Drazí přátelé a příznivci našeho papuánského dobrodružství vítejte u pokračování našeho příběhu.

Konečně přišel čas, kdy jsme opustili stinné (a každopádně horké) útočiště pralesa a vydali se zpátky vstříc civilizaci, jak jen jí lze na Papui dosáhnout. Po dvoutýdenní usilovné práci na našich projektech jsme ovšem získali nárok na trochu odpočinku a dvě kulturní vložky před další prací, tentokrát na analýzách a prezentacích.

První kulturní vložku tvořilo přenocování ve vesnici Wannang, jejíž obyvatelé si pro nás připravili mumu a večerní slavnost, tzv. singsing. My do vesnice nicméně dorazili už kolem poledne, kdy ještě ani jedna z hlavních složek programu nebyla připravena. Namísto toho nás přivítalo horko vpravdě překvapivé, a to dokonce i po pralesní zkušenosti, kdy už jsme začali doufat, že jsme si na papuánské podnebí přece jen trochu přivykli.

Očividně nepřivykli.

Zmožení cestou i pražícím sluncem jsme prve vykoupili místní stánek s kulao, tedy mladými kokosy, ze kterých se pije lahodná šťáva.

Záhy jseme zahájili únikový manévr rovnou do řeky, kde jsme nalezli útočiště. S návratem jsme rozhodně nijak nepospíchali a teprve vzkaz, že mumu začne bez nás, nás dokázal vytáhnout z vody ven. A co že to vlastně je, to tajuplné mumu? To se vezme celé prase, společně s banány, batáty a případně další zeleninou se zabalí do banánových listů a následně se zakope pod zem, kde se pomocí rozžhavených kamenů dusí. Slovní popis možná nevhání sliny do úst (spíš slzy do očí jedinců s přehnaně úzkostlivými hygienickými návyky), ale výsledek je skutečně nezapomenutelné pošušňáníčko. Takže pokud chystáte na víkend grilování, zkuste napřed zvážit, jestli by nestálo za to místo toho vykopat jámu a zahrabat do ní prase s batáty.

Po bohaté večeři jsme my byli zmožení a Papuánci rozhodně se začátkem slavnosti nijak nespěchali – koneckonců, jakmile se jednou začne tančit, skončí se až s příchodem svítání. Kolem desáté hodiny, kdy už rozhovor v české skupině utichl a všichni poklidně klimbali, konečně zazněly bubny, místními nezasvěceně nazývané „kundu“, a začal tanec. K naší lítosti se vesničané příliš nezatěžovali s převlékáním do tradičního oblečení a jen tak „v civilu“ se usilovně věnovali tanci, který by se dal stručně (a výstižně) popsat jako pochodování kolem sloupu za doprovodu zpěvu a bubnování, jen s občasou změnou směru chůze.

Někteří členové české skupiny se spokojili s koukáním, jiní se nadšeně přidali k tanci – jeho zřejmou výhodou bylo, že naučit se taneční kroky bylo otázkou několika vteřin středně usilovného pozorování – a jiní zase vyzkoušeli rozšířený papuánský zvyk, tedy žvýkání betelu. Popis jeho chuti a účinků již ponechám na osobním vyprávění jednotlivých účastníků výpravy.

V pátek jsme po noci prosycené rytmem kundu jsme zakončili návštěvu vesnice Wanang u kasuářího mlaďátka. Ačkoliv už bylo dost velké na to, aby nám všem mohlo jedním kopnutím vyrazit zuby, všichni jsme si ho zamilovali. Domorodci se nám smáli, jak se mazlíme s jejich budoucí večeří.

Zbytek dne obnášel cestu zpátky do Madangu a usilovné relaxování, kterému se každý věnoval s maximálním nasazením. Vyzbrojeni šnorchly se někteří z nás vydali objevovat blízký korálový útes. Chcete-li se dobře pobavit, jeďte s partou biologů k moři – jejich objevování hlubin se projevuje výkřiky: „Tady je Nemo!“ případně „Chcete vidět Dorry?“.

Druhý bod našeho kulturního programu přišel na řadu v sobotu. Na místní univerzitě probíhala cultural show, festival, při kterém studenti z různých papuánských provincií předváděli své tradiční tance a zpěvy včetně náležitého oblečení, tentokrát neošizeného. Někteří z nás se hned po příchodu na univerzitní půdu nechali zmalovat a aspoň na chvíli se stali hypotetickými členy papuánských kmenů, jejichž výběr ovšem probíhal ponejvíce na základě nápaditosti vzorů a ochotě Papuánců ozdobit obličeje bílých cizinců.

Samotný festival vystihnou spíše fotky, ještě lépe pak videa, protože jsou momenty, na jejichž dostatečně detailní popis slova prostě nestačí. Hned po prvním vystoupení jsme pocítili, že nám ošizený singsing ve Wannangu byl více než vynahrazen, ty ostatní pak byly úchvatnou pastvou pro oči, na kterou budeme ještě dlouho vzpomínat. Papuánci nám představili pestrou plejádu barev, ošacení, zpěvů i tanců a mnohdy bylo již na první pohled poznat, ze které provincie dotyčná skupina pochází. Zatímco mírumilovní obyvatelé nížin preferovali spíše poklidnější tance a melodičtější popěvky, bojovní highlandeři volili pro změnu divoké kostýmy plné barevného peří a jejich zpěv se podobal válečnému pokřiku, jehož účelem bylo jednoznačně zahnání nepřátel. Nad hlavami nám přitom místo ptáků kroužila hejna stovek kaloňů, kteří na pozadí modrošedých mraků velkolepě dokreslovali úchvatnou atmosféru festivalu.

Poslední vystoupení jsme přivítali se směsí nevole a úlevy, protože po několika hodinách sezení či stání na přímém slunci jsme byli již důkladně opečení a nepomáhalo už ani osvěžování v podobě kokosů kulau. Cestou k autům jsme tedy ještě podnikli nájezd na stánek s papuánskou bižuterií, odkud si snad každý odnesl nějaký ten náhrdelník z mušliček, a pak už jsme se vydali na cestu auty zpátky na stanici, kde na nás čekal konec volných dní a čas návratu k projektům.

Zbytek obrazku