Odontoschisma (Dumort.) Dumort. – slatinatka

Syn.: Cladopodiella H. Buch, Sphagnocetis Nees, Iwatsukia N. Kitag., Anomoclada Spruce

Rostliny zelené, hnědozelené, hnědavé, černavé až purpurové, někdy lesklé, v samostatných kobercích nebo mezi dalšími mechorosty.
Lodyhy poléhavé s vystoupavými vrcholy (gemiparní výběžky vždy vystoupavé ) nebo ve vodě splývavé, obvykle ventrálně-interkalárně (typ Bazzania), vzácněji laterálně-interkalárně (typ Plagiochila) nebo terminálně (typ Frullania) větvené, ventrálně-interkalární bezlisté stolony poměrně časté. Rhizoidy hojné nebo vzácné, obvykle na stolonech.
Listy šikmo podloženě vetknuté, vzájemně se kryjící, pouze vzácně oddálené, okrouhlé, vejčité, zaobleně čtvercové, zaobleně obdélné či oválné, nedělené ), slabě nebo silně vyduté nebo asi do 0,15 – 0,3 (– 0,4) délky listu dvoulaločné, laloky zaoblené nebo zatupělé, vzácněji zaostřené, zářez ostroúhlý nebo tupoúhlý. Spodní listy malé, kopinaté až dvoulaločné, často se slizovými papilami, někdy ve stáří mizející.
Buňky isodiametrické, tenko- nebo tlustostěnné, s malými až uzlovitými rohovými ztluštěninami. Kutikula hladká, častěji papilnatá. Siličná tělíska po 2 – 4 (– 10) v buňce, vyplňující téměř celý prostor buněk, složená z drobných krůpějí.
Gemy přítomny u některých druhů na koncích mladých lodyžek, oválné nebo hranaté až hvězdovité, 1 – 2-buněčné.
Dvoudomé druhy. Androecea na zkrácených, ventrálně-interkalárních (vzácně laterálně-interkalárních) větévkách, ojediněle interkalárně na hlavní lodyžce. Samčí obalné listy dvoulaločné, vyduté, malé, ve 2 – 20 párech. Gynaecea rovněž na zkrácených ventrálně-interkalárních větévkách, s několika páry samičích obalných listů. Samičí obalné listy (hlavně vnitřní pár) nápadně větší než sterilní listy, dvou-, vzácněji trojlaločné, laloky zašpičatělé; brakteoly podobné. Periant trigonantní, daleko vyniklý, válcovitý až vřetenovitý, na bázi vícevrstevný, směrem k vroubkovanému nebo krátce brvitému ústí zúžený.
Štět tvořen 8 – 18 vnějšími a 4 – 15 vnitřními buňkami. Tobolka vejčitá, se stěnou 2 – 3-vrstevnou, vnější vrstva s čípkovitými ztluštěninami na obou stranách každé druhé podélné stěny, vnitřní vrstva s naznačeně poloměsíčitými, spíše však čípkovitými ztluštěninami. Výtrusy jemně papilnaté až bradavčité, poměr šířek výtrusy : mrštníky 1 – 2 : 1.

Asi 20 druhů rozšířených převážně v holarktické a neotropické oblasti, ojediněle v jižní Africe a v tropické Asii. V Evropě 6 druhů, u nás pouze 4 druhy.

Poznámka (J. Kučera): pojetí rodu bylo rozšířeno v práci (Váňa et al. 2013) na základě molekulárně systematické práce autorů Vilnet et al. (2012), které bylo následně prokázáno i v důkladné revizi autorů Aranda et al. (2014).

Calvo Aranda, S. C., S. R. Gradstein, J. Patino, B. Laenen, A. Désamoré & A. Vanderpoorten. 2014. Phylogeny, classification and species delimitation in the liverwort genus Odontoschisma (Cephaloziaceae). Taxon 63(5): 1008–1025.

Váňa, J., L. Söderström, A. Hagborg & M. von Konrat. 2013. Notes on early land plants today. 41. New combinations and synonyms in Cephaloziaceae (Marchantiophyta). Phytotaxa 112(1): 7–15.

Vilnet, A. A., N. A. Konstantinova & A. V. Troitsky. 2012. Molecular phylogeny and systematics of the suborder Cephaloziineae with special attention to the family Cephaloziaceae s.l. (Jungermanniales, Marchantiophyta). Arctoa 21: 113–132.

Klíč k určení druhů:

Odontoschisma denudatum (Mart.) Dumort. – slatinatka obnažená

Syn: Sphagnocetis communis p.p.

Rostliny žlutozelené, zelené až hnědavé či purpurově naběhlé, v samostatných kobercích.

Lodyhy poléhavé s vystoupavými vrcholky, 1 – 3 cm dlouhé a 1 – 2 mm široké, ventrálně-interkalárně nebo vzácněji laterálně-interkalárně větvené, s ventrálními bezlistými stolony či drobnolistými až bezlistými stolonovitými konci některých lodyžek. Rhizoidy hojné na stolonech a na bazálních částech lodyžek.

Listy šikmo podloženě vetknuté, slabě sbíhavé, navzájem se kryjící, slabě až silně (lžicovitě) vyduté, široce oválné, na vrcholku obvykle zaoblené nebo nepatrně vykrojené. Spodní listy zřetelné na vrcholcích lodyžek, kopinaté až mělce dvoulaločné, slizové papily na okraji výjimečné.

Buňky netvoří okrajový lem, silně kolenchymatické s uzlovitými, splývajícími rohovými ztluštěninami, takže vnitřek buňky je hvězdovitý, na okraji 20 – 25 µm, uprostřed listů asi 25 – 30 µm. Kutikula zřetelně papilnatá. Siličná tělíska po 2 – 3 (–5) v buňce, značně vyplňující obsah buňky, oválná až kulovitá, složená z drobných krůpějí.

Gemiparní výhonky téměř vždy přítomny, tvoří je redukované, protáhlé listy s téměř tenkostěnnými buňkami, nesoucí zelené, oválné, 1 – 2buněčné, 20 – 30 × 15 – 20 µm velké gemy.

Dvoudomý druh. Androecea a gynaecea na zkrácených ventrálních větévkách. Samčí obalné listy ve 4 – 6 párech, mělce dvoulaločné, s 1 antheridiem. Samičí obalné listy větší než listy sterilních lodyžek, oválné, asi do 0,3 – 0,45 délky listu dvoulaločné, okraje laloků zvláště na bázi zubaté, zářez téměř neznatelný. Brakteoly podobné, srostlé s obalnými listy. Periant vřetenovitý, postupně zúžený k hluboce trojlaločnému, vroubkovanému nebo zoubkatému ústí.

Tobolka elipsoidní. Výtrusy i mrštníky asi 8 – 10 µm v průměru.

Ekologie: na skalách, zvláště pískovcových, na tlejícím dřevě nebo mrtvé rašelině.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 25: 35 – 38, 1976): hojněji na Šumavě, v Hrubém Jeseníku a v pískovcových oblastech, ojediněle v Novohradských horách, na Třeboňsku (Staňkov), v Brdech (Padrť), okolí Hlinska, na Českomoravské vrchovině (Dářko), uváděna i z Krkonoš (recentně nesbírána).
Celkové: východní část Severní Ameriky, střední a Jižní Amerika, západní a střední Evropa, Čukotka, Himálaj a od Japonska po Filipíny a severní Borneo.

Variabilita: značná, zvláště ve velikosti buněk a velikosti rohových ztluštěnin, ve vydutí a tvaru listů apod. Popsané odchylky jsou stanovištními modifikacemi.

Možné záměny: v Evropě pouze s druhem O. elongatum (Lindb.) A. Evans (neroste u nás), jinak velmi malá, nápadné jsou buňky s hvězdovitým vnitřkem, ventrální větvení a konce lodyžek nesoucí gemy. Druhy rodů Jungermannia, Solenostoma, Biantheridion a Syzygiella (alespoň evropské druhy) se okamžitě odliší nepřítomností ventrálních stolonů, odlišnou buněčnou sítí aj., druhy rodu Mylia mají navíc mnohem větší buňky apod.

Odontoschisma fluitans (Nees) L. Söderstr. & Váňa – slatinatka splývavá (ždírnice splývavá)

Syn.: Cladopodiella fluitans (Nees) H. Buch, Cephalozia fluitans (Nees) Spruce

Rostliny v zelených až načernalých trsech plovoucích v rašelinných jezírcích, tůňkách či šlenkách nebo vtroušené mezi rašeliníky.

Lodyhy obvykle 3 – 5 cm dlouhé (plovoucí rostliny mohou dosahovat délky až 20 cm), plazivé či pouze vrcholky vystoupavé nebo ve vodě splývavé, ventrálně-interkalárně větvené, některé větve přeměněné na drobnolisté, stolonovité výběžky.

Listy podložené, nesbíhavé, většinou oddálené, oválné či vejčité, poněkud asymetricky (ventrální lalok větší) dvoulaločné do 0,2 – 0,3 (– 0,4) délky listu, laloky přímé, vejčitě trojboké, na špičce zaoblené, zářez ostroúhlý či zaoblený. Spodní listy drobné, na starších lodyhách chybějí (vždy přítomné na vrcholcích lodyžek), kopinaté až dvoulaločné, na okraji s několika zuby.

Buňky listové obvykle tenkostěnné nebo se stěnami nepatrně ztloustlými, na okrajích listů 30 – 35 µm, uprostřed listů 30 – 45 µm, na bázi listů až na 60 µm prodloužené (u vodních forem ještě větší). Kutikula hladká. Siličná tělíska rychle pomíjivá, kulovitá až vejčitá, v počtu 4 – 8 (– 10) v buňkách, 6 – 10 × 4 – 6 µm, jemně papilnatá.

Vegetativní rozmnožování chybí.

Dvoudomý druh. Androecea nejčastěji na zkrácených ventrálních větévkách, vzácněji interkalárně na hlavní lodyžce, tvořená 4 – 10 páry hustě nahloučených, vydutých, dvoulaločných obalných listů, v paždí s 1 antheridiem. Gynaecea na zkrácených ventrálních větévkách. Samičí obalné listy až 2× delší než sterilní listy, poněkud více dělené, na bázi se zuby na jedné či obou stranách, brakteoly tvarově i velikostí shodné s obalnými listy, volné. Periant vejčitý až vřetenovitý, až do poloviny 2 – 3-vrstevný, vyniklý z obalných listů. Ústí periantu laločnaté, vroubkované.

Sporofyty vzácné. Tobolka vejčitá. Výtrusy 15 – 20 um, jemně červíčkovitě papilnaté, hnědavé.

Ekologie: na horských vrchovištích mezi rašeliníky, většinou však plovoucí ve šlenkách, jezírkách či tůňkách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 30: 123 – 125, 1981): rašeliniště Šumavy, Krušných hor, Jizerských hor, Krkonoš a Hrubého Jeseníku.
Celkové: holarktický druh, známý ze Severní Ameriky, Evropy i Asie.

Variabilita: nepříliš velká, hlavně v zabarvení rostlin a jejich velikosti.

Možné záměny: velmi často bývá zaměňována s formami druhu Gymnocolea inflata, který roste na podobných stanovištích. Tento druh má však obvykle symetricky dvoulaločné, relativně kratší listy, spodní listy většinou chybějí nebo jsou velmi redukované, buňky jsou menší (zvláště buňky na bázi listů nejsou nápadně prodloužené); časté, opadavé perianty jsou umístěné terminálně na hlavních lodyhách, ventrální stolonovité větve chybějí.

Odontoschisma francisci (Hook.) L. Söderstr. & Váňa – slatinatka Francisova (ždírnice Francisova)

Syn.: Cladopodiella francisci (Hook.) Jørg., Cephalozia francisci (Hook.) Dumort., Jungermannia binderi Velen.

Rostliny v zelených, hnědavých až purpurově či karmínově naběhlých kobercích.

Lodyhy pouze 3 – 10 mm dlouhé a asi 0,4 – 0,7 mm široké, poléhavé či plazivé, avšak s vystoupavými či vzpřímenými větvemi. Ventrálně-interkalární bezlisté stolony porostlé rhizoidy dosti běžné.

Listy šikmo podloženě, vzácněji téměř příčně vetknuté, oddálené nebo vzájemně se kryjící, široce oválné až zaobleně čtvercové, poněkud vyduté, symetricky nebo asymetricky (ventrální lalok větší) dvoulaločné do 0,15 – 0,2 (– 0,25) délky listu, laloky trojúhelníkovité, zaostřené, zatupělé či zaoblené, zářez obvykle ostroúhlý. Spodní listy zřetelné na celé lodyžce, kopinaté či jazykovité, většinou dvoulaločné.

Buňky téměř bez rohových ztluštěnin, se stěnami ± ztloustlými, na okrajích listů 16 – 25 µm, 20 – 30 µm ve střední části, na bázi pouze nepatrně prodloužené asi na 35 µm. Siličná tělíska oválná až vejčitá, obvykle po 2 – 5 v buňce, 7 – 10 × 4 – 5 µm, papilnatá.

Gemy přítomné na okrajích listů vystoupavých či vzpřímených lodyžek, tlustostěnné, hranaté (4 – 6hranné), jedno – , vzácně dvoubuněčné, zelené až purpurové, 25 – 35 × 15 – 20 µm.

Dvoudomý druh. Androecea interkalární nebo přítomna na zkrácených ventrálních větévkách, obalné listy ve 4 – 6 párech, vyduté, stejně velké jako listy, vzájemně se kryjící, s 1 antheridiem. Gynaecea vždy na zkrácených ventrálních větévkách, nesoucích ještě pouze 2 – 3 páry samičích obalných listů. Vnitřní pár větší než listy sterilních lodyžek a poněkud hlouběji (0,25 – 0,35 délky) vykrojené, někdy na bázi s 1 zubem na jednom či obou okrajích; brakteoly podobné obalným listům ve tvaru i velikosti. Periant alespoň v horní polovině trigonantní a laločnatý, spodní polovina spíše válcovitá, ústí zúžené a laločnaté, často bezbarvé.

Buňky vnitřní vrstvy stěny tobolky často s neúplnými poloměsíčitými ztluštěninami. Výtrusy 12 – 15 µm, papilnaté. Mrštníky 8 – 14 µm.

Ekologie: obvykle na holé písčité nebo rašelinné půdě, spíše v nižších polohách; vzácněji i na skalách a dalších extrémních stanovištích i v horách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 30: 121 – 122, 1981): dosud znám z několika lokalit v okolí Třeboně, Nového Boru, Litomyšle, Žďáru nad Sázavou a Zlína; recentně byl sbírán v Krkonoších (Úpská jáma).
Celkové: amfiatlantský druh, rostoucí v severovýchodní části Severní Ameriky, v západní a střední Evropě.

Variabilita: nepříliš výrazná, nepočítáme-li populace na extrémních stanovištích.

Možné záměny: připomíná spíše druhy rodu Cephalozia, od nichž se odlišuje přítomností spodních listů. Druhy rodu Cephaloziella mají menší buňky, nepatrná siličná tělíska a oválné, nikoliv hranaté gemy (posledně jmenovaný znak se týká našich druhů). Druhy rodů Lophozia a Gymnocolea, které by se mohly podobat vzdáleně tomuto druhu, nemají spodní listy

Odontoschisma sphagni (Dicks.) Dumort. – slatinatka rašeliníková

Syn.: Sphagnocetis communis Nees

Obvykle roztroušeně nebo v řídkých, zelených, hnědavých až purpurových kobercích na rašeliništích.

Lodyhy poléhavé, plazivé, pouze výjimečně vystoupavé, 2 – 8 cm dlouhé a asi 1,5 – 2 mm široké, nepříliš často ventrálně-interkalárně větvené, s bezlistými stolony. Rhizoidy dosti časté.

Listy šikmo podloženě vetknuté, nepatrně sbíhavé, obvykle navzájem se kryjící a silně vyduté, v obrysu okrouhlé či zaobleně čtvercové, někdy poněkud širší než dlouhé, na vrcholku zaoblené nebo nepatrně vykrojené. Spodní listy nepatrné, obvykle dobře vyvinuté pouze na vrcholcích lodyžek, kopinaté nebo mělce dvoulaločné, na okraji někdy se slizovými papilami.

Okrajové buňky v 1 – 2 (– 3) řadách se stěnami rovnoměrně ztloustlými, protáhlé ve směru kolmém k okraji listů a vytvářející zřetelný lem, 15 – 25 × 15 – 20 µm, buňky ve střední části listu spíše tenkostěnné, s nepříliš mohutnými rohovými ztluštěninami, 20 – 25 µm v průměru, na bázi nejvýše 30 µm. Kutikula jemně papilnatá. Siličná tělíska velká, 10 – 15 × 5 – 8 µm, široce oválná či vejčitá, po 2 – 4 v buňkách, složená z drobných krůpějí. V okrajových buňkách menší tělíska (4 – 7 µm). Gemy chybějí.

Dvoudomý druh. Androecea na ventrálních větévkách, někdy interkalární (pokračuje stolonovitý výběžek), tvořená 8 – 20 páry velmi drobných, dvoulaločných, silně vydutých samčích obalných listů, nesoucích v paždí 1 antheridium. Gynaecea terminální na zkrácených větévkách. Samičí obalné listy do 0,3 – 0,5 délky dvoulaločné, laloky trojúhlé, špičaté, na okraji zubaté, zářez ostroúhlý; brakteoly podobné. Periant válcovitý, asi do poloviny 2 – 3-vrstevný, v horní části zaobleně trigonantní, směrem k ústí postupně zúžený, ústí brvité.

Výtrusy papilnaté, 10 – 15 µm, mrštníky asi 10 µm široké.

Ekologie: výhradně na rašeliništích.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 25: 32 – 35, 1976): na vrchovištích Krušných hor (recentně Brumiště, Volárna), Lužických hor, Jizerských hor (Černá jezírka) a Hrubého Jeseníku a na Dokesku (Swamp) velmi vzácně; uvádí se ještě z okolí Třeboně, Plzně a Krkonoš.
Celkové: západní a severovýchodní pobřeží Severní Ameriky, západní, severní a střední Evropa; údaje z Grónska, Brazílie a Etiopie jsou pravděpodobně mylné (rovněž některé údaje z Ameriky patří spíše k O. prostratum (Sw.) Trevis., kterou zvláště starší autoři neoddělují od tohoto druhu).

Variabilita: ve tvaru listů a barvě rostlin.

Možné záměny: přítomnost ventrálních stolonů a specifického lemu je charakteristická a odlišuje tento druh nejen od O. denudatum, ale i od druhů rodů Syzygiella, Biantheridion, Solenostoma.

Poznámky k verzi:

Verze 1.0 (17.1.2005): Vytvoření textu.

Verze 2.0 (11.10.2017): Přepracování rodové charakteristiky, začlenění rodu Cladopodiella.