Hlavní stránka | Přehled systému

Autor: J. Duda, úprava J. Váňa

Verze: 1.0 (11.1.2005)

Pelliaceae H. Klinggr. – pobřežnicovité

 

Stélka lupenitá (Pellia), nepříliš laločnatá nebo semifoliózní (Noteroclada), zelená až načervenalá, s pseudodichotomickým nebo ventrálním větvením, vícevrstevná, směrem k okrajům se postupně ztenčující. Střední žebro zřetelné, bez vodivého pletiva. Dvoudomé či jednodomé druhy. Androecea na dorsálním povrchu stélky. Antheridia nevytvářejí skupiny, roztroušená v (1 –) 2 – 3 nepravidelných řadách podél středního žebra; každé antheridium v malé dutince lemované stélkovým okrajem; stopka antheridia 4-řadá. Gynaecea s 10 – 12 i více archegonii, perichaetium se vyvíjí ve stejné době jako archegonia nebo až po oplození. Tobolka kulovitá, 2 – 3-vrstevná. Výtrusy poměrně velké, kulovité či elipsoidní. Heterogenní skupina s 2 rody, rod Noteroclada v Evropě neroste.

 

Pellia Raddi – pobřežnice

 

Stélka veliká, lupenitá, 5 i více cm dlouhá a 0,5 – 1 cm široká, uprostřed ve spodní části žebrovitě ztluštělá. Siličná tělíska složená z drobných kuliček, čirá, po 10 až 30 v každé buňce.

Antheridia kulovitá, ponořená podél středního žebra na svrchní straně stélky, zřetelná jako hrbolky na stélce. Archegonia v oválném, kapsovitém až límcovitém perichaetiu. Masitá kalyptra je čirá a vyčnívá z perichaetia nebo je jím uzavřena.

Štět bezbarvý, do 10 cm délky. Tobolka kulovitá, žlutozelená, puká ve 4 chlopně. Stěna tobolky 2 – 3-vrstevná, vnější stěna někdy s uzlovitými ztluštěninami, vnitřní s polokruhovými vlákny nebo bez nich. Výtrusy veliké, vícebuněčné, oválné, zrnité, 50 – 100 µm. Elaterofory ve tvaru štětečku přirostlé na bázi tobolky; mrštníky se 3 – 4 šroubovicemi.

V Evropě pouze 1 rod s 3 druhy.

 

Klíč k určení podrodů a druhů:

 

1a

Kyjovité chlupy na špičce stélky jak na ventrální, tak i na dorsální straně. Stélka s vyztužovacími lištami v buňkách, bez vegetativních lalůčků na podzim. Zralé perichaetium nízké s vyčnívající kalyptrou. Buňky na chlopních tobolky s kruhovými vlákny (podrod Pellia)

2

1b

Kyjovité chlupy na špičce stélky pouze na ventrální straně. Stélka bez vyztužovacích lišt v buňkách, na podzim často drobně lalůčkatá. Zralé perichaetium veliké, oválné, při ústí zubaté, obklopuje kalyptru. Buňky na chlopních tobolky bez kruhových vláken (podrod Apopellia)

P. endiviifolia

2a

Jednodomá. Antheridia za perichaetiem uprostřed stélky. Perichaetium taškovitě překrývá bázi kalyptry. Buňky na okraji stélky 50 – 70 × 30 µm. Siličná tělíska po 25 – 35 v každé buňce

P. epiphylla

2b

Dvoudomá. Buňky na okraji stélky 60 – 100 × 40 µm. Perichaetium obklopuje jako nízký prstenec bázi kalyptry. Siličná tělíska po 10 v každé buňce

P. neesiana

 

Podrod Apopellia Grolle

 

Pellia endiviifolia (Dicks.) Dumort. – pobřežnice vápnomilná

Syn.: Pellia fab(b)roniana auct.

 

Stélka světle zelená nebo zelená, 0,8 – 1 cm široká, na okraji vlnitá až kadeřavá, někdy na okraji prosvítavá, žebro tmavě zelené. Buňky na okraji stélky čtvercové (40 µm) nebo obdélníkové (60 × 40 µm), uvnitř stélky bez vyztužovacích lišt. Špička stélky pouze na ventrální straně s kyjovitými chlupy. Siličná tělíska po 25 – 30 v každé buňce.

Vegetativní rozmnožování na podzim pomocí drobných lalůčků vznikajících dichotomicky na konci stélky.

Dvoudomý druh. Samčí rostliny úzké, 0,5 – 0,8 cm široké, na okrajích prosvítavé, uprostřed stélky podél žebra četná antheridia. Samičí rostliny obvykle širší (až 1 cm); perichaetium velké, oválné, s ústím zubatým; kalyptra je uzavřená v perichaetiu.

Buňky na chlopních tobolky bez kruhových vláken. Výtrusy 40 – 70 (– 80) µm. Elaterofory v počtu až 100, dlouhé 600 – 1000 µm, široké 5 – 8 µm; mrštníky 150 – 200 µm dlouhé a 10 – 15 µm široké.

Ekologie: především na bazickém podkladu podél potůčků, v prameništích, na nasáklé mokré půdě, na travertinech. Někdy stačí k výskytu i neutrální reakce půdy.

Rozšíření: Česká rep.: od nížin až do horského pásma ve vápencových oblastech porůznu až často (např. Český kras, okolí Prahy, Moravský kras nebo také travertiny v Poodří). Mimo vápencové oblasti je uváděná z mnoha jiných lokalit roztroušeně po celém území republiky.
Celkové: Severní Amerika, celá Evropa, Asie, Madeira, severní Afrika.

Variabilita: v rámci Evropy malá.

Možné záměny: dobře poznatelný druh zvláště na podzim, kdy se často stélka dichotomicky větví v drobné lalůčky (v této formě je označovaná jako f. furcigera (Hook.) C. Massal.). Mladé rostliny je možno zaměnit s druhem Aneura pinguis. Tento druh má však užší, spíše pentlicovité, mastně lesklé stélky bez náznaku středního žebra.

 

Podrod Pellia

 

Pellia epiphylla (L.) Corda – pobřežnice obecná

Syn.: Pellia borealis Lorb.

 

Stélka plazivá, řidčeji vystoupavá, 0,8 – 1,2 cm široká, smutně zelená až tmavě zelená, s okrajem někdy mírně zvlněným, na konci srdčitá, ke středu ztluštělá a vytvářející tak žebro. Na špičce kyjovité, hlenovité chlupy na svrchní i spodní straně. Buňky na okraji stélky prodloužené, 70 – 80 (– 100) × 30 µm, sousední ke středu stélky menší 55 – 60 × 35 – 40 µm. Buňky uvnitř stélky vyztuženy svislými, bezbarvými až slabě načervenalými vyztužovacími lištami. Siličná tělíska v počtu asi 30 v každé buňce.

Jednodomý druh. Antheridia vytvářejí načervenalá, pouhým okem viditelná vyklenutí uprostřed stélky hned za perichaetiem. Perichaetium neúplné ve tvaru kapsy, vyvinuté pouze na zadní straně; kalyptra vyčnívá daleko z perichaetia.

Tobolka puká ve 4 chlopně; vnější buňky chlopní 40 – 45 × 25 µm. Výtrusy vícebuněčné, žlutozelené, 70 – 90 × 60 µm. Elaterofory po 20 – 30, 15 – 25 µm široké; mrštníky 500 µm dlouhé a 7 – 8 µm široké, s 2 – 3 spirálními vlákny.

Ekologie: roste na hlinitých až jílovitých půdách s kyselou reakcí převážně u potoků, na vlhkých svazích lesních cest, kde často pokrývá celé plochy. V prameništích tvoří často husté trsy vztyčených rostlinek.

Rozšíření: Česká rep.: po celém území od pahorkatin do hor častý druh; v nížinách vzácný nebo chybí.
Celkové: Severní Amerika, Evropa (chybí na Islandu a v nejsevernějších částech), Sibiř, Přední Asie, Himaláj, Azorské ostrovy, Madeira a severní Afrika.

Variabilita: málo variabilní druh, pouze ve velikosti okrajových buněk stélky, takže jejich velikost není dobrým určovacím znakem. Z okruhu tohoto druhu byl popsán taxon Pellia borealis Lorb., který má dvojnásobný počet chromozómů (18) a snad okrajové buňky stélky jsou delší (100 – 120 µm), podobně jako u P. neesiana. Poněvadž nelze tento taxon rozlišit jinak než stanovením počtu chromozómů, je dnes považován pouze za chromozómovou rasu a přiřazován k P. epiphylla.

Možné záměny: především s P. neesiana, která je však dvoudomá. Proto sbíráme jen plodné rostliny. Rozlišení sterilních rostlin je morfologicky velmi obtížné a nepřesné, často se odlišnost projevuje v podstatě pouze v počtu chromozómů nebo v přítomnosti některých obsahových látek.
Aneura maxima – viz poznámku pod tímto druhem.

 

Pellia neesiana (Gottsche) Limpr. – pobřežnice Neesova

 

Rostliny, zvláště samičí, jsou velmi podobné druhu P. epiphylla, proto jsou zde uvedeny pouze znaky, kterými se liší od tohoto druhu.

Stélka na okraji mírně zvlněná, často s červenavým nádechem alespoň kolem žebra. Buňky na okraji stélky 60 – 100 × 40 µm, sousední ke středu stélky 80 × 40 µm. Siličná tělíska po 10 v každé buňce.

Dvoudomá. Samčí rostliny poněkud užší, 0,8 cm široké, uprostřed často načervenalé, antheridia hojně podél středu stélky. Perichaetium úplné objímá límcovitě kalyptru, která vyčnívá. Výtrusy 85 – 105 × 55 – 70 µm.

Ekologie: obdobná jako u P. epiphylla, tj. na kyselých půdách, zřídka ji najdeme i na hnijícím dřevě. Samčí i samičí rostliny rostou často v blízkosti.

Rozšíření: Česká rep.: především v horách od 700 m výše porůznu až hojně, kde je častější než P. epiphylla, v pahorkatinách méně často (v Nízkém Jeseníku a Oderských vrších však dosti hojně). V nížinách se vyskytuje jen výjimečně.
Celkové: Severní Amerika, Evropa (především také na severu; chybí však v jižních částech), Přední Asie, Sibiř, Japonsko, Himálaj.

Variabilita: malá.

Možné záměny: jednak s P. epiphylla, kdy sterilní rostliny se nedají vždy odlišit od tohoto druhu; jednak s Aneura maxima – viz poznámku pod tímto druhem.