Timmiaceae Schimp. – podnožitkovité

Monotypická čeleď. Popis viz charakteristiku rodu.

Poznámka: taxonomická pozice čeledi Timmiaceae je v současnosti nevyjasněná. Pravděpodobně se jedná o starou skupinu sesterskou artrodontním mechům. (Cox & al. 2000). Její umístění v systému je provizorní.

Literatura: Cox C.J., Goffinet B., Newton A.E., Shaw A.J. & Hedderson T.A.J. 2000. Phylogenetic relationships among the diplolepideous-alternate mosses (Bryidae) inferred from nuclear and chloroplast DNA sequences. Bryologist 103: 224-241.

Timmia Hedw. – podnožitka

Rostliny vytrvalé, převážně statné, vzpřímené, ve volných trsech, poněkud připomínající rod Polytrichum.

Lodyhy nevětvené nebo jen spoře nepravidelně větvené, na bázi kryté hnědým papilnatým rhizoidálním vlášením. Obsahují výrazný střední svazek, často i 5-8 koncentricky uspořádaných bočních pruhů malých buněk s nejasnou funkcí.

Listy téměř stejně dlouhé, z přilehlé pošvaté báze všestranně odstávající, podlouhle kopinaté, za sucha žlábkovité, k lodyžce zpět přivrácené. Okraj plochý nebo jen částečně dovnitř ohrnutý, za sucha vehnutý, alespoň v horní části výrazně ostře zubatý.

Žebro jednoduché, výrazně vyvinuté, dobře ohraničené, končí ve špičce nebo mírně vybíhá, na rubu často zubaté, u báze zploštělé. Na řezu kopinaté části listu s velkými vůdčími buňkami, skupinou dorzálních a ventrálních stereid a diferencovaných okrajových buněk.

Buňky čepele jednovrstevné, s hřbetní stěnou silně ztlustlou a břišní stěnou tenkou nebo jen s mírně ztlustlou. Buňky v pošvaté části bez chlorofylu, dlouze obdélníkovité, hnědé, červenavé, žlutavé nebo průsvitné, někdy na hřbetní straně papilnaté. Buňky kopinaté části malé, zaobleně čtvercové až šestihranné, s chlorofylem, na břišní straně mamilnaté nebo na hřbetní či obou stranách papilnaté.

Jednodomé nebo dvoudomé, perigonia jednodomých druhů poupátkovitá na bočních větvích, u dvoudomých druhů diskovitá, vrcholová, podobná jako u rodu Polytrichum.

Sporofyty jednotlivé, štět dlouhý, tobolka vodorovná až nicí, podlouhle vejčitá s krátkým krkem, slabě rýhovaná, za sucha brázditá. Prstenec odpadavý. Víčko téměř polokruhovité, bez nebo s krátkou špičkou, čepička kápovitá.

Peristom dvojitý, stejné výšky, 16 zubů, exostom s početnými lamelami, žlutý, nahoře jemně papilnatý, dole s papilami ve vodorovných řadách. Endostom bledý, s vysokou bazální blánou a 64 papilnatými článkovanými ciliemi s nebo bez přívěsků. Spory malé, žlutavé, téměř hladké.

Rod je rozšířen převážně na severní polokouli, druhy jsou bazifilní, v Evropě 6 druhů převážně horských a severských.

Poznámka: Po revizi druhů (Brassard 1979, 1980, 1984, Mastracci 1993) byly za znaky variabilní, bez diskriminační hodnoty označeny: velikost rostlin, zubatost okraje listu, řez lodyžkou, s omezením: barva pochvy, papilnatost dorzálních stěn buněk, zubatost dorzální strany žebra.

Literatura: Brassard G.R. (1979): The moss genus Timmia. 1. Introduction, and revision of T. norvegica and allied taxa.- Lindbergia 5: 39-53.

Brassard G.R. (1980): The moss genus Timmia. 2. Sect. Timmiaurea.- Lindbergia 6: 129-136.

Brassard G.R. (1984): The moss genus Timmia. 3. Sect. Timmia.- Lindbergia 10: 33-40.

Mastracci M. (1993): Taxonomic significance of stem and leaf-sheath anatomy in Timmia Hedw.- J.Bryol. 17: 481-487.

Klíč k určení druhů

Timmia austriaca Hedw. – podnožitka rakouská

Rostliny statné, až 20 cm vysoké. Listy téměř stejné, 6-7 mm dlouhé, ze vzpřímené oranžově-hnědé pošvaté báze dlouze kopinaté, vzpřímeně odstálé, za sucha nad pochvou náhle výrazně zúžené, žlábkovité, obloukovitě vehnuté, s přímou nebo lehce zahnutou tuhou špičkou.

Okraj plochý nebo jen částečně dovnitř ohrnutý, v horní části výrazně ostře zubatý 1-3buněčnými oddálenými zuby, níž jen lehce zoubkovaný na styku sousedících buněk. Žebro končí ve špičce, na rubu ve špičce s několika zuby, na břišní straně mamilnaté. Na řezu kopinaté části listu zvětšená jedna řada dorzálních a dvě řady ventrálních okrajových buněk. Na řezu středem pošvaté části listu jedna řada velkých vůdčích buněk, 1-2 řady zvětšených buněk ventrálně a 2-3 řady zvětšených buněk dorzálně. Buňky v pošvaté části dlouze obdélníkovité, na hřbetní straně hladké nebo u přechodu ke kopinaté části listu papilnaté. Buňky kopinaté části zaobleně čtvercové až šestihranné, kolem 10 µm široké, na břišní straně mamilnaté.

Dvoudomá. Perigonia diskovitá. Štět až 6 cm dlouhý, tobolka vodorovná, s protáhlým krkem. Cilie endostomu papilnaté, bez přívěsků. Spory 12-16 µm velké, jemně papilnaté.

Ekologie: Kalcifyt na stinných vlhkých kamenech, na zemi mezi skalami, na alpinských svazích.

Rozšíření: Česká rep.: Sytová u Jilemnice. (Položky z Kotouče u Štramberka patří k T. megapolitana subsp. bavarica.)
Celkové: záp., sev., vých., stř. Evropa a Pyreneje, Kavkaz, sev., stř. a vých. Asie, Sev. Amerika, Grónsko, Mexiko.

Variabilita: Nejvariabilnější zástupce rodu v Evropě, plastický ve velikosti rostlin, listů, zubatosti okraje listů, v přítomnosti papil na hřbetní straně buněk pochvy.

Možné záměny: T. megapolitana s. l. – má přívěsky na ciliích endostomu, žebro v pošvaté části listu obsahuje stereidy, barva pochvy je ve většině případů bělavá nebo bledě žlutá.

Literatura: Brassard G.R. (1980): Lindbergia 6: 129-136.

Timmia megapolitana Hedw. subsp. bavarica (Hessl.) Brassard – podnožitka meklenburská bavorská (podnožitka bavorská)

Syn.: Timmia bavarica Hessl.

Rostliny statné, až 8 cm vysoké. Listy kolem 8 mm dlouhé, ze vzpřímené bledé pošvaté báze dlouze kopinaté, odstálé až lehce zpět zahnuté, za sucha nad pochvou zúžené, žlábkovité, vzpřímeně odstálé, se špičkou protáhlou, úzkou, méně rigidní, pokroucenou.

Okraj plochý nebo jen částečně dovnitř ohrnutý, za sucha vehnutý, v horní třetině výrazně ostře zubatý několikabuněčnými oddálenými zuby, níž celokrajný nebo jen lehce zoubkovaný na styku sousedících buněk. Žebro končí ve špičce, na rubu hladké, někdy až ve špičce s několika zuby, na břišní straně mamilnaté. Na řezu kopinaté části listu zvětšená jedna řada dorzálních a dvě řady ventrálních okrajových buněk. Na řezu středem pošvaté části listu jedna řada velkých vůdčích buněk, 2-3 řady zvětšených buněk ventrálně a vrstva stereid a 1-2 řady zvětšených buněk dorzálně. Buňky v pošvaté části dlouze obdélníkovité, bledě žluté nebo u mladých listů hyalinní, vzácněji naoranžovělé, na starých listech hnědavé, na hřbetní straně hladké. Buňky kopinaté části zaobleně čtvercové až šestihranné, 6-9(11) µm široké, na okraji lehce prodloužené, na břišní straně mamilnaté.

Autoická. Perigonia poupátkovitá pod perichaetii. Štět 2-5 cm dlouhý, tobolka vodorovná. Cilie endostomu papilnaté, s četnými přívěsky. Spory 16-20 µm velké, jemně papilnaté.

Ekologie: Kalcifyt na stinných vlhkých kamenech, v roklích, na studených místech.

Rozšíření: Česká rep.: Šumavské předhůří: zřícenina hradu Hus v údolí Blanice, Moravský Kras, Kotouč u Štramberka, Bouzov, Žampach u Žamberka.
Celkové: sev., vých. a stř. Evropa, Pyreneje, Blízký Východ, sev. a stř. Asie, Sev. Amerika.

Variabilita: ve velikosti rostlin, papilozitě dorzálních stěn buněk pochvy, velikosti buněk

Možné záměny: T. austriaca – nemá přívěsky na ciliích endostomu, žebro v pošvaté části listu neobsahuje stereidy, barva pochvy je oranžová až hnědá (zubatost a drsnost horní části žebra není spolehlivým znakem).
T. megapolitana subsp. megapolitana – holarktický taxon, který zatím nebyl na našem území nalezen, má na okraji listu až do pošvaté části ostré jednobuněčné oddálené zuby a papilnaté buňky na hřbetu horní části pochvy. Druh minerotrofních rašelinišť, slatin.

Literatura: Brassard G.R. (1984): Lindbergia 10: 33-40.