Hlavní stránka | Přehled systému
Čeleď: Plagiotheciaceae M. Fleisch. – lesklecovité

Autor: J. Kučera

Verze: 1.0 (29.1.2021)

 

Isopterygiopsis Z. Iwats. – bělovec

Syn.: Isopterygiella Ignatov & Ignatova

 

Rostliny světle zelené nebo žlutozelené, silně hedvábně lesklé, rostoucí v nízkých a k podkladu zpravidla přitisklých porostech nebo jednotlivě mezi jinými mechy. Lodyhy poléhavé, málo a nepravidelně větvené, větve relativně dlouhé, šikmo odstávající; ploše nebo téměř oble olistěné, na příčném řezu oválné nebo oble troj- až pětiboké; střední svazek přítomen, hyalodermis vyvinuta nebo chybí, nahrazena 2–3 vrstvami nediferencovaných, ztlustlých korových buněk. Papilnaté rhizoidy vyrůstají v úžlabí listů, pseudoparafylie chybí. Listy nesbíhavé, ± symetrické, přitisklé až šikmo odstálé, volné nebo hustě se překrývající, z vejčité až vejčitě kopinaté, většinou zvolna, vzácněji náhle až chlupovitě zašpičatělé, přímé nebo slabě srpovité, ploché nebo částečně úzce ohrnuté, celokrajné (oba naše druhy) nebo jemně zoubkaté; žebro krátké a dvojité nebo chybí. Buňky listů úzce čárkovité, slabě prohnuté, na bázi a na křídlech kratší, křídelní buňky nejsou odlišeny. V úžlabí listů občas přítomny několikabuněčné, krátce tyčinkovité gemy.
Jednodomé (autoické) nebo dvoudomé druhy. Štět prodloužený, pošvička dlouhá, brvitá. Tobolka nachýlená nebo až přímá, pravidelná, hladká. Buňky exothecia krátce obdélníkové, tlustostěnné. Obústí plně vyvinuto; vnější zuby světle žluté, kopinaté, úzce lemované, dole příčně trámčité s mírně zvlněnými nebo papilnatými trámci, ve střední části jsou trámce šikmé až podélné, někdy mají pole ve středu zubů až síťovitou ornamentaci, nahoře jsou zuby nízce nepravidelně papilnaté; vnitřní obústí bělavé, s vysokou bazální membránou, úzkými neperforovanými zuby a krátkými uzlovitými brvami nebo jsou brvy redukované. Víčko kuželovité nebo zobanité. Výtrusy malé, jemně papilnaté až téměř hladké.

Rod v tomto pojetí se čtyřmi druhy, v Evropě tři, u nás dva.

 

Poznámka. V nedávno publikované molekulárně-systematické revizi rodu přinášejí Ignatova & al. (2020) argumenty pro rodové oddělení dvou skupin druhů – do jedné, charakterizované oploštěle hustě olistěnými lodyžkami s vyvinutou hyalodermis a dvoudomostí, patří s typem rodu (I. muelleriana) nově rozlišovaný druh I. catagonioides, do druhé, kterou autoři oddělili jako rod Isopterygiella, patří jednodomé, řidčeji všestranně olistěné druhy s lodyžkou bez hyalodermis, tedy druhy I. pulchella a I. alpicola. Tento koncept, jakkoliv je podpořen i řadou morfologických znaků, však nebyl testován na širším datasetu s větším množstvích analyzovaných úseků DNA, proto zde prozatím ponecháváme dřívější vymezení rodu, které se zdá mít molekulární oporu přinejmenším v datech z chloroplastového genomu.

 

Ignatova, E. A., A. V. Fedorova & M. S. Ignatov. 2020. On the genera Isopterygiopsis and Isopterygiella, gen. nov. (Plagiotheciaceae) in Russia. Arctoa 29(1): 49–62. doi:10.15298/arctoa.29.03

 

Klíč k určení druhů:

1a

Rostliny s listy přímo až rovnovážně odstálými, často zejména na koncích lodyžek mírně srpovitě zahnutými, lodyhy nejvýš mírně zploštělé, hyalodermis chybí. Jednodomý, autoický druh

I. pulchella

1b

Rostliny oploštěle olistěné, lodyhy na průřezu zploštělé, se zřetelnou hyalodermis. Dvoudomý druh.

I. muelleriana

 

Isopterygiopsis muelleriana (Schimp.) Z. Iwats. – bělovec Müllerův

Syn.: Isopterygium muellerianum (Schimp.) A. Jaeger, Isopterygium nitidulum subsp. muelleri Kindb., Plagiothecium muellerianum Schimp.

 

Rostliny malé nebo vzácněji až střední velikosti, zřetelně zploštěle olistěné, volně se plazící mezi jinými mechy nebo tvoří nevelké, ploché porosty. Lodyhy až 2,5 cm dlouhé, na průřezu se zřetelnou hyalodermis, nepravidelně volně větvené. Větve i lodyhy na koncích, místy i uprostřed s přitisklými listy, čímž nabývají užšího vzhledu. Listy přitisklé až šikmo odstálé, (0,7–) 1,0 - 1,5 × 0,2–0,4 mm, vejčitě kopinaté, většinou velmi zvolna zúžené do delší jedno- až dvouřadé špičky tvořené 2–4 buňkami, celokrajné, slabě vyduté a střechovitě se překrývající. Buňky listů 50–100 × 4–5 µm. V úžlabí listů vzácně 4–5 buněčné, krátce tyčinkovité gemy.
Dvoudomý, velmi vzácně plodný. Štět 1,2–1,5 cm dlouhý. Tobolka téměř přímá. Víčko zobanité. Výtrusy 10–14 µm..

Ekologie: ve vlhkých, humusem vyplněných štěrbinách silikátových skal, obvykle v alpínském stupni hor, vzácně sestupující (např. podél horských potoků) do nižších poloh.

Rozšíření: Česká rep.: druh byl recentně udán ze třech lokalit: Labský důl v Krkonoších (doi:10.1179/037366803235001715), údolí Bílé Opavy (Bryonora 36: 30, 2005) a Velká kotlina a v Hrubém Jeseníku (Čas. Slez. Muz. Opava (A), 58: 115–167, 2009); položka u Bílého Labe však patří druhu Ortholimnobium handelii a jesenické položky nebyly nově revidovány. Existují rovněž ekologicky i fytogeograficky pochybné historické údaje od Moravského Krumlova.
Celkové: Evropa (alpské země, Karpaty, Balkánské a Dinárské hory, Pyreneje a přilehlé Španělsko a Portugalsko, Sardinie, Britské ostrovy, Norsko, Island, vzácně v Rusku (Kavkaz, Altaj, Chabarovský kraj), Číně (Yunnan), udáván i z východní Afriky. Většina asijských a amerických údajů pravděpoodbně patří k podobnému, nově rozeznávanému druhu I. catagonioides (Broth.) Ignatov & Ignatova (viz práci Ignatova & al. výše).

Variabilita: po oddělení druhu Isopterygiopsis catagonioides (viz výše citovanou práci) nepříliš variabilní druh.

Možné záměny: Pseudotaxiphyllum elegans – liší se zoubkatou špičkou lístků a absencí hyalodermis lodyžek..
Plagiothecium sp. div. – liší se sbíhavými bázemi listů.
Ortholimnobium handelii – liší se mírně sbíhavými bázemi listů a spíše oblým, nezploštělým olistěním lodyžek.
Taxiphyllum wissgrillii – liší se zoubkatými okraji listů pod špičkou a mnohem kratšími buňkami v horní části listů, hyalodermis chybí.

Fotografie a ilustrace na webu: Bildatlas der Moose Deutschlands (M. Lüth), arctoa.ru, Flora of North America.

 

Isopterygiopsis pulchella (Hedw.) Z. Iwats. – bělovec překrásný

Syn.: Isopterygium pulchellum (Hedw.) A. Jaeger, Plagiothecium nitidulum var. pulchellum (Hedw.) Lindb., Isopterygiella pulchella (Hedw.) Ignatov & Ignatova, Hypnum nitidulum Wahlenb.

 

Rostliny malé, zelené až žlutozelené, rostoucí v nízkých nevelkých porostech nebo často jednotlivě mezi jinými, zejména polštářovitě rostoucími mechy. Lodyhy až 2,5 cm dlouhé s nerozlišenou hyalodermis, oblé nebo mírně zploštělé, všestranně nebo slabě oploštěle olistěné; větve podobné. Listy přímo až rovnovážně odstálé, někdy, na koncích lodyžek často slabě srpovité, (0,5–)0,8–1,0 × 0,2–0,3 mm, kopinaté nebo dlouze vejčitě kopinaté, velmi zvolna zúžené do dlouhé a úzké špičky, ± celokrajné (pod špičkou někdy nezřetelně zoubkaté). Buňky listů 70–100(–120) × 5–7 µm, bazální kratší a mírně širší, křídelní téměř neodlišené. V úžlabí listů někdy 3–4 buněčné tyčinkovité gemy.
Jednodomý, autoický, sporofyt častý. Štět 0,8–2,0 cm dlouhý. Tobolka ca. 1 mm dlouhá, válcovitá, přímá nebo slabě nachýlená. Prstenec dvouřadý, opadavý. Víčko tupě kuželovité. Výtrusy 10–15 µm.

Ekologie: vlhké štěrbiny mírně bazických silikátových nebo i vápencových skal, často v poštářích jiných mechů, např. druhu Amphidium mougeotii, obvykle v subalpínském až alpínském stupni hor, vzácně sestupující do nižších poloh.

Rozšíření: Česká rep.: ověřené recentní údaje jsou z Čertovy zahrádky na úpatí Studniční hory v Krkonoších, Velké kotliny a údolí Bílé Opavy v Hrubém Jeseníku, ověřený historický údaj (leg. Sendtner 1839) pochází z Tvarožných děr na Králickém Sněžníku. Další nerevidované, ale pravděpodobné údaje pochází z Krkonoš (Rudník, Křížlické vápence) a Hrubého Jeseníku (Petrovy kameny, Vysoký vodopád), méně pravděpodobné údaje jsou z Moravského krasu (údolí Punkvy, Suchý žleb), údaj z Kotouče u Štramberka je mylný, údaje z beskydské Lysé hory a u Javořiny u Strání jsou zcela nepravděpodobné.
Celkové: v současném pojetí široce rozšířený druh v horách téměř všech kontinentů (Eurasie, Severní, Střední a Jižní Amerika, hory střední a severní Afriky).

Variabilita: u nás a v Alpách málo proměnlivý druh, ovšem vzhledem k širokému celosvětovému rozšíření se v jiných částech areálu vyskytují i rostliny poměrně nepodobné našim navzdory blézké molekulární příbuznosti; komplex by zasluhoval podrobnější taxonomické studium.

Možné záměny: Pseudotaxiphyllum elegans – liší se zoubkatou špičkou lístů i celkově jiným postavením listů (lodyžky jsou více oploštěle olistěné, listy nejsou mírně srpovitě zahnuté), axilární gemy v paždí listů se tvoří mnohem častěji.
Herzogiella striatella – liší se zubatými listy po okraji, nafouklými sbíhavými buňkami na křídlech, přítomností hyalodermis lodyžek, jiným postavením listů, jednodomostí a častou tvorbou sporofytů i ekologií (humusová vrstva nebo rostlinný detrit pod vegetací).
Herzogiella seligeri – liší se rovměž výrazně zubatými listy a hyalodermis lodyžky, jednodomostí a častou tvorbou sporofytů i ekologií (epixylický druh).

Fotografie a ilustrace na webu: Bildatlas der Moose Deutschlands (M. Lüth), arctoa.ru, Flora of North America.


Poznámky k verzi:

Verze: 1.0 (29.1.2021): Doplnění popisů rodu a druhu s využitím staršího textu Z. Hradílka.

Verze: 0.1 (3.11.2020): Vytvoření předběžné verze textu bez popisů.