Hookeriaceae Schimp. – kápuškovité

Pleurokarpní mechy. Lodyhy s vyvinutým středním svazkem, často s asymetrickými, ploše rozloženými listy, většinou s dvojitým nebo sotva patrným žebrem, na okraji ± lemované, buňky čepele velmi volné, veliké, skupina křídelních buněk není rozlišena. Buňky exothecia kolenchymatické. Diplolepidní obústí, exostom tvořen 16 zuby, brvy endostomu velmi redukované. Čepička mitrovitá.

Podle novějšího užšího pojetí čeleď zahrnuje jen 5 rodů, rozšířených převážně v tropech a subtropech zvláště na jižní polokouli. V Evropě je čeleď zastoupena pouze jediným druhem z rodu Hookeria.

Hookeria Sm. – kápuška

Středně veliké rostliny tvořící často rozlehlé koberce. Lodyhy nepravidelně větvené, na příčném řezu oválné, někdy se zbarveným středním svazkem a dále nediferencovanými tenkostěnnými buňkami, vně s 1 vrstvou poněkud menších, jinak se nelišících epidermálních buněk. Pseudoparafylie kopinaté až úzce trojúhelníkové. Hladké rhizoidy vyrůstají pod insercí listovou.

Listy v 5 řadách, ale ploše rozložené, měkké, ± asymetrické nebo symetrické, široce vejčité, vejčité až kopinaté, na vrcholu oblé nebo hrotité, nelemované nebo jen s 1 řadou ± odlišných buněk, které tvoří málo zřetelný lem, celokrajné, nesbíhavé nebo jen velmi krátce. Buňky tenkostěnné, veliké, průsvitné, široce až protáhle šestiboké nebo úhelnaté. Na okrajích a vrcholech listů jsou někdy přítomné ve velkém množství dlouze tyčinkovité nebo krátce vláknité útvary, které bývají považovány za gemy.

Perigonia poupátkovitá, umístěna bočně na lodyhách nebo větvích. Perichaetia se zakládají terminálně na zkrácených bočních větvičkách. Vnitřní perichaetiální listy hladké, s krátkým a dvojitým žebrem, na okraji ve špičce mohou být zubaté.

Autoické nebo dioické.

Štět hladký. Tobolka eliptická, symetrická, ± hladká. Buňky exothecia široce šestiboké až krátce čtyřboké, silně kolenchymaticky ztloustlé. Průduchy jsou soustředěny ve spodní části tobolky. Prstenec většinou z velkých buněk, odpadávající. Obústí dobře vyvinuto; vnější zuby (16) úzce kopinaté, v dolní části červenohnědé a příčně rýhované, nahoře papilnaté a hyalinní, s lemem v přechodné zóně nerozšířeným; vnitřní obústí žluté, s perforovanými segmenty, vysokou bazální membránou (alespoň 1/3 výšky vnitřního obústí) a redukovanými až chybějícími brvami. Zuby obou kruhů stejně vysoké. Víčko kónické až zobanité. Čepička mitrovitá, holá, na bázi laločnatá nebo dřípená.

Celosvětově rozšířený rod asi s 10 druhy. V Evropě roste jediný druh.

Hookeria lucens (Hedw.) Sm. – kápuška skvělá

Syn.: Pterygophyllum lucens (Hedw.) Brid.

Dosti nápadný mech rostoucí v ploše rozložených, poléhavých polštářích, za vlhka zelených, po vyschnutí světle až bělavě zelených, mastně lesklých. Lodyhy až 6 cm dlouhé.

Boční listy šikmo odstávají, 2,3 – 2,8 × 3,3 – 3,8 mm, hřbetní a břišní listy menší, přitisklé a překrývající se; listy ze zúžené báze široce vejčité až okrouhlé, na vrcholu zaoblené, ploché a celokrajné. Buňky (40 –) 60 – 80 × (80 –) 140 – 230 µm, ve špičce zpravidla kratší, k bázi naopak delší, ± bezbarvé.

Autoický.

U nás jen vzácně plodný. Štět 1 – 2 cm, oranžový. Tobolka eliptická, 1,0 × 1,5 – 2,0 mm, nachýlená, vodorovná až nazpět otočená, hnědá, později načernalá. Zuby obústí až 0,5 mm dlouhé, bazální membrána 0,2 mm vysoká. Výtrusy 12 – 18 µm, nezřetelně papilnaté.

Ekologie: většinou ve smrkových lesích, hlavně v horách a podhůří, na vlhkých až mokrých místech jako jsou břehy potoků, lesní prameniště a mokřiny, k chemismu zřejmě indiferentní, na hlíně, skalách, kořenech i na tlejícím dřevě.

Rozšíření: Česká rep.: (cf. Pilous, Čas. Nár. Mus., Praha, sect. natur., 111: 157 – 159, 1937. Váňa et Soldán: Machorasty. – In: Kotlaba [ed.], Červená kniha ..., 4: 157 – 192, 1995): v minulosti známý z četných lokalit (Teplice, Nový Bor, Ralsko, Liberec, Jizerské hory, Krkonoše, Adršpašské skály), na některých z nich mohl vyhynout. V současnosti roste v Českém lese (Čerchov, Postřekov, Capartice, Smrčno), na Šumavě (Špičák u Železné Rudy, údolí potoka Debrník, Luzenské údolí, kar u jezera Laka), v Brdech (okolí Strašic, Pilský rybník, Sv. Dobrotivá), v Podkrkonoší (Martinská stěna u Hor. Debrného), Moravskoslezských Beskydech (Staré Hamry, Javorinka, Grúň, Skalka u Mostů u Jablunkova), Slezských Beskydech (Písečná), Hostýnských vrších (Ratiboř), ověřen byl i v Děčínských stěnách a v Hrubém Jeseníku (Branná).
Celkové: druh má disjunktní areál v Holarktidě; Evropa (záp., stř. a jih Skandinávie), Makaronésie, Kréta, sev. Afrika (Tunis), Turecko, Kavkaz, západ Severní Ameriky.

Variabilita: málo variabilní druh.

Možné záměny: velmi snadno poznatelný a u nás prakticky nezaměnitelný mech. Od podobně vypadajících statných zástupců rodů Plagiothecium a Neckera se liší velkými buňkami listovými.