Syntrichia Brid. – rourkatec

Syn.: Tortula sect. Rurales De Not.

Rostliny v rozvolněných až hustých trsech, obvykle tmavozelené, ve spodní části a na exponovaných místech hnědé.

Lodyhy 0.3 – 5 cm vysoké, na průřezu zaobleně pětiboké, střední svazek přítomen nebo chybí, sklerodermis slabá, hyalodermis u našich druhů chybí.

Axilární vlásky tvořeny 5 – 15 hyalinními tenkostěnnými buňkami.

Listy za sucha přitisklé, obvykle pokroucené, někdy spirálně, za vlhka šikmo až zpět odstávající, jazykovité, vejčitě nebo obvejčitě jazykovité, vzácněji jazykovitě kopinaté. Čepel jedno- nebo dvouvrstevná, 1 – 4.5 mm dlouhá. Okraje obvykle ohrnuté alespoň ve střední části, vzácněji ploché nebo široce vehnuté, celokrajné (naše druhy), jednovrstevné. Žebro poměrně silné, obvykle vybíhající v hyalinní nebo nahnědlý, zubatý nebo alespoň slabě zoubkatý chlup, vzácně končí pod špičkou. Povrchové buňky ventrálně isodiametrické, přecházející z čepele, dorzálně prodloužené, papilnaté, vzácněji hladké. Na průřezu vůdčí buňky v 1 – 4 řadách, často přítomen svazek hydroidů, poloměsíčitý svazek stereid přítomen pouze dorzálně, epidermis pouze ventrálně.

Buňky v horní části listu isodiametrické, šestiboké nebo zaobleně čtvercové až okrouhlé, 9 – 25 µm široké, obvykle tenkostěnné, vzácněji mírně rovnoměrně ztlustlé nebo ztlustlé v rozích, papilnaté (papily obvykle c-tvaré, vzácně drobně bradavčité nebo jednoduché, kónické). Bazální buňky obvykle nápadně odlišené v “okénkách” u žebra, dlouze obdélníkovité, tenkostěnné, hladké, hyalinní, směrem ke krajům buňky užší, ne hyalinní.

Vegetativní rozmnožování pomocí sférických nebo nepravidelných vícebuněčných gem tvořených na listech, u cizích druhů též drobnými odpadavými lístečky.

Obvykle dioické, vzácněji autoické nebo synoické. Perichaetia terminální, perichaetiální listy slabě rozlišené. Perigonia terminální nebo laterální na krátkých větvičkách.

Štět prodloužený, ca. 1 – 2 cm dlouhý.

Tobolka obvykle dlouze válcovitá, mírně prohnutá, někdy krátce vejčitě válcovitá, prstenec neloupavý, víčko obvykle dlouze kuželovité, čepička kápovitá, hladká. Obústí až 2 mm dlouhé, tvořené 32 niťovitými, vysoce papilnatými, oranžovými, levotočivě zkroucenými zuby, které na bázi srůstají v tubus, tvořící i více než 1/2 délky obústí. Výtrusy ca. 10 – 20 µm, hladké nebo jemně papilnaté.

Široce rozšířený kosmopolitní rod, v pojetí R. Zandera (1993) celkově 82 druhů, v Evropě ca. 20 druhů.

Možné mezirodové záměny: Encalypta – viz poznámku tam.

Literatura:

Kramer W. 1980. Tortula Hedw. sect. Rurales De Not. (Pottiaceae, Musci) in der östlichen Holarktis. Bryophytorum Bibliotheca 21. [165 pp.]

Gallego M.T. (2002): Flora briofítica Ibérica. – Vol. 3. Pottiaceae: Syntrichia. – Sociedad Española de Briología, Murcia. [31 pp.]

Gallego M.T., Cano M.J., Ros R.M. & Guerra J. (2002): An overview of Syntrichia ruralis complex (Pottiaceae: Musci) in the Mediterranean region and neighbouring areas. – Botanical Journal of the Linnean Society 138: 209–224.

Vanderpoorten A. (2001): The Syntrichia ruralis complex in Belgium. – Cryptogamie, Bryologie 22: 71–84.

Klíč k určení druhů

Sect. Collotortula R.H. Zander

Buňky v horní části listu často papilnaté jedinou kónickou papilou, průsvitné, se ztlustlými buněčnými rohy. Kyjovité nebo elipsoidní gemy se tvoří na povrchu listů.

Syntrichia papillosa (Wilson) Jur. – rourkatec bradavčitý

Syn.: Tortula papillosa Wilson

Rostliny v nízkých, hustých trsech, tmavě zelené nebo hnědozelené.

Lodyhy obvykle 5 – 10 mm dlouhé, střední svazek slabě odlišený, sklerodermis slabá, hyalodermis chybí.

Listy za vehnuté, pokroucené, za vlhka šikmo odstávající, ca. 2.0 – 3.5 mm dlouhé, široce obvejčité až obvejčitě lopatovité s postupně zúženou špičkou. Okraje za sucha vehnuté, za vlhka ploché, celokrajné, jednovrstevné. Čepel listů vzhůru vehnutá. Žebro vybíhavé v hladký nebo velmi slabě zoubkatý hyalinní nebo žlutý chlup, s isodiametrickými až krátce obdélníkovitými, někdy slabě nafouklými ventrálními povrchovými buňkami přecházejícími z čepele, ze kterých se oddělují nepravidelné, vícebuněčné gemy ca. 35 – 55 × 40 – 75 µm, dorzálně buňky prodloužené, vysoce papilnaté ostnitými až hákovitými, někdy větvenými papilami.

Buňky v horní části listu zaobleně čtvercové až okrouhlé, (14–) 18 – 24 (–30) µm široké, ± tenkostěnné se slabě ztloustlými buněčnými rohy, průsvitné, papilnaté zejména dorzálně jedinou kónickou papilou, na okraji někdy buňky poněkud více ztlustlé. Bazální buňky odlišené, hyalinní, obdélníkovité, u žebra poněkud nafouklé, ca. 50 – 80 µm dlouhé, tenkostěnné, k okrajům buňky užší, více ztlustlé, nenafouklé.

Dvoudomý. Sporofyt s levotočivě krouceným obústím na vysoké bazální membráně v Evropě neznámý.

Ekologie: téměř výhradně epifytický druh rostoucí na borce listnatých stromů, nejčastěji vrb, ovocných dřevin a lip, zejména v teplých oblastech státu – planárním a kolinním stupni.

Rozšíření: Česká rep.: nejvíce nalezišť na jižní a střední Moravě, v ostatních oblastech velmi roztroušeně, do výšky asi 850 m. V současné době na ústupu. Mapa rozšíření viz Pospíšil, Čas. Mor. Mus., Sci. Nat., 72: 107–134 (1987).
Celkové: Evropa, Kavkaz, jižní Afrika, Austrálie a Nový Zéland, Severní, Střední a Jižní Amerika.

Variabilita: druh nepříliš variabilní, některé rostliny mohou být téměř bezchlupé.

Možné záměny: téměř nezaměnitelný druh.

Sect. Syntrichia

Buňky v horní části listu hustě papilnaté drobnými papilami, často ve tvaru c, slabě rovnoměrně ztlustlé. Gemy velmi vzácné, sférického tvaru.

Syntrichia calcicola J.J. Amann – rourkatec vápnomilný

Syn.: Tortula calcicolens W. Kramer, Tortula calcicola Grebe, hom. illeg.

Rostliny v poměrně hustých nízkých až středně vysokých trsech, obvykle žlutohnědé až hnědé.

Lodyhy obvykle 5 – 15 mm dlouhé, střední svazek chybí, sklerodermis vyvinuta, hyalodermis chybí.

Listy za sucha vehnuté, mírně pokroucené, někdy spirálně, za vlhka šikmo nebo zpět odstávající, jazykovité se zúženou bází, nejširší uprostřed listu, čepel ca. 1.5 – 3 mm dlouhá, špička zaokrouhlená. Okraje ohrnuté obvykle do 3/4 délky čepele, celokrajné, jednovrstevné. Žebro vybíhá v hyalinní, silně zubatý chlup, s ventrálními i dorzálními povrchovými buňkami jako u S. ruralis, na průřezu oproti S. ruralis se silnější vrstvou stereid, obvykle ve 3 – 4 řadách.

Buňky v horní části listu isodiametrické, ± šestiboké, 14 – 17 µm široké, ± tenkostěnné, v rozích často slabě ztlustlé, papilnaté vysokými c-tvarými papilami soustředěnými ± uprostřed buněk, areolace velmi dobře viditelná. Bazální buňky obdélníkovité, (40–) 50 – 80 (–100) µm dlouhé, tenkostěnné, hyalinní, hladké, tvořící velmi dobře diferencovaná okénka, dosahující 1/4 – 1/3 délky listu.

Dvoudomá. Sporofyt podobný jako u S. ruralis.

Ekologie: bazifilní epilitický druh, vzácněji na zemi nebo i epifyticky, na exponovaných stanovištích z nížin do alpínského stupně.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření nedokonale známé, dosti hojná v xerotermních oblastech na vápencích.
Celkové: Evropa, pravděpodobně Blízký a Střední východ, celkové rozšíření zatím není známé.

Variabilita: poměrně málo variabilní a dobře rozeznatelný druh.

Možné záměny: S. ruralis – viz poznámku pod tímto druhem.

Syntrichia caninervis Mitt. – rourkatec šedožebrý

Syn.: Tortula desertorum Broth., Syntrichia bornmuelleri Schiffn.

Rostliny v poměrně hustých vysokých trsech, tmavě zelené až šedozelené.

Lodyhy 1 – 2cm dlouhé, střední svazek chybí, sklerodermis vyvinuta, hyalodermis chybí.

Listy za sucha pokroucené, někdy spirálně, za vlhka slabě zpět odstávající, vejčité, nejširší pod prostředkem, čepel 1.5 – 2.5 mm dlouhá, jednovrstevná s dvouvrstevnými místy, špička zaokrouhlená. Okraje ohrnuté téměř ke špičce, celokrajné, jednovrstevné. Žebro vybíhá v hyalinní, někdy na bázi hnědý, vysoce zubatý chlup, na povrchu ventrálně i dorzálně jako u S. ruralis (dorzálně žebro velmi vysoce papilnaté rozvětvenými papilami), na průřezu v horní části substereidy nahrazující stereidy, jinak jako u S. ruralis.

Buňky v horní části listu isodiametrické, ± šestiboké, ca. 11 – 13 µm široké, ± tenkostěnné (ale se ztlustlými vnějšími stěnami), velmi hustě, neprůhledně papilnaté c-tvarými papilami, areolace nepříliš dobře viditelná. Bazální buňky jako u S. ruralis, 60 – 100 µm dlouhé, dosahující ca. 1/3 délky čepele.

Dvoudomá. Sporofyt podobný S. ruralis.

Ekologie: na výslunných bazických skalách a na zemi v nejteplejších pblastech. U nás na jediné lokalitě rostla na šindelích plotu.

Rozšíření: Česká rep.: druh doložený pouze dvakrát z Dolních Věstonic (1920 a 1921, jen ve var. spuria).
Celkové: Švýcarsko, mediteránní Evropa, Blízký a Střední východ, Čína, Aljaška, aridní oblasti Severní Ameriky.

Variabilita: poměrně dosti variabilní druh, zejména v areolaci listů. Popis se vztahuje na u nás zaznamenanou var. spuria (J.J. Amann) R.H. Zander (=Tortula caninervis (Mitt.) Broth. subsp. spuria (J.J. Amann) W. Kramer, Syntrichia ruralis var. pseudodesertorum Podp.); var. caninervis má důsledně dvouvrstevné listy v horní části, silněji ztlustlé vnější stěny a méně vysoce papilnaté žebro.

Možné záměny: S. ruralis – liší se jiným obrysem listů, důsledně jednovrstevnou čepelí i méně vysoce papilnatým žebrem.

Syntrichia fragilis (Taylor) Ochyra – rourkatec křehký

Syn.: Tortula fragilis Taylor, Tortula alpina subsp. inermis (Milde) Giacom., Syntrichia mutica Giacom.

Rostliny v poměrně hustých trsech, tmavě nebo hnědě zelené až černozelené.

Lodyhy 2 až více než 20 mm dlouhé, střední svazek obvykle velmi silný, sklerodermis prakticky chybí, hyalodermis chybí.

Listy za sucha pokroucené, někdy spirálně stočené, za vlhka volně odstávající, 2 – 3 mm dlouhé, obvejčitě lopatovité se zaoblenou špičkou; čepel obvykle silně lámavá. Okraje ohrnuté kromě horní třetiny listu, celokrajné, jednovrstevné. Žebro poměrně silné, 70 – 110 µm široké, krátce hrotitě vybíhavé, s isodiametrickými ventrálními povrchovými buňkami přecházejícími z čepele, dorzálně buňky prodloužené, papilnaté obvykle jednoduchými papilami, na průřezu se svazkem hydroid a 4 – 6 řadami dorzálních stereid.

Buňky v horní části listu zaobleně šestiboké, 12 – 17 µm široké, ± tenkostěnné, hustě, většinou neprůhledně papilnaté c-tvarými papilami, na okraji bez lemu. Bazální buňky odlišené, tvořící okénka u žebra, obdélníkovité, ca. 40 – 100 × 20 – 36 µm, někdy poněkud nafouklé, tenkostěnné až rovnoměrně ztlustlé, hyalinní, hladké, u okraje buňky užší, někdy zelené, tvořící v 4 – 8 řadách více či méně zřetelný lem.

Gemy nejsou tvořeny.

Dvoudomý. Štět 10 – 15 mm dlouhý, oranžově červený, tobolky dlouze válcovité, slabě asymetricky prohnuté, výtrusnice 3 – 4 mm, víčko 1 – 1,5 mm dlouhé, kuželovité. Exothecium z dlouze obdélníkovitých silnostěnných buněk, prstenec s řadou nafouklých, loupavých buněk.

Obústí do 1,5 mm vysoké, levotočivě kroucené na krátké bazální membráně, tubus není vytvořen. Výtrusy 10 – 15 (– 22) µm.

Ekologie: převážně na skalách (silikátových i vápencových), vzácněji epifyticky či terestricky, často v blízkosti vod, v nižších polohách. U nás na dosud jediném stanovišti na silikátových, slabě bazických skalách v blízkosti řeky ve výšce 250 m n.m.

Rozšíření: Česká rep.: nově zjištěný druh, dosud na jediné lokalitě u Skryjí na Křivoklátsku.
Celkové: horské oblasti Jižní, Střední a jižní části Severni Ameriky, Afrika, Makaronésie, Evropa (zejména severní Itálie, jižní Švýcarsko, dále vzácně v Rakousku), Přední Asie, hory střední a středo-východní Asie.

Variabilita: druh variabilní zejména v celkové velikosti a lámavosti listů a s tím spojeného habituálního vzhledu, dále v areolaci čepele (obvykle nezřetelná, ale někdy – i v případě našich rostlin – velmi dobře zřetelná), míře diferenciace okrajových bazálních buněk a s tím spojené ohraničenosti "okének" bazálních buněk u žebra.

Možné záměny: S. latifolia – liší se zejména tvorbou gem na povrchu listů, nelámavostí čepele, žebro končí častěji pod špičkou.
Encalypta streptocarpa – viz poznámku k mezirodovým záměnám.

Syntrichia laevipila Brid. – rourkatec hladký

Syn.: Tortula laevipila (Brid.) Schwägr.

Rostliny ve světle nebo tmavě zelených, naspodu hnědých trsech.

Lodyhy 0.5 – 2 cm vysoké, střední svazek přítomen.

Listy za sucha pokroucené, někdy spirálně, za vlhka slabě až silně zpět odstávající, jazykovité, zúžené pod prostředkem, někdy rozšířené směrem ke špičce. Čepel 2.3 – 3.2 mm dlouhá, jednovrstevná. Okraje úzce ohrnuté uprostřed listů, jednovrstevné, celokrajné. Žebro vybíhá v hyalinní, někdy na bázi hnědý, velmi jemně zoubkatý až téměř hladký chlup. Povrchové buňky ventrálně jako u S. ruralis, dorzálně prodloužené, hladké. Na průřezu svazek hydroidů, jinak jako u S. ruralis.

Buňky v horní části listů isodiametrické, ± šestiboké, 12 – 15 µm široké, ± tenkostěnné, hustě papilnaté c-tvarými papilami (obrysy buněk dobře viditelné), na okraji listu ve většině případů 1 – 4 řady silnostěnných, ± nepapilnatých buněk, tvořících žlutavý lem. Bazální buňky dlouze obdélníkovité (45 – 85 µm dlouhé).

Autoická.

Štět žluto- až červenohnědý, ca. 1 cm dlouhý.

Tobolka dlouze válcovitá, mírně prohnutá, hnědá, hladká, víčko dlouze kuželovité.

Obústí 1.2 – 2 mm vysoké, levotočivé, s vysokým tubusem.

Výtrusy (12–) 14 – 20 µm, téměř hladké.

Ekologie: na borce listnatých stromů v teplejších oblastech.

Rozšíření: Česká rep.: udávána z Podkrkonoší (Javorník) a Adršpašských skal (Janovice).
Celkové: Evropa, Makaronésie, severní Afrika, Blízký a Střední východ, Čína, Severní a Střední Amerika, Austrálie, N. Zéland.

Variabilita: proměnlivá je poněkud míra diferenciace lemu na listech. U variet udávaných ze Středomoří je taxonomicky nevyjasněný vztah k S. pagorum (Milde) J.J. Amann.

Možné záměny: S. virescens – liší se dvoudomostí gametangií, nediferencovaným lemem listů, zubatým hyalinním chlupem a průřezem žebra s méně vrstvami stereid.

Syntrichia latifolia (Bruch ex Hartm.) Huebener – rourkatec širolistý

Syn.: Tortula latifolia Bruch ex Hartm.

Rostliny v řídkých nebo hustých trsech, tmavě nebo hnědě zelené až černozelené.

Lodyhy obvykle okolo 10 mm dlouhé, střední svazek slabě odlišený, sklerodermis slabá, hyalodermis chybí.

Listy za sucha pokroucené, někdy kadeřavě, za vlhka volně odstávající, 2 – 3 mm dlouhé, obvejčitě lopatovité se zaoblenou, někdy krátce nasazenou špičkou. Okraje ohrnuté kromě horní třetiny listu, celokrajné, jednovrstevné. Žebro poměrně silné, končící pod špičkou až kratičce hrotitě vybíhavé, s isodiametrickými ventrálními povrchovými buňkami přecházejícími z čepele, dorzálně buňky prodloužené, slabě papilnaté obvykle jednoduchými papilami.

Buňky v horní části listu zaobleně šestiboké, 12 – 16 µm široké, ± tenkostěnné, hustě, většinou neprůhledně papilnaté c-tvarými papilami, na okraji bez lemu. Bazální buňky odlišené, tvořící okénka u žebra, obdélníkovité, poněkud nafouklé, tenkostěnné, hyalinní, hladké, u okraje buňky užší.

Na ventrálním povrchu listů se tvoří sférické, několikabuněčné gemy, ca. 30 – 35 µm.

Dvoudomý. Sporofyt s levotočivě krouceným obústím na vysoké bazální membráně velmi vzácný, na našem území zatím nezjištěn.

Ekologie: epifytický druh rostoucí obvykle v blízkosti vod (velmi často v inundačním pásmu větších potoků a řek), nejčastěji na vrbách a topolech, v planárním a kolinním stupni; v poslední době často nalézán na sekundárních substrátech, zejména betonových konstrukcích v blízkosti vod.

Rozšíření: Česká rep.: roztroušené nálezy z celého našeho území do nadmořské výšky asi 500 m. Mapa rozšíření viz Pospíšil, Čas. Mor. Mus., Sci. Nat., 72: 107–134 (1987).
Celkové: Evropa, Turecko, Kavkaz, Severní Amerika.

Variabilita: druh nepříliš variabilní.

Možné záměny: S. fragilis – viz poznámku pod tímto druhem.

Syntrichia montana Nees – rourkatec chlumní

Syn.: Syntrichia intermedia Brid., Tortula intermedia (Brid.) De Not.

Rostliny v obvykle nízkých, hustých porostech nebo polštářích, tmavě zelené nebo hnědozelené.

Lodyhy 3 – 10 (–30) mm dlouhé, střední svazek chybí, sklerodermis ± vyvinuta, hyalodermis chybí.

Listy za sucha vehnuté, pokroucené, někdy spirálně, za vlhka šikmo, někdy slabě zpět odstávající, lopatovité se zúženou bází, nejširší v horní části listu, čepel ca. 1.5 – 2.5 mm dlouhá, špička zaokrouhlená až srdčitá. Okraje slabě ohrnuté ve střední části nebo ± od báze do 1/2 – 2/3 délky čepele, celokrajné, jednovrstevné. Žebro vybíhá v hyalinní, slabě zubatý chlup, s ventrálními povrchovými buňkami jako u S. ruralis, dorzální povrchové buňky obvykle méně papilnaté, na průřezu oproti S. ruralis se silnější vrstvou stereid, obvykle ve 3 – 4 řadách a svazkem hydroid.

Buňky v horní části listu isodiametrické, ± šestiboké, 10 – 12 µm široké, ± tenkostěnné, velmi hustě papilnaté c-tvarými papilami přesahujícími okraje buněk, areolace velmi špatně viditelná. Bazální buňky obdélníkovité, 40 – 90 µm dlouhé, tenkostěnné, hyalinní, hladké, tvořící poměrně dobře diferencovaná okénka, dosahující 1/5 – 1/3 délky listu.

Dvoudomá. Sporofyt podobný jako u S. ruralis.

Ekologie: výslunné bazické skály a jejich štěrbiny, teplomilný druh.

Rozšíření: Česká rep.: v xerotermních oblastech hojná, v mezofytiku roztroušeně.
Celkové: Evropa, Makaronésie, severní a jižní Afrika, Blízký a Střední východ, severní Amerika, Mexiko.

Variabilita: u nás poměrně málo variabilní druh.

Možné záměny: S. virescens – liší se většími buňkami listů, lépe zřetelnou areolací, přítomností středního svazku lodyhy a menším počtem řad stereid v žebru.

Syntrichia norvegica F. Weber – rourkatec norský (rourkatec obecný norvéžský)

Syn.: Tortula norvegica (F. Weber) Lindb., Tortula ruralis var. alpina Wahlenb., Tortula aciphylla (Bruch & Schimp.) Hartm.

Rostliny v obvykle šedozelených, středně vysokých trsech.

Lodyhy ca. 1-2 cm dlouhé, na exponovaných stanovištích kratší, střední svazek chybí, sklerodermis vyvinuta, hyalodermis chybí.

Listy za sucha přitisklé až mírně pokroucené, za vlhka mírně téměř zpět odstávající, podlouhle vejčité až jazykovité s postupně zúženou špičkou, nejširší ± uprostřed nebo těsně pod prostředkem, čepel 3 – 4 mm dlouhá u typických rostlin, ca. 2 – 3 mm u rostlin z exponovaných stanovišť, špička úzce zaokrouhlená. Okraje ohrnuté obvykle do ca. 3/4, celokrajné, jednovrstevné. Žebro vybíhá v hnědý, slabě zubatý chlup, na povrchu ventrálně s isodiametrickými buňkami přecházejícími z čepele, dorzálně buňky prodloužené, obvykle silně papilnaté jednoduchými kónickými papilami, některé papily rozvětvené, pod špičkou asi do 1/4 délky čepele buňky isodiametrické, přecházející z čepele. Na průřezu 2 – 4 řady vůdčích buněk, hydroidy chybí, stereidy nahrazeny substereidami, epidermis pouze ventrálně.

Buňky v horní části listu isodiametrické, ± šestiboké, poměrně velké, ca. 14 – 18 µm široké, ± tenkostěnné, poměrně hustě papilnaté c-tvarými papilami, areolace středně zřetelná. Bazální buňky podobné jako u S. ruralis.

Dvoudomá. Sporofyty stejné jako u S. ruralis.
Ekologie: epilitický druh, osidlující bazické substráty ve vyšších horských oblastech, často i společně se S. ruralis.

Rozšíření: Česká rep.: na našem území zjištěna nově na Sněžce a vrcholu Kotle v Krkonoších, vždy na antropogením nebo antropicky ovlivněném substrátu.
Celkové: Evropa, Turecko, Indie, Japonsko, Severní Ameria.

Variabilita: druh je méně variabilní než S. ruralis, mimo naše území jsou známy bezchlupé formy, popisované jako var. calva (J.J. Amann) Ochyra.

Možné záměny: S. ruralis – viz poznámku pod tímto druhem.

Syntrichia ruraliformis (Besch.) Cardot – rourkatec venkovský

Syn.: Tortula ruraliformis (Besch.) W. Ingham, Tortula ruralis subsp. ruraliformis (Besch.) Dixon, Tortula ruralis var. ruraliformis (Besch.) De Wild., Syntrichia ruralis var. ruraliformis (Besch.) Husn. ex T. Durand

Rostliny v poměrně hustých vysokých trsech, tmavě zelené nebo šedozelené, na exponovaných místech hnědé až hnědožluté.

Lodyhy obvykle vysoké, 1 – 5 cm dlouhé, střední svazek chybí, sklerodermis vyvinuta, hyalodermis chybí.

Listy za sucha pokroucené, za vlhka šikmo nebo zpět odstávající, vejčitě jazykovité se zúženou bází, nejširší pod prostředkem listu, čepel ca. 2.5 – 4.5 mm dlouhá, špička v typickém případě ± postupně zúžená, někdy náhle zúžená. Okraje ohrnuté obvykle téměř ke špičce, celokrajné, jednovrstevné. Žebro vybíhá v hyalinní, často na bázi hnědý, silně zubatý chlup, s ventrálními povrchovými buňkami a průřezem jako u S. ruralis, dorzální povrchové buňky často s hvězdovitě rozvětvenými papilami.

Buňky v horní části listu isodiametrické, ± šestiboké, 9 – 12 µm široké, ± tenkostěnné, většinou velmi hustě, neprůhledně papilnaté c-tvarými papilami, areolace velmi špatně viditelná. Bazální buňky jako u S. ruralis.

Dvoudomá. Sporofyt jako u S. ruralis.

Ekologie: význačný druh písčin, ale jinak na stejných stanovištích jako S. ruralis.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření nedokonale známé, zatím roztroušené údaje z celého území.
Celkové: Evropa, severní Afrika, Blízký a Střední východ, Severní Amerika, Grónsko.

Variabilita: stejně jako blízce příbuzná S. ruralis značně variabilní druh, zejména ve tvaru špičky listů, částečně i v areolaci, s přechody k S. ruralis, proto je časté a možná i správnější hodnocení taxonu na poddruhové či varietální úrovni.

Možné záměny: S. ruralis – viz poznámku pod tímto druhem.

Syntrichia ruralis (Hedw.) F. Weber & D. Mohr – rourkatec obecný

Syn.: Tortula ruralis (Hedw.) P. Gaertn., B. Mey. & Scherb.

Rostliny v řídkých, na exponovaných stanovištích hustých vysokých trsech, tmavě zelené, šedozelené, na exponovaných místech hnědé.

Lodyhy obvykle poměrně vysoké, 1 – 3 cm dlouhé, na exponovaných stanovištích kratší, střední svazek chybí, sklerodermis vyvinuta, hyalodermis chybí.

Listy za sucha pokroucené, někdy spirálně, za vlhka u typických rostlin zpět odstávající, u rostlin z exponovaných stanovišť ± šikmo odstávající, jazykovité se zúženou bází, nejširší ± uprostřed nebo těsně pod prostředkem, čepel 3 – 4 mm dlouhá u typických rostlin, ca. 2 – 3 mm u rostlin z exponovaných stanovišť, špička obvykle zaokrouhlená. Okraje ohrnuté obvykle téměř ke špičce, celokrajné, jednovrstevné. Žebro vybíhá v hyalinní, někdy na bázi hnědý poměrně silně zubatý chlup, na povrchu ventrálně s isodiametrickými buňkami přecházejícími z čepele, dorzálně buňky prodloužené, obvykle silně papilnaté jednoduchými kónickými papilami, některé papily rozvětvené. Na průřezu 2 – 4 řady vůdčích buněk, hydroidy chybí, stereidy vyvinuty pouze dorzálně, ve 2 – 3 řadách, epidermis pouze ventrálně.

Buňky v horní části listu isodiametrické, ± šestiboké, 12 – 16 µm široké, ± tenkostěnné, většinou velmi hustě, neprůhledně papilnaté c-tvarými papilami, areolace velmi špatně viditelná. Bazální buňky tvoří okénka u žebra dosahující až 2/5 délky čepele, dlouze obdélníkovité, tenkostěnné, hyalinní, hladké, (60–) 70 – 120 (–140) µm dlouhé.

Dvoudomá. Perichaetiální listy slabě odlišené.

Štět ca. 1.5 cm dlouhý, přímý, purpurově hnědý.

Tobolka dlouze válcovitá, přímá, slabě prohnutá, hladká, hnědá, prstenec tvořen jednou nebo více řadami nafouklých buněk, ± neloupavý. Víčko dlouze kuželovité, čepička kápovitá.

Obústí vysoké, 2 – 3× levotočivě zkroucený, bazální membrána tvoří ca. 1/2 jeho délky.

Výtrusy 10 – 16 µm, téměř hladké.

Ekologie: bazifilní druh rostoucí na holé zemi, vzácněji epiliticky nebo epifyticky, od nejteplejších oblastí po alpínský stupeň.

Rozšíření: Česká rep.: hojná v celém území.
Celkové: Evropa, severní a jižní Afrika, Asie, Severní, Střední a Jižní Amerika, Grónsko.

Variabilita: značně variabilní druh, o jehož přesné vymezení se vedou četné spory. Typické rostliny jsou poměrně robustní, mají za vlhka zpět odstálé listy nejširší ve středu a se špičkou náhle zaokrouhlenou. Buňky listů jsou středně veliké (okolo 14 µm) s velmi nezřetelnou areolací kvůli papilám přesahujícím okraje buněk. Rostliny z exponovaných stanovišť s kratšími, za vlhka šikmo odstálými listy odlišuje Frahm (Fragmenta Flor. Geob. 39(2), 1994: 391–399) jako Tortula densa (Velen.) J.-P. Frahm na základě Velenovského variety (Tortula ruralis var. densa Velen.), popsané od Řevnic. Rozlišování tohoto taxonu je však značně diskutabilní; Gallego & al. (2002) jej řadí jako synonymum S. calcicola. Obtížné je často také odlišení od S. ruraliformis, která je, stejně jako S. ruralis, nesmírně variabilní.

Možné záměny: S. ruraliformis – odlišována na základě listů nejširších v dolní polovině listu, postupněji zúžené špičky a menších, hustěji papilnatých buněk.
S. calcicola – liší se o něco většími buňkami s dobře rozlišitelnou areolací díky papilám soustředěným ± uprostřed středu buněk, kratšími, lépe ohraničenými “okénky” bazálních buněk a méně ohrnutými listy.
S. caninervis – viz poznámku pod tímto druhem.
S. norvegica – liší se méně ohrnutými listy (pouze do 2/3 – 3/4 délky čepele), substereidami nahrazujícími stereidy v horní části žebra, povrchovými buňkami žebra v horní části listu isodiametrickými, přecházejícími z čepele a vybíhavou částí žebra obvykle celou hnědou až hnědočervenou.

Syntrichia virescens (De Not.) Ochyra – rourkatec poduškovitý

Syn.: Tortula virescens (De Not.) De Not., Syntrichia pulvinata (Jur.) Jur.

Rostliny v obvykle nízkých, hustých porostech nebo polštářích, tmavě zelené nebo hnědozelené.

Lodyhy 3 – 10 (–30) mm dlouhé, střední svazek přítomen (někdy velmi slabý), sklerodermis slabě vyvinuta, hyalodermis chybí.

Listy za sucha vehnuté, pokroucené, někdy spirálně, za vlhka šikmo až zpět odstávající, lopatovité se zúženou bází, nejširší v horní části listu, čepel ca. 0.8 – 2.5 mm dlouhá, kýlnatá v horní části, špička zaokrouhlená až srdčitá. Okraje slabě ohrnuté ve střední části čepele, často jen jednostranně, celokrajné, jednovrstevné. Žebro vybíhá v hyalinní, někdy na bázi hnědý, slabě zubatý chlup, s ventrálními i dorzálními povrchovými buňkami jako u S. montana, na průřezu jako S. montana, ale pouze s úzkým pruhem stereid, obvykle ve 2 řadách.

Buňky v horní části listu isodiametrické, ± šestiboké, 12 – 16 µm široké, ± tenkostěnné, někdy poněkud ztlustlé v rozích, hustě a vysoce papilnaté c-tvarými papilami soustředěnými spíše ke středu buněk, areolace poměrně dobře viditelná. Bazální buňky jako u S. montana, o něco kratší, 20 – 50 (–80) µm dlouhé.

Dvoudomá. Sporofyt podobný jako u S. ruralis.

Ekologie: nejčastěji epifyticky na borce listnatých stromů, převážně v teplých oblastech, ale často i epiliticky (jako epilit zřejmě přehlížena), i na sekundárních stanovištích (beton).

Rozšíření: Česká rep.: v teplejších oblastech hojně roztroušená, v ostatních oblastech řidčeji. Mapa rozšíření viz Pospíšil, Čas. Mor. Mus., Sci. Nat., 72: 107–134 (1987).
Celkové: Evropa, Makaronésie, severní Afrika, Turecko, Irák.

Variabilita: druh je poměrně značně variabilní ve velikosti, v typickém případě naše nejmenší Syntrichia), ale může dosáhnout rozměrů středně velkých zástupců (např. S. calcicola).

Možné záměny: S. montana – viz poznámku pod tímto druhem.
S. laevipila – viz poznámku pod tímto druhem.

Pozn.: Syntrichia sinensis (Müll. Hal.) Ochyra (Tortula sinensis (Müll. Hal.) Broth., Syntrichia alpina (Bruch & Schimp.) Jur., hom. illeg.) – druh udávaný z území ČR (Hrubý Jeseník – Petrovy kameny) a bavorské části Šumavy (Ostrý), který by rovněž mohl být nalezen. Od nejpodobnějšího druhu S. norvegica se liší přítomností středního svazku v lodyze, na průřezu žebrem jsou v celé délce listu stereidy, přítomen je i svazek hydroid. Žebro je téměř hladké na dorzální straně i ve vybíhavé části a rostliny jsou autoické. Roste v montánních až subalpínských polohách na poměrně výslunných, teplých stanovištích.

Pozn.: Syntrichia princeps (De Not.) Mitt. (Tortula. princeps De Not. ) – z našeho území dosud neuváděný druh, rostoucí kromě mediteránní části Evropy i v Německu, na Britských ostrovech a na ostrově Gotland, udáván je i ze Slovenska a Maďarska) je velmi podobný S. calcicola, se stejnou areolací, lišící se synoickou polohou gametangií (proto velmi často plodný), přítomností středního svazku v lodyze a svazku hydroid v žebru, rovněž méně ostře ohraničenými, výše vybíhajícími okénky bazálních buněk.

Poznámky k verzi:

Verze: 1.0 (25.1.2004): Převedení textu, vytvořeného v roce 1999 do html, aktualizace.

Verze: 1.1 (6.9.2004): Přidání popisu S. norvegica.

Verze: 2.0 (13.7.2005): Přidání popisu S. fragilis a úprava klíče.