Ptilidiaceae H. Klinggr. – brvitcovité

Monogenerická čeleď. Popis viz charakteristiku rodu.

Ptilidium Nees – brvitec

Rostliny subisofylní, středně velké, hnědé, hnědožluté či hnědočervené, vzácněji hnědozelené až téměř celé zelené, v řídkých či hustších porostech či kobercích.

Lodyhy poléhavé až vystoupavé, jednoduché nebo častěji terminálně (typ Frullania) větvené.

Listy téměř příčně vetknuté, rozdělené na 3 – 5 (– 6) nestejně velkých laloků (v základu listy dvoulaločné s nestejně velkými laloky, avšak ventrální lalok znovu dělený v další laloky). Laloky na okraji brvité, brvy tvořené jednou řadou buněk, nevětvené. Spodní listy nepatrně menší, příčně vetknuté a většinou dělené pouze na 2 (– 3) laloky, které jsou rovněž na okraji brvité.

Buňky s rohovými ztluštěninami, siličná tělíska drobná, četná.

Vegetativní rozmnožování chybí.

Samčí rostlinky poněkud menší než samičí, s terminálními, postupným růstem lodyh interkalárními androecei. Atheridia v paždí vydutých obalných listů jednotlivá, s dlouhou, jednořadou stopkou. Gynaecea terminální. Samičí obalné listy nepatrně větší než listy, brvy na okraji hustší. Periant válcovitý či podlouhle vejčitý, v horní části zřasený se slabou ventrální hranou (trigonantní), ústí periantu podobně jako okraje listů brvité.

Štět dlouhý, poměrně masivní, tvořený množstvím kolenchymatických buněk. Tobolka vejčitá, stěna tobolky 4 – 5-vrstevná. Vnější vrstva tobolky tvořena velkými buňkami s čípkovitými, vnitřní vrstva poměrně malými buňkami s neúplnými poloměsíčitými ztluštěninami.

Tři druhy rodu jsou rozšířeny v holarktické oblasti, z nich jeden druh disjunktivně zasahuje do jižní části Jižní Ameriky a na Nový Zéland. V Evropě 2 druhy.

Klíč k určení druhů:

Ptilidium ciliare (L.) Hampe – brvitec chlupatý

Syn.: Blepharozia ciliaris (L.) Dumort.

Rostliny obvykle rezavě hnědé, pouze na extrémně stinných stanovištích téměř zelené, v řídkých porostech.

Lodyhy vystoupavé či vzpřímené, 2 – 6 cm vysoké, nepříliš hojně zpeřeně větvené.

Listy navzájem se překrývající, pouze ojediněle poněkud oddálené, silně vyduté, dělené na 4 – 5 (– 6) laloků; okraje laloků s nepříliš hustými brvami, které mohou být na bázi i 2 – 3 buňky široké. Dorzální lalok na bázi obvykle 15 – 25 buněk široký, oddělený zářezem dosahujícím asi do 0,4 – 0,5 délky listu. Ventrální laloky poněkud hustěji brvité, jejich brvy delší než brvy dorzálního laloku. Spodní listy většinou pouze dvoulaločné, jinak nepříliš odlišné od listů.

Buňky téměř isodiametrické, 30 – 35 µm v průměru, s nápadnými, uzlovitými ztluštěninami v rozích. Siličná tělíska četná (20 – 35 v buňce), drobná, kulovitá či vejčitá, v průměru 2 – 4 µm.

Dvoudomý druh, většinou sterilní. Samčí rostlinky poněkud menší, rovněž samčí obalné listy menší než listy sterilních částí lodyh, silně vyduté na bázi, v paždí s 1 – 2 antheridii. Samičí obalné listy poněkud větší, obklopující bázi periantu. Periant poměrně velký, obvejčitý či válcovitý, ústí tvořené 4 – 5 brvitými laloky.

Výtrusy papilnaté, 25 – 35 µm v průměru. Mrštníky tvořené dvěma šroubovicemi, pouze asi 6 – 8 µm široké.

Ekologie: většinou na holé, humózní půdě v lesích (zvláště jehličnatých), na vřesovištích a vrchovištích (v suchých částech), vzácněji na humusu skal.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pujmanová & Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 37: 99 – 112, 217 – 225, 1988): poměrně hojný druh téměř na celém území v lesním pásmu (submontánní a montánní stupeň), chybí v moravské části Karpat.
Celkové: lesní pásmo v holarktické oblasti, disjunktivně v nejjižnější části Jižní Ameriky (Ohňová země) a Nového Zélandu (jižní ostrov).

Variabilita: ve velikosti laloků, hustotě a délce brv.

Možné záměny: pouze s P. pulcherrimum (odlišnosti viz klíč), habitem snad i s Trichocolea tomentella (viz tento druh).

Ptilidium pulcherrimum (Weber) Vain. – brvitec překrásný

Rostliny tmavě zelené až hnědé, v hustých, kompaktních kobercích.

Lodyhy poléhavé s vystoupavými vrcholky, nepravidelně 1 – 2× zpeřeně terminálně větvené.

Listy hustě nahloučené, vzájemně se překrývající, nepříliš vyduté, s (2 –) 3 (– 4) laloky; okraje laloků hustě brvité. Dorzální lalok na bázi 6 – 10 buněk široký, oddělený listovým zářezem dosahujícím do 0,7 – 0,8 délky listu. Brvy relativně dlouhé, často zahnuté, až k bázi tvořené obvykle pouze jedinou řadou buněk. Spodní listy často i s hlubším zářezem a delšími brvami.

Buňky s nápadnými, téměř uzlovitými rohovými ztluštěninami, uprostřed listů téměř isodiametrické, 25 – 35 µm, na bázi listů i delší (až 50 µm), v brvách protáhlé, 40 – 50 × 25 µm v průměru. Siličná tělíska v počtu 15 – 30 v buňce, v bazálních buňkách až 50 siličných tělísek.

Dvoudomý druh, často plodný. Androecea jako u předešlého druhu, avšak většinou pouze 1 antheridium v paždí obalných listů. Samičí obalné listy s poněkud širšími laloky a delšími, hustšími brvami. Periant vejčitý, menší než u P. ciliare.

Výtrusy i mrštníky nepatrně menší než u předešlého druhu.

Ekologie: nejčastěji na tlejícím dřevě či borce jehličnatých stromů, vzácněji i na skalách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pujmanová & Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 36: 1 – 22, 1987): jeden z nejhojnějších druhů játrovek na našem území. Těžiště výskytu v submontánním a montánním stupni, avšak zasahuje i do nižších či vyšších stupňů.
Celkové: druh rozšířený v Holarktidě.

Variabilita: podobná jako u předešlého druhu.

Možné záměny: pouze za P. ciliare (odlišení viz klíč).