Pseudocalliergon (Limpr.) Loeske – bařinatec

Syn.: Hypnum sect. Pseudocalliergon Limpr., Drepanocladus sect. Pseudocalliergon (Limpr.) Broth.

Rostliny středně velké až mohutné, zelené, žlutavé, žlutohnědé až hnědozelené, někdy za sucha zlatově lesklé, nikdy purpurové.

Lodyhy nevětvené, sporadicky svazčitě větvené až zpeřeně větvené v jedné rovině (nikoliv paprsčitě); na průřezu bez hyalodermis, s tlustostěnnými korovými a tenkostěnnými dřeňovými buňkami a centrálním svazkem. Rhizoidy nehojné, slabě větvené, vyrůstají pod insercí listů. Parafylie chybějí; pseudoparafylie široké, lupenité. Axilární vlásky 1 – 2 (– 3)-buněčné, s žlutavou až hnědavou bazální buňkou a poměrně značně prodlouženou terminální buňkou, rovněž terminální buňka brzy žloutne až hnědne.

Lodyžní listy přímé až srpovité, široce oválné, vejčitě kopinaté, náhle nebo pozvolna zúžené do zašpičatělé nebo zaoblené špičky, nerýhované, slabě až silně vyduté, okraj plochý, celokrajný nebo nezřetelně pilovitý. Žebro jednoduché, končí uprostřed listu nebo ve špičce nebo krátké a dvojité. Větevní listy menší a užší než lodyžní listy.

Buňky čárkovité, tenkostěnné, tečkované nebo netečkované, bazální buňky se stěnami ztlustlými, tečkované; křídelní buňky čtvercové nebo krátce obdélné, tenkostěnné nebo tlustostěnné, nafouklé nebo téměř nenafouklé, většinou nesbíhavé, někdy naopak daleko sbíhavé, vzácně téměř neodlišené. Větevní listy menší než lodyžní listy.

Dvoudomé druhy. Perichaetiální listy oválné, pozvolna nebo náhle zúžené do kopinaté až čárkovitě kopinaté špičky, rýhované, celokrajné či pilovité, žebro jednoduché nebo rozdvojené, obvykle končí poblíž středu listu.

Štět purpurový, v dolní části pravotočivě, v horní levotočivě zkroucený. Tobolka válcovitá, zakřivená, vodorovná nebo nachýlená. Víčko kuželovité. Prstenec opadavý.

Obústí dvojité, zuby exostomu žlutohnědé, přehrádkované v dolní části, slabě zubaté a papilnaté v horní části. Endostom s vysokou bazální membránou, brvy 1 – 4.

Výtrusy 10 – 18 µm, jemně papilnaté.

Rod s 5 druhy, všechny zastoupeny v Evropě; na našem území pouze 2 druhy.

Klíč k určení druhů:

Pseudocalliergon lycopodioides (Brid.) Hedenäs – bařinatec plavuňovitý

Syn.: Hypnum lycopodioides Brid., Drepanocladus lycopodioides (Brid.) Warnst., Scorpidium lycopodioides (Brid.) H.K.G. Paul

Rostliny mohutné, chabé, žlutozelené až hnědozelené, v dolních částech i černavé, obvykle ve vodě ponořené, zlatově lesklé.

Lodyhy 10 – 30 cm, poléhavé nebo ve vodě splývavé, nepříliš často nepravidelně až zpeřeně větvené, na průřezu až 300 µm široké, lodyžní kůra tvořená 3 – 5 řadami drobných, tlustostěnných buněk, dřeňové buňky se stěnami poněkud méně ztloustlými, centrální svazek nepříliš vyvinut. Špičky lodyhy i větví hákovitě zakřivené. Axilární vlásky 1 – 2 (– 3)-buněčné.

Listy hustě na lodyze postavené, chabé, 3 – 5 (– 6) mm dlouhé a 0,9 – 1,7 mm široké, ze široce vejčité báze kopinatě zašpičatělé, u některých forem až dlouze vláskovitě zašpičatělé, vyduté, řáskaté, slabě srpovité, ve žlábkovité špičce tupě zoubkaté; okraj celokrajný nebo velmi jemně pilovitý. Žebro žlutozelené, na bázi 30 – 50 (– 90) µm, dosahující do špičky.

Listové buňky čárkovité, tečkované, 30 – 60 (– 130) × 6 – 9 µm, se stěnami ztlustlými, vzácněji tenkostěnné, netečkované; křídelní buňky poněkud širší, tlustostěnné, hnědavé, nepříliš znatelně od bazálních buněk odlišené a pouze nepatrně sbíhavé, na spodním okraji listů řada okrouhlých buněk.

Dvoudomý druh, u nás pravděpodobně pouze sterilní. Perichaetiální listy široce kopinaté, řáskaté, s dlouhým žebrem.

Štět 2 – 4 cm, žlutavý až červenavý. Tobolka vzpřímená či nachýlená, válcovitá, 2, 5 – 3 mm dlouhá a 0,8 – 1, 0 mm široká. Víčko kuželovité, nepatrně zobanité. Prstenec trojřadý.

Zuby exostomu 700 – 800 µm dlouhé a 85 – 100 µm široké, žlutavé, lemované, spodní část přehrádkovaná, horní papilnatá. Endostom téměř hladký (nejvýše v horní části poněkud papilnatý), žlutavý.

Výtrusy rezavé, 12 – 17 µm, papilnaté.

Ekologie: v hlubokých slatinách v nížinách a předhoří.

Rozšíření: Česká rep.: Lysá nad Labem (Hrabanov), Týniště nad Orlicí (Petrovice – Bolehošť), mezi Žamberkem a Rokytnicí v Orlických horách, Žďár nad Sázavou (Radostín), Olomouc (Grygov), uváděn i z okolí Hlinska (? totožné s lokalitou Radostín); v současné době na našem území zřejmě vyhynulý druh.
Celkové: Grónsko, severní a střední Evropa, západní Sibiř.

Variabilita: poměrně málo variabilní druh. Obvykle bývala odlišována pouze var. permagnum Limpr., zahrnující robustní rostliny (až 30 cm dlouhé, listy až 6 mm dlouhé, žebro až 90 µm na bázi, buňky rovněž delší aj.). Ostatní popsané odchylky jsou růstové modifikace, stejně jako uvedená varieta.

Možné záměny: někdy zaměňován za statné formy druhů Drepanocladus sendtneri nebo i Scorpidium cossonii . Druh D. sendtneri má nerýhované listy, ostře odlišené křídelní buňky, Scorpidium cossonii má pouze slabě řáskaté listy s 1 – 4 velkými křídelními buňkami, lodyžní hyalodermis aj.

Pseudocalliergon trifarium (F. Weber & D. Mohr) Loeske – bařinatec třířadý

Syn.: Hypnum trifarium F. Weber & D. Mohr, Calliergon trifarium (F. Weber & D. Mohr) Kindb., Scorpidium trifarium (F. Weber & D. Mohr) H. K. G. Paul

Středně velké rostliny, žlutozelené, zlatožluté až hnědozelené, dokonce i černohnědé, pouze na špičkách zelené, někdy kovově lesklé, obvykle roztroušené v polštářích jiných druhů mechorostů.

Lodyhy často nevětvené, vzácněji pouze jednoduše vidličnatě, nejvýše nepravidelně větvené, 5 – 30 cm dlouhé (u nás obvykle sbírané rostliny jsou fragmenty lodyžek, tedy většinou kratší), poléhavé až vystoupavé, asi 180 – 230 µm silné, lodyžní kůra ve 2 – 3 vrstvách, tvořená drobnými, silně ztloustlými a obvykle hnědě zbarvenými buňkami, centrální svazek nepatrný. Rhizoidy poměrně vzácné. Axiliární vlásky 1 – 2-buněčné.

Lodyžní listy jehnědovitě přilehlé, zřídka od lodyhy odstávající, 1,2 – 2,0 mm dlouhé a 0,8 – 1,6 mm široké, přímé, oválné až široce oválné, vejčité až vejčitě podlouhlé, silně lžicovitě vyduté, nerýhované, na nepatrně vroubkované špičce zaoblené a poněkud kápovité, okraj celokrajný. Žebro jednoduché, hnědě zbarvené, dosahující nad polovinu až do špičky listu, 30 – 70 µm široké na bázi listu.

Buňky listové úzce čárkovité, 30 – 70 (– 100) × 6 – 9 µm, se stěnami ztloustlými, netečkovanými, vzácněji tenkostěnné, ve špičce kratší; křídelní buňky se ztloustlými stěnami, obdélníkové, 15 – 20 µm široké, nafouklé, zlatohnědě zbarvené, tvořící nezřetelně ohraničenou nesbíhavou skupinu.

Dvoudomý druh, u nás pouze sterilní. Perichaetiální listy pozvolna zúžené do zaostřené nebo zatupělé špičky, rýhované, se žebrem dosahujícím poloviny listu.

Štět 2,5 – 5 cm dlouhý, purpurový. Tobolka vodorovná či nachýlená, podlouhle válcovitá, 2 – 3 mm dlouhá a asi 1 mm široká, rezavě hnědá. Víčko kuželovité. Prstenec tvořen 3 – 4 řadami buněk.

Zuby exostomu 500 – 600 µm dlouhé a 80 – 100 µm široké, za sucha zakřivené, žlutavé, v dolní části přepažované. Endostom žlutý, hladký ve spodní, papilnatý v horní části, brvky 2 – 3.

Výtrusy 10 – 17 μm, rezavě hnědé, jemně papilnaté.

Ekologie: typický druh živinami bohatých rašelinných luk; mimo naše území i na slatinách, prýštivých místech či kapavých skalách či poblíž vodopádů.

Rozšíření: Česká rep.: okolí České Lípy (Jestřebí, Břehyňský rybník), Třeboň (Horní Miletín), okolí Jihlavy, Vidnava; uvádí se i z Hrubého Jeseníku.
Celkové: holarktický druh s centrem rozšíření spíše v severní části Holarktidy, zasahuje ale do Dominikánské republiky, Kolumbie a Venezuely.

Variabilita: málo variabilní druh, proměnlivé je zbarvení, postavení listů souvisí s vodním režimem.

Možné záměny: nejčastěji bývá zaměňován za formy druhu Straminergon stramineum, který je však obvykle zeleně zbarven, křídelní buňky jsou pouze ve stáří hnědavé, rhizoidy mohou vyrůstat i z listů aj.

Poznámka:

Pilous (Pilous & Duda 1960) píše, že z území naší republiky byl mylně uváděn i druh Pseudocalliergon turgescens (T. Jensen) Loeske. Údaj s lokalitou o výskytu tohoto druhu na našem území však nikdy nebyl publikován.