Hilpertia R.H. Zander – hilpertia
Rostliny v řídkých až hustých porostech, zelenohnědé v horní části, hnědavé naspodu.
Lodyhy velmi nízké, max. do 1 cm, na průřezu zaobleně pětiboké až okrouhlé, střední svazek přítomen, sklerodermis nanejvýš slabě rozlišena, hyalodermis chybí.
Axilární vlásky tvořeny ca. 5 – 8 hyalinními tenkostěnnými buňkami.
Listy nahloučené, za sucha přitisklé až spirálně stočené, za vlhka slabě odstávající, vejčité až okrouhlé, ca. 1 – 2 mm dlouhé včetně hyalinního chlupu. Čepel ve špičce hyalinní. Okraje spirálně ohrnuté, celokrajné, pod špičkou často slabě zoubkaté vybíhajícími buňkami, jednovrstevné. Žebro slabé, někdy slabě rozšířené v horní části, vybíhavé v hyalinní chlup, na povrchu ventrálně s obdélníkovitými buňkami, dorzálně buňky prodloužené nebo obdélníkové, na průřezu s 2 vůdčími buňkami, hydroidy, dorzálním svazkem stereid, pouze ventrální epidermis tvořenou často nafouklými buňkami.
Buňky v horní části listu šestiboké, krátce obdélníkovité nebo rhombické, 14 – 25 µm široké, uprostřed čepele tenkostěnné, pórovité se ztlustlými rohy, na okraji a pod špičkou stěny silnější, hladké. Dorzální stěny čepele na průřezu silnější než ventrální. Buňky na spirálních okrajích listu papilnaté, obsahující více chlorofylu, pod špičkou buňky prodloužené, velmi silnostěnné. Bazální buňky slabě odlišené, obdélníkovité, tenkostěnné.
Synoické, autoické, paroické i zdánlivě dioické. Perichaetiální listy slabě odlišeny.
Rhizoidální gemy několikabuněčné, hnědé, někdy přítomny.
Štět prodloužený, ca. 3.5 – 8 mm, žlutý, ve stáří purpurově hnědý.
Tobolka vzpřímená, vejčitě cylindrická, prstenec loupavý, z ca. 3 řad menších nafouklých buněk, víčko krátce až dlouze kuželovitě zobánkaté, šikmé, čepička kápovitá, hladká.
Obústí tvořené 32 niťovitými, silně papilnatými, žlutými až oranžovými zuby, asi 1/2× levotočivě zkroucené, do 700 µm vysoké; bazální membrána do 45 µm.
Výtrusy 10 – 15 µm, téměř hladké.
Patrně monotypický rod - dříve rozeznávaný druh Hilpertia scotteri (R.H. Zander & Steere) R.H. Zander ze severní Kanady je nyní považována za identický s níže uvedeným.
Hilpertia velenovskyi (Schiffn.) R.H. Zander – hilpertia Velenovského (kroucenec Velenovského)
Syn.: Tortula velenovskyi Schiffn.
Listy téměř okrouhlé, čepel ve špičce náhle zakončená. Dorzální povrchové buňky žebra prodloužené. Rhizoidální gemy nepozorovány.
Ekologie: význačný druh spraší v nejteplejších oblastech našeho území, téměř pravidelně s druhem Didymodon cordatus.
Rozšíření: Česká rep.: Praha
– ústí Prokopského údolí (locus classicus, v tomto století nepotvrzen),
jediná recentně ověřená lokalita v rez. Červený vrch Brno-Štýřice), ještě v 70. letech více lokalit na jižní Moravě (Dol. Věstonice, Nejdek u Lednice, Pouzdřany, Čejč, Mělčany, Biskoupky) - viz mapa rozšíření v práci Pospíšil, Čas. Mor. Mus.,
Sci. Nat., 62 (1977): 47–58.
Celkové: ČR, Slovensko, Německo, Maďarsko,
Polsko, severní část býv. Jugoslávie, Bulharsko, Ukrajina, Rumunsko, Moldávie, Kazachstán, Čína,
Mongolsko, ruská jižní Sibiř, Ellesmere Island, kanadská Britská Kolumbie a Northwest Territories.
Variabilita: variabilní je zejména rozložení gametangií, i v rámci jedné populace.
Možné záměny: těžko zaměnitelný druh.
Ilustrace na WWW: BFNA; habitus - foto 1, habitus - foto 2.
Verze: 1.0 (22.1.2004): Převedení textu, vytvořeného v roce 1999 do html, aktualizace.
Verze: 1.1 (17.3.2004): Přidání odkazu na ilustraci v BFNA.
Verze 1.2 (2.5.2005): doplněno rozšíření druhu.
Verze 1.3 (29.4.2013): revidováno rozšíření druhu a www odkazy.
