Targioniaceae Dumort. – borečkovité

Monogenerická čeleď. Popis viz charakteristiku rodu.

Targionia L. – borečka

Rostliny pouze zřídka jednotlivé, většinou ve větším počtu nahloučené ve skupinách, přirostlé k substrátu, často ventrálně – interkalárně, vzácněji 3 – 4× dichotomicky větvené, obvykle netvoří růžice.

Stélky široce pentlicovité, jazykovité, jazykovitě kopinaté až jazykovitě srdčité, 6 – 15 mm dlouhé a asi 2 – 5 mm široké, sytě zelené, šedozelené až tmavozelené, okraje stélek černavé až černavě fialové, žebro nezřetelné. Rhizoidy hladké a čípkaté. Epidermální buňky s mohutnými rohovými ztluštěninami. Dýchací otvory jednoduché, obklopené 2 – 3 kruhy složenými z 6 – 8 buněk. Základní pletivo zabírá asi 0,6 – 0,8 výšky stélky, asimilační pletivo jednovrstevné. Dýchací dutiny vyplněné asi 3 – 4 buňky dlouhými asimilačními vlákny (připomínajícími kaktus Opuntia). Ventrální šupiny ve 2 řadách, vzájemně se kryjící, trojboké až nepravidelně poloměsíčité, černavě fialové až purpurové, každá s 1 celokrajným, vzácně brvitým přívěskem a slizovými papilami na okraji.

Nepohlavní rozmnožování není známo.

Jednodomé nebo dvoudomé druhy. Samčí receptakula přisedlá na dorzální části krátkých, vejčitě oválných, ventrálně – interkalárních větví; antheridia ponořená. Samičí receptakula terminální na hlavních stélkách, postupně růstem stélky zatlačena na spodní stranu, přisedlá. Pseudoperiant chybí, sporofyt obalen bočně smáčklým involukrem, které je tvořeno dvěma lasturovitými chlopněmi.

Sporofyt v involukru vždy pouze jediný, se zřetelnou nohou a krátkým štětem. Stěna tobolky s poloměsíčitými ztluštěninami; tobolka se otevírá nepravidelným rozpadem horní části.

Nevelký rod čítající 4 – 5 druhů, v Evropě 1 – 2 druhy (podle pojetí), u nás pouze následující druh.

Targionia hypophylla L. – borečka vzácná

Syn.: Targionia michelii Corda, Targionia germanica Corda

Stélky jazykovité až jazykovitě kopinaté, ojediněle dichotomicky větvené, zhruba 1 cm dlouhé a 2 – 4,5 mm široké, ploché, intenzívně zelené až slabě lesklé, na okraji a spodní straně černavě fialové, nepolíčkované (dýchací dutiny při pohledu na stélku nezřetelné). Okrajové buňky na vrcholu stélky 12 – 20 µm, dorzální epidermální buňky 30 – 35 × 20 – 25 µm. Ventrální šupiny vzájemně se kryjící, purpurové s kopinatým celokrajným, vzácně brvitým přívěskem; buňky 40 – 60 × 20 µm.

Autoický nebo dvoudomý, dosti často plodný druh.

Výtrusy rezavě hnědé, políčkované, 50 – 65 µm v průměru, jednotlivá políčka asi 15 – 20 µm, okraj výtrusů tvořen vroubkovaným lemem. Mrštníky tvořené 2 – 3 šroubovicemi, 8 – 15 µm v průměru.

Ekologie: typický xerofyt, rostoucí na holé zemi; u nás na humózní půdě na okrajích fumarolů (ventarolů).

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 22: 97, 1973): pouze České středohoří (Boreč), kdysi sbírána i v okolí Mnichova Hradiště (Mužský).
Celkové: Severní Amerika (od Britské Kolumbie po Mexiko, směrem na východ do Utahu, Nevady, Arizony, Nového Mexika a Texasu), Jižní Amerika (Bolívie, Chile, Argentina), Evropa (obecně v mediteránní oblasti, nejdále na sever zasahuje do Irska, jižní Anglie, Nizozemí a Německa), Makaronésie, Afrika (mediteránní oblast, Madagaskar, jižní Afrika), Asie (Turecko, Izrael, Himálaj, Indie, jižní Sibiř, Čína, Korea), jihovýchodní Austrálie, Tasmánie a Nový Zéland.

Variabilita: poměrně variabilní druh v rozdělení pohlaví, velikosti epidermálních buněk, struktuře dýchacích otvorů, charakteru ventrálních šupin a velikosti buněk na nich, míře brvitosti přívěsků a velikosti výtrusů.

Možné záměny: v plodném stavu nezaměnitelný druh; ve sterilním stavu rovněž podle charakteru dýchacích otvorů (obklopené 2 – 3 kruhy buněk) a dutin (v jedné řadě, vyplněné asimilačními vlákny) a dalších znaků (ventrální šupiny aj.) poznatelný druh.