Orthothecium Bruch & Schimp. – rovnoplodka (hrušťovka)

Rostliny od relativně malých po velké, zlatožluté, purpurově naběhlé až karmínové, kaštanově hnědavé nebo světle zelené, lesklé, tvořící řídké nebo hustší porosty nebo trsy, vzácněji přitisklé koberce. Lodyhy přitisklé k substrátu, poléhavé až ± vzpřímeně rostoucí, slabě a nepravidelně větvené, na primárních lodyžkách s četnými rhizoidy v úžlabí listů, na druhotných lodyžkách rhizoidy méně četné; průřez lodyhy oválný až zaibleně pětiboký, střední svazek přítomen, korové buňky slabě ztlustlé, hylodermis nerozlišena; olistění rovnoměrné, obvykle husté, všestranné, listy ± střechovitě se kryjící, přímo odstávající nebo vzpřímené, rovné nebo slabě srpovitě zahnuté, obvykle vyduté, vejčité, vejčitě kopinaté až čárkovitě kopinaté nebo úzce trojúhelníkovité, řáskaté nebo i hladké, nesbíhavé nebo velmi slabě sbíhavé, obvykle dlouze ostře, vzávćněji náhle zašpičatělé, na okraji ploché nebo úzce ohrnuté, celokrajné nebo ve slabě zoubkaté; žebro chybí nebo nezřetelné, krátké a dvojité. Buňky čepele čárkovité, často tečkované, silnostěnné, bazální kratší a širší, křídelní buňky nejsou rozlišeny nebo tvoří jen malou a nezřetelnou skupinu. Vegetativní rozmnožování pomocí stopečkatých kyjovitých gem tvořených v paždí listů nepříliš časté.

Dvoudomé druhy. Vnitřní perichaetiální listy dlouze zašpičatělé, neřáskaté. Štět dlouhý, hladký, červený. Tobolka válcovitá nebo eliptická, pravidelná, přímá nebo slabě nachýlená. Buňky exothecia krátce oválné až čtyř- nebo šestiboké. Prstenec z velkých, odpadávajících buněk. Diplolepidní obústí ± dokonale vyvinuto, zuby vnějšího obústí úzce kopinaté, lemované, žluté nebo hyalinní, dole čárkované, nahoře papilnaté; vnitřní obústí žluté nebo bělavé, papilnaté, s vysokou nebo i nízkou bazální membránou, zuby kýlnaté, štěrbinovitě perforované, nahoře často nepravidelné, brvy nejsou vyvinuty. Víčko kuželovité, tupě zašpičatělé až zobanité. Čepička kápovitá, kryje asi polovinu tobolky. Výtrusy drobné, hladké nebo jemně zrnité.

Rod s asi 10 druhy, v Evropě pět druhů, u nás dva.

Ignatov M.S., Kučera J., Hedenäs L., Kuznetsova O.I. & Ignatova E.A. 2020. A revision of the genus Orthothecium (Plagiotheciaceae, Bryophyta) in northern Eurasia. – Arctoa 29: 10–48. https://doi.org/10.15298/arctoa.29.02.

Klíč k určení druhů:

Orthothecium intricatum (Hartm.) Schimp. – rovnoplodka spletená (hrušťovka hladká)

Rostliny středně velké až drobné, žlutohnědé, načervenalé nebo narůžovělé, na stinných stanovištích zelené, v hustých porostech až kobercích nebo i jednotlivě rostoucí mezi jinými mechy. Lodyhy 1–4 cm dlouhé, nepravidelně zpeřené, se slabým středním svazkem. Z lodyhy občas vyrůstají směrem k substrátu drobnolisté výběžky s četnými rhizoidy. Listy za sucha k lodyze přitisklé, střechovitě se kryjící, slabě vyduté, přímé nebo mírně srpovitě zahnuté, 1,5–2,0 × 0,3–0,5 mm, kopinaté až vejčitě kopinaté, dlouze zašpičatělé, neřáskaté, na okraji ploché nebo jen na bázi krátce ohrnuté, celokrajné, nesbíhavé. Buňky listů 40–90 × 4–7 µm, (4–)6–18× dlouhé jak široké, bazální kratší a širší. Příležitostně se tvoří axilární gemy, 60– 80 × 10–17 μm.

Ekologie: ve štěrbinách vápencových nebo i silikátových skal s vyšším obsahem bází, obvykle na stíněných, ale ne příliš vlhkých místech, z nížin nad hranici lesa.

Rozšíření: Česká rep.: ve vápencových oblastech (zejména horských a demontánních) poměrně často (krkonošské a podkrkonošské vápence, Hradčanské stěny, Hrubý Jeseník, Králický Sněžník, Moravský kras), jinde příležitostně, roztroušeně až vzácně (např. Labské pískovce, Ostaš, Rešovské vodopády, Beskydy, Hostýnské vrchy, údolí Lužnice pod Táborem, Českokrumlovské vápence). Rozšíření podle databáze ISOP.
Celkové: široce rozšířený druh na celé severní polokouli, v Severní Americe však jen v nejsevernější části, nezasahuje do Spojených států vyjma Aljašky; v Evropě ve většině zemí kromě mediteránní oblasti (ale udáván i ze severní Afriky), v Rusku pouze na Kole, Uralu, Kavkazu a jižní Sibiři (Altaj, Západní Sajan).

Variabilita: poměrně variabilní druh zejména ve znacích habitu (velikost, hustota olistění, míra zahnutí listů), druh je značně variabilní i molekulárně (viz výše citovanou práci).

Možné záměny: kombinace dlouze trojúhelníkovitých, úzkých, bezžebrých, neřáskatých a mírně jednnostranně zahnutých listů je mezi našimi druhy jedinečná. Na první pohled snad může připomínat neobvyklý hypnoidní mech (Hypnum cupressiforme či Pylaisia polyantha), liší se však tvarem listů a nerozlišenými křídelními buňkami. Herzogiella seligeri má širší, téměř kolmo odstávající, na okraji zoubkaté listy, Amblystegium serpens má ve spodní části listů vyvinuté střední žebro a kratší a širší buňky listů, Campylophyllopsis calcarea má na bázi širší, náhle zúžené, kratší, po okraji zoubkaté listy.
Isopterygiopsis pulchella – liší se bělavě zelenou barvou bez žlutorůžových tónů

Fotografie a ilustrace na webu: bryo.cz (Š. Koval), Bildatlas der Moose Deutschlands (M. Lüth), arctoa.ru, Wikimedia Commons.

Orthothecium rufescens (Dicks. ex Brid.) Schimp. – rovnoplodka červená (hrušťovka červená)

Rostliny statné, 4–8 cm veliké, karmínově červeně naběhlé, žlutohnědé až rezavě hnědé, jen na zastíněných místech někdy zelené, tvoří rozlehlé lesklé, husté nebo volné koberce, vzácněji i vtroušeně mezi jinými mechy. Listy úzce kopinaté, postupně dlouze zašpičatělé, přímo odstálé až slabě srpovitě zahnuté, 2,0–4,5 × 0,6–0,9 mm, silně řáskaté, slabě vyduté, na okraji ohrnuté, celokrajné. Buňky 80–150 × 5–8 µm, (10–)12–20× tak dlouhé jako široké, ztlustlé, bazální kratší, širší a nahnědlé.
Vzácně plodný. Štět 2,0–3,5 cm dlouhý, červený. Tobolka přímá nebo slabě nachýlená, eliptická, 2,5–3,0 mm dlouhá. Prstenec 1–2-řadý. Zuby vnějšího obústí až 0,5 mm dlouhé, bledě žluté, bazální membrána jen 35 µm vysoká, zuby vnitřního obústí přibližně stejně vysoké jako vnější, bělavé. Výtrusy 10–16 µm, žlutozelené, jemně zrnité.

Ekologie: na vlhkých, obvykle stinných vápencových skalách, zejména při jejich bázích a ve štěrbinách, v podhorských a horských oblastech, obvykle ale pod hranicí lesa.

Rozšíření: Česká rep.: ani jeden výskyt u nás není zcela jistý. Revidovaný je pouze historický údaj z okolí Šumperka (existují však pochybnosti o tom, že lokalita skutečně udává místo nálezu), další historické údaje uvádějí údolí Desné a vrch Šorštýn (snad u Bílé v Beskydech); v geobotanické literatuře existuje ještě údaj o výskytu na hadcích poblíž obce Mnichov ve Slavkovském lese na Chebsku. Považovaný za vyhynulý, resp. pochybně doložený druh.
Celkové: v Evropě s podobným rozšířením jako O. intricatum, ale směrem na východ jeho areál pravděpodobně končí na Urale a Kavkaze, údaje ze severní Sibiře se ukázaly jako mylné. Je možné, že i udávaný výskyt z nejsevernjší části Severní Ameriky je mylný, založený na záměnách s druhem O. chryseon.

Variabilita: druh je ve většině případů poměrně stálý ve svých znacích kromě některých znaků habitu (barva, velikost, hustota olistění, zahnutí listů), ve východní části svého areálu na Altaji byly pozorovány rostliny s přechodnými znaky k O. intricatum, snad hybridogenního původu.

Možné záměny: u nás nezaměnitelný (a pravděpodobně bohužel vyhynulý) druh.

Fotografie a ilustrace na webu: Bildatlas der Moose Deutschlands (M. Lüth), arctoa.ru, Wikimedia Commons.

Poznámky k verzi:

Verze: 1.0 (28.1.2021): Doplnění popisů rodu a druhů s využitím staršího textu Z. Hradílka.

Verze: 0.1 (2.11.2020): Vytvoření předběžné verze textu bez popisů.