Drazí přátelé a příznivci našeho drobného papuánského dobrodružství.

S konečnou platností nazrál čas, abychom se po více jak dvou týdnech strávených v surové, člověkem takřka neposkvrněné přírodě spojili s civilizovanou Evropou a kromě ujištění, že jsou všichni účastníci exkurze stále naživu a bez chybějících končetin (či jiných částí těla) také přinesli nějaké ty zprávy, postřehy a informace, jak že se mají věci na opačné straně světa.

Je to k nevíře, že naše cesta začala teprve před dvěma týdny a nějakým tím drobným dnem navíc. Zdá se, že od okamžiku, kdy jsme nedočkaví a zároveň poněkud nesví vstoupili na pražské letiště a zahájili tak oficiálně naši cestu, už uplynulo daleko víc času. Tenkrát nám největší úžas přinesl pohled na letadlo nezanedbatelných rozměrů, kterým jsme měli přeletět první část naší cesty a rituál braní Malaronu, který je pro nás v tuto chvíli již každodenní rutinou, byl obrovským zážitkem, který bylo nutně třeba zdokumentovat. Let samotný si pak, troufám si říct, užili všichni – jak ti, kteří letěli vůbec poprvé, tak ostřílení mazáci, které už ani nějaké turbulence jen tak nezvednou ze sedadla.

K našemu prvnímu setkání s tropickým podnebím došlo v Singapuru na kaktusové zahrádce, kterou jsme během čekání na další let nutně museli navštívit. Pocit, jako když člověk vejde do skleníku, nebyl snad nikomu z přítomných neznámý; zcela nové však bylo pro některé uvědomění, že tentokrát stojíme pod otevřenou oblohou a ano, přesně v takovém podnebí budeme muset existovat po dobu příštího měsíce. Nebudu lhát – byli mezi námi i tací, kteří se s tou myšlenkou srovnávali ještě nějakou dobu po opuštění zahrádky.

V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, musím uznat, že tak zlé to nakonec není, neboť na všechno se dá nakonec zvyknout. Ale jelikož píšu v klimatizované laboratoři a i venku se soumrakem a pod vlivem pofukujícího větříku od moře klesla teplota, možná mi to prostě jen nepřijde tak zlé. Však budeme zítra přes poledne zase všichni nadávat.

K velké úlevě všech cesta proběhla v pořádku a bez zádrhelů, takže jsme ve středu druhého srpna s velkou slávou a bez ztrát na životech či zavazadlech stanuli na papuánské půdě.
Trochu volného času, který nám byl dopřán, jsme pilně využili k nabrání nových sil a navrch jsme si stihli poprvé zaplavat v moři, toho dne bohužel zkaleném. Následujícího dne jsme tak mohli více či méně osvěžení nastoupit do džípů, které nás měly zavézt…, nu, ne přímo na stanici, kde jsme měli trávit příští dva týdny, ale aspoň tak daleko, jak to bylo možné.

Ranní odjezd se zpozdil zhruba jen o hodinu oproti plánovanému času, což, jak jsme pochopili, nebylo na místní standard vůbec špatné. Cesta byla dlouhá, eufemisticky řečeno mírně kodrcavá, ale ani zdaleka ne tak horká, jak jsme se obávali. Po většinu času jsme přitom koukali z okének s očima navrch hlavy a pohledem hltali novinky kolem. Těch banánovníků! A kokosové palmy! Epifytické kapradiny kam jen oko dohlédne! A nepřeletěl tamhle na obloze zoborožec? Druhá, podstatně náročnější část cesty se pak odehrávala pěšmo skrze hlubiny papuánského pralesa. Pokud si někdo stěžoval na cestu autem, brzy pochopil, že stížnosti nepadly na nejúrodnější půdu a že může být hůř. A znovu se uchýlím k eufemismu, když řeknu, že zhruba tříhodinová cesta na stanici nebyla zcela prosta námahy. V horku a vlhku tropického pralesa to snad ani jinak nejde.

Aby toho klopýtání přes kořeny a liány nebylo málo, přidaly se svým přičinlivým dílem ještě pijavice (ty papuánské se nepřisávají na kůži – jejich zrádnost spočívá v tom, že se vám přepíďalkují po těle a pak se přisají na nějaká měkčí a dostupnější místa, jako je například oko), které jsme bedlivě hlídali a každou chvilku ze sebe shazovali. Také počasí přispělo svým dílem, a třebaže jsme se ze všech sil snažili dorazit na stanici včas, déšť nás předběhl. Tak jsme si hned první den v pralese vyzkoušeli, jak vypadá pravý a nefalšovaný tropický liják. V okamžiku, kdy jsme brodili řeku, jsme se cítili, jako bychom ve vodě plavali – voda nahoře, voda dole, voda všude kolem nás. Ale budu naprosto upřímná, snad všichni se shodli na tom, že tak krásný déšť jsme asi ještě nezažili. Rozhodně to byla velmi příjemná změna po všem tom horku.

Na stanici jsme pak dostali po zbytek dne volno a čas k regeneraci, který jsme nutně potřebovali. Tím spíš, že na nás ke všemu ostatnímu dolehl navíc i časový posun, který v tomto případě není nijak zanedbatelný (+8 hodin oproti ČR – v době, kdy u vás vstáváte, my už máme nějakou chvíli po obědě).

Hned od následujícího rána jsme pod českým i papuánským dohledem začali velmi intenzivně poznávat prales – prostředí pro všechny zcela neznámé, v němž jsme se měli pohybovat a pokud možno bez úhony přežít po další dva týdny. Zatímco jsme se na jedné straně učili zdolávat nehostinný terén tropické džungle a dozvídali se zajímavé věci o zdejším rostlinstvu, hmyzu, savcích i ptácích (a to poslední nás obzvláště nadchlo), na straně druhé jsme se pozvolna seznamovali s papuánskou částí výpravy, jelikož jednou jsme tu i kvůli navázání nějakých těch mezinárodních vztahů, no ne? Papuánci zpočátku jevili docela ostych, zato Papuánky s námi vcelku záhy navázaly přátelské kontakty – což může být ale dáno i tím, že naše část výpravy by mohla až na jednu výjimku z fleku jít bojovat do Dívčí války a v rámci jednoho pohlaví se vztahy přece jen navazují tak nějak snadněji. V neposlední řadě jsme si pak oťukávali možné spojence a kolegy pro naše projekty. Informace, kdo se ve svém studiu soustředí spíše na botaniku či spíše na zkoumání lezoucích či létajících potvor tak pro nás byla stejně klíčová, jako jméno dotyčného. Ať už se jedná o jméno českým uším poměrně běžně znějící, jako je John, či v našich končinách poněkud výstřednější Elvis.

A pak přišel čas formování týmů a výběru projektů. Co zní jako nevinná zábava bylo ve skutečnosti těžkým politickým intrikařením, kde se jen minimum účastníků teprve rozhodovalo o svém zaměření, zatímco většina už měla v hlavě jistou představu a snažila se pro svůj projekt najít další dva spolupachatele. Celý proces se silně podobal intenzivní volební kampani včetně návrhů na úplatky, kterých taky několik padlo. Politikaření bylo o to usilovnější, že tříčlenné týmy nemohly být sestaveny jen tak nazdařbůh. Pravidlo znělo: Vždy jeden Čech a dva Papuánci. A tak se nakonec ne každý dostal ke svému vysněnému projektu – a jiní zase zvítězili na plné čáře – i když je třeba uznat, že snad nikdo neodešel zcela nespokojený. Hned odpoledne se pak nově vzniklé týmy vrhly do příprav na příští dny naplněné usilovnou prací, chystaly se pečlivé metodiky projektů, pilně se konzultovalo, upřesňovalo a podle potřeb měnilo.

A jak vlastně vypadala denní rutina po dobu následujících dní, až do odjezdu?

Většina týmů si mohla dovolit vstát, pěkně za zpěvu rajek a jiného ptactva, až na snídani – ta se zpravidla sestávala z bisketů, burákového másla a džemu, postupně se pak objevilo i normální máslo a posledních pár dní byl dokonce k dispozici i sýr. Výjimku tvořil ptačí tým, který odcházel na ranní lov už před svítáním a občas i netopýří tým, který naopak po večerním ponocování přicházel na snídani o něco později. Po snídani jsme se vyzbrojili lahvemi s vodou, zásobami bisketů na cestu a repelentem a vyrazili jsme do pralesa za prací – ať už se jednalo o vytyčování ploch pro následné botanické rozbory či stavění pastí pro sběr hmyzu a sítí pro lov ptáků a netopýrů. Někdo se vrátil na oběd, posilnit se rýží a nudlemi s masovou konzervou, jiní museli zůstat v pralese a poobědvat, co jiného než biskety. Po obědě následovala další práce v pralese, případně v laboratoři či na stolech rozložených ve stínech stromů kolem stanice. Pracovní proces pravidelně narušovala každodenní koupel, která byla světlým středobodem horkých odpolední a vůbec, čert vem, že jsme se v řece zas až tak zásadně neumyli – hlavní bylo se trochu opláchnout od potu, zchladit se a sdělit si mezi sebou zážitky a informace o projektech (spíše méně), členech týmů (spíše více), případně kulturních aspektech života na Papui (zdaleka nejvíce). Po koupeli následovala večeře, nejbohatší jídlo dne.

Každý si po své libosti mohl nabrat rýži, batáty, vařené banány (ano, tady na Papui nejsou jen banány sladké, ale upravované na různé způsoby jako zelenina), taro, aibiku, občas i vařené kapradí a rybičky či fazole z konzervy. Neboj, mami, neměli jsme se tam špatně.  Tato rutina byla narušena celkem dvakrát, to když Papuánci jednou přinesli zabité prase (mačetou!) a podruhé nalovené ryby (oštěpem!). Po večeři pak následovala další práce, přičemž hlavně netopýří tým teprve teď odcházel za prací do pralesa. Dny byly pravidelně završeny krátkým společným posezením, vydechnutím, občasným kulturním zpestřením v podobě kytary a v neposlední řadě psaním deníků, protože tyhle zážitky se prostě musí zaznamenat.

V tomto vesměs neměnném duchu nám postupně mezi prsty protekly dny, které jsme společně strávili v pralese, mimo dosah takřka jakékoli civilizace. Postupně jsme nejen dali tvar a obsah našim projektům, ale seznámili jsme se s papuánskou částí výpravy a nebudu přehánět, když řeknu, že v některých týmech přerostla prostá kolegialita a profesionální spolupráce v základy skutečného přátelství. A když jsme společně usedli poslední večer před odjezdem ke kytaře a se stejným nadšením střídavě zpívali a poslouchali písně české i papuánské, nejednomu z nás bylo tak trochu divně u srdce. Tahle část našeho dobrodružství tedy definitivně a s konečnou platností skončila. Někteří z nás už papuánskou džungli nikdy nenavštíví – jiné to třeba ještě v budoucnu čeká. Jistě však je, že před námi leží ještě mnohé zážitky, příjemné i méně příjemné, domů se ještě nejede a vůbec, další vyprávění zase příště 

Putování Papuou prý přinese poutníkům plný pytel příjemné psychické pohody.

Prd! Pohádky, plané povídačky!

Před pozornými pohledy potenciálních příznivců příběhu papuánského projektu přiznávám: Pochod pralesem přes pravé poledne – peklo. Papuánské podnebí, prohřáté přítmí pod příkrovem přítomných palem pravděpodobně překvapilo připravenější pocestné. Pluky příšerně přítulných, parazitujících pijavic pronikají podrostem. První puchýře praskají, postižení popotahují, posléze ponechávají průchod pláči. Plošně pramenící potoky potu proudí po povrchu přítomných průzkumníků. Příkře padající plochy překonáváme převážně po prdeli. Papuánští pomocníci přičinlivě přispěli pořádnou potupou – pilně předběhli pracně přežívající procesí, přičemž prohloubili počínající paniku. Pusa prahne po pivu…

Pěkná procházka!

Ponaučení přišlo. Příště podnikneme poznávací projížďku po polárních pustinách.

Ale nepředbíhejme – ještě nás čekají tři týdny v tomto tropickém ráji.