Sphagnaceae Dumort. – rašeliníkovité

Sphagnum L. – rašeliník

Většinou velké mechy (obvykle přes 10 cm dlouhé) vytvářející volné či kompaktní trsy nebo polštáře zelené, žlutozelené, hnědozelené, hnědé až oranžové či purpurové až nafialovělé barvy.

Lodyhy obvykle vzpřímené nebo ve vodě plovoucí, vzácněji i poléhavé, s neukončeným růstem (údaje o délce rostlin se proto obvykle vztahují pouze na vegetující, neodumřelou část), na spodní straně odumírající, zřídka dichotomicky větvené, tvořené centrálními tenkostěnnými parenchymatickými buňkami, obklopenými 1 – 3vrstevným válcem tlustostěnných, pigmentovaných prosenchymatických buněk (sklerodermis) a konečně 1 – 2 ( – 5) vrstvami parenchymatických korových buněk (hyalodermis). Rhizoidy chybějí, přítomny pouze na lupenitém protonematu a u mladých rostlinek.

Větve po 2 – 7(–10) ve svazečcích nepravidelně přeslenitě na hlavní lodyze uspořádaných, na vrcholu lodyhy nahloučené a vytvářející plochou či vypouklou terminální „hlavičku“. Ve svazečcích obvykle diferencovány odstávající větve a větve převislé, sbíhající po lodyze (nahrazují rhizoidální vlášení).

Lodyžní listy poněkud nahloučené v terminální části lodyhy, nejčastěji jazykovité, oválné či trojboké, zaoblené či zašpičatělé. Větevní listy většiny druhů tvarově odlišné od lodyžních listů, oválné či protáhle kapkovité, vyduté, obvykle zašpičatělé. Žebro vždy chybí. Lodyžní podobně jako větevní listy tvořené dvěma typy buněk, prázdnými hyalocytami a drobnými, fotosyntetizujícími chlorocytami. Hyalocyty jsou větší, protáhlé, bez plasmatického obsahu, často přepažené přepážkami a spirálními vyztuženinami, vzpěrami (fibrilami), ve stěnách s velkými či malými perforacemi (póry), na horním okraji někdy resorbované a potom je okraj listů třásnitý. Chlorocyty jsou protáhlé, úzké, uložené mezi hyalocytami, někdy na vnější nebo naopak na vnitřní straně volné, na průřezu oválné, trojboké, lichoběžníkové, soudkovité aj. (charakteristický znak sekcí či druhů).

Dvoudomé i jednodomé druhy. Anteridia a archegonia obvykle na oddělených větévkách. Anteridiální větévky jednotlivé nebo po 2 – 3 ve svazečcích, nepříliš diferencované, avšak intenzivněji zbarvené. Antheridia kulovitá či oválná, s dlouhou stopkou, jednotlivá v paždí někdy zbarvených perigoniálních listů. Archegoniální větve jednotlivé, vzácněji párovité, nesoucí na vrcholu 1 – 5 archegonií, s výrazně diferencovanými perichaetiálními listy.

Sporofyt tvořen tobolkou a zduřelou nohou, prakticky bez štětu (štět velmi krátký), který funkčně nahrazuje prodloužená samičí větev (pseudopodium). Tobolka kulovitá nebo oválná (po otevření obvykle válcovitá), tmavohnědá až černá, s víčkem, avšak bez prstence a obústí, s jednovrstevnou stěnou, s četnými pseudostomaty na povrchu. Uvnitř tobolky mohutná kolumela, obklopená sporogenní tkání.

Výtrusy čtyřstěnné (tetraedrické), poměrně velké (15 – 40 µm).

Kosmopoliticky rozšířený rod, uvádí se 250 – 400 druhů; celkový počet druhů je pravděpodobně menší, střízlivé odhady se pohybují kolem 250 – 300 druhů. Počet známých druhů závisí na koncepci druhů, zvláště v sekci Subsecunda. V Evropě se uvádí podle dnešního pojetí 52 – 53 druhů, z našeho území bylo uváděno 35 druhů, v posledních letech byl u nás potvrzen výskyt pouze 32 druhů.

Poznámka 1: Určování druhů tohoto rodu je mnohdy velmi obtížné jednak pro výskyt velkého množství modifikací, ovlivněných ekologií stanoviště (vodní poměry, světlo aj.), jednak pro značnou variabilitu (vyšší než u většiny ostatních rodů mechů) prakticky všech druhů. Navíc mladé, nedokonalé vyvinuté rostliny mají zcela jiné lodyžní listy (hemiisofylní formy) a mohou být v některých případech zcela neurčitelné. Je proto nutno počítat se skutečností, že řada (i klíčových, hlavně habituálních) znaků může platit jen v určité míře, a to obvykle pouze u optimálně vyvinutých rostlin. Ekologické podmínky výskytu obvykle ovlivňují zbarvení rostlin, habitus, hlavně postavení větví, postavení větevních listů, výskyt pórů a vzpěr v hyalocytách aj. Skutečných taxonomických odchylek (variet) je však poměrně velmi málo.

Poznámka 2: V klíči je použito klasické členění rodu na sekce podle morfologických a anatomických znaků, které moderní molekulární metody spíše potvrzují než vyvracejí (u nás je zastoupeno celkem 6 sekcí). Tuto klasickou koncepci zachovává u rodu Sphagnum i Flatberg v seznamu evropských mechů (Hill et al., Journal of Bryology 28: 198–267, 2006).

Klíč sekcí a druhů:

Sekce Acutifolia Wilson

Sphagnum capillifolium (Ehrh.) Hedw. – rašeliník ostrolistý

Syn.:Sphagnum palustre var. capillifolium Ehrh., S. acutifolium Schrad., S. eatonii Warnst., S. nemoreum Scop., S. schimperi Röll, S. tenerum auct. europ. non Sull. & Lesq.

Rostliny středně velké až statné, 4 – 20 (– 30) cm dlouhé, žlutozelené, zelené, růžové až nachové, nelesklé, obvykle s vyklenutou hlavičkou.

Lodyhy tenké, 0,4 – 0,6 mm, s hyalodermis 2 – 3vrstevnou, buňky hyalodermis bez pórů nebo nejvýše s 1 pórem v horním konci buňky. Svazečky větví po 3 – 4, obvykle dvě odstávající a 1 – 2 převislé; odstávající větve krátké či dlouhé, často pozvolna ztenčené, hustě nahloučené nebo oddálené, obvykle kratší než převislé.

Lodyžní listy trojboce jazykovité až rovnoramenně trojboké, (0,8 – ) 1,0 – 1,6 (– 1,8) mm dlouhé a 0,4 –0,8 mm široké, směrem ke špičce zúžené, na okraji vehnuté, špička vroubkovaně uťatá, někdy nasazená. Hyalocyty jednou přepažované, většinou se vzpěrami (fibrilami), obvykle bez pórů nebo pouze s ojedinělými póry na vnější nebo naopak na vnitřní straně listů. Okrajový lem listů na bázi silně rozšířený.

Větevní listy malé, 0,8 – 1,4 mm dlouhé, 0,4 – 0,6 mm široké, kopinaté až vejčitě kopinaté, vzájemně se kryjící, k větvím přilehlé nebo nepatrně odstávající (nikdy kostrbatě odstálé), neřazené nebo nevýrazně pětiřadé. Chlorocyty na průřezu trojboké až lichoběžníkové, uvnitř nebo oboustranně volné. Póry ve špičce hřbetní strany listu středně velké až velké (10 – 20 µm), poměrně četné; jinak hojné až ojedinělé, poměrně velké póry při stěnách. Břišní strana s ojedinělými (2 – 3), poměrně velkými póry.

Dvoudomý, vzácněji jednodomý druh. Samčí větévky obvykle ztlustlé, krémově až červeně zbarvené. Perichaetiální listy široce vejčité, na bázi pouze s tenkostěnnými, prosenchymatickými chlorocytami, široce lemované.

Výtrusy žlutohnědé, 22 – 27 µm.

Ekologie: Acidofyt. Na bultech na sušších okrajích rašelinišť (obvykle chybí ve vrcholové části otevřených vrchovišť), v podmáčených smrčinách a lesních mokřadech, na vlhkých loukách, ale i na mechatých skalách, na sušších místech v lesích, alpínských vřesovištích aj.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 393-394, 1971): Poměrně hojný druh v horských a podhorských oblastech, roztroušeně i v nižších polohách (chybí v jižní, střední a východní části Moravy, jediná lokalita v okolí Adamova).
Celkově: Holarktický druh, rozšířený hlavně v lesním pásmu, vyskytuje se i v mírné zóně Jižní Ameriky.

Variabilita: Velmi variabilní druh, proměnlivý ve většině charakteristik. Nápadné jsou i habituální rozdíly – vzhledově odchylné jsou např. rozpadavé polštáře obvykle červeně zbarvených, krátkých rostlin s nahloučenými svazečky větví, typické pro sušší místa na okrajích vrchovišť, a naproti tomu rozvolněné koberce štíhlých, obvykle zeleně zbarvených rostlin s oddálenými svazečky větví, připomínající vzhledem S. girgensohnii nebo S. fallax, ze zastíněných, lesních mokřin.

Možné záměny: Druh S. subnitens, který má rovněž zašpičatělé lodyžní listy, se odlišuje hedvábitým leskem rostlin, plochou hlavičkou a výskytem spíše na výživnějších stanovištích (nikdy na vrchovištích ani v lesích); mikroskopicky pak hyalocytami lodyžních listů bez vzpěr (fibril) aj. S. quinquefarium má nápadně řazené listy na větévkách, větévky jsou obvykle uťaté, většinou 3 odstávající ve svazečku, rostliny jsou velmi kompaktní; rovněž tento druh má hyalocyty lodyžních listů většinou bez vzpěr. Druh S. rubellum, který někteří autoři spojují s druhem S. capillifolium, roste spíše v centrálních částech vrchovišť, kde tvoří bulty; tento druh má spíše jazykovité, zaoblené lodyžní listy, větevní listy s tendencí být srpovité aj.

Poznámka: Mnohé odchylky jsou některými autory považovány za samostatné druhy nebo alespoň variety; z nich nejvýraznější byly popsány jako Sphagnum subtile (Russow) Warnst. (typ z Evropy) s drobnými, 0,8 – 1,0 mm dlouhými, více či méně jazykovitými lodyžními listy, tvořící přechod k S. rubellum, a Sphagnum tenerum Sull. & Lesq. (typ ze Severní Ameriky) s velkými, 1,4 – 1,8 mm dlouhými lodyžními listy, které mají hyalocyty i vícekrát přepažované a vždy silně vlášenité vzpěrami. Studiem velkého množství položek sbíraných v Evropě a určených jako S. subtile nebyl zjištěn prokazatelný rozdíl mezi S. subtile a S. rubellum, severoamerické položky určované jako S. subtile patří ale ke S. capillifolium. Evropské položky, označované jako S. tenerum patří jednoznačně ke S. capillifolium, zatímco severoamerické populace jsou jasně geneticky od tohoto druhu odlišné (cf. Shaw et al. 2005).

Shaw, A.J., Cox, C.J., Boles, S.B. (2005): Phylogeny, species delimitation, and interspecific hybridization in Sphagnum section Acutifolia. Syst. Bot. 30, 16–33.

Sphagnum fimbriatum Wilson – rašeliník třásnitý

Rostliny dosti veliké, volné, štíhlé, často chabé, 8 – 30 cm dlouhé, obvykle sytě zelené, pouze zřídka nažloutlé či nahnědlé, nikdy nejsou načervenalé, hlavička slabě vyklenutá nebo i plochá, často s nápadně vyčnívajícími pupeny.

Lodyhy tenké, 0,4 – 0,6 mm, s hyalodermis 2 – 3vrstevnou, buňky hyalodermis s 1 (– 3) póry. Sklerodermis zelená. Svazečky větví obvykle oddálené, po 3 – 4 větvích; odstávající 2 větve obvykle dlouhé, ztenčené, někdy slabě zakřivené, převislé větve dlouhé a tenké.

Lodyžní listy široce lopatovité, ze zúžené báze směrem vzhůru rozšířené, 0,6 – 1,3 mm dlouhé a na bázi 0,5 – 1,3 mm široké, často širší než delší, v celé horní části i po stranách díky resorpci hyalocyt silně třásnité. Hyalocyty často 1 – 2 (– 3)× přepažované, bez vzpěr (fibril), okrajový lem listů na bázi silně rozšířený. Hyalocyty lodyžních listů obvykle bez pórů.

Větevní listy 0,8 –1,8 mm dlouhé a 0,5 – 1,1 mm široké, široce vejčité až vejčitě kopinaté, v horní části vehnuté, na špičce uťaté, přilehlé až odstálé. Chlorocyty na průřezu dlouze lichoběžníkové až téměř obdélníkové (širší část na vnitřní straně listů), většinou oboustranně volné. Póry na vnější straně hyalocyt poměrně četné, velké (5 – 15 µm) poblíž stěn, na vnitřní straně menší (8 – 10 µm), méně časté póry.

Většinou jednodomý, autoický druh, často plodný. Samčí větévky poněkud kyjovitě ztloustlé. Perichaetiální listy veliké, až 4,8 mm dlouhé, v dolní polovině pouze s tenkostěnnými, prosenchymatickými chlorocytami.

Výtrusy žlutohnědé, 25 – 30 µm.

Ekologie: Většinou v lesích, kde roste kolem potůčků, příkopů apod., poměrně často na nepříliš zamokřených rašelinných lukách, prakticky nikdy na vrchovištích (nejvýše v laggových partiích); výjimečně zasahuje do vyšších poloh.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 360-361, 1971): Roztroušeně na vhodných stanovištích, převážně v pahorkatinách a nižších horských polohách po celém území, zasahuje i do nížin (Praha: Běchovický les, dříve Motol, Libochovice, Hodonín aj.).
Celkové: Holarktický druh, zasahující až do Kalifornie, Marylandu, Zakavkazí, Himálaje a do Japonska, roste rovněž v nejjižnější části Jižní Ameriky, v jižní Africe a na Novém Zélandu.

Variabilita: Tvoří obvyklé modifikace s různým habitem (řídké až husté porosty, hlavička více či méně vyklenutá), postavením větví a větevních listů apod.

Možné záměny: Často poznatelný již makroskopicky podle nápadně štíhlých rostlinek. Záměna možná snad pouze se S. girgensohnii, tento druh má však poněkud robustnější charakter, lodyžní listy jsou spíše jazykovité, na špičce dlouze rovně uťaté a pouze zde třásnité (nikoliv zaokrouhleně lopatovité a třásnité i po stranách).

Sphagnum fuscum (Schimp.) H. Klinggr. – rašeliník hnědý

Syn.: Sphagnum acutifolium var. fuscum Schimp.

Rostliny středně velké, štíhlé, většinou v kompaktních polštářích, 5 – 15 (– 22) cm vysoké, většinou světle hnědé až tmavohnědé, vzácněji zelenohnědé až zelené, vždy s hnědavou lodyhou, hlavička vyklenutá.

Lodyhy tenké, 0,3 – 0,5 mm, s hyalodermis 2 – 4vrstevnou, buňky hyalodermis bez pórů nebo nejvýše s 1 pórem. Sklerodermis vždy hnědě zbarvená, jasně odlišená. Svazečky větví po 3 – 4, vždy 2 větve odstávající a 1 – 2 převislé; odstávající větve obvykle krátké a uťaté, většinou s jednovrstevnou hyalodermis, kratší než převislé.

Lodyžní listy jazykovité, 0,7 – 1,2 mm dlouhé a asi 0,5 – 0,7 mm široké, široce lemované, lem v dolní části značně rozšířený; špička zaoblená, jemně třásnitá. Hyalocyty dělené 2 – 3 přepážkami, bez vzpěr (fibril).

Větevní listy 0,6 – 1,2 mm dlouhé a 0,3 – 0,5 mm široké, vejčité až vejčitě kopinaté, na uťaté špičce jemně zubaté, alespoň v horní části slabě vehnuté, k lodyžce přilehlé. Chlorocyty lichoběžníkové nebo široce trojboké, s širší části na vnitřní straně listů a vždy alespoň zde volné. Póry na vnější straně listů poměrně četné, poměrně velké (5 – 20µm), na vnitřní nehojné.

Dvoudomý druh. Samčí větévky téměř neodlišené, hnědě zbarvené. Perichaetiální listy poměrně velké, 3 – 4 mm, v dolní polovině listu pouze s tenkostěnnými chlorocytami, v horní rovněž s hyalocytami.

Výtrusy žluté až hnědé, 24 – 28 µm.

Ekologie: Typicky vrchovištní druh, tvořící bulty ve vrcholových částech vrchovišť, výjimečně v minulosti sbírán i na suchých, oligotrofních částech rašelinných luk.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 374–375, 1971): Vrchoviště na Šumavě, ve Slavkovském lese, Krušných horách, Jizerských horách, Krkonoších, Žďárských vrších, Hrubém Jeseníku a Beskydech, dříve též v okolí Manětína, Bělé pod Bezdězem a na Jihlavsku. Tento druh silně ustupuje, hojnější je dosud na většině vrchovišť Šumavy, ve Slavkovském lese (NPR Kladské rašeliny, Smraďoch) a na vrchovištích v oblasti Přebuze v Krušných horách (Velké Jeřábí jezero, Velký močál); dosud se prokazatelně vyskytuje i na Vyšebrodsku (rašeliniště Kapličky) na rašeliništi Oceán u Horní Blatné v Krušných horách, na Rašeliništích Jizerky v Jizerských horách a v Krkonoších (Mumlavské rašeliniště, Úpské rašeliniště, Sněžná strouha) a na Skalském rašeliništi v Nízkém Jeseníku).
Celkové: Holarktický druh, zasahující až do Japonska.

Variabilita: Nepříliš variabilní druh, tvoří odchylky obvyklého charakteru (mírně odstálé nebo slabě srpovité větevné listy, zbarvení rostlin apod.).

Možné záměny: Poměrně dobře poznatelný druh podle kompaktních polštářů a hlavně hnědého až hnědočerného zabarvení (vždy na lodyhách a sklerodermu). Podobný typ lodyžních listů mají druhy S. rubellum a S. warnstorfii, oba jsou však červeně až fialově zbarvené (S. warnstorfii navíc není vrchovištní druh).

Sphagnum girgensohnii Russow – rašeliník Girgensohnův

Rostliny středně velké až statné, 7 – 25 cm dlouhé, vždy zelené, nejvýše slabě žlutozelené nebo bledě zelené, nikdy ani s nádechem do červena.

Lodyhy nepříliš silné, 0,5 – 0,8 mm, s dobře odlišenou 3 – 4vrstevnou hyalodermis tvořenou poněkud prodlouženě obdélnými nebo lichoběžníkovitými buňkami s jedním, vzácněji i více póry. Sklerodermis zelená až nahnědlá. Svazečky větví po 3 – 5, obvykle 2 odstávající a 1 – 3 převislé; odstávající větve většinou prodloužené, na koncích zaoblené, zhruba stejně dlouhé jako převislé.

Lodyžní listy široce jazykovité až lopatovité, 0,6 – 1,5 mm dlouhé a 0,5 – 1,3 mm široké, široce lemované, s lemem směrem dolů rozšířeným, na široce uťaté špičce (nikoliv po stranách) díky resorbovaným hyalocytám třásnité. Hyalocyty obvykle přepažované, bez vzpěr (fibril), s ojedinělými póry, většinou však bez pórů.

Větevní listy široce vejčitě kopinaté až vejčité, 0,6 – 2,5 mm dlouhé a 0,4 – 1,0 mm široké, ve špičce uťaté a zoubkované, obvykle přilehlé k větvím, ale u některých modifikací i kostrbatě odstávající, vzájemně se kryjící. Chlorocyty široce trojboké, lichoběžníkové až téměř obdélníkové, obvykle oboustranně nebo alespoň na vnitřní straně volné. Póry při stěnách hyalocyt, obvykle oboustranně poměrně hojné, větší množství pórů však vždy na vnější straně (9 – 20 µm).

Různodomý, v Evropě většinou dvoudomý druh. Antheridia světle hnědá. Perichaetiální listy mohutné, až 4 – 5 mm dlouhé a asi 1,5 – 2,5 mm široké, v dolní třetině pouze s chlorocytami.

Výtrusy žlutohnědé, 26 – 31 µm.

Ekologie: Typicky lesní druh, hojný v podhůří a v horách převážně v pásmu smrčin (i v kulturních smrčinách); vzácněji i ve smíšených lesích, na vřesovištích a v lučních rašeliništích. ale i v okrajových částech vrchovišť nebo i luk, případně i ve vlhkém bezlesí (např. v Krkonoších).

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSR, p. 364-366, 1971): Jeden z nejhojnějších rašeliníků v ČR, typický zejména pro podhorské a horské oblasti. Chybí nebo je vzácný v nížinách středních Čech a také na jižní a střední Moravě.
Celkové: Holarktický druh lesního pásma.

Variabilita: Vytváří řadu modifikací odlišných habitem (vyklenuté či ploché hlavičky, postavení větví a větevních listů apod.), v zásadě však nepatří k nejvariabilnějším druhům.

Možné záměny: Habituálně se mu nejvíce podobá S. teres, tento druh však roste na rašelinných lukách a má lem lodyžních listů nerozšířený na bázi. S. russowii bývá většinou alespoň s červeným nádechem, má lodyžní listy na špičce spíše zaoblené (nikoliv uťaté) a poněkud delší, S. fimbriatum je mnohem štíhlejší, lodyžní listy jsou třásnité i po stranách.

Poznámka: Z Polska (Stołowe Góry) je udáván druh Sphagnum rubiginosum Flatberg. Tento druh se okamžitě odlišuje od S. girgensohnii na základě přítomnosti tří odstávajících větví v svazečku (podobně jako S. quinquefarium, které však má zašpičatělé lodyžní listy a pětiřadé uspořádání větevních listů), přítomnosti červeného zabarvení miimálně v podobě skvrn aj.

Sphagnum molle Sull. – rašeliník měkký

Syn.: Sphagnum tabulare Sull., S. molluscoides Müll. Hal.

Rostliny středně velké, 3 – 15 cm dlouhé, bledě zelené, bělavé či žlutozelené, někdy slabě nafialovělé nebo purpurově naběhlé.

Lodyhy nepříliš silné, 0,2 – 0,5 mm, s 2 – 4vrstevnou hyalodermis, buňky haylodermis bez pórů nebo ojediněle s jedním pórem. Sklerodermis zelená až žlutavě hnědá. Svazečky větví hustě nahloučené, tvořené 2 odstávajícími a 1 – 2 převislými větvemi; odstávající větve obvykle postupně ztenčené, odstávající nebo nepatrně směrem vzhůru zahnuté, s jednovrstevnou hyalodermis.

Lodyžní listy často i na téže rostlině značně tvarově rozdílné. Typicky vyvinuté listy jsou oválně jazykovité, u báze zúžené a nejširší ve střední části, směrem k zaoblené až uťaté, drobně zoubkované špičce opět zúžené, asi 2,0 – 2,6 mm dlouhé a uprostřed asi 0,9 – 1,6 mm široké, na okraji vehnuté; listový lem dole pouze nepatrně rozšířený. Nepříliš vyvinuté, menší (asi 0,6 – 1,4 mm a asi 0,5 – 0,7 mm široké) listy jsou jazykovité, jazykovitě trojboké až rovnoramenně trojboké, zašpičatělé až zaoblené, opět s nepatrně rozšířeným lemem na bázi. Hyalocyty jsou někdy přepažované, v horní části listu a u nepříliš vyvinutých listů i níže s četnými vzpěrami. Póry na obou stranách při stěnách hyalocyt.

Větevní listy široce vejčité nebo vejčitě kopinaté, asi 0,6 – 1,8 mm dlouhé a 0,5 – 0,8 mm široké, vzájemně se kryjící a k větvím přiléhající, na okraji lemované, celokrajné nebo drobně zubaté, špička uťatá, okraj vehnutý; podél celého okraje resorpční rýha. Chlorocyty na průřezu široce trojboké až lichoběžníkovité, se základnou na vnitřní stěně listů, obvykle oboustranně volné. Póry při stěnách na obou stranách listů, nehojné, 10 – 22 µm.

Autoický druh. Samčí větévky nepatrně odlišené. Perichaetiální listy velké, vejčité, široce lemované.

Žlutozelené výtrusy asi 28 – 33 µm.

Ekologie: Charakteristický druh atlantských rašelinišť západní Evropy. Na našem území málo známá; většinou byl tento druh sbírán na okrajích rybníků, ve vřesovištích, na okrajích lučních rašelinišť, uvádí se i z lesů (avšak mimo naše území se vyskytuje přednostně na otevřených, nelesních stanovištích – ? možná záměna za některé juvenilní formy jiných druhů).

Rozšíření: Česká rep.: Historicky byl uváděný ze Šumavy (bez bližší lokalizace), z rašeliniště Soos u Františkových Lázní, Krušných hor (Boží Dar, Hora Sv. Šebestiána) a Medlovského rybníka u Fryšavy na Českomoravské vrchovině. Kromě posledně uvedené lokality jsou všechny ostatní údaje nedoložené, navíc z konce 19. století; recentně tento druh sbírán na našem území nebyl (výskyt na lokalitě Medlovský rybník u Fryšavy se nepodařilo ověřit).
Celkové: Severní Amerika, severní a západní Evropa (zasahuje do Portugalska, Pyrenejí a jižních Alp), uváděn je i z Brazílie a Ekvádoru.

Variabilita: Naše rostliny z lokality Medlovský rybník patří k modifikaci, která byla popsána jako S. molluscoides Müll.Hall. vzhledem k podobnosti s druhem S. tenellum (= S. molluscum). Větevní listy jsou téměř nelemované, na horním okraji zoubkované. Západoevropské a severoamerické populace jsou charakterizovány mohutnějšími rostlinami, které mají větevní listy zřetelně 2 –3řadě lemované, téměř celokrajné, resorpční rýha často chybí.

Možné záměny: V rámci sekce Acutifolia a vůbec celého rodu snadno poznatelný druh vzhledem k tvaru lodyžních listů a přítomnosti resorpční rýhy. Habituálně podobný druh S. tenellum má jazykovité lodyžní listy, široce oválné větevní listy bez resorpční rýhy a opačně postavené chlorocyty větevních listů; druh S. compactum má obvykle hnědavou barvu, tvoří zcela kompaktní polštáře, má drobné, zaokrouhlené lodyžní listy, drobné, oboustranně uzavřené chlorocyty větevních listů apod. Nejpravděpodobnější záměna tohoto druhu může být však za mladé (prakticky vždy hemiisofylní) formy některých druhů sekce Acutifolia; zde pomůže nejlépe přítomnost resorpční rýhy.

Sphagnum quinquefarium (Lindb. ex Braithw.) Warnst. – rašeliník pětiřadý

Syn.: Sphagnum acutifolium var. quinquefarium Lindb. ex Braithw.

Rostliny středně veliké, často dosti štíhlé, obvykle v kompaktních polštářích nebo kobercích, 4 – 20 cm vysoké, zelené, žlutozelené, růžové či červené až fialové, někdy zelené a červenavě skvrnité, hlavička vyklenutá nebo pouze slabě vyklenutá.

Lodyhy slabé, 0,4 – 0,8 mm, s hyalodermis 3 – 4vrstevnou, buňky hyalodermis bez pórů, nejvýše s jedním pórem. Sklerodermis zelená. Svazečky větví po (3 – ) 4 – 5 (– 6), alespoň 2 – 3 odstávající, poměrně krátké a uťaté, pětiřadě olistěné větve, kratší než převislé.

Lodyžní listy rovnostranně nebo až téměř rovnoramenně trojúhelníkové, 0,7 – 1,5 mm dlouhé a 0,6 – 0,9 mm široké, směrem ke špičce zúžené, na uťaté špičce zubaté, okraje vehnuté, široce lemované s rozšířeným lemem v bazální části. Hyalocyty nepřepažované nebo přepažované, většinou bez vzpěr (fibril) nebo se vzpěrami v horní části listů, obvykle bez pórů nebo jen nejvýše s ojedinělými póry.

Větevní listy drobné, vejčitě kopinaté nebo vejčité, 0,8 – 1,4 mm dlouhé a 0,3 – 0,6 mm široké, přímé, vzájemně se kryjící, špičkami slabě odehnuté, na okraji obvykle vehnuté, vždy zřetelně pětiřadě uspořádané. Chlorocyty na průřezu trojboké až lichoběžníkové, na vnitřní straně vždy volné, na vnější straně někdy uzavřené. Póry hojné na vnější, řidší na vnitřní straně listů, 10 –18 µm, směrem dolů se zvětšují.

Různodomý, většinou autoický druh. Samčí větévky obvykle červeně zbarvené. Perichaetiální listy široké, vejčitě oválné, až 4 – 5 mm dlouhé.

Výtrusy žlutavé, hladké, 20 – 25 µm.

Ekologie: Druh typický pro vlhké rašelinné smrčiny a mokvavé skály pokryté humusem; nevyskytuje se na vrchovištích ani v lučních rašelinách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 388-389, 1971): častý v horských oblastech v okrajových částech republiky, v Brdech a na Českomoravské vrchovině; hojný v pískovcových oblastech severních Čech. Méně častý mimo uvedenou oblast (České Budějovice, Benešov, Ústí nad Orlicí, Lanškroun, Tišnov, Třebíč aj.).
Celkové: Holarktický druh, zasahuje až na Kavkaz.

Variabilita: Obvyklé modifikace odlišené růstovou formou (kompaktní či rozvolněné polštáře aj.), velikostí hlaviček, postavením větví a větevních listů, barvou apod.

Možné záměny: Na základě řazených větevních listů a trojbokých lodyžních listů poměrně dobře poznatelný druh. Druh S. warnstorfii, který má rovněž poněkud řazené větevní listy, má jazykovité lodyžní listy, roste převážně na rašelinných loukách aj.; druh S. capillifolium nemá řazené větevní listy, má téměř vždy vyklenutou hlavičku apod.

Sphagnum rubellum Wilson – rašeliník červený

Syn.: Sphagnum capillifolium var. rubellum (Wilson) A. Eddy, S. subtile (Russow) Warnst.

Rostliny středně velké, husté nebo rozvolněné, 5 – 15 cm dlouhé, nejčastěji intenzívně purpurově až nachově zbarvené, vzácněji slabě červené až zelené, většinou s plochou hlavičkou.

Lodyhy nepříliš silné, 0,4 – 0,6 mm, s hyalodermis 3 – 4vrstevnou, buňky hyalodermis většinou bez pórů, vzácněji s jedním pórem. Sklerodermis zelenavá až purpurová. Svazečky větví po 3 – 4, obvykle 2 větve odstávající a 1 – 2 převislé; odstávající větve někdy srpovité, nejčastěji odstálé, pozvolna zašpičatělé nebo i uťaté, kratší nebo stejně dlouhé jako převislé.

Lodyžní listy trojboce jazykovité, jazykovité až lopatovitě jazykovité, 0,8 – 1,1 mm dlouhé a 0,4 – 0,8 mm široké, na špičce zaoblené a někdy slabě třásnité, na okraji více či méně vehnuté či svinuté až kápovité (takže působí dojmem zašpičatělých listů), s lemem na bázi rozšířeným. Hyalocyty obvykle nedělené přepážkami (pouze u mladých listů ojediněle přítomné), rovněž bez vzpěr (fibril). Póry většinou chybějí.

Větevní listy malé, vejčitě kopinaté až vejčité, 0,8 – 1,2 mm dlouhé a 0,4 – 0,6 mm široké, vzájemně se kryjící, často poněkud srpovitě jednostranné, někdy nepříliš znatelně pětiřadé, špička uťatá, zubatá, okraje vehnuté. Chlorocyty na průřezu lichoběžníkovité nebo trojboké, oboustranně nebo alespoň na vnitřní straně volné. Póry na vnější i vnitřní straně poměrně hojné, relativně velké, 8 – 15 µm.

Dvoudomý druh. Samčí větévky obvykle intenzívně červené. Perichaetiální listy vejčité, uťaté, v dolní třetině s chlorocytami, široce lemované.

Výtrusy okrově hnědavé, papilnaté, 18 – 24 µm.

Ekologie: Běžný druh horských vrchovišť, tvořící bulty obvykle ve vrcholové části, vzácněji i na rašelinných lukách či skalách pokrytých humusem.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 383-384, 1971): Na horských vrchovištích (Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Žďárské vrchy, vzácně a spíše v minulosti Hrubý Jeseník, Beskydy), dále na Třeboňsku a v jižní části Českomoravské vrchoviny, ojediněle i mimo tuto oblast (Chebská kotlina, Plasy, Budyně nad Ohří, Jestřebí aj.).
Celkové: Holarktický druh.

Variabilita: Poměrně variabiliní druh v habitu rostlinek, barvě, postavení větví a větevních listů apod.

Možné záměny: Nejpodobnějším druhem je S. warnstorfii, tento druh však bývá spíše purpurově – fialově zbarven, roste spíše na rašelinných lukách (nikdy na vrchovištích), má hyalocyty lodyžních listů dělené přepážkami a vyztužené vzpěrami (fibrilami), charakteristické jsou zvláště drobné, prsténcovitě lemované póry na hřbetní straně větevních listů. Druh S. russowii je statnější, obvykle nikdy intenzívně purpurově zbarven, lodyžní listy jsou dlouze jazykovité, hyalodermis lodyh má póry aj. S. capillifolium má zašpičatělé lodyžní listy.

Sphagnum russowii Warnst. – rašeliník statný

Syn.: Sphagnum robustum (Warnst.) Röll

Rostliny středně velké až statné, 8 – 28 cm, bledě zelené, žlutozelené, zelené, častěji však alespoň s nádechem do červena nebo alespoň růžově či červenavě skvrnité, v kobercích.

Lodyhy 0,5 – 0,8 mm silné, s hyalodermis 2 – 3vrstevnou, buňky hyalodermis obvykle s jedním pórem. Sklerodermis zelená až červená. Svazečky větví po 3 – 4, obvykle 2 (– 3) odstávající a 1 – 2 převislé, větve většinou s jednovrstevnou hyalodermis, poměrně dlouhé (až 2 cm) a postupně zúžené, přímo odstávající.

Lodyžní listy jazykovité, poměrně velké, 1,3 – 1,6 mm dlouhé a asi 0,6 – 1,0 mm široké, se široce zaoblenou, slabě třásnitou nebo zubatou špičkou, někdy s okraji mírně vehnutými, s širokým, dole rozšířeným lemem. Hyalocyty jen ojediněle přepažované, většinou bez vzpěr, nejvýše s ojedinělými vzpěrami. Póry většinou chybějí.

Větevní listy kopinaté až vejčitě kopinaté, 0,8 – 1,5 mm dlouhé a 0,5 – 0,9 mm široké, na špičce uťaté, obvykle střechovitě se kryjící nebo se špičkami nepatrně (nikoliv kostrbatě) odstávajícími a s okraji vehnutými až podvinutými; někdy jsou listy nepříliš zřetelně pětiřadě uspořádané. Chlorocyty úzce rovnoramenně trojboké nebo úzce lichoběžníkové, oboustranně nebo alespoň na vnitřní straně volné. Na vnější straně hojné, 10 – 18 µm velké, na vnitřní straně méně hojné póry velikosti 6 – 15 µm.

Dvoudomý druh. Samčí větévky poměrně krátké, červeně zbarvené. Perichaetiální listy mohutné, široce vejčité, až 5 mm dlouhé a 2 mm široké, v převážné části tvořené pouze chlorocytami, hyalocyty pouze v horní části. Výtrusy hnědavé, papilnaté, 25 – 30 (– 33) µm.

Ekologie: V subalpínských i horských vrchovištích, a to jak ve vrcholové části, tak i po okrajích, na alpínských loukách, ve vlhkých lesích a blatkových rašeliništích, vzácněji i na rašelinných lukách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 369-370, 1971): V okrajových pohořích, v Brdech a Českomoravské vrchovině, v celé Třeboňské pánvi, ojediněle i na dalších lokalitách (Vlašim, Tišnovsko, Třebíč aj.).
Celkové: Holarktický druh.

Variabilita: Dosti variabilní druh, odchylky jsou v barvě, postavení větví a větevních listů aj., podobně jako u jiných druhů.

Možné záměny: Habituálně podobný druhu S. girgensohnii – rozdíly viz tento druh. Od druhů S. rubellum a S. warnstorfii, které jsou obvykle rovněž červeně zbarvené, se liší delšími lodyžními listy, přítomností pórů v hyalodermis lodyhy a do určité míry i ekologií (i když zvláště s druhem S. rubellum se mohou setkat na vrcholových partiích vrchovišť).

Sphagnum subnitens Russow & Warnst. – rašeliník lesklý

Syn.: Sphagnum plumulosum Röll

Rostliny středně velké až velké, 6 – 20 cm dlouhé, žlutozelené, zelené, zelenohnědé, nachové až fialově, prakticky vždy matně či hedvábitě lesklé, s plochou hlavičkou.

Lodyhy 0,4 – 0,7 mm, s 3 – 4vrstevnou hyalodermis, buňky hyalodermis s ojedinělými póry nebo bez pórů. Sklerodermis zelená, červená až hnědavá. Svazečky větví obvykle po 3 (– 4), 2 odstávající a 1 (– 2) převislé větve; odstávající větve dosti dlouhé, zašpičatělé, delší než převislé větve, přímé.

Lodyžní listy poměrně velké, 1,2 – 1,7 mm dlouhé a 0,6 – 1,0 mm široké, většinou rovnoramenně trojboké nebo z jazykovité části pozvolna trojboké, s krátkou, na konci zubatou, uťatou špičkou a na bázi s rozšířeným lemem. Hyalocyty obvykle přepažované, bez vzpěr (fibril). Póry obvykle chybí.

Větevní listy vejčitě kopinaté až vejčité, 1,3 – 2,0 mm dlouhé a asi 0,4 – 0,7 mm široké, na okraji vehnuté, na špičce uťaté, obvykle přilehlé nebo nepatrně odstávající, neřazené. Chlorocyty téměř rovnostranně trojboké, úzce trojboké až úzce lichoběžníkovité, minimálně na vnitřní straně volné. Na vnější straně nepříliš četné póry, 15 – 30 µm, na vnitřní straně rovněž nebo menší počet pórů.

Různodomý, převážně autoický druh. Samčí větévky nepříliš odlišné. Perichaetiální listy mohutné, vejčité, 3 – 4 mm dlouhé, s nepříliš diferencovanými hyalocytami.

Výtrusy žlutohnědé, papilnaté, 26 – 32 µm.

Ekologie: Na subalpínských vrchovištích v minerálně bohatších částech, v nižších polohách spíše na rašelinných lukách, mokvavých skalách, bažinách, kolem vodních příkopů a nádrží, v olšinách aj.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 404-405, 1971): Poměrně hojně v karech a na subalpínských vrchovištích Krkonoš, roztroušeně v Krušných horách, severních Čechách (hlavně v okolí Doks) a v Hrubém Jeseníku, vzácněji např. na Třeboňsku, Českomoravské vrchovině a v Beskydech, ojediněle i mimo uvedené oblasti (Chebská kotlina, Brdy, Kokořínsko, Orlické hory, Tišnovsko aj.).
Celkové: Holarktický druh, zabíhající do Jižní Ameriky (až po Ohňovou zemi), severní Afriky a na Nový Zéland.

Variabilita: Značně variabilní ve zbarvení a postavení větví, rovněž i v habitu rostlin. V severských oblastech je odlišována hnědě zbarvená subsp. ferrugineum Flatberg, recentně je uváděná i z rakouské strany Šumavy (Neumüllerwiese).

Možné záměny: Poměrně snadno i v terénu poznatelný druh vzhledem ke skutečnosti, že rostliny jsou lesklé. Od druhu S. capillifolium se odlišuje navíc většími lodyžními listy, absencí vzpěr v hyalocytách aj.

Poznámka: Příbuzný druh Sphagnum subfulvum Sjörs, habituálně se odlišující spíše hnědavou barvou a méně lesklými až nelesklými rostlinami, roste v severní Evropě, avšak byl zjištěn i v italských, rakouských a švýcarských Alpách; jeho výskyt na našem území není příliš pravděpodobný (severský, ve střední Evropě vysokohorský druh). Pátrání po tomto druhu v Krkonoších bylo bezvýsledné.

Sphagnum warnstorfii Russow – rašeliník Warnstorfův

Syn.: Sphagnum warnstorfianum Du Rietz

Středně velké až statné rostliny, 5 – 18 cm dlouhé, obvykle purpurové až fialové nebo alespoň růžové, jen zřídka čistě zelené, s plochou hlavičkou.

Lodyhy 0,4 – 0,5 mm, s 2 – 4 (– 5) vrstevnou hyalodermis, buňky hyalodermis bez pórů (nejvýše s jedním pórem v některých buňkách). Sklerodermis zelená až fialově purpurová. Svazečky větví po 3 – 5, obvykle 2 odstávající a 1 – 3 převislé; odstávající větve pozvolna zašpičatělé, dosti dlouhé, obvykle přímo odstávající, delší či kratší než převislé větve.

Lodyžní listy jazykovité, 0,6 – 1,2 mm dlouhé a 0,5 – 0,7 mm široké, ve špičce zaoblené a slabě zubaté, se širokým, dole rozšířeným lemem. Hyalocyty obvykle přepažované a vyztužené vzpěrami (fibrilami). Póry obvykle chybějí.

Větevní listy vejčitě kopinaté až kopinaté, 1,1 – 1,5 mm dlouhé a asi 0,4 – 0,5 mm široké, na špičce uťaté a drobně zubaté, na okraji vehnuté až svinuté, od větve obvykle poněkud odstávající a slabě srpovité, obvykle pětiřadě uspořádané. Chlorocyty na průřezu trojboké nebo lichoběžníkové, oboustranně volné nebo pouze na vnitřní straně volné. Charakteristické jsou drobné, 2 – 3 µm velké, prsténcovitě lemované póry na hřbetní straně (hlavně v horní části), jinak póry asi 10 µm, poměrně hojné.

Dvoudomý druh. Samčí větévky kratší. Perichaetiální listy mohutné, vejčitě kopinaté, v dolní části tvořené pouze chlorocytami.

Výtrusy žlutohnědé, bradavičnaté, 22 – 26 µm.

Ekologie: Typický druh lučních rašelinišť či rašelinných luk s relativně vyšším pH ve vodě (5,5 – 7; tzv. kalcitolerantní rašeliník), neroste v lesích ani na vrchovištích (nejvýše na mineralizovaných okrajích).

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 378-380, 1971): Častější v jižních Čechách, ve Slavkovském lese a na Českomoravské vrchovině. Na ekologicky vhodných rašeliništních lokalitách také na Dokesku, v Krkonoších (Klínové boudy, Zadní Rennerovy boudy), Orlických horách (např. PR Bažiny u Deštného), v Hrubém a Nízkém Jeseníku (Malá a Velká Kotlina, Medvědí důl, Skalské rašeliniště u Horního Města) a v Beskydech; ojediněle i na dalších lučních rašeliništích.
Celkové: Holarktický druh.

Variabilita: Vytváří hlavně odchylky v barevnosti a postavení větví a větevních listů.

Možné záměny: Charakteristické je obvykle intenzívně purpurové až fialové zbarvení a pětiřadé uspořádání listů, jednoznačné jsou prsténcovité póry na hřbetní straně větevních listů. Záměna nejčastěji možná s druhem S. rubellum – rozdíly viz tento druh; druh S. capillifolium, rostoucí někdy na obdobných stanovištích, má zašpičatělé listy, jiný odstín barvy aj. Některé samčí nebo přeplavené rostliny druhu S. warnstorfii ale mohou být barevně a habituálně podobné druhu S. subnitens.

Sekce Cuspidata (Lindb.) Schimp.

Syn.: Sekce Mollusca Schlieph. ex Casares-Gil

Sphagnum angustifolium (C. E. O. Jensen ex Russow) C. E. O. Jensen – rašeliník úzkolistý (rašeliník malolistý)

Syn.: Sphagnum recurvum subsp. angustifolium C. E. O. Jensen ex Russow S. parvifolium (Sendtn. ex Warnst.) Warnst., S. recurvum var. parvifolium Sendtn. ex Warnst., S. amblyphyllum var. parvifolium (Sendtn. ex Warnst.) Wanst., S. recurvum var. tenue H. Klinggr., S. flexuosum var. tenue (H. Klinggr.) Pilous

Rostliny drobné nebo středně velké, v rozvolněných nebo kompaktních polštářích, žlutozelené či zelené, ojediněle i poněkud hnědozeleně zbarvené.

Lodyhy tenké, 0,4 – 0,6 mm, s hyalodermis 2 – 4vrstevnou, nepříliš jasně diferencovanou, buňky halodermis prakticky bez pórů. Sklerodermis zelená až nažloutlá. Svazečky větví obvykle po 4, 2 odstávající a 2 převislé; odstávající větve poměrně krátké a uťaté, vzácněji poněkud prodloužené a pozvolna zúžené (na zastíněných stanovištích), převislé větve vždy nápadně delší než odstávající větve (většinou 1,0 – 2,0 mm dlouhé). Hlavička obvykle vyklenutá.

Lodyžní listy rovnostranně trojboké, velmi malé, většinou 0,4 – 0,8 mm dlouhé (nejvýše asi 1 mm) a stejně široké nebo i poněkud širší při bázi, na špičce zaoblené, uťaté a někdy nepatrně třásnité či jemně zubaté, široce lemované, lem v dolní části listů rozšířený. Hyalocyty nepřepažované, většinou bez vzpěr nebo pouze ve vrcholové části ojedinělé hyalocyty s fibrilami; póry chybějí.

Větevní listy vejčitě kopinaté až čárkovitě kopinaté s rozšířenou bází, 0,8 – 1,2 (– 1,5) mm dlouhé a asi 0,3 – 0,5 mm široké, vzájemně se kryjící, nepatrně špičkami odstávající, někdy nepříliš znatelně pětiřadé. Chlorocyty na průřezu rovnoramenně trojboké až kapkovité, na vnější straně volné, na vnitřní hyalocytami uzavřené. Póry hojné na vnější straně větevních listů, 8 – 10 µm, nehojné na vnitřní straně.

Dvoudomý druh. Samčí větévky intenzívně žluté až naoranžovělé. Perichaetiální listy velké, 3,5 – 4,5 mm, s hyalocytami pouze ve vrcholové části.

Výtrusy žluté, jemně papilnaté, 21 – 24 µm.

Ekologie: Obvykle na vrchovištích, na bultech a v sušších kobercích (mezi bulty a šlenky). Méně často na sušších místech rašelinných luk a v některých oblastech vzácně i na vápníkem obohacených rašeliništích. Nevadí mu mírné přistínění.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 286, 1971): Kvantitativní rozšíření nedokonale známé, neboť tento druh v minulosti nebyl odlišován. Třeboňsko, Šumava, Krušné hory, Dokesko, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Českomoravská vrchovina, Hrubý Jeseník, Beskydy; všude vzhledem k ostatním druhům komplexu S. recurvum/fallax spíše vzácněji.
Celkové: Holarktický, cirkumboreální druh, hojný na severských rašeliništích, vzácnější v jižnějších oblastech.

Variabilita: Variabilní v habitu (vyklenutí hlavičky, délka odstávajících větví, barva, postavení větevních listů apod.).

Možné záměny: Druh z komplexu S. fallax – S. flexuosum, charakterizovaný v podstatě velmi malými lodyžními listy (často širšími než delšími), nápadně delšími převislými větvemi a často i „kompaktnějším“ vzhledem i drobnější velikostí než oba zmíněné druhy. S. flexuosum má rovněž zaoblené lodyžní listy, avšak téměř vždy nepatrně delší než širší, obvykle se vzpěrami v ojedinělých vrcholových buňkách; S. fallax má naopak zašpičatělé lodyžní listy; S. balticum a S. majus mají větší a delší lodyžní listy, obvykle nevyklenutou hlavičku aj.

Sphagnum balticum (Russow) Russow ex C. E. O. Jensen – rašeliník baltský

Syn.: Sphagnum recurvum subsp.balticum Russow

Spíše středně velké rostliny, 6 – 12 (– 15) cm dlouhé, obvykle zlatohnědě, zlatožlutě nebo hnědozeleně zbarvené.

Lodyhy tenké, 0,4 – 0,7 mm, s hyalodermis 2 – 3vrstevnou, zřetelně odlišenou, buňky hyalodermis prakticky bez pórů. Sklerodermis žlutohnědá až hnědá. Svazečky větví většinou po 3 (– 4), 2 odstávající a 1 (– 2) převislé; odstávající větve poměrně krátké, vzácněji prodloužené, poněkud srpovité, převislé větve vždy delší, mnohdy nepříliš nápadně diferencované.

Lodyžní listy trojboce jazykovité, oválně jazykovité až jazykovité, 0,9 – 1,2 mm dlouhé a 0,5 – 0,8 mm široké, na špičce zaoblené a velmi nepatrně zubaté, s okrajem silně vehnutým (takže působí dojmem zašpičatělých listů), na bázi většinou zúžené, lem listů v dolní části rozšířený. Hyalocyty přepažované, alespoň v horní části se vzpěrami, někdy neúplnými. Póry na vnitřní straně (alespoň v horní části listu) poměrně hojné, na vnější straně ojedinělé.

Větevní listy kopinaté, vejčitě kopinaté, 1,1 – 1,6 mm dlouhé a 0,3 – 0,6 mm široké, většinou jednostranné, za sucha často kadeřavé, na špičce uťaté, vroubkované. Chlorocyty trojboké, na vnitřní straně uzavřené hyalocytami. Póry obvykle na obou stranách větevních listů, středně velké (5 – 10 µm); hojnější na vnější straně.

Dvoudomý druh. Samčí větévky nepříliš zřetelné, hnědavé. Perichaetiální listy vejčité, vyduté, poměrně velké (až 4,0 mm).

Výtrusy žlutavé, 28 – 32 µm.

Ekologie: Acidofyt. Typicky vrchovištní druh, vyskytující se obvykle v povlacích nebo kopečcích mezi bulty a šlenky.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 300-302, 1971): Horská vrchoviště na Šumavě, v Krušných horách, Jizerských horách, Krkonoších a Hrubém Jeseníku; většinou v nevelkých populacích, silně ustupující.
Celkové: Holarktický druh, s tendencí subarkticko-alpínskou.

Variabilita: Podobně jako další druhy vytváří řadu modifikací odchylných intenzitou zabarvení, habitem, postavením větevních listů, jejich velikostí apod.

Možné záměny: Vzhledem k výskytu je nejpravděpodobnější záměna s druhy S. majus či S. flexuosum. S. majus osidluje obvykle spíše šlenky, odlišuje se dlouhými hyalocytami větevních listů s hojnými póry na vnitřní straně (u S. balticum na obou stranách) listů; S. flexuosum má poměrně krátké, nikoliv jazykovité lodyžní listy se vzpěrami pouze ve vrcholových buňkách a neroste na vrchovištích. Oba druhy nebývají obvykle zlatohnědě zbarvené, mají svazečky větví po 4 a často jsou i robustnější.

Sphagnum cuspidatum Ehrh. ex Hoffm. – rašeliník bodlavý

Syn.: Sphagnum bohemicum Ježek, S. dominii Kavina, S. faxonii Warnst., S. monocladum (H. Klinggr.) Warnst., S. serratum Austin

Rostliny spíše středně veliké, vzácněji drobné, vodní formy i statné, 3 – 20 (– 50) cm dlouhé, někdy větvené, zelené, žlutozelené (většinou vždy alespoň vrcholové části poněkud nahnědlé) nebo hnědozelené.

Lodyhy poměrně slabé, 0,4 – 0,8 mm, s hyalodermis 2 – 3 (– 4)vrstevnou, buňky hyalodermis bez pórů. Sklerodermis zelená až červenohnědá. Svazečky větví po (3 –) 4 (– 5), většinou nerozlišené na odstávající a převislé, větve obloukovitě nebo i srpovitě zakřivené, u vodních forem splývající ve vodě. Hlavička obvykle plochá.

Lodyžní listy rovnoramenně trojboké nebo trojboce jazykovité, 0,9 – 1,5 (– 1,8) mm dlouhé a 0,5 – 0,9 mm široké, ostře zašpičatělé, ale s nepatrně uťatou, zubatou špičkou, lem široký, na bázi rozšířený. Hyalocyty alespoň v horní polovině přepažované a vystužované vzpěrami (vzpěry obvykle v hyalocytách až k bázi listů). Hyalocyty na vnější straně s drobnými póry ve špičce, na vnitřní straně s velkými póry.

Větevní listy čárkovité až dlouze kopinaté, 1,5 – 3,0 (– 5,0) mm dlouhé a 0,4 – 0,9 (– 1,1) mm široké, dlouze žlábkovitě svinuté, k lodyze přilehlé nebo poněkud srpovité, u vodních forem často odstávající, na špičce a někdy i v horní části na okraji nepatrně zubaté. Chlorocyty lichoběžníkové, dlouze rovnostranně trojboké až téměř obdélné, obvykle oboustranně volné, se širší částí na vnější straně listů. Hyalocyty značně dlouhé a úzké, 100 – 130 × 12 – 18 µm u terestrických, 150 – 220 × 16 – 20 µm v vodních forem (zhruba 8 – 15 : 1). Póry na vnější straně ojedinělé, na vnitřní hojnější, drobné (4 – 8 µm) póry.

Dvoudomý druh. Samčí větévky rezavě hnědé až oranžové. Obalné listy široce vejčité, 3,5 – 5,5 mm dlouhé, v horní části s hyalocytami.

Výtrusy hnědožluté, 28 – 35 µm.

Ekologie: Acidofyt, Charakteristický pro nejvíce zamokřená místa na vrchovištích (šlenky, jezírka, odvodňovací příkopy), vzácněji na okrajích rybníků apod.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 275-282,1971): Poměrně hojně v oblastech vrchovišť v okrajových částech ČR, ojediněle i mimo tuto oblast (Třeboňsko, Slavkovský les, Dokesko, Žďárské vrchy aj.) v bažinách; obvykle nevystupuje do subalpínského pásma, kde jej zastupuje druh S. majus.
Celkové: Subkosmopolit, v Holarktidě zasahuje až do Subarktidy, v Asii zasahuje až na Borneo a Sumatru, na Nové Guinei, v Africe od Gabunu po Ruwenzori a na Madagaskaru, v Jižní Americe v horách Kolumbie, Ekvádoru a Peru, ale i na Galapágách, zasahuje až do subantarktické oblasti.

Variabilita: Jeden z nejvariabilnějších druhů podle stanoviště, vytváří množství modifikací, které bývaly často oddělovány i na našem území jako samostatné druhy (viz synonymika). Variabilita se projevuje téměř ve všech znacích (i v lodyžních listech, které u mnoha druhů bývají poměrně stálé, zde se mění hlavně poměr délky k šířce), převážně však ve velikosti a zabarvení rostlin, postavení větví a větevních listů. Řada autorů odděluje ve vodě splývavé formy s charakteristickým pérovitým vzhledem jako var. plumosum Nees (= S. faxonii), modifikace minimálně s vrcholovou částí neponořenou, se srpovitými větvemi jako var. falcatum Russow; obě zmíněné modifikace představují nejběžnější habituální odchylky tohoto druhu, zatímco nominátní varieta je velmi vzácná (vzhledem připomíná spíše S. fallax, neroste nikdy ani částečně ponořená). Jako var. monocladum Warnst. (uváděna z Brd a z okolí Hořic) jsou označovány extrémní submersní modifikace, které přestávají vytvářet svazečky větví a habitem připomínají spíše nějaké formy rodů Drepanocladus či Warnstorfia. Odchylky se zubatými větevními listy představují asi stálejší odchylku, kterou zvláště američtí autoři oddělují jako samostatnou var. serrulatum (Schlieph.) Schlieph. (= S. serratum); tento taxon je uváděn i z našeho území.

Možné záměny: Přes značnou variabilitu poměrně snadno poznatelný druh podle charakteristického tvaru lodyžních listů; možnost záměny snad pouze za habituálně i ekologicky podobný druh S. majus, který má ale zaoblené lodyžní listy a navíc roste obvykle ve vyšších nadmořských výškách.

Poznámka 1: Údaje o výskytu druhu Sphagnum torreyanum Sull. na našem území (Krušné hory, Třebíč: Heraltické lesy) jsou mylné, stejně jako všechny údaje o výskytu tohoto druhu v Evropě; S. torreyanum je druh, omezený ve svém výskytu pouze na východní část Severní Ameriky.

Poznámka 2: V sousedním Rakousku, Polsku a Slovensku byl nalezen rovněž většinou ze severní Evropy známý druh Sphagnum viride Flatberg. Od druhu S. cuspidatum se odlišuje čistě zelenou, nejvýše žlutozelenou (nikdy nahnědlou) barvou, přímými, nejvýše obloukovitě zahnutými (nikoliv srpovitými) větvemi, širšími hyalocytami větevních listů (4 – 8 : 1) aj. Tento drobný druh z okruhu S. cuspidatum bude zcela jistě zjištěn i na našem území (např. po revizi herbářového materiálu). Isozymové studie prokázaly výměnu genů mezi S. viride a S. cuspidatum; další studie prokazující oprávněnost tohoto taxonu prozatím nejsou k dispozici a někteří autoři jej neodlišují od druhu S. cuspidatum. Taxon S. viride se však zřetelně od druhu S. cuspidatum odlišuje i ekologicky; vyskytuje se na minerotrofních stanovištích (prameniště apod.), nikoliv ve šlenkách vrchovišť.

Sphagnum fallax (H. Klinggr.) H. Klinggr. – rašeliník křivolistý

Syn.: Sphagnum cuspidatum var. fallax H. Klinggr., S. flexuosum var. fallax (H. Klinggr.) A. J. E. Smith, S. recurvum var.  fallax (H. Klinggr.) H. K. G. Paul, S. apiculatum H. Lindb., S. brevifolium (Lindb. ex Braithw.) Röll, S. recurvum var. brevifolium (Lindb. ex Braithw.) Warnst., S. isoviitae Flatberg, S. recurvum subsp. mucronatum Russow, S. mucronatum  (Russow) Zick., S. roellii (Schlieph.) G. Roth, Sphagnum recurvum auct. europ. non P. Beauv.

Rostliny středně velké až statné, obvykle 8 – 20 (– 35) cm dlouhé, v zelených, žlutozelených, hnědozelených až hnědavých kobercích.

Lodyhy poměrně silné, 0,4 – 0,9 mm, s hyalodermis 2 – 3vrstevnou, nepříliš zřetelně odlišenou od zelené až hnědavě zelené sklerodermis; buňky hyalodermis prakticky bez pórů. Svazečky větví po 4 – 5, obvykle 2 odstávající a 2 – 3 převislé, někdy nepříliš zřetelně odlišené. Odstávající větve pozvolna nebo náhle zúžené, většinou přímé, zhruba stejně dlouhé jako převislé. Hlavička plochá nebo slabě vyklenutá.

Lodyžní listy rovnoramenně nebo krátce rovnostranně trojboké, 0,5 – 1,2 mm dlouhé a široké, obvykle s krátkou nasazenou špičkou nebo alespoň na špičce zašpičatělé, nejsou ve špičce třásnité, lem listů směrem dolů rozšířený. Hyalocyty bez přepážek i vzpěr (ojediněle několik hyalocyt na vrcholu listu se vzpěrami), póry rovněž chybějí.

Větevní listy úzce až široce kopinaté, 1,0 – 3,2 mm dlouhé a 0,4 – 1,0 mm široké, na okraji vehnuté, ve špičce uťaté, za sucha poněkud kadeřavé, celokrajné., přilehlé nebo nepatrně odstávající, neřazené. Chlorocyty na průřezu rovnostranně nebo rovnoramenně trojboké, na vnitřní straně hyalocytami uzavřené. Póry na vnější straně poměrně hojné, 7 – 10 µm, na vnitřní nepříliš časté.

Dvoudomý druh. Samčí větévky nepříliš odlišené, hnědavé, přímé. Perichaetiální listy široce vejčité, mohutné, 3,0 – 3,5 mm dlouhé.

Výtrusy žluté, asi 25 – 30 µm.

Ekologie:Acidofilní druh, z hlediska ekologických a světelných nároků značně plastický druh, typicky rostoucí na přechodových rašeliništích, ale často i na vrchovištích (nejvíce v okrajových laggových partiích), rašelinných a vlhkých loukách, rašelinných lesích, na skalách, okrajích potůčků a rybníků, v olšinách apod. Většinou neroste celý ponořen pod vodou, i když submersní formy jsou rovněž známy, naopak se může vyskytnout i na poměrně suchých stanovištích (vřesoviště, skály aj.). V současnosti je expanzivní jak na vrchovištích, tak na minerotrofních rašeliništích s vyššími hodnotami základních živin ve vodě.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 290-292, 1971): Pravděpodobně jeden z nejhojnějších druhů rašeliníků na našem území; hojný v okrajových částech Čech a severní Moravy, na Českomoravské vrchovině a v Brdech, jinde vzácnější (nedostatek vhodných stanovišť).
Celkové: Holarktický druh, údaje o výskytu v severní části Jižní Ameriky a střední Americe patří k druhu S. recurvum; rozšíření však nepříliš dostatečně známé vzhledem k neodlišování příbuzných druhů mnoha autory.

Variabilita: Velmi variabilní druh v habitu, barvě, postavení větví a větevních listů apod. Mnozí autoři odlišují vnitrodruhové taxony na úrovni variet, které se však mnohdy kryjí s druhy S. angustifolium, S. flexuosum, S. pacificum Flatberg a S. recurvum P. Beauv. (= S. pulchricoma Müll. Hal.); S. pacificum se vyskytuje v západní části Severní Ameriky, druh S. recurvum je omezen ve svém výskytu na Severní Ameriku a severní část Jižní Ameriky. Odchylka s drobnými lodyžními listy (0,6 – 0,7 mm dlouhými) bývá některými autory oddělována jako var. parvulum Warnst.

Možné záměny: Habituálně prakticky neodlišitelný druh S. flexuosum a málo odlišný druh S. angustifolium mají zaoblené lodyžní listy na vrcholu; S. cuspidatum má rovnostranně trojboké lodyžní listy; habituálně některým formám druhu S. fallax podobný druh S. girgensohnii se jasně odliší tvarem lodyžních listů, kratšími větevními listy, čistě zelenou (nikdy nahnědlou) barvou aj.

Poznámka 1: Donedávna odlišovaný druh S. brevifolium (Lindb. ex Braithw.) Röll je pravděpodobně pouze jednou z výraznějších modifikací, morfologicky charakterizovanou mohutnými, často hnědavě zbarvenými rostlinami, zakřivenými odstávajícími větvemi hlavičky a nevýrazně pětiřadými větevními listy, Biosystematické studie však prokázaly identitu tohoto taxonu a taxonu S. isoviitae Flatberg, který nebyl ale z našeho území uváděn, s druhem S. fallax (Garrett 2015).

Garrett A. K. (2015): Systematics of the Sphagnum recurvum Complex: Morphological Variation, Hybridization and the Delineation of Intermediate Taxa. M.Sc. thesis in the Department of Biology in the Graduate School of Duke University, Durham.

Poznámka 2: Z našeho území byl několikráte uváděn i druh Sphagnum pulchrum (Lindb. ex Braithw.) Warnst. (cf. např. Pilous, Flora ČSSR, p. 296–298, 1971). Revizí dostupných položek bylo zjištěno, že se vždy jednalo o druh S.fallax (cf. Váňa 1994 jako S. brevifolium); prokazatelný důkaz o výskytu druhu S. pulchrum na našem území dosud neexistuje. Obdobná situace je prakticky u všech zemí střední Evropy, ze kterých byl tento druh udáván a údaj dosud nebyl revidován. Recentně je tento druh uváděn z Rakouska (i z několika lokalit poblíž našich hranic v rámci zemí Oberösterreich a Niederösterreich). Druh S. pulchrum se od S. fallax (S. brevifolium) odlišuje zlatově hnědým až hnědým zabarvením, spíše plochou hlavičkou, přímými větvemi v hlavičce, náhle zúženými větvemi, od lodyhy odstávajícími lodyžními listy, kratšími, mnohem výrazněji pětiřadými větevními listy aj.

Sphagnum flexuosum Dozy & Molk. – rašeliník odchylný

Syn.: Sphagnum fallax var. flexuosum (Dozy & Molk.) Nyholm, S. amblyphyllum (Russow) Zick., S. recurvum var. amblyphyllum (Russow) Warnst., S. recurvum subsp. amblyphyllum Russow

Rostliny středně velké až statné, obvykle 10 – 20 (– 30) cm dlouhé, v zelených, žlutozelených, hnědozelených až hnědavých kobercích.

Lodyhy poměrně silné, 0,6 – 1,2 mm, s hyalodermis 2 – 4vrstevnou, nepříliš zřetelně, někdy zcela nezřetelně odlišenou od zelené až hnědavě zelené sklerodermis; buňky hyalodermis prakticky bez pórů. Svazečky větví po 4 – 5, obvykle 2 odstávající a 2 – 3 převislé, někdy nepříliš zřetelně odlišené. Odstávající větve pozvolna nebo náhle zúžené, většinou přímé, zhruba stejně dlouhé jako převislé nebo i delší. Hlavička většinou slabě nebo i polokulovitě vyklenutá.

Lodyžní listy rovnoramenně nebo krátce rovnostranně trojboké až krátce jazykovitě trojboké, 0,7 – 1,2 mm dlouhé a 0,6 – 1,0 mm široké, na špičce zaoblené a zde obvykle třásnité, lem listů směrem dolů rozšířený. Hyalocyty bez přepážek i vzpěr (často však několik hyalocyt na vrcholu listu se vzpěrami), póry rovněž chybějí.

Větevní listy úzce až široce kopinaté, 1,0 – 2,2 mm dlouhé a 0,4 – 0,9 mm široké, na okraji vehnuté, ve špičce uťaté, za sucha poněkud kadeřavé, celokrajné, přilehlé nebo nepatrně odstávající, neřazené. Chlorocyty na průřezu rovnostranně nebo rovnoramenně trojboké, na vnitřní straně hyalocytami uzavřené. Póry na vnější straně poměrně hojné, 6 – 10 µm, na vnitřní nepříliš časté.

Dvoudomý druh. Samčí větévky nepříliš odlišené, hnědavé až hnědočervené, přímé. Perichaetiální listy široce vejčité, mohutné, 3,0 – 3,8 mm dlouhé.

Výtrusy žluté, asi 23 – 29 µm.

Ekologie: Na rašelinných loukách, okrajích rybníků, ve vlhčích horských a podhorských lesích či na skalách. Více než S. fallax toleruje mírně zvýšené koncentrace vápníku a při zvýšené koncentraci fosforu a draslíku může na vápnitějších typech rašelinišť dokonce i expandovat.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 285, 287, 1971): Prakticky stejné jako u S. fallax. Donedávna neodlišován od tohoto druhu (nejvýše jako varieta), zdá se však, že má zhruba stejné rozšíření, hojnější je na rašelinných lukách a v sušších částech vrchovišť, vzácnější naopak v rašelinných lesích.
Celkové: Holarktický druh, zasahuje v Evropě až do Itálie a Bulharska, v Americe až do Mexika. Přesné rozšíření nedostatečně známo, neboť mnozí autoři jej neodlišují na druhové úrovni od S. fallax.

Variabilita: Poněkud méně variabilní než S. fallax, vytváří však řadu modifikací odlišných habitem, zbarvením, postavením větví a větevních listů apod.

Možné záměny: S. angustifolium a S. fallax – viz tyto druhy; ostatní habituálně podobné druhy sekce (S. balticum, S. obtusum) mají jazykovité, vždy znatelně delší než širší lodyžní listy. S. balticum se navíc liší ekologií, S. obtusum absencí vzpěr v buňkách lodyžních listů a póry větevních listů.

Sphagnum lindbergii Schimp. – rašeliník Lindbergův

Středně velké až statné, 8 – 20 (– 30) cm dlouhé, obvykle hnědavě nebo žlutohnědě, vzácněji hnědozeleně až téměř zeleně zbarvené rostliny, vzácně slabě lesklé.

Lodyhy poměrně silné, 0,5 – 1,0 mm, hnědavé až černé, s hyalodermis 3 – 4vrstevnou, buňky haylodermis bez pórů. Sklerodermis jasně odlišená, tmavě hnědá. Svazečky větví po 4-5, nepříliš dobře diferencované na odstávající a převislé větve (někdy 2 odstávající a 2 – 3 poněkud kratší převislé větve), hustě nahloučené, větve kratší či delší, náhle, vzácněji pozvolna zúžené, přímé. Hlavička vyklenutá nebo plochá

Lodyžní listy velké, 1,0 – 1,6 × 0,9 – 1,5 mm, široce lopatkovité, směrem vzhůru rozšířené, na celém horním okraji a někdy i zčásti na boční straně následkem resorpce hyalocyt silně třásnité, od lodyhy odstávající či k lodyze přilehlé, s lemem v dolní části silně rozšířeným. Hyalocyty s četnými přepážkami, avšak bez vzpěr (výjimečně malé množství vzpěr v dolních hyalocytách), vždy bez pórů.

Větevní listy podlouhle kopinaté až vejčité, 1,5 – 2,8 × 0,3 – 1,0 mm, přímé nebo poněkud jednostranné, vždy zřetelně pětiřadé, na špičce uťaté, na okraji vehnuté. Chlorocyty úzce trojboké, na vnitřní stěně uzavřené hyalocytami. Na vnější i vnitřní straně drobné póry, 3 – 5 µm.

Jednodomý autoický i dvoudomý druh. Samčí větévky kyjovité, hnědé, nepříliš zřetelně odlišené. Perichaetiální listy široce jazykovité až oválné, uťaté, třásnité.

Výtrusy tmavohnědé, (25 –) 28 – 32 µm.

Ekologie:Prakticky vždy na vrchovištích ve šlencích nebo na jejich okraji, výjimečně i mimo šlenky podél potoků apod.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 258, 1971): Hojný na vrchovištích a zrašelinělých místech u potůčků Krkonoš; Krušné hory (Velké Jeřábí jezero), Jizerské hory (jižní svah Smědavské hory).
Celkové: Boreálně holarktický druh; běžný druh v severní Evropě. Do střední Evropy zasahuje (kromě našich hor a polské strany Krkonoš) na jih ještě do Alp a pohoří Harz.

Variabilita: Nepříliš variabilní druh, modifikace se nejspíše odlišují barvou, habitem (velikost, nahloučenost větví, plochá či vyklenutá hlavička), postavením lodyžních a větevních listů.

Možné záměny: prakticky vyloučeny; habitus, pětiřadě uspořádané větevní listy a nápadné lodyžní listy jsou jednoznačnými určovacími znaky.

Sphagnum majus (Russow) C. E. O. Jensen – rašeliník Dusénův

Syn.: Sphagnum cuspidatum var. majus Russow, S. dusenii Russow & Warnst.

Rostliny spíše statné, ve vodě ponořené, vzácněji středně velké, 8 – 20 (– 50) cm dlouhé, někdy větvené, jen vzácně zelené, častěji však žlutozelené nebo hnědozelené nebo alespoň s hnědavými částmi.

Lodyhy poměrně slabé, 0,5 – 0,8 mm, s hyalodermis 2 – 3 (– 4)vrstevnou, buňky hyalodermis bez pórů. Sklerodermis zelená až červenohnědá. Svazečky větví po (3 –) 4 (– 5), většinou nerozlišené na odstávající a převislé, větve přímé nebo i srpovitě zakřivené, u vodních forem splývající ve vodě. Hlavička obvykle plochá.

Lodyžní listy rovnoramenně trojboké nebo trojboce jazykovité, 0,8 – 1,3 (– 1,5) mm dlouhé a 0,5 – 0,9 mm široké, k lodyze přilehlé či odstávající, poněkud vyduté, na špičce zaoblené, slabě zubaté, lem široký, na bázi rozšířený. Hyalocyty alespoň v dolní polovině přepažované a vyztužované vzpěrami (vzpěry obvykle v hyalocytách až k bázi listů). Hyalocyty na vnější straně s drobnými póry ve špičce, na vnitřní straně se středně velkými ( 5 – 7 µm) póry.

Větevní listy čárkovité až dlouze kopinaté, 1,5 – 3,0 (– 5,0) mm dlouhé a 0,4 – 0,9 (– 1,1) mm široké, dlouze žlábkovitě svinuté, k lodyze přilehlé nebo poněkud srpovité, u vodních forem často odstávající, na špičce a někdy i v horní části na okraji nepatrně zubaté, s okraji vehnutými. Chlorocyty lichoběžníkové, dlouze rovnostranně trojboké až téměř obdélné, obvykle oboustranně volné, se širší částí na vnější straně listů. Hyalocyty značně dlouhé a úzké, 100 – 130 × 13 – 18 µm u terestrických, 150 – 220 × 16 – 22 µm v vodních forem (zhruba 10 – 15 : 1). Póry na vnější straně ojedinělé nebo chybějí, na vnitřní hojné, velmi malé.

Dvoudomý druh. Samčí větévky rezavě hnědé až oranžové. Obalné listy široce vejčité, 3,5 – 5,5 mm dlouhé, v horní části s hyalocytami.

Výtrusy hnědožluté, 28 – 35 µm.

Ekologie: Typický druh šlenků a jezírek subalpínských vrchovišť, často ponořen ve vodě, někdy i částečně mimo vodní hladinu na okrajích šlenků.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 270-271, 1971): Subalpínská vrchoviště nebo horská vrchoviště vyšších poloh: Šumavská vrchoviště, Krušné hory (oblast Přebuze; v oblasti Božího Daru a Hory Sv. Šebestiána chybí), Jizerské hory, Krkonoše a ojediněle i v Hrubém Jeseníku.
Celkové: Boreálně holarktický druh, nezasahuje daleko na jih.

Variabilita: Nepříliš měnlivý druh, vytváří obvyklé habituální modifikace podle stanoviště. Z Norska popsaná subsp. norvegicum Flatberg do střední Evropy nezasahuje.

Možné záměny: S. cuspidatum a S. balticum – viz tyto druhy; s druhem S. obtusum se vylučuje již ekologicky (tento druh nikdy neroste na vrchovištích, S. majus nikdy mimo vrchoviště).

Poznámka: Na české straně Krkonoš by se mohl vyskytnout ještě boreální druh Sphagnum jensenii H. Lindb., který má velmi hojné póry, často i ve dvou řadách, na obou stranách větevních listů; habituálně připomíná spíše statné formy druhu S. flexuosum. Chlorocyty na průřezu větevních listů jsou často posunuty spíše ke středu listu (tento znak nemá žádný z u nás se vyskytujících druhů sekce Cuspidata).Dosavadní intenzívní pátrání po tomto druhu však bylo dosud bezvýsledné; uvedený druh byl však údajně zjištěn na polské straně Krkonoš několik metrů od našich hranic (Smogornia, Petrovka, Śląskie Kamienie, cf. Wojtuń 2006). Výskyt S. jensenii na lokalitě Smogornia se v nedávné době nepodařilo ověřit.

Wojtuń B. (2006): Peat mosses (Sphagnaceae) in mires of the Sudetes mountains (SW Poland). Wrocław.

Sphagnum obtusum Warnst. – rašeliník tupolistý

Syn.: Sphagnum recurvum var. obtusum (Warnst.) Warnst.

Rostliny statné až velmi statné, obvykle 15 – 25 (– 40) cm dlouhé, v zelených, vzácněji žlutozelených či slabě hnědozelených kobercích.

Lodyhy poměrně silné, 0,8 – 1,2 mm, s hyalodermis 3 – 4vrstevnou, místy zřetelně, jindy nepříliš zřetelně, někdy zcela nezřetelně odlišenou od zelené až žlutavě zelené sklerodermis; buňky hyalodermis prakticky bez pórů. Svazečky větví po 4 – 5, obvykle 2 – 3 odstávající a 2 převislé, někdy nepříliš zřetelně odlišené. Odstávající větve pozvolna zúžené, většinou přímé, zřídka zakřivené, zhruba stejně dlouhé jako převislé nebo i delší. Hlavička většinou slabě nebo i polokulovitě vyklenutá.

Lodyžní listy jazykovité až trojboce jazykovité či jazykovitě trojboké, 0,9 – 1,5 mm dlouhé a 0,8 – 1,0 mm široké, na špičce zaoblené a zde obvykle třásnité, lem listů směrem dolů rozšířený. Hyalocyty bez přepážek i vzpěr (často však několik hyalocyt na vrcholu listu se vzpěrami), póry rovněž chybějí.

Větevní listy úzce až široce kopinaté, 1,0 – 3,2 mm dlouhé a 0,4 – 0,9 mm široké, na okraji vehnuté, ve špičce uťaté, za sucha poněkud kadeřavé, celokrajné, přilehlé nebo nepatrně odstávající, nezřetelně řazené nebo neřazené. Chlorocyty na průřezu rovnostranně nebo rovnoramenně trojboké, na vnitřní straně hyalocytami uzavřené. Póry na vnější straně poměrně hojné, drobné (2 – 3 µm), téměř nezřetelné, na vnitřní rovněž časté, drobné.

Dvoudomý druh. Samčí větévky nepříliš odlišené, hnědavé až hnědočervené, přímé. Perichaetiální listy široce vejčité, mohutné, 3,5 – 4,5 mm dlouhé.

Výtrusy žluté, asi 18 – 25 µm.

Ekologie: Typický druh lučních rašelinišť či okrajů rybníků, nejčastěji v silně zamokřených částech lokalit.Toleruje mírně zvýšené koncentrace minerálů. Nezasahuje na vrchoviště (ani do laggů), do lesů apod.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 267, 293, 1971): Poměrně vzácný druh, dříve rozšířený na vhodných stanovištích zvláště v Čechách (Soos u Františkových Lázní, okolí Mariánských Lázní, Mostu, Lovosic (PR Březina), v Krušných horách, Brdech, na Křivoklátsku, v předhoří Šumavy, okolí Boskovic aj.). Dodnes snad pouze v okolí České Lípy (Máchovo jezero, Muzikantský rybník), v Českém středohoří (PR Březina pod Bukovým vrchem), na Třeboňsku, a hlavně ve střední a jižní části Českomoravské vrchoviny.
Celkové: Boreálně holarktický druh.

Variabilita: Tvoří množství modifikací, lišících se hlavně habitem (velikost rostlin, hlaviček, větévek apod.).

Možné záměny: Drobné, nezřetelné póry na hřbetní straně větevních listů jsou dobrým diferenčním znakem. Přesto bývá tento druh zaměňován se statnými formami druhu S. flexuosum (tento druh má však téměř rovnostranně trojboké, poměrně krátké lodyžní listy); ostatní druhy sekce s jazykovitými, zaoblenými listy rostou na vrchovištích. Druh S. riparium, který se může vyskytovat společně se S. obtusum, má resorbované hyalocyty ve špičce listu (listy jsou jakoby roztržené) a navíc je velmi křehký (již při vymačkání vody z rostlin lodyhy praskají).

Sphagnum riparium Ångstr. – rašeliník pobřežní

Rostliny statné až velmi statné, 15 – 30 (– 40) cm dlouhé, obvykle živě zelené, nejvýše slabě žlutozelené (nikoliv hnědavé).

Lodyhy poměrně silné, 0,7 – 1,0 mm, s hyalodermis nepříliš dobře odlišenou, zřídka odlišenou ve 3 – 4 vrstvách, póry v buňkách chybějí. Skleroderm zelený až slabě nažloutlý. Svazečky větví po 4 – 5, obvykle 2 (– 3) odstávající a 2 (– 3) převislé, odstávající větve přímé, obvykle znenáhla ztenčené, delší či kratší než převislé větve.

Lodyžní listy jazykovité až trojboce jazykovité, 1,2 – 1,6 mm dlouhé a 0.9 – 1,3 mm široké, na špičce zaoblené, avšak téměř vždy (kromě nejmladších listů) od resorbovaných hyalocyt třásnité až roztržené, široce lemované, lem na bázi rozšířený. Hyalocyty nejsou obvykle přepažované, bez vzpěr a pórů.

Větevní listy široce vejčitě kopinaté, 2,0 –3,0 mm dlouhé a asi 1,0 – 1,3 mm široké, na špičce uťaté, zubaté a na okrajích vehnuté, za sucha kadeřavé až vlnkaté. Chlorocyty na průřezu trojboké až lichoběžníkovité, oboustranně volné nebo na vnitřní straně uzavřené. Póry na vnější straně listů drobné, 3 – 5 µm,spíše pouze ve špičce listů, na vnitřní straně nehojné.

Dvoudomý druh. Samčí větévky zelené až hnědavé. Perichaetiální listy široce oválné, 4,0 – 5,0 mm dlouhé a 2,0 – 3,5 mm široké, s ojedinělými hyalocytami.

Výtrusy žluté, zrnité, 24 – 26 µm.

Ekologie: Obvykle ponořen ve vodě; vyskytuje se na okrajích vrchovišť (laggy), v příkopech, podél lesních potůčků, v tůních, na okrajích rybníků a silně zamokřených částech rašelinných luk.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 262-264, 1971): Šumava, Krušné hory, Českolipsko, Jizerské hory, Krkonoše, Hrubý Jeseník,vzácněji Třeboňsko, Slavkovský les, Chotěboř, Hlinsko, Šumpersko, Beskydy.
Celkové: Boreálně holarktický druh.

Variabilita: Nepříliš variabilní druh, vytvářející obvyklé modifikace v habitu (velikost hlaviček, postavení větví apod.), postavení větevních listů apod.

Možné záměny: Prakticky nezaměnitelný druh (nejvýše snad juvenilní formy s druhem S. obtusum – viz tento druh).

Sphagnum tenellum (Brid.) Brid. – rašeliník nejměkčí

Syn.: Sphagnum cymbifolium var. tenellum Brid., S. molluscum Bruch

Rostliny drobné, 3 – 10 cm vysoké, obvykle žlutozelené, vzácněji hnědozelené nebo žlutohnědé, obvykle nejsou čistě zelené.

Lodyhy tenké, 0,3 – 0,5 mm, hyalodermis 2 – 3vrstevná, buňky bez pórů. Sklerodermis dobře odlišená, zelená, žlutozelená až hnědavá. Svazečky větví po (2 –) 3 (– 4), obvykle 2 odstávající a 1 (– 2) převislé, odstávající větve přímé, krátké, střechovitě olistěné, dosti nahloučené, převislé větve krátké, nepříliš odlišné a často od lodyhy odstávající.

Lodyžní listy vejčité, podlouhle vejčité až jazykovité, 0,9 – 1,5 mm dlouhé a 0,4 – 0,6 mm široké, na okraji vehnuté, na špičce zaoblené a slabě zoubkované, lem listů na bázi rozšířený. Hyalocyty s hojnými vzpěrami (fibrilami), obvykle nepřepažované, v horní části s drobnými póry.

Větevní listy vejčitě kopinaté až široce oválné, 1,0 – 1,4 mm dlouhé a 0,5 – 0,6 mm široké, silně vyduté, vehnuté, vzájemně se kryjící. Chlorocyty na průřezu široce trojboké až lichoběžníkové, na vnější straně nebo oboustranně volné. Póry na vnější straně hojnější, 5 – 10 µm.

Jednodomý i dvoudomý druh. Samčí větévky hnědavé. Perichaetiální listy široce vejčité, vyduté, na špičce zubaté, s chlorocytami i hyalocytami.

Výtrusy hladké až jemně papilnaté, žlutavé, 35 – 40 µm.

Ekologie: Acidofilní druh. Roste většinou na vrchovištích na vlhkých místech v oblasti šlenků, vzácněji i na okrajích vrchovišť či rašelinných loukách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 305-306, 1971): Šumava, Krušné hory, Jizerské hory a Krkonoše porůznu či roztroušeně, Dokesko, Třeboňsko, Žďárské vrchy a Hrubý Jeseník vzácně.
Celkové: Holarktický druh, zasahující do Ekvádoru, Brazílie a na Kavkaz.

Variabilita: Barevné a habituální modifikace běžné.

Možné záměny: Habituálně připomíná drobné formy druhů ze sekce Subsecunda, od nichž se odlišuje širokým lemem lodyžních listů, postavením chlorocyt větevních listů aj., rovněž i ekologií. Charakteristický, obtížně zaměnitelný druh.

Sekce Rigida (Lindb.) Limpr.

Sphagnum compactum Lam. & DC. – rašeliník tuhý

Syn.: Sphagnum rigidum (Nees & Hornsch.) Hampe

Rostliny středně velké, 5 – 15 cm vysoké, velmi kompaktní, husté a rozpadavé, většinou žlutozelené, bělavě zelené, hnědozelené až červenohnědé či rezavé, stinné formy zelené až světle zelené.

Lodyhy poměrně silné, s hyalodermis 2 – 3vrstevnou, buňky hyalodermis s 1 pórem. Sklerodermis hnědavá až černá. Svazečky větví velmi hustě nahloučené, tvořené (1 –) 2 odstávajícími a (2 –) 3 (– 4) převislými větvemi, odstávající větve kratší nebo stejně dlouhé jako převislé větve, obvykle zatupělé, přímé.

Lodyžní listy trojboce jazykovité, lichoběžníkovité nebo oválné, malé, 0,4 – 0,6 mm dlouhé a 0,3 – 0,6 mm široké, na špičce zaoblené, jemně třásnité, široce lemované po stranách, avšak lem dole nerozšířený. Hyalocyty ojediněle přepažované, většinou bez vzpěr, vzácněji s ojedinělými vzpěrami, na vnitřní straně s velkými póry.

Větevní listy přilehlé nebo horní polovinou až kostrbatě odstávající, vejčitě podlouhlé, vyduté, 1,7 – 2,9 mm dlouhé, 0,9 – 1,8 mm široké, kápovité, s okraji dovnitř vehnutými, na špičce zoubkované, na okrajích s resorpční rýhou. Chlorocyty na průřezu drobné, eliptické, oboustranně hyalocytami uzavřené, poněkud posunuté k vnější straně. Hyalocyty mohutně vyztužované, na příčném řezu se výztuže jeví jako mezistěny, na vnější straně s četnými, 9 – 13 µm velkými, na vnitřní s ojedinělými póry.

Jednodomý autoický druh. Samčí větévky zakřivené. Perichaetiální listy mohutné, často přes 5,0 mm dlouhé.

Výtrusy žlutohnědé, 32 – 36 µm.

Ekologie: Charakteristický druh subalpínských vrchovišť, vzácněji v nižších polohách, zde rovněž v lesích, lučních rašelinách či na vlhkých skalách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 239-241, 1971): Roztroušeně v podhorských i horských oblastech, méně často i v nižších polohách (Budějovicko, Třeboňsko, Praha, Nymburk aj.).
Celkové: Holarktický druh, zasahuje až na Madeiru, v Americe do Mexika, Kolumbie a na Havajské ostrovy.

Variabilita: Nápadné jsou dva morfotypy – kompaktní, rozpadavé hnědavé rostliny z vrchovišť vyšších poloh (var. compactum) a řídké, zelené rostliny s odstávajícími větevními listy ze stinných stanovišť v lesích spíše nižších poloh (var. rigidum Nees & Hornsch.). Habituálně zajímavá je isofylní modifikace prakticky bez větví.

Možné záměny: Habituálně nápadný druh, vzhledově obtížně zaměnitelný (nejvýše za formy druhů S. papillosum nebo S. tenellum, modifikace lesních stanovišť snad ještě za nevyvinuté S. squarrosum nebo S. palustre). Drobné lodyžní listy a zároveň drobné chlorocyty jsou dobrým odlišovacím znakem.

Sekce Sphagnum

Sphagnum affine Renauld & Cardot – rašeliník příbuzný

Syn.: Sphagnum imbricatum auct. europ. non Hornsch. ex Russow

Rostliny statné, v rozvolněných porostech, 7 – 20 (– 30) cm dlouhé, většinou světle zelené či zelené, jen vzácně žlutohnědé až hnědavé.

Lodyhy poměrně silné, 0,4 – 0,9 mm, s hyalodermis 3 – 4vrstevnou, vyztuženou spirálními vzpěrami; buňky hyalodermis krátce obdélné, v každé buňce 3 – 6 (– 10) pórů. Sklerodermis obvykle tmavě hnědá. Svazečky větví po (3 –) 4 (– 5), (1 –) 2 odstávající a 2 (– 3) převislé; odstávající větve většinou oddálené, obvykle s jednovrstevnou hyalodermis s 1 – 2 póry v buňce, dlouhé a zašpičatělé nebo vzácněji krátké a uťaté, vzpřímené, vzácněji slabě srpovité, delší než převislé.

Lodyžní listy jazykovité až zaobleně obdélníkové, 1,0 – 2,0 mm dlouhé a 0,7 – 1,0 mm široké,v horní části na okraji nepatrně třásnitě lemované. Hyalocyty jednou přepažované, většinou bez vzpěr (fibril) nebo pouze v horní části s ojedinělými vzpěrami. Poměrně velké póry na vnější straně listů.

Větevní listy vejčité až široce oválné, 1,2 – 2,1 mm dlouhé a 1,0 – 1,5 mm široké, tupé, kápovité, na horním okraji nepatrně vroubkované, nepatrně od větví odstávající (vždy v úhlu menším než 45 °), vzájemně se kryjící. Chlorocyty na průřezu široce rovnoramenně až rovnostranně trojúhelníkovité, na vnitřní straně volné, na vnější hyalocytami uzavřené, tenkostěnné, na styčných stěnách s četnými nebo sporými, vzácně i chybějícími hřebenitými nebo lištovitými výrůstky. Póry nejčastěji při okrajích hyalocyt, po obou stranách, 10 – 20 µm.

Dvoudomý druh. Samčí větévky hnědě zbarvené. Perichaetiální listy velké, až 5 – 6 mm dlouhé a 2 – 3 mm široké, na bázi pouze s prosenchymatickými chlorocytami, směrem vzhůru se postupně diferencují hyalocyty.

Výtrusy žluté, téměř hladké, 22 – 28 µm.

Ekologie: V lučních rašeliništích, na okrajích rybníků, v olšinách, na okrajích vlhkých lesů apod.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 230-231, 1971): Poměrně vzácný druh: Krušné hory, okolí Doks, Cvikova a Nového Boru, Žďárské vrchy (NPR Radostínské rašeliniště, louky v Košinově, rybník Krejcar) a Třeboňsko, ojediněle na Plzeňsku (Kamenný rybník), v Brdech (Padrť), Jizerských horách (Smrk), Krkonoších (Studenec), Orlických horách (PR Rašeliniště pod Předním vrchem) a Beskydech (PR Rybníky, dříve i Hutě pod Smrkem).
Celkové: Holarktický druh, zasahující do tropické Ameriky (Kuba, Honduras) a do Patagonie.

Variabilita: Druh nepříliš variabilní, hlavně v barvě rostlin (od světle zelených po hnědavé) a v postavení a charakteru větví (zašpičatělé či uťaté). V zásadě byly však staršími autory odlišovány pouze odchylky s hřebenitými nebo lištovitými výrůstky na styčných stěnách hyalocyt a chlorocyt větevních listů (odpovídající Sphagnum imbricatum auct.) nebo vzácnější odchylky prakticky bez výrůstků na styčných stěnách (S. affine, S. imbricatum var. sublaeve Warnst.).

Možné záměny: Spolehlivě odlišitelný druh podle rovnostranně trojúhelníkovitých chlorocyt na průřezu větevních listů. Nejpodobnější druh S. palustre má chlorocyty protáhlé, oválně trojboké.

Sphagnum austinii Sull. ex Austin – rašeliník Austinův

Syn.: Sphagnum imbricatum subsp. austinii (Sull. ex Austin) Flatberg

V mnoha znacích shodný s předešlým druhem. Rostliny obvykle tvoří velmi kompaktní, hnědavé polštáře, za sucha s nepatrným modravým nádechem, hyalodermis lodyh bez spirálních vzpěr. Svazečky větví obvykle pouze po 3, 2 odstávající a 1 převislá; odstávající větve většinou krátké a náhle uťaté, často rohovitě zakřivené, hustě nahloučené.

Hyalocyty lodyžních listů s četnými vzpěrami (fibrilami).

Hřebenité či lištovité výrůstky na styčných stěnách hyalocyt a chlorocyt větevních listů nečetné, obvykle přítomny pouze na vrcholcích listů.

Ekologie: Druh charakteristický pro ombrotrofní rašeliniště.

Rozšíření: Česká rep.: Dosud je znám jediný doklad z našeho území (Lužické hory, Rousínovský vrch poblíž obce Svor), sbíraný více než před sto lety. Recentně v ČR nesbírán, výskyt na uvedené lokalitě nebyl ověřován.
Celkové: Pacifické pobřeží Aljašky a Britské Kolumbie, atlantské pobřeží Severní Ameriky od New Brunswick po New Jersey, V Evropě na Britských ostrovech, ve Skandinávii, Německu, zasahuje ještě do Polska a Rakouska, sbírán i v Zakavkazí (Adžarija).

Variabilita: Nepříliš variabilní druh; rostliny z našeho území jsou modifikací stinných stanovišť.

Možné záměny: Kromě druhu S. affine (odlišnosti viz výše) lze obtížně zaměnit s jiným druhem sekce i makroskopicky pro značně kompaktní habitus (připomíná některé formy druhu S. compactum).

Sphagnum centrale C. E. O. Jensen – rašeliník středový

Syn.: Sphagnum palustre var. centrale (C. E. O. Jensen) Eddy, S. palustre subsp. intermedium Russow, S. subbicolor Hampe

Rostliny statné, volné nebo polštářovité, 8 – 20 cm dlouhé, většinou žlutozelené, žlutohnědé, vzácněji zelené až hnědozelené, ± s plochou hlavičkou.

Lodyhy poměrně silné, 0,7 – 1,2 mm, s hyalodermis 3 – 5vrstevnou, vystuženou spirálními vzpěrami; buňky hyalodermis krátce obdélné nebo obdélné, v každé buňce (3 –) 4 – 5 (– 9) pórů. Sklerodermis zelená až hnědavá. Svazečky větví obvykle po 4, odstávající dvě větve poměrně silné, většinou oddálené, obvykle s jednovrstevnou hyalodermis s 1 (– 3) póry v buňce, většinou dlouhé a pozvolna zúžené, vzácně uťaté, kratší než převislé.

Lodyžní listy lopatovité až jazykovitě lopatovité, 1,5 – 2,5 mm dlouhé a asi 1 mm široké, v horní části třásnitě zubaté. Hyalocyty obvykle nejsou přepažované, obvykle bez vzpěr (fibril) nebo pouze se vzpěrami v horní části a poměrně velkými póry na vnější straně nebo i na vnitřní straně listu, spíše v jeho horní části.

Větevní listy vejčité až podlouhle vejčité, 1,4 – 1,8 mm dlouhé a 1,2 – 1,5 mm široké, tupé, kápovité, na horním okraji jemně zubaté, hustě střechovitě přilehlé, někdy špičkami poněkud odstávající (v úhlu menším než 45 °), okraj listů silně dovnitř ohrnut. Chlorocyty na průřezu oválné, soudkovité, úzce vřetenovité či úzce klínovité, obvykle tlustostěnné, oboustranně nebo alespoň na vnější straně volné. Póry nejčastěji při okrajích hyalocyt na vnější straně listů, 10 – 20 µm, na vnitřní straně póry často pouze při okrajích listů.

Dvoudomý druh. Samčí větévky podobné sterilním, obvykle intenzivněji zabarvené. Perichaetiální listy silně vyduté, až 5 a více mm dlouhé, úzce bezbarvě lemované, s četnými chlorocytami v dolní části listu.

Výtrusy žlutohnědé, papilnaté, 25 – 33 µm.

Ekologie: Spíše stínomilný druh, běžnější ve vyšších polohách. Vyskytuje se v lesích obvykle při potocích, na mokrých skalách apod., někdy i mimo les; je uváděn i z lučních rašelinišť, neroste na vrchovištích.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 216-217, 1971): Hojně až roztroušeně, spíše v horách: Novohradské hory (Žofínský prales), Šumava (Kvilda, Smrčina, Debrník), Třeboňsko (Ruda u Horusic), Slavkovský les (Ovesné Kladruby), Krušné hory, Děčínské stěny, Českolipsko, Jizerské hory (Velká Jizerská louka), Krkonoše, Hrubý Jeseník, Žďárské vrchy, Beskydy (Staré Hamry) okolí Telče, Dačic a Třeboně.
Celkové: Cirkumboreální, spíše kontinentálně laděný druh, zasahující na jih v Severní Americe do států Iowa, Illinois, Indiana, West Virginia, v Evropě zasahuje až do Bulharska a na Kavkaz, dále v Austrálii a na Novém Zélandu.

Variabilita: Nepříliš variabilní druh, variabilita hlavně v barvě rostlin (od zelenavých po hnědavé) a v charakteru větevních listů (špičkami odstálé nebo přilehlé).

Možné záměny: Od druhu S. palustre, s nímž jej někteří autoři spojují jako taxon nižší úrovně, jej lze odlišit podle tvaru chlorocyt (viz klíč), tento znak však platí pouze u optimálně vyvinutých listů. S. centrale má obvykle spíše hnědavou barvu, hlavička není vyklenutá a rovněž ekologie je poněkud odlišná. Druh S. papillosum se odlišuje papilnatou stěnou chlorocyt (alespoň v bazální části větevních listů), dále často přepažovanými hyalocytami lodyžních listů a značně odstávajícími větevními listy (v úhlu více než 45°). S. magellanicum má drobné, tenkostěnné, oboustranně uzavřené chlorocyty větevních listů, hyalodermis lodyh má většinou pouze 1 – 2 póry a konečně alespoň některé části rostlin bývají purpurově naběhlé.

Sphagnum magellanicum Brid. – rašeliník prostřední

Syn.: Sphagnum medium Limpr.

Rostliny statné, tvořící rozsáhlé volné koberce nebo kompaktní polštáře, 10 – 30 (i více) cm dlouhé, většinou nachové, nafialovělé, vzácněji růžové až zelené (obvykle alespoň malá část rostlin s nachovým nádechem, pouze lesní modifikace v silném zástinu čistě zelené).

Lodyhy s hyalodermis 3 – 4vrstevnou , vyztuženou nehojnými spirálními vzpěrami, buňky hyalodermis poměrně krátké, čtvercové až šestiboké, obvykle pouze s 1 – 2, jen ojediněle i s 3 – 4 póry. Sklerodermis hnědavě purpurová. Svazečky větví obvykle po 4 (– 5), 2 odstávající a 2 (– 3) převislé; odstávající větve oddálené nebo hustě nahloučené, většinou s jednovrstevnou hyalodermis bez pórů, nejvýše s 1 pórem, vzpřímené, na koncích uťaté, delší než převislé větve.

Lodyžní listy jazykovité až lopatkovité, 1,0 – 2,0 mm dlouhé a 0,7 – 0,9 mm široké, v horní části vehnuté a nepatrně třásnité. Hyalocyty většinou nepřepažované, nejvýše v dolní části listu přepažované, většinou bez vzpěr (fibril) nebo se vzpěrami v horní části listu. Poměrně velké póry jsou na vnější straně listů poblíž okraje hyalocyt.

Větevní listy široce oválné až vejčité, silně člunkovitě vyduté, 1,0 – 2,0 mm dlouhé a 1,0 – 1,5 mm široké, kápovité, na horním okraji zoubkované, dovnitř vehnuté, obvykle přilehlé nebo jen slabě odstávající, vzájemně se kryjící. Chlorocyty na průřezu drobné, eliptické, uložené uprostřed listů a oboustranně zcela hyalocytami uzavřené, tenkostěnné. Póry hojnější na vnější straně listů, 10 – 20 µm.

Dvoudomý druh. Samčí větévky purpurově zbarvené. Perichaetiální listy mohutné, až 5 mm dlouhé a asi 2 mm široké, s hyalocytami pouze ve vrcholové části.

Výtrusy žluté, jemně papilnaté, as 25 – 30 µm.

Ekologie: Primárně na sušších místech vrcholových partií ombrotrofních vrchovišť, kde vytváří bulty, dále hojný (často dominantní druh) v rašelinných borech i smrčinách, kde vytváří spíše souvislé koberce; vzácněji i na přechodových lučních rašeliništích apod. Na horských vrchovištích byl ale v poslední době zaznamenán jeho ústup a nahrazování druhy S. fallax a S. russowii, patrně z důvodu atmosférické depozice dusíku.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 219-222, 1971): Hojný ve všech horských a podhorských oblastech s vrchovišti, rovněž na Třeboňsku, ojediněle i na rašeliništích nižších poloh (Praha-Běchovice, Hradec Králové: Nový Hradec, Týniště nad Orlicí aj.).
Celkové: Subkosmopolitní druh, zasahující z Holarktidy přes Andy až do Ohňové země a na Falklandy, chybí v Africe (roste na Madagaskaru), je znám ze střední a východní Asie a Nového Zélandu.

Variabilita: Značně variabilní druh, tvoří modifikace odlišné barvou (od intenzívně fialových až po čistě zelené), habitem (kompaktní – řídké polštáře), délkou a postavením větví, eventuálně i slabě odstálými větevními listy.

Možné záměny: Pokud má alespoň náznak (skvrny) purpurové nebo nachové barvy, nelze jej zaměnit ani makroskopicky s žádným dalším druhem rašeliníků. Čistě zelené rostliny, obvykle s uťatými a poměrně krátkými větvemi (nikoliv prodlouženými a postupně zúženými) lze makroskopicky zaměnit za některé další druhy sekce (S. affine, S. centrale, S. palustre); jasně je odliší krátké buňky lodyžní hyalodermis obvykle pouze s 1 – 2 póry a jednoznačné je postavení chlorocyt ve větevních listech.

Sphagnum palustre L. – rašeliník člunkolistý

Syn.: Sphagnum cymbifolium Hedw.

Rostliny mohutné, většinou rozvolněné, 7 – 30 cm dlouhé, zelené, žlutozelené až hnědozelené, někdy poněkud naoranžovělé (nikdy ale purpurové nebo fialové), s ± vyklenutou hlavičkou.

Lodyhy silné, 0,6 – 1,2 mm, hyalodermis 3(– 4)vrstevná, vyztužená spirálními vzpěrami, buňky hyalodermis prodloužené, s (1 –) 3 – 5 (– 9) póry. Sklerodermis žlutá až hnědavá. Svazečky větví po 3 – 6, většinou 2 (– 3) odstávající a 1 – 3 převislé; odstávající větve většinou oddálené, řidčeji nahloučené, většinou s jednovrstevnou hyalodermis bez pórů nebo pouze s 1 pórem, dlouhé a pozvolna zašpičatělé, pouze některé uťaté, kratší než převislé.

Lodyžní listy jazykovité, 1,0 – 2,0 mm dlouhé a 0,6 – 1,1 mm široké, v horní části třásnitě lemované. Hyalocyty obvykle nepřepažované, pouze ojedinělé přepažované, bez vzpěr (fibril), nejvýše v horní části ojedinělé vzpěry. Poměrně časté jsou póry na vnější straně listů.

Větevní listy vejčité, silně vyduté, 1,0 – 2,8 mm dlouhé a 1,3 – 1,8 mm široké, na špičce zatupělé, kápovité a vehnuté, vzájemně se kryjící nebo nepatrně oddálené, přitisklé nebo vzácněji špičkami poněkud odstávající v úhlu menším než 45°. Chlorocyty na průřezu klínovité, úzce rovnoramenně trojboké až lichoběžníkové, na vnitřní straně vždy, na vnější někdy volné (dosahující k okraji listu), na styčných stěnách s hyalocytami hladké. Póry nejčastěji při stěnách, po obou stranách, 10 – 20 µm.

Dvoudomý druh. Samčí větévky nažloutlé nebo nahnědlé. Perichaetiální listy široce oválné, velké, až 5 – 6 mm dlouhé a 2 – 3 mm široké, na bázi bez hyalocyt, které se postupně směrem k vrcholu listu začínají diferencovat. Výtrusy okrově hnědé, 27 – 32 µm.

Ekologie: Spíše na stanovištích bohatších na živiny: na rašelinných lukách, okrajích lesů a ve vlhkých částech zvláště smrkových lesů, v laggových partiích vrchovišť, poblíž rybníků a potůčků, v prameništích, v olšinách, na humusovitých skalách, ojediněle i na okraji slatin. Může se vyskytnout i na vápníkem bohatších rašeliništích, kde při zvýšené koncentraci fosforu a draslíku dokonce expanduje.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 211–213, 1971): Poměrně hojně spíše v okrajových částech republiky, na Českomoravské vrchovině, ale i na mokrých loukách v nižších polohách (Poohří, Polabí aj.).
Celkové: Subkosmopolit, zasahující z oblasti Holarktidy do Jižní Ameriky, v Africe pouze v Maroku, téměř v celé Asii, v Austrálii, na Novém Zélandu a na Havajských ostrovech.

Variabilita: Stejně jako ostatní druhy sekce variabilní ve zbarvení (od zelené přes žemlově hnědou někdy až k slabě oranžové), v postavení větví a větevních listů, habitu rostlin apod.

Možné záměny: Podle tvaru chlorocyt větevních listů (u typicky vyvinutých listů) snadno poznatelný, potíže působí odlišení druhu S. centrale (chlorocyty obvykle oválné, styčné stěny ztloustlé aj., poněkud odchylná ekologie). S ostatními druhy sekce obtížně zaměnitelný druh.

Sphagnum papillosum Lindb. – rašeliník bradavčitý

Rostliny statné, volné až kompaktní, někdy polštáře poněkud rozpadavé, 5 – 15 (– 25) cm dlouhé, nažloutlé, žemlově hnědé až hnědavé, vzácněji zelené či žlutozelené.

Lodyhy poměrně silné, 0,7 – 1,1 mm, s hyalodermis 3 – 4vrstevnou, vystuženou spirálními vzpěrami, buňky hyalodermis krátce obdélné až krátce šestiboké, většinou s 1 – 2 (– 4) póry v buňce. Sklerodermis žlutavá až nahnědlá. Svazečky větví po 4 – 5, obvykle 2 odstávající a 2 – 3 převislé, odstávající větve nejčastěji hustě nahloučené, s jednovrstevnou hyalodermis s 1 pórem v buňce, odstálé, poměrně krátké a náhle uťaté, avšak delší než převislé.

Lodyžní listy jazykovité až lopatkovité, 1,0 – 1,8 mm dlouhé a 0,7 –1,2 mm široké, v horní části zaoblené. Hyalocyty obvykle dělené přepážkami, většinou bez vzpěr (fibril) nebo pouze s ojedinělými vzpěrami. Na vnější straně lodyžních listů poměrně velké póry.

Větevní listy široce vejčité, 1,5 – 2,0 mm dlouhé a kolem 1,5 mm široké, ve špičce kápovité a vehnuté, vzájemně se kryjící, obvykle od větví odstávající v úhlu 45 – 90°. Chlorocyty na průřezu oválné, vřetenovité až soudkovité, obvykle na obou stěnách volné, jen vzácně hyalocytami uzavřené, styčné stěny silné, alespoň v dolní části větevních listů, většinou však po celém listu papilnaté. Póry po obou stranách větevních listů, hojnější na vnější straně, 10 – 20 µm.

Dvoudomý druh. Samčí větévky hnědavé. Perichaetiální listy velké, široce vejčité, až 5 – 6 mm dlouhé, s hyalocytami pouze ve vrcholové části listů.

Výtrusy okrově hnědé, papilnaté, 26 – 32 µm.

Ekologie: Acidofilní druh charakteristický pro nepatrně úživnější části vrchovišť (na okraji šlenků, ale i v laggových partiích), dále na rašelinných loukách, prameništích, mokrých skalních výchozech či poblíž rybníků.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 226-227, 1971): Poměrně hojně či porůznu v oblasti horských a podhorských vrchovišť spíše v západní části Čech, směrem na Moravu vzácně; chybí proto ve střední části Čech a v převážné části Moravy.
Celkové: Holarktický druh, uváděn rovněž z Barmy, Bornea a Nového Zélandu, jinak nezasahuje do hor v tropických oblastech.

Variabilita: Tvoří obvyklé modifikace odlišné zabarvením, habitem a hlavně postavením a délkou větví, ojediněle větve i zašpičatělé. Odchylka s téměř hladkými styčnými stěnami chlorocyt a hyalocyt větevních listů bývá označována jako var. laeve Warnst., je však propojena souvislou řadou přechodů s typickými formami.

Možné záměny: Habituálně poznatelný druh podle obvykle krátkých, uťatých větví, hnědavé barvy a odstálých větevních listů. Mikroskopicky snadno poznatelný podle papilnatých stěn chlorocyt, záměna možná (v případě ± hladkých styčných stěn chlorocyt a hyalocyt) nejvýše s druhem S. centrale, ten má však větve obvykle pozvolna zúžené, většinou přilehlé větevní listy, hyalocyty lodyžních listů obvykle nedělené přepážkami; navíc tento druh neroste na vrchovištích.

Sekce Squarrosa (Russow) Schimp.

Sphagnum squarrosum Crome – rašeliník kostrbatý

Rostliny mohutné, většinou rozvolněné, 7 – 25 cm dlouhé, bledě zelené, sytě zelené až nahnědlé, někdy poněkud naoranžovělé, s ± vyklenutou hlavičkou.

Lodyhy silné, 0,6 – 1,2 mm, hyalodermis 2 – 3 (– 4)vrstevná, buňky hyalodermis prodloužené, ojediněle s jednotlivými póry. Sklerodermis zelená až žlutavě hnědá. Svazečky větví po 4 – 6, většinou 2 (– 3) odstávající a 2 – 3 převislé; odstávající větve většinou oddálené, řidčeji nahloučené, dlouhé a pozvolna zašpičatělé, pouze některé uťaté, kratší než převislé.

Lodyžní listy široce jazykovité, 1,5 – 2,0 mm dlouhé a 0,8 – 1,2 mm široké, v horní části zaoblené a třásnitě lemované; listový lem úzký, 2-6 buněk široký, v dolní části nerozšířený. Hyalocyty obvykle přepažované, bez vzpěr (fibril), nejvýše v horní části ojedinělé vzpěry. Poměrně časté jsou póry na vnější straně listů v horní části listů.

Větevní listy široce vejčité, silně vyduté, 2,0 – 3,2 mm dlouhé a 1,3 – 1,5 mm široké, náhle v širokou, uťatou špičku zúžené, na špičce zatupělé, vehnuté, vzájemně se kryjící nebo nepatrně oddálené, zřídka k větvím přitisklé, většinou však špičkami nápadně kostrbatě zpět odehnuté v úhlu větším než 45 °. Chlorocyty na průřezu trojboké až lichoběžníkovité, na vnější straně někdy mezi hyalocyty vklíněné, jindy oboustranně volné. Póry nejčastěji při stěnách, po obou stranách, 8 – 20 µm.

Jednodomý autoický druh. Samčí větévky nažloutlé nebo zelené, krátce kyjovité. Perichaetiální listy široce oválné až klínovité, velké, s relativně úzkou bází, s hyalocytami, které se postupně směrem k vrcholu listu začínají diferencovat.

Výtrusy žluté až žlutohnědé, papilnaté, 22 – 25 µm.

Ekologie: Typický druh vlhkých a rašelinných lesů, lesních příkopů, roste v mokřinách, na okrajích potůčků, v olšinách, vrbinách, zřídka i na okraji rašelinných luk, nikoliv však na vrchovištích.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 245-246, 1971): Vyskytuje se roztroušeně až hojně v horských a podhorských oblastech po celém území ČR. Chybí v nížinných oblastech středních Čech, na jižní Moravě a Hané.
Celkové: Holarktický druh, zabíhající do střední Ameriky, na Novém Zélandu.

Variabilita: Tvoří typické habituální modifikace (postavení větví, habitus aj.); nápadnější a někdy odlišované jsou modifikace s přilehlými, nekostrbatými větevními listy.

Možné záměny: Nápadný, obtížně zaměnitelný druh; podobá se nejvýše některým formám druhu S. palustre. Druh S. squarrosum má však buňky hyalodermis lodyh bez spirálních vzpěr, náhle zúžené a obvykle kostrbatě odstálé větevní listy aj. Druh S. teres je mnohem štíhlejší (odlišení viz klíč).

Sphagnum teres (Schimpr.) Ångstr. – rašeliník oblý

Syn.: Sphagnum squarrosum var. teres Schimp., S. squarrosulum Lesq.

Rostliny středně velké až statné, 5 – 15 (– 20) cm dlouhé, žlutozelené, žemlově hnědé až žlutohnědé, vzácněji zelené, obvykle s vyklenutou hlavičkou.

Lodyhy nepříliš silné, 0,5 – 0,8 mm, s dobře odlišenou 2 – 4vrstevnou hyalodermis tvořenou poněkud prodlouženě obdélnými nebo lichoběžníkovitými buňkami s jedním, ojediněle i více póry. Sklerodermis nahnědlá až hnědá, zřídka zelená. Svazečky větví po 4 – 5 (– 7), obvykle 2 – 3 odstávající a 1 – 3 (– 4) převislé; odstávající větve většinou prodloužené, na koncích zaoblené, zhruba stejně dlouhé jako převislé, zřídka poněkud kratší.

Lodyžní listy jazykovité až vejčitě jazykovité, 1,3 – 1,9 mm dlouhé a 0,8 – 1,0 mm široké, lemované, s lemem až 5 buněk širokým, směrem dolů nerozšířeným, na široce zaoblené špičce jemně třásnité. Hyalocyty někdy (spíše v dolní části listu) přepažované, bez vzpěr (fibril), s ojedinělými póry hlavně na vnitřní straně listů, většinou však bez pórů.

Větevní listy široce vejčitě kopinaté až vejčité, 1,1 – 2,0 mm dlouhé a 0,4 – 1,0 mm široké, ve špičce uťaté a zoubkované, obvykle přilehlé k větvím, ale u řady modifikací i nápadně kostrbatě odstávající, vzájemně se kryjící. Chlorocyty široce trojboké, lichoběžníkové až téměř obdélníkové, obvykle oboustranně nebo alespoň na vnější straně volné; styčné stěny chlorocyt a hyalocyt velmi jemně papilnaté. Póry při stěnách hyalocyt, obvykle oboustranně poměrně hojné, 9 – 20 µm, větší množství pórů však vždy na vnější straně.

Dvoudomý druh. Samčí větévky světle hnědé. Perichaetiální listy oválné až klínovité, již v dolní třetině se diferencují hyalocyty.

Výtrusy žlutohnědé, 23 – 26 µm.

Ekologie: Typický druh rašelinných luk, okrajů rybníků, olšin, pramenitých míst apod., na vrchovištích chybí (kromě okrajových partií, pokud mají přítomna výše zmíněná společenstva). Toleruje zvýšenou koncentraci vápníku a živin a při mírně eutrofizaci fosforem a draslíkem na vápníkem bohatších rašeliništích expanduje.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 249-251, 1971): Roztroušeně až hojně na vhodných stanovištích po celém území (chybí na jihovýchodní Moravě).
Celkové: Holarktický druh, zasahující do střední Ameriky, Předkavkazí a do Himálaje.

Variabilita: Vytváří obvyklé růstové modifikace; odlišovány však bývají řadou autorů dvě nápadné odchylky: s kostrbatě odstálými špičkami větevních listů (S. squarrosulum) a s přilehlými špičkami větevních listů (S. teres). Obě jsou spojeny množstvím přechodů (často ve spodní části rostlinek větevní listy kostrbatě odstálé, ve vrcholových přilehlé); jejich přítomnost je ovlivněna vodním režimem stanoviště.

Možné záměny: Habituálně nejpodobnějším druhem je S. girgensohnii (viz tento druh) nebo S. fimbriatum; oba druhy mají výrazný centrální pupen na hlavičce, nemají však tmavou lodyžku, mají kratší listy aj. Někdy je nesnadné odlišení i od druhu S. squarrosum (viz klíčové znaky), navíc se obvykle oba druhy téměř vždy odlišují i ekologicky.

Sekce Subsecunda (Lindb.) Schimp.

Sphagnum auriculatum Schimp. – rašeliník tučný

Syn.: Sphagnum subsecundum var. auriculatum (Schimp.) Schlieph, S. crassicladum Warnst., S. denticulatum Brid., S. gravetii Russow, S. obesum (Wilson) Warnst., S. rufescens (Nees & Hornsch.) Warnst., S. subsecundum var. rufescens (Nees & Hornsch.) Huebener, S. turgidulum Warnst., S. lescurii auct. europ. non Sull.

Středně velké až robustní rostliny, extrémně polymorfní, 6 – 20 cm dlouhé (submersní formy větší), obvykle zelené, žlutozelené, oranžově zelené až načervenalé či červenohnědé. Hlavička obvykle dobře vyvinutá; odstávající větve obvykle stejné nebo pouze slabě odlišné od sbíhavých větví.

Lodyhy poměrně silné, 0,4 – 0,8 mm, s hyalodermis jednovrstevnou, buňky hyalodermis s nepříliš zřetelným pórem ve spodní části buněk. Svazečky větví po 3 – 4 (– 7), obvykle 2 – 3 odstávající a 0 – 4 převislé, odstávající větve obvykle silně rohovitě nebo hákovitě zakřivené, zašpičatělé, vzácněji zatupělé, u vodních forem splývavé, převislé větve přímé, někdy slabě nebo prakticky neodlišitelné od odstávajících větví.

Lodyžní listy trojboce jazykovité, jazykovité až oválné, vzpřímené až převislé, 0,9 – 2,5 mm dlouhé a 0,6 – 1,4 mm široké, na špičce zaoblené a mírně třásnité, na bázi výrazně ouškaté, na okraji vehnuté, lem na bázi nerozšířený. Hyalocyty obvykle nepřepažované, většinou se vzpěrami (na (20–)40 – 100 % délky listu), vzácně téměř bez vzpěr, na hřbetní a často i na vnitřní straně s četnými póry, u vodních forem téměř bez pórů.

Větevní listy oválné až vejčité, většinou symetrické, 1,2 – 3,0 mm dlouhé a 0,6 – 1,8 mm široké, na okraji obvykle vehnuté. Chlorocyty vřetenovité až soudečkovité, obvykle oboustranně volné. Póry velmi variabilní, obvykle velmi hojné na vnější straně, 2 – 6 µm, ojedinělé na vnitřní straně, avšak často i zde poměrně hojné nebo naopak téměř chybějící po obou stranách.

Dvoudomý druh. Samčí větévky nepříliš odlišné, hnědavé. Perichaetiální listy široké na bázi, zužující se směrem k vrcholu, s postupně se diferencujícími hyalocytami.

Výtrusy 29 – 34 µm.

Ekologie: Obvykle v příkopech, na okrajích rybníků, v rašelinných lukách, na kapavých skalách, v prameništích, lesních bažinách, v tůňkách apod. Vyžaduje trvale vysokou hladinu podzemní vody.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 324–325, 327–328, 335–336, 337–343, 1971): Porůznu na řadě vhodných stanovišť, spíše v horských oblastech.
Celkové: V zásadě holarktický druh, zasahuje však přes střední Ameriku až do Kolumbie a Ekvádoru, dále do severní Afriky, Austrálie (Nový Jižní Wales) a Nového Zélandu (South I.).

Variabilita: Extrémně variabilní druh, v dřívější době členěný na řadu taxonů v úrovni druhů (viz synonymika), které se odlišovaly v podstatě pouze podle množství pórů na lodyžních či větevních listech; habituálně si však byly často zcela nepodobné.

Jednotlivé modifikace se liší nápadně habitem (submersní formy se nepodobají neponořeným), tvarem, velikostí a postavením větevních listů, zbarvením rostlinek a hlavně póry na větevních i lodyžních listech.

Možné záměny: Nejčastěji s druhem S. inundatum (rozdíly viz klíč).

Sphagnum contortum Schultz – rašeliník modřínový

Syn.: Sphagnum laricinum (Wilson) Spruce ex Ångstr.

Rostliny středně velké, 5 – 15 cm dlouhé, tmavě zelené, žlutozelené, zlatavě zelené, hnědozelené až špinavě hnědavé.

Lodyhy nepříliš silné, 0,4 – 0,7 mm, s hyalodermis 2 – 3vrstevnou, buňky hyalodermis s jedním poměrně velkým pórem na dolním okraji buňky. Sklerodermis obvykle světle hnědá, vzácněji zelená. Svazečky větví po 5 – 7, obvykle 3 – 4 odstávající a 3 – 4 převislé. Odstávající větve často rohovitě zakřivené, postupně zúžené, převislé větve jemnější, nezakřivené.

Lodyžní listy trojboce jazykovité až jazykovité, 0,7 – 1,8 mm dlouhé a 0,5 – 0,8 mm široké, se zaoblenou, jemně třásnitou špičkou, po stranách úzce lemované, lem tvořený 3 – 5 buňkami, na bázi nerozšířený. Hyalocyty nepřepažované nebo jen ojediněle přepažované, téměř v celém listu vystužené vzpěrami, oboustranně s drobnými póry při okrajích.

Větevní listy vejčitě kopinaté až úzce kopinaté, 1,3 – 2,1 mm dlouhé a 0,5 – 0,6 mm široké, většinou srpovitě zakřivené, na špičce drobně zubaté a silně vehnuté. Chlorocyty na příčném řezu soudečkovité, oboustranně volné nebo nepatrně uzavřené na vnitřní straně. Póry na vnější straně poměrně četné, 2 –5 µm, na vnitřní prakticky chybějí.

Dvoudomý druh. Samčí větévky kyjovité, hnědavé. Perichaetiální listy široce oválné až kápovitě vejčité, hyalocyty diferencované.

Výtrusy žlutavé, 22 – 25 µm.

Ekologie: Rašelinné louky, okraje rybníků, rákosiny, olšiny, nikdy na vrchovištích. Vyžaduje vysokou hladinu podzemní vody, je však konkurenčně spíše slabý, a proto mizí z mírně eutrofizovaných stanovišť. Obsazuje zejména místa s mírně zvýšenou koncentrací vápníku ve vodě, kterou toleruje víc než ostatní semiakvatické druhy rašeliníků.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 341–344, 1971): Nehojně v oblasti nenarušených rašelinných luk, poněkud hojnější pouze na Třeboňsku, ve Slavkovském lese a na Českomoravské vrchovině. Současné rozšíření je zlomkem dřívějšího rozšíření u nás.
Celkové: Holarktický druh.

Variabilita: Obvyklé modifikace podle habitu (barva, velikost hlaviček apod.), postavení větví a větevních listů apod.

Možné záměny: Od podobného druhu S. subsecundum se odlišuje srpovitě zahnutými větevními listy, spolehlivě ale pouze na základě 2 – 3vrstevné hyalodermis lodyžek.

Sphagnum inundatum Russow – rašeliník splývavý

Syn.: Sphagnum subsecundum var. inundatum (Russow) C. E. O. Jensen, S. bavaricum Warnst., S. subsecundum var. bavaricum (Warnst.) Aberg

V řadě znaků shodný nebo téměř shodný s druhem S. subsecundum. Rostliny jsou ale nápadně větší, většinou zeleně, nejvýše zelenožlutě zbarvené; odstávající větve nejsou obvykle tak nápadně rohovitě zahnuté (nebo nejsou vůbec rohovitě zahnuté), sbíhavé větve slabě až značně odlišné od odstávajících větví.

Ekologie: Obvykle v rašelinných loukách, na okrajích rybníků, olšin apod.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 319-321, 1971): Porůznu na vhodných stanovištích na celém území.
Celkové: Holarktický druh.

Variabilita: Poněkud méně variabilní než předešlý druh.

Možné záměny: Nejčastěji s druhy S. auriculatum (rozdíly viz klíč) či S. subsecundum (drobnější rostliny, menší lodyžní listy apod.). Tento druh stojí svými znaky (snad kromě pórů na listech) uprostřed mezi oběma druhy.

Sphagnum platyphyllum (Lindb. ex Braithw.) Sull. ex Warnst. – rašeliník širolistý

Syn.: Sphagnum laricinum var. platyphyllum Lindb. ex Braithw., S. contortum var. platyphyllum (Lindb. ex Braithw.) C. E. O. Jensen, S. subsecundum var. platyphyllum (Lindb. ex Braithw.) Cardot

Spíše drobné, nejvýše středně velké, volné rostliny, 6 – 15 cm dlouhé, zelené, špinavě zelené, olivově zelené až nahnědlé.

Lodyhy poměrně slabé, 0,6 – 0,8 mm, hyalodermis obvykle 1 – 2vrstevná, ojediněle i 3vrstevná. Buňky haylodermis obvykle s jedním pórem. Sklerodermis obvykle nahnědlá. Svazečky větví nehojné, obvykle nejvýše po 3 větvích, větve zřídka diferencované na (2) ostávající a (1) převislé, většinou stejné, poměrně krátké, obvykle náhle uťaté. Hlavička nevýrazně vyvinutá.

Lodyžní listy poměrně mohutné, široce oválné až jazykovité, 1,2 – 2,3 mm dlouhé a 0,8 – 1,6 mm široké, silně vyduté, na okraji ohrnuté, úzce lemované, lem na bázi nerozšířený, na zaoblené špičce jemně třásnité. Hyalocyty někdy přepažované, téměř v celé části, vždy však alespoň v horní části listu se vzpěrami, po obou stranách s drobnými póry.

Větevní listy podobné lodyžním, široce oválné až vejčité, 1,1 – 2,1 mm dlouhé a 0,8 – 1,8 mm široké, velmi vyduté až kápovité, na vrcholku zaoblené, s okraji vehnutými, vždy přímé, často oddáleně na větvích uspořádané. Chlorocyty na průřezu obdélníkovité či soudkovité, obvykle oboustranně volné. Póry oboustranně poměrně hojné nebo hojné pouze na vnější straně, drobné, 2 – 3 µm.

Dvoudomý druh. Samčí větévky téměř neodlišitelné od sterilních. Perichaetiální listy velké, až 4,5 mm dlouhé, dosti podobné lodyžním listům, na bázi zúžené, zatupělé, hyalocyty se vzpěrami.

Sporofyty velmi vzácné; výtrusy 23 – 28 µm.

Ekologie: Obvykle pod vodou, v lučních bažinách, okrajích rybníků, rákosinách apod.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 347-348, 1971): Kriticky ohrožený druh naší bryoflóry, hojnější kdysi na Třeboňsku a Českomoravské vrchovině, Českolipsku, ojediněle jinde (Františkovy Lázně, Šumava, Písek, Litomyšl, Hrubý Jeseník aj.). Recentně doložený pouze ze Starého jezera u Lutové na Třeboňsku a z několika lokalit na Českomoravské vrchovině (PR Na Oklice, PP U Tučkovy hájenky a PR Meandry Svratky u Milov), výskyt na Českolipsku v dnešní době nelze zcela vyloučit.
Celkové: Holarktický druh, v Evropě s arkto-alpínskou tendencí.

Variabilita: Nepříliš variabilní druh, nejvíce v postavení větví a větevních listů.

Možné záměny: Poměrně snadno poznatelný podle téměř isofylních listů a nečetných větví ve svazečcích. Obvykle roste pod vodou, kde se podobné druhy nevyskytují.

Sphagnum subsecundum Nees – rašeliník jednostranný

Syn.: Sphagnum contortum var. subsecundum (Nees) Wilson

Rostliny drobné až středně velké, 5 – 15 cm dlouhé, zelené, olivově zelené až hnědozelené či okrově hnědé až naoranžovělé.

Lodyhy poměrně tenké, 0,4 – 0,7 mm, s jednovrstevnou, ostře odlišenou hyalodermis s póry v dolní části buněk. Sklerodermis červenohnědá až černá, pouze u forem ze stinných stanovišť téměř zelená. Svazečky větví po 3 – 5 (– 7), obvykle 2 – 3 odstávající 2 – 4 převislé; odstávající větve přímé nebo rohovitě zahnuté, poměrně krátké, zřetelně od převislých odlišené.

Lodyžní listy trojboce jazykovité, malé, 0,4 – 0,8 mm dlouhé a 0,4 – 0,7 mm široké, na špičce zaoblené, slabě zubatě třásnité, s lemem směrem dolů nepatrně rozšířeným. Hyalocyty pouze ojediněle přepažované, většinou bez vzpěr nebo pouze v horní části několik hyalocyt se vzpěrami (nejvýše v 0 – 25(–40)% délky listu); na vnější straně ojedinělé póry při stěnách, na vnitřní pouze v horní části listu, někdy i chybějí.

Větevní listy vejčité až kopinaté, 0,9 – 1,6 mm dlouhé a 0,5 – 0,7 mm široké, silně vyduté, někdy slabě jednostranně srpovité, ve špičce vehnuté a drobně zubaté. Chlorocyty úzce obdélníkovité až soudečkovité, obvykle oboustranně volné. Póry na hřbetní straně listů velmi četné, drobné, 2 – 4 µm, obvykle podél stěn, na vnitřní ojedinělé.

Dvoudomý druh. Samčí větévky kyjovité, hnědavé. Perichaetiální listy oválné, vyduté, na okrajích vehnuté, hyalocyty již od báze diferencované.

Výtrusy téměř černé, 27 – 31 µm.

Ekologie: Druh nejmokřejších částí rašelinných luk, roste dále v olšinách, na okrajích rybníků, ve vápníkem chudých prameništních bažinách apod., chybí na vrchovištích (s výjimkou okrajových částí, kde se může vyskytnout).

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pilous, Flora ČSSR, p. 315-317, 1971): Roztroušeně až hojně v oblasti výskytu rašelinných luk, poměrně hojně na Třeboňsku a na Českomoravské vrchovině, vzácnější v horských oblastech.
Celkové: Holarktický druh,zasahuje do severní Afriky, Přední Asie, uvádí se i z Indie, Thajska, Bali a Nové Guineie, neroste v Africe i Jižní Americe.

Variabilita: Obvyklé modifikace v postavení větví, habitu rostlinek, zbarvení apod. podle stanoviště.

Možné záměny: Charakterizován jednovrstevnou hyalodermis a malými lodyžními listy, rovněž větevní listy nejsou obvykle jednostranné (na rozdíl od S. contortum). Může se podobat některým formám druhů S. tenellum či S. rubellum, oba zmíněné druhy jsou však vrchovištní, mají rozšířený lem na bázi mnohem větších lodyžních listů, jiné postavení chlorocyt aj.

Poznámky k verzi:

Verze 1.0 (2.3.2004): Vytvoření textu (aktualizace původního rukopisu z roku 1999).

Verze 1.1 (23.1.2006): Aktualizace a opravy textu.

Verze 2.0 (22.11.2017): Revize zpracování.

Verze 2.0.1 (22.12.2017): Drobné úpravy a doplňky textu.