Asterella P. Beauv. – mrtník

Syn.: Fimbriaria Nees

Rostliny drobné až středně velké, obvykle kolem 1 – 2 cm dlouhé a 2 – 6 mm široké, dichotomicky větvené nebo s ventrolaterálními větvemi, někdy tvoří i nepravidelné růžice, přitisklé k substrátu.

Stélky pentlicovité až čárkovité, zelené až purpurové, rhizoidy hladké a čípkaté. Buňky dorzální epidermis tenkostěnné nebo nepatrně tlustostěnné, dýchací otvory jednoduché, lemované (1 –) 2 – 4 kruhy koncentricky uspořádaných 6 – 8 buněk, které jsou nepříliš odlišné od ostatních epidermálních buněk, jejich stěny nejsou nebo jsou (u některých mimoevropských druhů) radiálně ztloustlé. Asimilační pletivo ve dvou a více vrstvách; dýchací dutiny velké, bez asimilačního pletiva nebo pouze s krátkými vlákny. Buňky základního pletiva s roztroušenými siličnými tělísky. Ventrální šupiny často purpurově zbarvené, s 1 (– 2) přívěsky, v jedné řadě po obou stranách středního žebra.

Nepohlavní rozmnožování chybí.

Jednodomé (autoické, paroické) i dvoudomé druhy. Androecea přisedlá, u paroických druhů poblíž báze stopky samičího receptakula, u autoických a dvoudomých druhů tvoří ohraničené skupiny. Samičí receptakula terminální, polokulovitá či kuželovitá, na okraji mělce 3 – 4 – laločná, s dýchacími dutinami i otvory, na stopce s jednou rhizoidální rýhou. Pseudoperiant válcovitý, směrem k ústí zúžený, ve stáří se postupně trhá do poloviny v 6 – 16 kopinatých laloků.

Sporofyt s mohutnou nohou, štět velmi krátký. Tobolka kulovitá, stěna tobolky jednovrstevná, bez spirálních ztluštěnin, otevírá se obvykle víčkem. Výtrusy poměrně velké, políčkované nebo bradavičnaté, mrštníky poměrně krátké, tvořené 1 – 3 šroubovicemi.

Jeden z největších rodů celé třídy s  asi 53 – 57 druhy rozšířenými hlavně v subtropických oblastech; v Evropě pouze 3, u nás jediný druh (do rodu dříve řazený druh Asterella gracilis byl na základě nových taxonomických poznatků přesunut do rodu Mannia.

Podrod Saccatae (Grolle) D.G. Long

Asterella saccata (Wahlenb.) A. Evans – mrtník váčkovitý

Syn.: Fimbriaria saccata (Wahlenb.) Nees

Stélky zelené až tmavozelené, na okrajích a spodní straně purpurové, dichotomicky větvené, nezřetelně políčkované, 5 – 10 mm dlouhé a 2 – 4 mm široké, za vlhka nepatrně vyduté nebo ploché, za sucha svinuté s nápadně zakřivenými zvlněnými okraji. Dorzální epidermis tvořená buňkami se ztlustlými stěnami a rohovými ztluštěninami, ca 30 × 20 µm, dýchací otvory poněkud vyniklé, lemované 2 – 3 kruhy 5 – 7 buněk s tenkými radiálními stěnami. Asimilační pletivo ve 2 – 3 vrstvách; dýchací dutiny dělené (ne všechny dutiny mají dýchací otvory); základní pletivo zaujímá 0,5 – 0,7 výšky stélky ve střední části. Ventrální šupiny poloměsíčité, mohutné, přes okraj stélky přesahující, často purpurové, 500 – 850 × 1400 – 2000 µm, s 1 – 2 kopinatými, až 1 mm dlouhými přívěsky. Buňky ventrálních šupin 35 – 45 × 15 – 25 µm, buňky přívěsků až 90 µm dlouhé.

Autoický nebo paroický druh. Antheridia tvoří nepravidelnou skupinu na stélce za stopkou samičího receptakula nebo na zvláštním stélkovém laloku. Samičí receptakula vyrůstají z konce stélek, se stopkou 1,5 – 2 cm dlouhou, na bázi s četnými čirými šupinami. Vlastní terč receptakula tupě kuželovitý, asi 3 mm v průměru, papilnatý nebo bradavičnatý, na okraji mělce 3 – 4 – laločný, s 3 – 4 sporofyty. Pseudoperiant bělavý, tvořený 6 – 8 kopinatými laloky na vrcholku spojenými.

Výtrusy žlutavé, jemně papilnaté, bez zřetelného políčkování, 80 – 100 µm, s vroubkovaným okrajem. Mrštníky 140 – 200 × 10 – 15 µm, tvořené 1 – 3 šroubovicemi.

Ekologie: Arkticko – alpínský druh, u nás pouze jako reliktní pleistocénní teplomilný druh, rostoucí na stepích v nižších polohách na holé zemi nebo ve skulinách skal.

Rozšíření: Česká rep. (cf.Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 23: 21 – 23, 1974): velmi vzácný druh, známý pouze ze 7 lokalit: České středohoří (Tříkřížový vrch, Vendula), Tišnov (Čebínka, Drásovský kopeček = Malhostovická pecka), NP Podyjí (Vraní skála, Hardeggská vyhlídka), Mikulov (Sv. Kopeček). V současné době pravděpodobně pouze na Tišnovsku (Malhostovická pecka) a na obou lokalitách v NP Podyjí.
Celkové: Severní Amerika (od Aljašky až po Mexiko, Minnesota), Grónsko, Harz, Alpy, Karpaty, Sibiř až po Kamčatku.

Variabilita: nepříliš variabilní druh.

Možné záměny: ve sterilním stavu se podobá druhu Mannia fragrans; tento druh má ale menší, nápadně tlustostěnné epidermální buňky, kompaktnější asimilační pletivo, poněkud odlišný tvar ventrálních šupin (přívěsek je náhle oddělený od vlastní ventrální šupiny, u A. saccata spíše pozvolna přecházející do ventrální šupiny) a hlavně nápadnou vůni po cedrovém oleji.

Poznámky k verzi:

Verze 1.0 (7.1.2005): Vytvoření textu.

Verze 2.0 (2.10.2017): Aktualizace rodového popisu, přesun popisu druhu A. gracilis do rodu Mannia.