Hlavní stránka | Přehled systému

Autor: J. Duda, úprava J. Váňa

Verze: 1.0 (7.1.2005)

Calypogeiaceae (Müll. Frib.) Arnell – kryjnicovité

 

Rostliny nevětvené nebo málo větvené; větvení zpravidla ventrální z úžlabí spodních listů. Šlahounovité výběžky chybějí. Rhizoidy vyrůstají obvykle z iniciálního pletiva na bázi spodních listů. Listy nadsazené, celokrajné, v obrysu oválné, eliptické, řidčeji podlouhlé, celé nebo na špičce vykrojené až dvoulaločné, na lodyze šikmo až skoro souběžně s osou lodyžky přirostlé. Spodní listy okrouhlé, častěji však dvoulaločné až dvoudílné, na vnějších stranách často s jedním zubem. Buňky velké, tenkostěnné, v rozích zřídka trojúhelníkovitě ztloustlé. Chloroplasty většinou malé. Siličná tělíska po 3 – 10 v každé buňce, bezbarvá nebo modrá, zřídka neprůhledná. Rozmnožovací tělíska 1 – 2 buněčná, eliptická, někdy chybějí (Metacalypogeia).

Monoické nebo řidčeji dioické. Samčí větvičky krátké, klasovité vyrůstají z paždí spodních listů; antheridia oválná většinou po jednom, řidčeji 2 – 3 v paždí 2 – 3 laločných obalných listů, stopka antheridia z 1 – 2 řad buněk složená. Samičí větvičky krátké z paždí spodních listů, obalné listy menší než postranní, 2 – 3 laločné. Marsupium vakovité, tlustostěnné, na povrchu s rhizoidy, do podkladu zasahující; perianth chybí. Štět tobolky holý, složený ze stejných buněk, někdy na okraji poněkud větších. Tobolka válcovitá, zřídka oválná (Metacalypogeia), jen o málo širší než štět, dělící se od báze na 4 podlouhlé chlopně, složené ze dvou vrstev buněk. Vnitřní vrstva z úzkých buněk s polokruhovitými vlákny, vnější s dvojnásobně širokými buňkami, bez anebo s malými uzlovitými ztluštěninami ve stěnách. Výtrusy jemně tečkované, 9 – 16 µm. Mrštníky 7 – 12 µm široké se 2 spirálními vlákny.

2 – 3 rody (podle pojetí), v Evropě prakticky jediný rod (rod Mnioloma zasahuje na Azory), zastoupený na našem území.

 

Calypogeia Raddi corr. Corda – kryjnice

Syn. Kantia Gray mut. Lindb.

 

Rostliny bledě až bělavě zelené nebo šedě až modře zelené, někdy žlutě zelené, kryté kutikulou mírně odpuzující vodu, 0,8 – 4 mm široké, 5 – 40 mm dlouhé, plazivé a rozprostřené. Lodyhy nevětvené nebo málo větvené; větvení zpravidla ventrální (typ Bazzania) z úžlabí spodních listů, velmi vzácně terminální (typ Frullania). Šlahounovité výběžky chybějí. Rhizoidy vyrůstají obvykle z iniciálního pletiva na bázi spodních listů.

Listy nadsazené, celokrajné, v obrysu oválné, eliptické, řidčeji podlouhlé, celé nebo na špičce vykrojené až dvoulaločné, na lodyze šikmo až skoro souběžně s osou lodyhy přirostlé. Spodní listy okrouhlé, častěji však dvoulaločné až dvoudílné, na vnějších stranách často s jedním zubem.

Buňky velké, uprostřed listů 40 – 70 × 30 – 45 µm, tenkostěnné, někdy s drobnými trojúhelníkovými ztluštěninami v rozích. Chloroplasty většinou malé. Siličná tělíska po 3 – 10 v každé buňce, hroznovitá, složená z drobných kuliček, bezbarvá nebo modrá, zřídka neprůhledná. Kutikula většinou hladká, někdy čárkovitě papilnatá (C. arguta).

Rozmnožovací tělíska 1 – 2-buněčná na nejhořejších redukovaných listech a spodních listech na vzpřímených vrcholcích lodyhy, eliptická.

Jednodomé nebo řidčeji dvoudomé druhy. Samčí větvičky krátké, klasovité, vyrůstají z paždí spodních listů; antheridia oválná většinou po jednom, řidčeji 2 – 3 v paždí 2 – 3-laločných obalných listů, stopka antheridia složená z 1 – 2 řad buněk. Samičí větvičky krátké z paždí spodních listů, obalné listy menší než postranní, 2 – 3-laločné. Marsupium vakovité, tlustostěnné, na povrchu s rhizoidy, do podkladu zasahující; perianth chybí.

Štět tobolky holý, složený ze stejných, někdy na okraji poněkud větších buněk. Tobolka válcovitá, jen o málo širší než štět, dělící se od báze na 4 podlouhlé chlopně, složené ze dvou vrstev buněk. Vnitřní vrstva z úzkých buněk s polokruhovitými vlákny, vnější s dvojnásobně širokými buňkami, bez anebo s malými uzlovitými ztluštěninami ve stěnách. Výtrusy jemně tečkované, 9 – 16 µm. Mrštníky 7 – 12 µm široké se 2 spirálními vlákny.

Kosmopolitický rod; v Evropě roste 8 druhů a 1 další na Azorech, z toho 7 v České republice. Všechny naše druhy patří k podrodu Calypogeia.

 

Poznámka: Druhy rodu Calypogeia patří k obtížně rozlišitelným; často je třeba velkých zkušeností a znalostí různých modifikací jak přímo v terénu, tak i herbářového materiálu z celého areálu každého druhu. Jednotlivé druhy nelze obvykle určit na základě jednoho rozlišovacího znaku, ale porovnáním více nebo všech podstatných znaků. K nejdůležitějším patří tvar a umístění listů a spodních listů, velikost buněk, charakter a rozmístění siličných tělísek.

 

Klíč k určení druhů podle živých rostlin: (siličná tělíska mizí často již za několik dnů, řidčeji týdnů po sběru)

 

1a

Siličná tělíska modrá

C. azurea

1b

Siličná tělíska bezbarvá

2

2a

Siličná tělíska obvykle jen v okrajových buňkách listů

C. neesiana

2b

Siličná tělíska ve všech buňkách listů

3

3a

Spodní listy nedělené, téměř okrouhlé nebo jemně vykrojené

4

3b

Spodní listy dvoudílné

5

4a

Listy a spodní listy 1 – 2 řadami podlouhlých buněk lemované; spodní listy často jemně vykrojené

C. neesiana

4b

Listy a spodní listy nelemované; spodní listy zpravidla nevykrojené

C. integristipula

5a

Buňky uprostřed listů 30 (– 35) × 25 µm

C. suecica

5b

Buňky uprostřed listů 45 – 70 × 35 (– 40) µm

6

6a

Spodní listy do 1/4 až 1/3 dělené

C. muelleriana

6b

Spodní listy přes polovinu dělené

7

7a

Buňky uprostřed listů 45 × 35 µm; siličná tělíska většinou po 2 – 4 v každé buňce, složená zpravidla z 1 – 4 kuliček; na vrchovištích a mezi rašeliníky

C. sphagnicola

7b

Buňky uprostřed listů 45 – 60 × 35 – 40 µm; siličná tělíska po 5 – 10 v každé buňce, složená z 5 – 10 kuliček; na jiných stanovištích

C. fissa

 

Klíč k určení druhů podle herbářového materiálu:

 

1a

Buňky uprostřed listů 35 – 40 (– 45) × 25 – 30 µm

2

1b

Buňky uprostřed listů 40 – 60 (– 80) × 35 – 40 µm

4

2a

Spodní listy nedělené, jen jemně vykrojené

C. neesiana

2b

Spodní listy nejméně do 1/2, často až k bázi dvoudílné

3

3a

Větvení pouze ventrální. Listy tupě špičaté, spodním listovým okrajem na lodyze nesbíhavé. Spodní listy do 2/3 dělené, dvakrát tak široké jako lodyha, hustě posazené, na vnějších okrajích často se zubem. Buňky uprostřed listů 30 × 25 µm. Téměř výhradně na hnijícím dřevě, výjimečně na rašelině

C. suecica

3b

Větvení ventrální, řidčeji i terminální. Listy tupé, někdy na špičce mělce dvoudílné, spodním listovým okrajem na lodyze sbíhavé. Spodní listy do 1/2 nebo až k bázi dvoudílné, jen o málo širší než lodyha, volně na lodyze posazené, na vnějších okrajích někdy se zubem. Buňky uprostřed listů 40 – 45 × 30 – 35 µm. Výhradně na vrchovištích, vzácně na rašelinných loukách nebo mezi rašeliníky

C. sphagnicola

4a

Spodní listy nedělené nebo mělce vykrojené, k lodyze přitisklé

5

4b

Spodní listy dvoudílné, od lodyhy odstávající

6

5a

Rostliny 2 – 3 mm široké, zpravidla šedě zelené. Listy delší než širší, v obrysu trojúhelníkové, na špičce zaoblené, prodlouženými buňkami nelemované, na bázi nebo blízko báze nejširší. Osa listu je kolmá k lodyze nebo svírá s ní úhel přes 60°. Buňky uprostřed listů 40 – 50 (– 60) × 35 – 40 µm. Spodní listy 2 – 3× širší než lodyha, o 2/3 menší než listy, nedělené nebo mělce vykrojené, na okrajích prodlouženými buňkami nelemované

C. integristipula

5b

Rostliny 1 – 1,5 mm široké, obvykle zelené až olivově zelené. Listy tak dlouhé jako široké, v obrysu okrouhlé až oválné, často hrbolaté, na špičce tupé nebo jemně vykrojené, na okraji 1 – 2 řadami prodloužených buněk lemované. Osa listů svírá s lodyhou ostrý úhel. Buňky uprostřed listů 40 × 35 nebo 50 × 40 µm, někdy i větší. Spodní listy 2 – 3× širší než lodyha, o 1/3 menší než listy, často vykrojené nebo mírně dvoudílné, na okrajích 1 – 2 řadami prodloužených buněk lemované

C. neesiana

6a

Spodní listy do 1/4 až 1/3 dvoudílné, 2× tak široké jako lodyha, laloky zaokrouhlené

C. muelleriana

6b

Spodní listy do 1/2 až 2/3 dvoudílné, tak široké jako lodyha nebo i širší, laloky přišpičatělé

7

7a

Listy delší než širší, na špičce často dvoudílné. Spodní listy o málo širší než lodyha, do 2/3 nebo někdy až k bázi dvoudílné, na vnějších stranách laloků zpravidla s hrbolatým zubem

C. fissa

7b

Listy širší než delší, tupě špičaté, zřídka krátce dvoudílné. Spodní listy tak široké jako lodyha, zřídka o něco širší, do 1/2 až 2/3 dvoudílné (zřídka třídílné), bez zubů na vnějších stranách laloků

C. azurea

 

Calypogeia azurea Stotler & Crotz – kryjnice sleziníkovitá

Syn.: Calypogeia trichomanis auct., Kantia trichomanis Gray

 

Rostliny namodrale až šedě zelené v plochých polštářcích k podkladu přitisklé, 1,5 – 2,5 mm široké a 1 – 2 (– 3) cm dlouhé.

Lodyha většinou jednoduchá, nevětvená; šířka lodyhy 300 µm.

Listy hustě na lodyze posazené, srdčitého tvaru nebo srdčitě oválné, o něco širší než delší, na lodyze obvykle nesbíhavé, přesahující přes lodyhu, na bázi nejširší; špička listů celá, zaokrouhlená, zřídka dvoudílná. Spodní listy obvykle stejně široké jako lodyha nebo 1,5× širší, v obrysu oválné, od lodyhy odstávající, nejméně do 1/2 dvoudílné, laloky trojúhelníkovité, přišpičatělé až tupé, zářez ostrý; délka od zářezu k iniciálním buňkám s rhizoidy je 4 – 5 buněk.

Okrajové buňky 25 – 35 µm, ve špičce listů 30 – 40 × 25 – 35 µm, uprostřed listů 35 – 45 × 30 – 40 µm veliké; buňky tenkostěnné, šestiúhelníkové, v rozích neztloustlé. Siličná tělíska sytě modrá, ve všech buňkách listů, spodních listů i lodyhy, po 2 – 5 v každé buňce, 7 – 10 × 4 – 6 µm veliká, složená z 5 – 10 kuliček 3 µm velikých.

Rozmnožovací tělíska velmi vzácná, jedno- až dvoubuněčná.

Jednodomý druh.

Štět tobolky namodralý; chlopně tobolky 7 – 9× delší než širší, jejich vnější vrstva bez uzlových ztluštěnin ve stěnách, buňky 25 – 40 µm široké, vnitřní vrstva s polokruhovitými vlákny, buňky 15 – 20 µm široké. Výtrusy 13 – 17 µm; mrštníky 9 – 10 µm široké.

Ekologie: roste výhradně na kyselých až extrémně kyselých půdách především v jehličnatých lesích, zřídka v bučinách, a to podél potůčků nebo blízko pramenišť na holé půdě, spadlém jehličí, často na šikmých až svislých březích; častá je také v rašeliništích, kde povléká odumřelé rašeliníky nebo mechy nebo se plazí mezi nimi. Najdeme jej také na svazích lesních cest, na humusovitých skalkách nebo i na hnijících kmenech. Snáší velmi silné zastínění.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 35: 97 – 118, 1986): celkem hojný druh v podhorském až horském pásmu, v nížinách a subalpínském stupni je vzácný.
Celkové: subboreálně montánní druh; jeho rozšíření není dosud snad kromě Evropy dobře známo. Severní Portugalsko a Španělsko, od Francie po celé střední Evropě až do evropské časti Ruska; Anglie a Skandinávie dosti zřídka, stejně tak Azorské ostrovy, severní Itálie, Bulharsko, Kavkaz, Turecko, Libanon; Dálný východ Ruska: Kamčatka, Kurilské ostrovy, Čukotka vzácně; Japonsko, Aljaška, západní a východní část Severní Ameriky. Nejistý je zatím výskyt na Sibiři.

Variabilita: nepříliš variabilní druh, pouze v extrémně vlhkých podmínkách vytváří modifikaci, popsanou jako fo. luxurians Müll. Frib.; ta má poněkud větší listové buňky, širší spodní listy, jen do 1/3 až 1/2 dělené (možná záměna s C. muelleriana).

Možné záměny: C. azurea je poměrně snadno poznatelný druh zvláště v živém stavu, poněvadž jako jediný evropský druh má siličná tělíska modrá (ve světě je celkem 6 druhů s modrými siličnými tělísky). Siličná tělíska se u tohoto druhu zachovávají poměrně dlouho, až 1 měsíc po usušení; jejich zbytky však najdeme ještě po půl roce, výjimečně za rok po usušení (nejlépe na spodní straně lodyhy nebo na bázi spodních listů).

 

Calypogeia fissa (L.) Raddi – kryjnice zaříznutá

 

Rostliny světle až bledě zelené, 2 – 2,5 mm široké, stejně dlouhé jako u C. azurea nebo poněkud kratší. Listy volně na lodyze posazené, málo sbíhavé, oválné, nad bázi nejširší, poněkud delší než širší, přišpičatělé, ale častěji krátce zaříznuté, zřídka až do 1/3. Spodní listy 1,5 – 2× tak široké jako lodyha, do 3/4 dvoudílné, trojúhelníkové laloky zaoblené neb tupé, na vnějším okraji často s hrbolatým zubem.

Buňky listů tenkostěnné, ve špičce 30 – 40 µm, uprostřed 50 – 60 × 35 – 45 µm veliké. Siličná tělíska průhledná, bezbarvá, po 4 – 8 ve všech buňkách, 7 – 10 × 4 – 5 µm veliká, složená z 5 – 10 kuliček.

Rozmnožovací tělíska bledě až žlutě zelená.

Autoický nebo paroický druh.

Chlopně tobolky 8 – 13× delší než širší. Výtrusy žlutohnědé, 11 – 14 µm; mrštníky 8 – 9 µm široké.

Ekologie: roste na vlhké, kyselé jílovité až písčité půdě na svazích, březích, v hlubokých úvozech lesních cest, v údolích malých potoků nebo blízko pramenů v jehličnatých (smrkových i borových), řidčeji také listnatých lesích, a to ve společnosti s C. azurea nebo C. muelleriana; často také spolu s Cephalozia bicuspidata, Scapania nemorea apod.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 36: 22 – 25, 1987): roste hlavně v podhorském pásmu (300 – 600 m), v horských oblastech výjimečně (nejvyšší lokalita je v Beskydách – 1200 m). Rozšíření tohoto druhu není v České republice ještě dobře známé. Český Krumlov, Kdyně, Plzeň, Brdy, okolí Prahy, Nové Strašecí, České středohoří, Děčín, Nový Bor, Doksy, Chotěboř, Orlické hory, Dačice, Boskovice, Šumperk, Dolní Lipová, Vidnava, Nízký Jeseník (porůznu), Oderské vrchy (dosti často), Ostravsko (porůznu), Nový Jičín, Beskydy (vzácně), Vsetín, Luhačovice, Chřiby.
Celkové: Suboceánicko-mediteránní druh. V celé Evropě, zvláště západní často, směrem na východ je vzácnější; ve Skandinávii hlavně v JZ části, ještě v evropské části Ruska, také v Zakavkazsku, Rumunsku, Bulharsku a Turecku. Dále Madeira, severní Afrika, Severní Amerika, Japonsko, Korea a Formosa.

Variabilita: málo variabilní druh; modifikace ze suchých míst byla popsána jako f. subxerophila Schiffn. Několik variet a forem (modifikace) popsal také Warnstorf.

Možné záměny: C. fissa bývá často zaměňována s C. azurea zvláště u modifikací s přišpičatělými listy; bezbarvá siličná tělíska a tvar spodních listů jsou však dobré rozlišovací znaky.

 

Calypogeia integristipula Steph. – kryjnice Meylanova

Syn.: Calypogeia meylanii H. Buch

 

Rostliny v plochých polštářcích až povlacích, bledě až šedě zelené, 2,5 – 3 mm široké.

Listy volně neb hustě na lodyze posazené, oválné, při bázi nejširší, delší než širší, na špici zaoblené; osa listu je kolmá k lodyze nebo svírá s ní úhel přes 60°. Spodní listy v obrysu okrouhlé nebo okrouhle ledvinité, na špičce někdy nepatrně vykrojené, 2 – 3× širší než lodyha, o 2/3 menší než listy. Listy i spodní listy prodlouženými buňkami nelemované.

Buňky 40 – 50 (– 60) × 35 – 40 µm, veliké, bez rohových ztluštěnin. Siličná tělíska ve všech buňkách, čirá, po 4 – 8 v každé buňce, 5 – 9 µm veliká, složená z 8 – 14 kuliček; někdy chybí ve spodních listech.

Rozmnožovací tělíska žlutozelená na vzpřímených vrcholcích lodyžek, kulovitá až oválná, 25 × 15 µm.

Jednodomá, většinou autoická.

Chlopně tobolky 5 – 7× delší než širší. Výtrusy červenohnědé, 10 – 12 µm; mrštníky 7 – 8 µm široké.

Ekologie: roste na kyselých až neutrálních, někdy i mírně zásaditých půdách, takže C. integristipula nacházíme i v oblastech s bazickým substrátem. Najdeme ji na holé půdě ve vlhkých lesích, na březích potoků, na svazích lesních cest, často na hnijícím dřevě, někdy také na rašelině; velmi hojná je na pískovcových skalách, kde povléká často rozsáhlé plochy. Snáší silné zastínění, takže vytváří ve skulinách skal nebo pod podklopenými skalami pěkné společenstvo spolu se Schistostega pennata. V rašeliništích roste mnohdy spolu s C. sphagnicola a Mylia anomala, na hnijících kmenech pak s Cephalozia lunulifolia a Lepidozia reptans.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 36: 220 – 238, 1987): porůznu až hojně v montánním pásmu, řidčeji v podhorském pásmu; vzácně v nížinách. Obecný druh na pískovcích v severních a východních Čechách.
Celkové: subboreálně montánní druh. Azorské ostrovy, Madeira, Anglie, střední, severní a východní Evropa, Kavkaz, Sibiř, Čukotka, Japonsko, Severní Amerika; celkové rozšíření není dosud dobře známé.

Variabilita: značně variabilní druhy, vytvářející řadu ekomorfóz.

Možné záměny: C. integristipula patří ke kritickým a obtížně poznatelným druhům. Byla popsána dvakrát a ještě dnes nebývá vždy uznávána jako druh, ale řazena jako varieta k druhu C. neesiana. V typické formě je to dobře vyhraněný druh, který vytváří ekomorfózy s přechodnými formami ke C. neesiana a C. muelleriana. Velmi dobře charakterizuje tuto skutečnost Schuster (1969) jako C. integristipula – neesiana – muelleriana “intergrades”. Od C. neesiana se liší především nelemovanými listy a spodními listy, jiným tvarem a postavením listů, poměrem velikostí listů a spodních listů, tvarem spodních listů, velikostí buněk listů a také tím, že siličná tělíska jsou zastoupena ve všech buňkách listů. Od C. muelleriana pak především celými nedělenými spodními listy, přičemž někdy hloubka zářezů spodních listů u C. muelleriana není vždy konstantní.

 

Calypogeia muelleriana (Schiffn.) Müll. Frib. – kryjnice Müllerova

Syn: Kantia muelleriana Schiffn.

 

Rostliny žlutě až bledě zelené, 2 – 3,5 mm široké, 2 – 4 cm dlouhé.

Listy široce vejčité, na bázi nejširší, na špičce tupě přišpičatělé nebo zaoblené, stejně široké jak dlouhé nebo o málo širší než delší. Spodní listy 2 – 3× širší než lodyha, zpravidla 1,5× širší než delší, do 1/3 řidčeji do 1/2 dvoudílné, zářez ostrý neb zaoblený, laloky obvykle zaokrouhlené nebo tupé.

Buňky ve špičce 40 × 30 µm, uprostřed listů 45 – 60 × 40 – 45 µm, na bázi až 80 – 90 × 50 µm, bez rohových ztluštěnin. Siličná tělíska po 4 – 10 v každé buňce, 8 – 12 × 4 µm veliká, složená z 5 – 12 kuliček. Rozmnožovací tělíska žlutozelená, 30 – 40 × 25 µm.

Autoický nebo paroický druh.

Chlopně tobolky 7 – 9× delší než širší. Výtrusy 12 – 16 µm.

Ekologie: roste na kyselých půdách v jehličnatých i listnatých lesích, na březích malých potůčků, na svazích, podél lesních cest, někdy také na rašelinných loukách a vrchovištích, výjimečně i na hnijícím dřevě. Vyskytuje se často ve společnosti C. azurea (na vrchovištích i ve společnosti C. sphagnicola), Lepidozia reptans, Scapania nemorea nebo i Trichocolea tomentella.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 36: 109 – 123, 1987): od nížin až do horského pásma s převahou v montánním pásmu, výjimečně také v subalpínském pásmu; je poněkud méně častý než C. integristipula. Ve všech horách porůznu až často, hojný je také v oblastech severočeských pískovců. Jinde porůznu až ojediněle.
Celkové: subboreálně-montánní druh. Celkové rozšíření obdobné jako u C. integristipula, kromě toho ještě v severní Africe.

Variabilita: nepříliš variabilní druh; vytváří však, podobně jako ostatní druhy, modifikace podle ekologických podmínek stanoviště.

Možné záměny: kritický druh, často zaměňovaný s C. azurea nebo C. integristipula; od C. azurea se liší především bezbarvými siličnými tělísky a tvarem spodních listů, kdy zářez je do 1/3, také žlutě až bledě zelenou barvou, nikoliv modrozelenou, jak uvádějí někteří autoři (např. Müller). Ostatní viz u C. integristipula.

 

Calypogeia neesiana (C. Massal. & Carestia) Müll. Frib. – kryjnice Neesova

Syn.: Kantia neesiana (C. Massal. & Carestia) Müll. Frib.

 

Rostliny malé, 1,5 – 2,5 mm široké, bledě až mdle zelené, někdy šedě neb olivově zelené.

Listy oválné neb eliptické, poněkud delší než širší, na okraji hrbolaté, na špici zpravidla jemně vykrojené. Spodní listy 2 – 3× širší než lodyha, jen o 1/3 menší než listy, okrouhlé nebo širší než delší, nahoře mírně vykrojené nebo slabě zaříznuté.

Okrajové buňky obvykle v 1 – 2 řadách podélně prodloužené, takže tvoří zřetelný lem. Buňky uprostřed listů 35 – 40 µm nebo také 40 – 50 µm. Siličná tělíska ve 2 – 3 okrajových řadách buněk a v buňkách na bázi listů; v buňkách uprostřed listů někdy chybějí.

Rozmnožovací tělíska zřídka.

Autoický nebo paroický druh.

Ekologie: roste hlavně na vrchovištích a na rašelinné půdě, zřídka na kyselé půdě v jehličnatých lesích, vzácně i na hnijícím dřevě nebo humusu silikátových skal. Na rašeliništích bývá často ve společnosti Mylia anomala, Calypogeia sphagnicola, Cephalozia bicuspidata aj.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 37: 217 – 230, 1988): dosti vzácně, a to hlavně v montánním pásmu. Třeboň, Jindřichův Hradec, Šumava, Krušné hory (hojně), Děčínské stěny, Libochovice: Brníkov (vzácně), České středohoří (Mileš. potok), Jizerské hory, Krkonoše, Žďár nad Sázavou, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, Beskydy.
Celkové: boreálně-montánní druh. Celá Evropa, Azorské ostrovy, Sibiř, Čukotka, Japonsko, Severní Amerika.

Variabilita: nepříliš variabilní druh.

Možné záměny: obtížně poznatelný druh, často špatně určovaný a zaměňovaný s C. integristipula a C. muelleriana. Pro rozlišení jsou důležité především prodloužené buňky na okrajích listů, rozložení siličných tělísek a poměr velikosti spodních listů k listům. Je dosti variabilní a tvoří někdy přechody k shora uvedeným druhům. Ostatní viz u C. integristipula.

 

Calypogeia sphagnicola (Arnell & J. Perss.) Warnst. & Loeske – kryjnice rašelinná

Syn.: Kantia sphagnicola Arnell & J. Perss.

 

Rostliny malé, 1 – 2 mm široké, bledě až světle zelené, většinou jednotlivě neb v malých trsech se plazící mezi rašeliníky. Větvení ventrální a také terminální.

Listy oválné nebo oválně trojúhelníkové, nejširší na bázi, spodním okrajem na lodyze sbíhavé, tupě přišpičatělé, zřídka velmi krátce dvoudílné. Spodní listy tak široké jako lodyha nebo o málo širší, od lodyhy odstávající, hluboce až do 3/4 dvoudílné, laloky přišpičatělé, někdy na vnější straně s hrbolatým zubem.

Buňky uprostřed listů 40 × 30 µm, v rozích nepatrně ztloustlé. Siličná tělíska po 2 – 4 v každé buňce, tvořená 1 – 3 kuličkami.

Rozmnožovací tělíska oválná až eliptická, dvoubuněčná, 15 – 20 µm dlouhá.

Jednodomý druh.

Tobolka prodlouženě oválná, chlopně 6 – 7× delší než širší; výtrusy 10 – 12 µm.

Ekologie: tento druh je typický pro vrchoviště, řidčeji jej najdeme i na rašelinných loukách nebo mezi rašeliníky v lesích. Roste spolu s Mylia anomala, Cephalozia connivens, Cephaloziella elachista, C. subdentata apod.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 35: 205 – 218, 1988): především v horách, zřídka v nižších polohách. Třeboň, Šumava, Slavkovský les, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Hrubý Jeseník, Beskydy; uvádí se také od Doks.
Celkové: suboceánický bipolární druh. Západní, střední, severní a východní Evropa, Madeira, Azorské a Kanárské ostrovy, Turecko, Sibiř, Čukotka, Japonsko, Severní Amerika, Argentina, Nový Zéland, Tasmánie, ?Oceánie.

Variabilita: druh velmi variabilní: Časté jsou vodní formy, označované např. jako f. paludosa (Warnst.) R. M. Schust. (siličná tělíska po 7 – 10 v každé buňce, složená z 6 – 12 kuliček). Zajímavé je pojetí Schljakova (1978), který řadí tento druh pouze jako formu ke C. muelleriana.

Možné záměny: C. sphagnicola byla často zaměňována s C. azurea nebo C. muelleriana. Typické pro tento druh jsou však hluboce dělené spodní listy, stejně široké jako lodyha a také poměrně malé listové buňky.

 

Calypogeia suecica (Arnell & J. Perss.) Müll. Frib. – kryjnice švédská

Syn.: Kantia suecica Arnell. & J. Perss.

 

Rostliny bledě až žlutě (nebo hnědavě) zelené, poněkud lesklé, přitisklé k podkladu, 1 – 2 mm široké.

Listy srdčitě široce oválné, stejně široké jak dlouhé nebo nepatrně delší, na špičce zaokrouhlené, někdy mírně dvoudílné. Spodní listy dvakrát širší než lodyha, s ostrým zářezem do 1/2 – 3/4; laloky přišpičatělé, na vnějším okraji někdy s hrbolatým zubem.

Buňky malé, uprostřed listů 25 – 35 µm, v rozích nepatrně ztloustlé. Siličná tělíska po 3 – 7 v každé buňce, složená ze 2 – 4 kuliček.

Rozmnožovací tělíska 15 – 20 µm.

Dvoudomý druh.

Výtrusy 9 – 12 µm, světle zelené.

Ekologie: roste výhradně na hnijícím dřevě jehličnatých i listnatých stromů, povléká mírně ztrouchnivělé padlé kmeny a pařezy tam, kde je dostatek vlhkosti. Častější je v původních, tzv. pralesovitých porostech. Zcela výjimečně jej najdeme i na odumřelé rašelině na vrchovištích (je otázka, zda se i zde neuplatňuje vliv rozložení kůry, jehličí apod.). Vytváří typická společenstva spolu s Riccardia latifrons, Nowellia curvifolia, Cephalozia lunulifolia, C. leucantha, C. catenulata, Harpanthus scutatus a Scapania umbrosa.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 36: 109 – 123, 1987): vzácně na Šumavě, dále Nové Město na Moravě (vzácně), Králický Sněžník a Hrubý Jeseník (vzácně), Nízký Jeseník (ojediněle), Beskydy (často), Vsetín, Bystřice pod Hostýnem.
Celkové: suboceánický montánní druh. Celá Evropa (vyjma jižní), Kavkaz, Azorské ostrovy, Kanárské ostrovy, Severní Amerika (východní a západní část), ?Japonsko.

Variabilita: druh málo variabilní; Szweykowski (1961) uvádí z polských Pienin dvě modifikace, z nichž jedna má buňky až 40 µm dlouhé.

Možné záměny: dobře rozlišitelný druh podle malých listových buněk a podle charakteru spodních listů.