): Šumava, Český les, Krkonoše, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, Beskydy (vzácně); udává se také od Liberce a z Adršpašsko-teplických skal; hojnější v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku.
Celkové: Severní Amerika, Evropa, Přední a střední Asie, Sibiř, Japonsko.

Variabilita: nepříliš velká v habitu, zbarvení, někdy i tvaru buněk na bázi a hlavně v papilnatosti kutikuly.

Možné záměny: podobný druhu D. albicans, ale bez středního „žebra“ (vitta) uprostřed listových laloků. Od druhu D. obtusifolium se liší především tím, že je dvoudomý a dále přítomností 2-buněčných rozmnožovacích tělísek, která jsou u D. obtusifolium velmi vzácná.


Poznámky k verzi:

 

Verze 1.0 (20.1.2005): Vytvoření textu.

 

Verze 1.1 (17.10.2017): Drobná úprava textu.